Kushina vs Kyuubi 6

Žádná z postav na krátko oživených skrze tuto povídku mi nepatří, jak už jsem několikrát zmínil a i nadále budu opakovat. Mně, s trochou štěstí, patří jen příběh a zápletka, tedy snad.

Kapitola šestá: Divadlo je lepší než realita

Pršelo. Po celý den, od samého rána ta prokletá ledová sprška sužovala Konohu a její nejbližší okolí. Nebe zatažené, mraky šedivé a nasáklé černotou. Sem tam se na nebi mihne blyštivé světlo, následované hromovou ránou. Bouřka. Jeden by věřil, že běžná, taková, na jakou jsou všichni ninjové zvyklí už od svých nejdávnějších dob. Leč, tato se lišila, neb ji nerozpoutali bohové a na podnět své vůle, nýbrž démon a nevědomky.

Trojice postav zabalených do tmavých plášťů doběhla na zastřešenou verandu, aby unikla před kapkami zrádných poslů zoufalství. Prostřední z tria zaklepal na dveře. Z oděvů jim stékala voda téměř nepřerušovaným proudem. „Zpropadený déšť. Co je tohle vůbec za počasí? Takto si jaro nepamatuji,“ sňal si kápi Jiraiya.

„Opravdu? Ani někde v cizině? Věřím, že je místo, kde prší po celý rok. Moudrý člověk jako vy o nějakém takovém ‚ráji‘ pro žabky už dozajista něco zaslechl,“ odepnul si zmáčenou pláštěnku Gama a započal s jejím ždímáním.

„Moudrý je silné slovo… a nech toho, pomačkáš materiál…“ strachovala se o zubožený doplněk šatstva nádherná bruneta a už se natahovala po centru své pozornosti, když jí jistý sannin položil ruku na ramena, aby ji zastavil.

„Sasame, drahá, když tě občas pozoruji, jak se ke svému příteli chováš, zaplétám si tě s jeho matkou… uber na panovačnosti, nech mu volnou ruku. On sám ví moc dobře, co dělá,“ hájil Gamovu důstojnost i mužství bělovlasý ninja.

„Ale takhle ji zničí! Musíš ji vytřepat, nebo nechat vysušit, tohle není hadr, abys ho skrucoval a jinak týral!“ její jindy medový hlásek získával na výšce, až přerostl v krysí pískot.

„Drahá, prosím…“ povzdechl si černovlasý, „můžeš se krapet ztišit. Ještě nám ztropíš scénu,“ sám šeptal, skoro jakoby se bál, že ho zpoza stromu sleduje zvěd ze skryté Mlžné. „A kams vůbec schovala náš dárek?“ obešel dobře stavěnou slečnu Gama a důkladně ji prohlédl, jeho kontrola se zbytečně protáhla.

„Myslíš tu láhev saké? Má ji tady Jiraiya, protože na rozdíl od ‚někoho‘, se zachoval jako džentlmen a zeptal se, zda ji pro mě může nést,“ syčela skoro jako jedovatá zmije, ruce zkřížené a krásná tvářička odvrácená od obou mužů.

„Ach, ženy…“ zakroutil hlavou mladší z dvojice zástupců onoho zabedněnějšího pohlaví, kdy jeho druh jen souhlasně přikývl.

Klika cvakla a dveře se otevřely. V nich se objevil úsměvem oplývající blonďák. „Promiňte, že nám to tak příšerně dlouho trvalo. Potřebovali jsme doladit prostírání stolu a najít další dvě židle. Nestůjte na dešti a pojďte dál,“ ustoupil stranou a mávnutím ruky naznačil přívětivý oblouček.

„Nic se neděje. Tady, menší pozornost, aby se neřeklo, že přicházíme s prázdnou,“ ukázal Minatovi láhev rýžového vína proslulý svůdce sličných panen.

„Děkuji,“ ohlédl se a lehce hlasitěji, přesto však vřele, zavolal směrem do kuchyně, „miláčku, tak to saké nakonec nevytahuj, necháme si ho na jindy. Na… zvláštnější chvilku,“ položil dárek do centra stolu a pokynul hostům, aby přijali volná místa.

„Vím, jaks to myslel, chlapče,“ mrkl na svého žáka chlípný Jiraiya.

„Ty kanče,“ vycenil na krátký moment zuby Gama, než do něj bruneta strčila loktem a probodla ho přísným a nepovolujícím pohledem. „Uf… ‚Láska je otrokářka‘, to mi jednou vytesají na náhrobek,“ zamumlal sám pro sebe káraný nevolník.

Minato usedl do čela stolu a odzátkoval láhev, pak z ní každému nalil do předem nachystaných skleniček. „Už se to nese…“ vytančila z kuchyně do zelených šatů oděná a bílou zástěrou ovázaná rudovláska najednou balancující s pěti plnými talíři. „Nic tak dobrého vaše jazyky jaktěživ nepoznaly, tomu věřte. Jen moje babička a já známe recept, berte na vědomí, že tohle v žádné restauraci nikdy nenajdete,“ položila před hosty své mistrovské dílo.

„A jak se ta krása, ta voňavá krása, jmenuje, smím-li se zajímat?“ přičichl k svůdně vyhlížejícímu chodu těstovin a čerstvé zeleniny Jiraiya.

„To je rodinné tajemství,“ mrkla na něj veselá slečna hravě a vzala židli hned vedle Minata, kdy z druhého boku ji svou přítomností oblažoval její bývalý sensei.

„No není kouzelná, když je škodolibá? Jako malý ďáblík,“ zvedl na složeném ubrousku položené hůlky blonďák. Kushina se nad jeho poznámkou lehce začervenala, její oči cestovaly různě po místnosti. Bylo poznat, že ji tento „kompliment“ zastihl nepřipravenou.

„Ehm… a jak se vám dvěma vůbec daří?“ změnila mladá Uzumaki rychle téma a sama se chopila skleničky, aby se z ní napila.

„Přímo skvěle,“ pronesl s čitelnou dávkou sarkasmu Gama, „šťastnější jsem nikdy v životě nebyl,“ zakoulel očima.

„Važ slova, nebo dnes budeš spát na gauči,“ uhodila ho do ramene hřbetem ruky Sasame. „Koupili jsme si nový nábytek, podle Mého výběru. Věřím, že do Našeho domu pasuje lépe, než ten starý odpad po jeho tetě,“ vložila si sousto do úst a až přehnaně dlouho ho žvýkala, jen aby se vyhnula dalším detailům.

„Odpad? Jen ta zdobená pohovka měla cenu tvého bytu! Představte si být s touhle babou zavření celý den v jedné místnosti,“ naklonil se přes stůl náhle energií nabitý Gama, „k zbláznění. Říkám vám, že si přeji, aby mě Hokage poslal na nějakou sebevražednou misi do Oblačné, jen smrt mi přinese vysvobození!“ stěžoval si a fňukal dál jeden z předních ninjů Konohy, kterého o chuť k životu připravila sličná prodavačka z prodělávajícího květinářství.

Trio přísedících se rozhodlo moc nevměšovat. Věděli, že to mezi Sasame a Gamou už delší dobu skřípe, ale že promění nevinou večeři u přátel v úplné bitevní pole, nikdo z nich netušil. Dobrá nálada mizela stejně kvapně, jako ubývalo jídla na talířích. Když přišlo na dezert, ani jeden z rozhádaného páru nedokázal z úst vypustit na adresu své druhé polovičky nic jiného, než jen nadávku či podpásovou urážku.

Zamilovaní ptáčci nakonec usoudili, že bude nejlepší, když odejdou dříve, než jak prvně plánovali. Rozloučili se, poděkovali za úžasný pokrm, omluvili se za své hrůzné chování a s chladnými tvářemi zmizeli v dešti, nedbajíce nabídky Kushiny, že mohou zůstat do doby, kdy se počasí trochu umoudří.

Rudovláska se i se špinavým nádobím přesunula do kuchyně, ponechávajíc Jiraiyu a Minata v jídelně o samotě. „Teda… a to jim to zprvu tak klapalo,“ podivil se bělovlasý ninja.

„K neuvěření, co čas dokáže,“ přitakal svému senseiovi Namikaze.

„Jsem rád, že vy dva takové problémy nemáte,“ usmál se na něj sannin. „Další ukřičený pár v téhle vesnici bych už asi nevydržel,“ zažertoval a napil se ze sklenky.

Minato neodpověděl, jen sklopil oči k podlaze, v rukou si pohrával s prázdnou lahví od vína. „Proč jsi tak potichu? Děje se snad něco? Neříkej mi, že jste se už také pohádali,“ strachoval se Jiraiya. Když ani nyní žák nenabídl svému učiteli žádnou odpověď, navázal starší muž sám. „Pokud ano, neber si to tak. Spory ke vztahu patří, jinak by ses v něm příliš nudil. Kouzlo je v tom, že počet bojů nikdy nesmí předčít intenzitu usmiřování.“

„My se nehádáme,“ vydal ze sebe Minato konečně.

„Tak v čem je potíž?“ pokrčil rameny lehce zmatený sannin.

„To je na dlouhé povídání, nech to plavat. Sám si s touhle ‚situací‘ poradím,“ ohlédl se ke kuchyni, nervózní.

„Jdi za ní, hlavně odvahu. Nezapomeň, čas všechny rány zahojí,“ pobízel ostýchavého mladíka Jiraiya, který ani zdaleka netušil, jak se věci mezi Kushinou a Minatem ve skutečnosti mají. „Už vás budu muset také opustit, pozdravuj Kushinu. Držím ti palce,“ zvedl svou již vysušenou pláštěnku z topení a vydal se zpět do deště, který ani náznakem nezeslábl.

V domě tedy už zbyli jen Namikaze a Uzumaki. Blonďák poklepával prsty do stolu, v hlavě si opakoval slova svého senseie. Jeho rady znějí vznešeně, ale blonďákovy trable nijak neřeší. Kdyby mu mohl povědět pravdu, leč… dal slib. Slib, že pomlčí, a ten dodrží. Zvedl se ze židle a připojil se ke Kushině v kuchyni, v jejím soukromém koutku. Rudovláska zbožňovala vaření, snad i více, než nakopávání mužských zadnic.

„Nepotřebuješ pomocnou ruku?“ postavil se za ni, přímo za ni, téměř tělo na tělo.

Kushina zkameněla, ale hned po vteřině znovu povolila na napjatosti. „Možná? Nabízíš se snad?“ její hlas hravý a záludný.

Minato přikývl a provlékl své ruce kolem jejího trupu, skoro jakoby ji chtěl zezadu obejmout, leč tak neučinil a chopil se na okraji kuchyňské linky ležícího talíře umazaného od omáčky. Slečna zareagovala ruměncem na lících.

„Ehm… já mám přítele, zapomněls?“ rozhodla se pro jednou flirtování vypustit a raději se věnovat své práci.

„Na takovou věc nejde zapomenout,“ povzdechl si blonďák. Jak dlouho s ní bydlí, dva měsíce? A i přes tak dlouhou dobu v obměkčení srdce své vytoužené dívky stále nepokročil. Její věrnost k němu, k tomu démonovi, ho otravovala a stravovala zevnitř, leč Minato se nevzdával. Musí přijít čas, kdy pochopí, že její pletka s tou zvrácenou entitou byla jen úlet, rozptýlení, cokoli jen ne pravá láska, jak stále tvrdohlavě věří.

„Pusť mě,“ snažila se mu vysmeknout skrze nechtěné pohodlí do nepohodlí uvržená slečna. Dýchal jí za krk, jeho dech horký a vášnivý. Jeho ruce silné a teplé. Nevadilo by jí takto zde stát celou noc. Rozplývala se v jeho nepřímém objetí. Zároveň se ale pro svou libost této blízké chvilky nenáviděla. Minato by s ní takto mávat neměl. Její kolena slábla a za to sebou pohrdala. Samými rozpaky přestala s utíráním omytého talíře. Nadále ho jen drtila ve svém pevném sevření a klepala do něj svými dlouhými nehty.

…

Kyuubimu v cele docházela trpělivost. Dovolil Namikazemu dotýkat se jeho slečny až dost dlouho. Ruce v pěsti. Vrčel. Z těla mu unikala oranžová čakra. Kdysi prohlásil, že je na Minatovo jméno alergický, co nyní prožíval, nezná vlastní označení. Hněv nedostačuje, žárlivost je jen zlomek z celku, vztek nepokrývá všechna kriteria. Namikaze Kuramu týral tak moc, že nad sebou démon pomalu ztrácel kontrolu.

Jeho tunelu podobné vězení se znovu jednou zatemnilo, chlad dal vzniknout vlhkosti a ta přinesla novou potopu. Na stropě se hemžila temnota, rostla a rostla, stejně jako v lišákově duši, pokud ještě nějakou má.

Každý démon panuje vlastním atributem. Shukaku žije skrze zoufalství svých obětí. Hltá je jako vlk nic netušící jehňata. Sílí s každým soustem, a proto jej v lidech vyhledává a ještě více rozdmýchává. Matatabi prahne sledovat bolest smrtelníků. Jejich vzdálený křik je hudbou pro její kočičí uši. Kurama čerpá energii ze zloby zkažených dvounožců. Ve světě není ničeho více, nežli nenávisti a hněvu. Bylo lehké uzmout si trůn, když za Kyuubim stála celá lidská přirozenost.

Tentokrát démon ale cítil jiný druh agonie. Už dříve věřil, že ví, co znamená přát si něčí smrt tak moc, že je pro dosažení onoho cíle schopen čehokoli. Minato, takto blízko Kushině, mu znovu otevřel oči. Žádná bolest není konečná a vždy se najde nějaká, která ji překoná.

…

Rudovláska odložila talíř a otočila se čelem k blonďákovi, který ji s nádobím napodobil. Sama si pak položila ruce na jeho boky. Koukala se mu na hrudník. „Minato… tohle nemůžu… mám tě ráda, strašně, strašně moc, ale… Kuramu miluji, promiň,“ zašeptala se slzami na krajíčku.

Namikaze jí ukazováčkem zvedl bradu tak, aby se jejich oči potkaly. „Je to jen démon, není schopen citu, ne takového, jako…“ naklonil se k ní, jejich rty se přibližovaly, „…já,“ vyslovil a ještě více oslabil mezeru mezi nimi. Kushina podléhala, zavřela oči a sama se nechala unášet krutou gravitací k Minatovým zrádným ústům.

…

Čakra okolo Kumary vzplála. Míjela ho v zběsilých elipsách a klikatých drahách. Skoro jako rozbitý gyroskop. Vycenil své tesáky, jeho vrčení krvelačné a hladové. Z rudých orbů mu sálala zášť. Vyštěkl a vykřikl zároveň, tak nahlas, jak jen mu hrdlo dovolilo.

…

Od polibku, který si Minato vysnil, ho dělil ani ne palec vzduchu. Cítil její lehký a něžný dech. Co se přihodilo potom, ani jeden z nich nečekal. Kushina zaťala drápy do mladíkových boků, pronikla oděvem až na kůži, kterou také bez potíží překonala. Než Minato stihl zkřivit obličej v bolestnou grimasu, pustila ho podivně se chovající slečna a odstrčila vlezlého blonďáka dál od sebe dvojicí tvrdých úderů dlaněmi přímo do prsou.

„Nesahej na ni!“ křikla rudovláska mužským, chroptivým a hlubokým hlasem. Její kadeře rozcuchané, oči krvavé a zuby přerostlé do tesáků. Pouštěla hrůzu, v ten moment nevypadala jako žena, ale jako fúrie, duch pomsty.

„K-Kushino…“ vykoktal zaskočený Namikaze, bledý na tváři, a nevědomky couval.

Zvířecí rysy zmizely kdoví kam a hustá, těžká čakra opustila éter. „C-co se stalo?“ zeptala se Uzumaki, jednu ruku si položila na spánek a bedry se opřela o kuchyňskou linku. „Moje hlava, je jako střep,“ třela si v oheň uvržené místo.

„Jsi v pořádku?“ přispěchal k ní blonďák. Jen se k ní ale přiblížil a znovu zkameněl na místě. Přísahal by, že v tom krátkém okamžiku, kdy se na něj dívka podívala, zahlédl pekelnou jiskru v koutku jejích andělských očí.

„Mám ti donést vodu, nechceš se posadit? Jak ti je?“ ptal se dál, ale učinit k ní byť jen krok si netroufal.

„Všechno se točí… asi si půjdu lehnout… pomůžeš mi se schody?“ sundala si zástěru, pustila ji na podlahu, a nejistou chůzí zamířila k obývacímu pokoji.

„Jistě, počkej na mě, tady…“ dohnal ji a nabídl jí rámě. Po démonovi v jejích očích se slehla zem. Možná ho jen šálily smysly. Konec konců, už je docela pozdě a náročný den si na něm vybral svou krutou daň.

Namikaze se, potom co Kushinu odvedl do její ložnice, přesunul do svého vlastního pokoje. Kde se nemohl zbavit pocitu, že si pro něj osud připravil něco hrozného, něco přímo příšerného. Dlouho nemohl usnout, než ho vyčerpání konečně přemohlo.

Rudovláska si položila hlavu na polštář, oděná ve své noční košilce, a zakryla se peřinou až po krk. Uvelebila se, jak jí to jen její současný stav dovoloval, a zašeptala: „Dobrou, Lišáčku.“

Kurama mlčel. Neozýval se, žádná odpověď od něj nepřicházela. „Kuramo? Ty už snad spíš?“ zvedla zvědavé obočí Kushina a otevřela oči.

„Myslíš si snad, že jen protože nestojím přímo vedle tebe, se můžeš hned líbat s každým, koho potkáš?“ Kyuubi zněl hrubě, ale i ublíženě.

Kushina chvilku váhala, jak zareagovat. „Nic se nestalo, a i kdyby, byla by to jen jedna pusa, nic vážného,“ hájila se velmi chabou obranou. Znovu zavládlo ticho.

„Opravdu? V poslední době si totiž připadám, jako pátý kolo u vozu,“ zabručel Kurama.

„Cože? Neblázni, zlato,“ pousmála se všeznale, „zas tolik se toho snad nestalo. A navíc, vždyť moc dobře víš, že to s Minatem jen hrajeme,“ chlácholila ho něžným hláskem.

„Opravdu? A proč teda hrajete tu svou ‚hru‘, i když se nikdo nedívá? Nebo tě tak baví lámat mi srdce?“ jeho tón zhořklý až chladný.

„Kuramo… tak to není… já… nevím, na co jsem v ten moment myslela. Musíš mi věřit, prosím, věř mi,“ zněla smutně ba i utrápeně.

„Já ti chci věřit, ale Jemu nemůžu. Zneužívá naší zranitelnosti, chce nás proti sobě poštvat, nedovol mu to, Lištičko,“ byť ho nepojmenoval, naložil na blonďákovu náhradu ve své řeči přílišný tlak i odpor.

„Minato je můj přítel, jen se nám snaží pomoct,“ lhala, moc dobře věděla, že svému milému právě teď lhala.

Není hloupá ani slepá, prvně opravdu myslela, že jeho úmysly jsou ryzí, čistě v jejím a Kuramově zájmu, až pozdě ho prokoukla. Teď už zná pravdu, ale sama je příliš slabá, než aby se blonďákově hře náklonností bránila. Rozpomenula se, proč prvně Minata měla ráda, proč o něm snila. Teď je ale s Kuramou… musí tuhle maškaru utnout. Zítra ho požádá, aby se odstěhoval, že si jejich… ehm… „spolupráci“ rozmyslela, nějaká výmluva ji už napadne.

Na druhou stranu, všichni jsou tak šťastní, že jsou spolu. Co jim má povědět? Že jim celé ty měsíce bezostyšně lhala přímo do tváře? Že je vodila za nos? A když ano, tak proč? Nakonec by strašlivá pravda vyšla najevo a život tak, jak ho rudovláska zná, by skončil v troskách. Co má dělat? Sama už více neví.

„Zítra ti dnešní večer vynahradím, slibuji,“ zašeptala, ještě než usnula, „dobrou, Lišáčku.“

„Dobrou, Lištičko… miluji tě,“ oblažil ji Kurama svou sladkou odpovědí.

…

Ráno, po snídani, Kushina blonďákovi zablokovala dveře, když se pokoušel odejít na schůzku s Hokagem. „Musíme si promluvit,“ oznámila s přísným výrazem.

„Nepočká to, až se vrátím? Ta záležitost se Třetím mi nezabere víc, jak dvě hodiny,“ zkusil na panovačnou slečnu psí oči pohledný mladík.

„Ne, tomu věř,“ zakroutila hlavou a zkřížila si ruce na prsou, aby více poukázala na důležitost tématu, o kterém s ním hodlá pohovořit.

„Dobře, co máš na srdci?“ ustoupil pálivé papričce raději Minato a poodešel ode dveří.

„Už spolu nemůžeme bydlet,“ neztrácela čas Kushina a rovnou přistoupila k jádru rozhovoru.

„Udělal jsem snad něco?“ zadíval se na ni překvapeně a snad i ublíženě blonďák.

„Ne, ale… jinak… podívej… zkrátka… už tvou pomoc více nepotřebuji, děkuji ti za to, co sis kvůli mně musel vytrpět, ale tímhle to končí. Už spolu nemůžeme být, ani na oko, promiň,“ opřela se o dveře pro oporu slečna z nějakého důvodu právě postrádající balanc.

Minato rychle pochopil, odkud vítr vane. Zachoval klid a sám se chopil slova. „To je kvůli Kyuubimu, mám pravdu? Nutí tě vyhodit mě ven?“ svým způsobem pojmenoval skutečnost proti démonovi zasazený Namikaze. „Neskoč mu na lep, ví, že když nebudu nablízku, nemůžu tě chránit,“ zkoušel dál své intriky vypočítavý Minato.

„Chránit, a před kým?“ zasmála se nevěřícně Kushina a odstrčila se od své opěrky.

„Před Ním, samozřejmě,“ pokračoval Namikaze dál se svou starou písničkou.

„Ale přestaň, opakuješ se jako kolovrátek. Nemáš Jediný důkaz, který by podpořil ty tvoje bludy, kterými mě už měsíce krmíš. Kurama je zlatíčko a ty na něj prostě žárlíš, nic víc na tom není,“ pokrčila rameny.

„Žárlím? Jistěže žárlím! Miluji tě, Kushino!“ vyslovil a už to nemohl vzít zpátky. Oba oněměly. Ani jeden se nehnul, ani jeden nedýchal.

Rudovláska první zlomila oční kontakt tím, že pohlédla na podlahu. „To mi říkáš pozdě… já už jsem zadaná… o čemž ty moc dobře víš…“ špitla bez citu a chladně jako ledová královna.

„Kushino…“ natáhl za ní ruku Minato.

„Jdi… sbal si a vrať se do svého bytu, snad tě do něj nájemná ještě pustí,“ povzdechla si.

„Počkej, vyslechni mě,“ nevzdával se Minato a vzal ji za obě ramena, ona se mu však do očí nepodívala.

„Nedělej mi to ještě těžší,“ posmrkávala. Ona opravdu posmrkávala!

„Kushino, nic mu nedlužíš. Pokud se už s ním necítíš stejně, jako před léty, neboj se to říct nahlas,“ lehce ji zmáčkl, aby jí dodal odvahu, „dřív, než bude pozdě, abys toho pak jednou nelitovala.“

Zvedla svůj pohled. Brečela, slzy jí stékaly po tvářích. „Ničeho nelituji. Jsem… ráda, že ho mám… je mi vším… vždy tu pro mě byl… Když jsem byla sama, on mě rozveselil… hlavně tehdy, když jsi tu nebyl Ty…“ vzlykala, vše jí přerůstalo přes hlavu. Vše vycházelo na povrch.

„Ale teď už tu jsem a nikam se nechystám,“ usmál se na ni. „Jsem mu vděčný, že se o tebe postaral, když já nemohl, ale odteď tě od něj převezmu,“ naklonil se k ní, ale ona od něj odvrátila tvář.

„On i teď křičí… říká, ať tě neposlouchám, že jsi had, slizký had, který nás jen chce rozdělit,“ utřela si líce hřbetem ruky uplakaná Kushina.

„Neposlouchej ho. Co chceš ty, na tom záleží,“ věděl, že je blízko, aby zvítězil, aby ji osvobodil, aby ji vytrhl ze spárů zla a temnoty.

„Já vás ale chci oba. Já vím, jsem sobecká, ale… já… nemůžu se mezi vámi rozhodnout. Oba vás mám ráda z jiných, jedinečných důvodů,“ obmotala své ruce okolo jeho trupu a položila si čelo na jeho pravé rameno.

„Pomysli na lidi, na vesnici,“ zahrál znovu svou oblíbenou katru Minato.

„Ti všichni jsou mi ukradení. Nejraději bych utekla, ale to nejde, ANBU by to nedovolili,“ nasála jeho pach, byl tak jiný, než Kuramův. Nezaváněl ani po kouři či dýmu, ani po psech či chlupech. Prostší ale stále přitažlivý, poutavý a přirozený člověčí závan smíšený se špetkou rámenu.

„Já nevím co víc ti k tomu povědět,“ přiznal Minato. „Možná jen… že si nás už delší dobu představuji… spolu jako víc, než jen Nás, ale i jako rodinu. Já… popravdě, když jsem se rozešel s Naomi, šel jsem hned za tebou. Pln nadějí, i s prstenem v kapse, chtěl jsem tě na té večeři… požádat o ruku. Trochu zbrklé, já vím, ale… teď… vše je tak komplikované. Nikdy mě nenapadlo, že o tebe budu muset bojovat s Devítiocasým,“ povzdechl si.

„T-ty sis mě chtěl vzít? Jen tak? Přemýšlíš ty vůbec někdy?“ podívala se na něj očima plnýma smíšených emocí, takových jako: překvapení, radost, zděšení, zaskočení, zmatení a smutek.

„Asi ne,“ culil se na ni jako naprostý idiot Minato.

„Rozhodně ne… a tomu věř,“ praštila ho hravě do ramene a znovu si utřela pár zbylých a do Minatova rukávu nenasáklých slz. Nastalo ticho. Kushina koukala skrz svou oporu, svého přítele z dětství, nikam přesně a zároveň právě na jedno místo. Do budoucna…

S Minatem by mohla mít to, po čem už jako malá vždy toužila. Nejen milujícího životního druha, ale i manžela. Nejen milence a prázdnou jeskyni, ale i vždy přítomného partnera a celý svět. Nejen poklidný domov, ale i kolébku s malým vřeštícím drobečkem uvnitř.

Kushina si vždy přála miminko… s Kuramou ho ale mít nemůže… na druhou stranu… s Minatem?

Rudovláska se kousla do spodního rtu. „Odpusť mi… Lišáčku… jsem strašný sobec,“ šeptala skoro neslyšitelně pro Namikazeho, „miluji tě, to se nezměnilo, ale… my dva si nejsme souzení… člověk a… démon… nepatří k sobě. Byl to sen a každý sen jednou skončí… odpusť mi to,“ pomalu zvedla svou ručku. Přejížděla jí po blonďákově paži, přes jeho klíční kost až za jeho krk. Zatlačila na něj, zlehka.

Minato pochopil. Jejich ústa se přiblížila a jejich rty se konečně potkaly. Zavřeli oči a plně se oddali tak dlouho potlačovaným emocím. Minato ji pevněji sevřel, jejich těla se o sebe třela. Kushina ho vískala ve vlasech, tak, jak to dělávala s Kyuubim. Přestože jí rozum ujišťoval, že koná správně, její srdce bilo na poplach a křičelo na protest.

…

V ten moment Kyuubi ztichl. Stál jako sloup a sledoval černotu, přestože věděl, co se za ní skrývá. Jeho hlasivky bolely, jeho hrdlo píchalo a jeho duše kvílela. Padl na kolena. Nevěřícně studoval svůj odraz ve vodní hladině. Viděl netvora. Chundelatý liščí ohon míhající se za jeho zády. Ty zlověstné krvavé oči. Ty bestiální tesáky. Nemohl jinak, než sám sebe nenávidět.

Přestože v lidské podobě, přestože slabý, přestože zlomený a zhrzený, přesto vše cítil sílu protékat svými žílami. Čakra z něj unikala téměř neustále. Tolik, tolik hněvu si za ten čas vůči Minatovi nastřádal, že právě nyní by snad mohl i trhat hory a třást zemí, kdyby dostal příležitost. A ta se mu naskytne… brzy…

„Kushino… pamatuješ si… pamatuješ si, když jsi byla malá?“ šeptal sám pro sebe svým vyřvaným hrdlem. Nikdo ho neslyšel a každé slovo mu způsobovalo další jak duševní, tak i tělesnou bolest. „Vzpomínáš na noční můry? Kvůli nim jsi nemohla spát. Já… teď prožívám to samé, ale já k tobě nikdy nebyl tak krutý. Myslela sis… že špatné sny jsou peklo? Tehdy jsem se jen snažil zabavit… konal jsem z trucu a nudy… Teď mě ale dopředu bude hnát msta…“ zhluboka se nadechl a polkl pichlavou kouli krčící se za jeho hlasivkami, „Minato… vzal jsi mi to jediné, na čem mi v životě opravdu záleželo… kdo je netvor teď? Stále myslíš, že já?“

Čakra se v něm dál a dál hromadila. Jeho síly rostly. Démon tlumeně zavrčel, pěsti sevřené. Drápy se zarývaly hluboko do jeho dlaní. Tak moc, až z nových řezných ran unikala planoucí krev. Ta se pak spojila s vodou okupující Kyuubiho celu. Barvila ji do černa. „Ach Minato… já ti ukážu pravou bestii…“ samolibě se pousmál. Tím samým úsměvem, který mladičkou a nevinou rudovlasou dívenku vždy tak děsil, protože jí z nějakého důvodu připomínal vyobrazení Jashina, boha zla…