Kushina vs Kyuubi 5

Charaktery, které proplouvají tímto příběhem, nejsou výplodem mé fantazie, naopak jiného, většího genia. A pozor, svým způsobem je zde i malý spoiler pro ty, co neviděli díly zahrnující i Narutovi rodiče, především díly točící se okolo Obita a Kakashiho, ale tyto spoilery nejsou žádné velké hřebíky do hlav, či facky do obličejů, jen zmíňky a náznaky.

Kapitola pátá: Jedno divadlo vystřídá druhé, jednu bolest zase jiná

Minato své snažení nevzdával. Obdivoval Kushinu ze stínu už dost dlouho. Dříve mu v opuštění tmy bránila Naomi, ale ta už ho více nesvazovala. Jeho srdce se rozhodlo a nehodlalo se vzdát. Bude o slečnu svých snů usilovat tak dlouho, jak jen to bude třeba.

Hokage ho postavil do čela tří členného týmu geninů. Mezi dvěma soupeřivými hochy, Uchihou jménem Obito a nadaným šedovlasým Hatake Kakashim, byla i jedna milá dívka.

Rin radila svému senseiovi, jak vyhrát srdce jeho milované. Minato vyzkoušel vše, co mu nabídla. Koneckonců, Rin byla žena a tak asi věděla nejlíp, co žena v muži hledá. Namikaze kupoval bonboniéry, nosil jí květiny, dokonce se naučil i nejednu balicí frázi. Žádný z jeho pokusů ale ledovou královnu neohromil. Vždy ho odmítla a blonďák už začínal být zoufalý. Možná opravdu nebylo nejmoudřejší usilovat o svou kamarádku z dětství.

Aby toho nebylo málo, Písečná a Listová si vyhlásily válku a další vesnice se mobilizovaly nedlouho po nich. Vypukla další velká válka ninjů. Boje byly krvavé a přinesly mnoho obětí. Prvně Minato přišel o Obita, když mu nestačil přispěchat včas na pomoc, a nedlouho po něm i o Rin, která spáchala sebevraždu, když naběhla do rány Kakashimu a jeho raikiri. Tento čin mladého Kakashiho silně zasáhl a traumatizoval. Zdálo se, že se vše kolem Namikazeho rozpadá.

Válka sice skončila, ale její jizvy se ne a ne zhojit. Minato hledal útěchu u své nejlepší kamarádky. Dennodenně ji navštěvoval. Po konci bojů si dal za slib, že na Kushinu nebude tlačit, že jí nechá její volnost, když po ní tak usilovně touží. Nerozuměl ale důvodu proč na ní tak lpěla. Kdykoli byť jen slůvkem zmínil její milostný život, rozhněvala se a hádka byla na spadnutí.

Za svého nového poradce v záležitostech lásky Minato jmenoval svého starého, zhýralého a asi i zvrhlého senseie, jemuž tento post i prvně patřil. Jiraiya, nebo také legendární sannin, jak se mu po válce začalo říkat, ho odkázal na poznámky ke svým knihám pro dospělé, kde snad zoufalý blonďák najde odpovědi a řešení. Kromě pár šílených nápadů, velkého pohoršení a zaujetí jedním trochu odlišnějším námětem na knihu, plným dobrodružství a pouček o životě jednoho paličatého ninji, z nich Minato nic jiného nenačerpal.

…

Rudovláska se vracela z obchodu, když se jí do cesty přimotala známá tvář. „Á, Kushino, to je ale náhoda,“ schoval časopis s prasečinkami bělovlasý muž mohutnějšího torza.

„Jiraiyo,“ uklonila se slečna pokorně. „Vy jste ještě tady? Myslela jsem, že se nezdržíte na dlouho,“ zpozorovala za zády skrývaný magazín a ukázala na něj, její pohled otrávený. „Vy jste ale čuně, tomu věřte.“ Žabí poustevník se samými rozpaky chytil za týl a vycenil zuby nejvíce, jak mu rty dovolily.

„Každopádně… ráda bych se zdržela a popovídala si, ale mám trochu na spěch. Musím ještě uvařit večeři a vytáhnout prádlo z pračky,“ zakoulela očima slečna a už se chystala staršího muže obejít, když ji zastavila hravým hlasem pronesená poznámka.

„Pozdravuj ode mě Minata.“

Kushina strnula na místě. „Proč bych měla?“ zeptala se lehce nervózní.

„Bydlíte přeci spolu ne?“ vyslovil svou domněnku sannin.

„B-bydlíme? S-spolu? Jak jste na to proboha přišel?“ oči rozšířené do maxima, pažemi drtila svou papírovou tašku s nákupem.

„Ale Kushino, nedělej hloupou,“ mávl rukou úlisný poustevník, „každý ve vsi o vás dvou ví. Můj žák je u tebe pečený vařený. Poslyš, drahá, není se za co stydět, věř mi. Je zcela přirozené, že když jsou si dva lidé blízcí a dlouho se znají, že se mezi nimi utvoří silné pouto. Pouto, které občas přeroste i v něco… víc, než jen přátelství,“ zapojil šarm a slovní hrátky spisovatel chlípné literatury.

Jiraiya dlouho sledoval svého žáka, jak se marně uchází o přízeň téhle netečné slečny. Rozhodl se mu trochu vypomoci. Chtěl jí otevřít oči. Chtěl, aby poznala, jak dokonale se ti dva doplňují. Chtěl, aby konečně opustila svou skrýš a dala Minatovi šanci.

Kushina nemrkala. Opravdu si tohle o nich lidé mysleli? Že se potají scházejí? Že jsou milenci? Rudovláska zběsile zakroutila hlavou. „Jsme jen přátelé, tomu věř! Je mi jedno, co lidé říkají. Já a Minato spolu nic nemáme!“ vzala jednou rukou legendárního sannina a pověstného svůdníka za límec a přitáhla si ho blíže obličeji, který přímo chrlil vztek. „Nemůžete mi konečně dát všichni pokoj? Přestaňte se mi plést do života! Přestaňte mi neustále někoho dohazovat! Jsem šťastná tak, jak se věci mají teď!“ pustila ho a otočila se k němu zády. „Smiřte se s tím a už mi přestaňte organizovat život!“ rozkřikla se na kolem jsoucí vesničany, kteří ani netušili, do čeho se nevědomky uvrtali.

…

S kamenným výrazem na tváři dorazila Kushina domů. Zabouchla za sebou dveře a mrštila taškou s nákupem na stůl, čímž vysypala její obsah a rozbila v ní skryté plato vajec. Hlasitě zabědovala a skočila na gauč, celá rudá v obličeji. Popadla polštář a hodila jej proti zdi. Klekla si čelem k opěradlu a začala do něj bušit pěstmi, představujíc si namísto kusu nábytku obličeje těch, kteří ji tak vytáčeli.

„Lištičko…“ šeptal Kurama mírným a klidným hlasem.

„Já, já už to nevydržím!“ vyjekla Kushina. „Tohle je k zbláznění! Zkusila jsem všechno, ty víš, že ano, ale nikdo mě neposlouchá! Pořád a pořád opakují svou!“ slzy jí stékaly po lících.

„My to zvládneme. Komu záleží na tom, co si ostatní myslí… možná… možná přišel čas, abychom…“ neznal správná slova démon.

„Konoze řekli pravdu? Pomátl ses snad? To by byl už opravdový konec,“ utřela si oči Kushina.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Ještě ten tady scházel,“ zabědoval Kurama.

„Půjdu otevřít a řeknu mu, že se večeře ruší, že jsem ji nestihla připravit,“ nakráčela uplakaná dívka ke klice a zmáčkla ji. Na druhé straně, jak duo správně tušilo, čekal Minato.

„Ahoj,“ zarazil se, když viděl, jak špatně rudovláska vypadá. „Tys brečela? Proč? Stalo se snad něco?“ strachoval se o ni blonďák.

„To nic není,“ utřela si nos Kushina. „Hele, vím, že jsem ti dnes slíbila, že se najíme spolu, ale budu to muset odříct. Měla jsem docela fofr a nestíhám,“ vymlouvala se.

„Kushino, jestli tě něco trápí, cokoli, mě se s tím můžeš svěřit,“ usmál se na ni upřímně Minato.

Na moment zavládlo ticho, než se slečna odvážila promluvit zlomeným a slabým hláskem. „Nemůžu…“ povzdechla si, „chtěla bych, tomu věř, ale nejde to. Nerozuměl bys,“ hladila rám dveří nevědomky.

„Jsme přátelé, zkus mě,“ pobízel ji trpělivě. Co její mysl asi tak může tížit, ptal se sám sebe Minato.

„Opravdu, tohle je moc i na tebe,“ sklouzla po rámu a sáhla po klice. „Promiň, ale jsem unavená. Dám si koupel a půjdu spát. Měj se, dobrou,“ pokoušela se ho odbít slušně a bez řvaní.

Minato zadržel zavírající se dveře. „Kushino, když ne mně, komu jinému můžeš důvěřovat?“ tlačil na ni dál. Povzdechla si. Celé to divadlo jí přerostlo přes hlavu. Podívala se na něj, do těch upřímných očí. Tohle byl Minato, její první opravdový přítel. Jestli ji on nepochopí, pak nikdo.

„Pojď dál,“ ustoupila stranou a udělala mu cestu. Namikaze nečekal a hned zapadl dovnitř. „Radši se posaď,“ ukázala mu na gauč. Minato přehlédl fakt, že kusu nábytku scházel jeden z polštářů, a přijal lépe vyhlížející místo na jeho druhém konci. Mladá Uzumaki přecházela po obývacím pokoji. Bradu si mnula prsty a hledala ta správná slova, jak začít svou zpověď.

„Kushino, nemyslím si, že je to moudré rozhodnutí,“ vyjádřil se k odvážnému aktu Kyuubi. Rudovláska ho ignorovala a zastavila se přímo před nervózně kroutícím se Minatem, na kterého už čekání také dolehlo.

„Já… jsem jinchuuriki, Kyuubiho jinchuuriki,“ zadrhla se. „Jinak… Když jsi odešel, byla jsem dlouho sama a neměla nikoho jiného, než… ne to taky není pravda… začalo to ještě předtím, než si tě Jiraiya odvedl… dívej…“ opřela si ruku o čelo a povzdechla si, znovu. „Tohle se těžko vysvětluje, tomu věř,“ zafuněla frustrací nad svými vyjadřovacími schopnostmi.

„Já nikam nespěchám. Dej si na čas,“ Minato se usmíval tak nejpřirozeněji, jak jen zrovna svedl. Neprovedla snad nic zakázaného, že ne? Možná podala znepřáteleným vesnicím nějaké soukromé informace o Konoze. Ale Kushina přece není žádný zvěd, zahnal blonďák tu šílenou myšlenku. Když ne tohle, co jí leželo na srdci?

„Víš, jak jsem ti jednou, ještě před válkou, řekla, že někoho mám, ale že žije mimo Zemi Ohně?“ napadlo ji, jak ucelit své myšlenky. Blonďák souhlasně přikývl. „Tak to jsem ti tak trošku lhala. Ne s tou částí s přítelem, ale v tom, že je daleko. Pravdou je… pravý opak,“ kousla se do spodního rtu. „Je blíž, než si dovedeš představit,“ ukázala prstem na svůj pravý spánek. „Je tady.“

Minato se na ni podezíravě zadíval. „To jako… v tvé hlavě?“ vyslovil zmatený blonďák pomalu. „Trpíš… halucinacemi?“ vyvozoval jediný logický závěr.

„Co? N-ne! Nejsem blázen! Jsem perfektně při smyslech, tomu věř!“ hájila své duševní zdraví v obličeji rudá slečna.

Minato si oddychl, ale jeho na krátko nabytý klid se odebral na onen svět hned potom, co následovalo. „A dost!“ dupla do země Kushina, než ze sebe naráz vychrlila vše, co ji tak tížilo. „Co se ti tu snažím říct je, že já a Kyuubi jsme milenci! Potřebuješ to takhle po lopatě? Nebo se mám radši ještě zopakovat?“

Ticho. Odkapávání kohoutku v kuchyni. Tikot hodin. Praskání v ledničce. Jiné zvuky nebylo možné postřehnout. Staří přátelé se proměnili v dva solné sloupy. V dvě sochy, jimž barva kvapně unikala z tváří. Nepřetržitý oční kontakt. Namikaze se v těch šedivých orbech snažil najít duši své kamarádky. Neucukávala pohledem, hleděla přímo na něj. Napjatá jako na trní.

Kyuubi ve své samotě jen zakroutil hlavou. Něco v hlouby mu říkalo, že ať se teď, v tento konkrétní moment, stane cokoli, ovlivní to jeho svět tak, jako nic nikdy předtím. Nastražil uši, pěsti pevně sevřené. Pokud se jim Minato vysměje, zaplatí za svou troufalost tu nejvyšší cenu.

„Žertuješ,“ rozhodl se rudovlásčin výbuch považovat za vtip nervózní blonďák.

„Ne…“ špitla prostě slečna z klanu Uzumaki.

„Ty a Kyuubi? Ten Kyuubi? Devítiocasý liščí démon Kyuubi?“ popíral obdržené informace dál paličatý Namikaze.

„Přesně ten Kyuubi. Miluji ho,“ zopakovala se nepatrně se na hlase třesoucí Kushina.

„Ale… vždyť on je… on Není člověk?“ připadalo mu, že se propadá do gauče. „Ani tak nevypadá,“ dodal rychle.

„Mýlíš se,“ opravila ho se slabým úsměvem, „má i svou lidskou podobu… a sluší mu to v ní,“ doufala, že její kompliment Kurama postřehl.

„A-a co na něm proboha vidíš? Dobře, když chce, může vypadat jako idol dámských snů,“ znenadání se Namikaze octl na nohou, „ale to každý, když použije správné jutsu!“ nepatrně zvýšil hlas.

„Nejde o žádnou ‚přeměnu‘, jestli mluvíš o tomhle,“ zastala se svého milého Kushina a sama se zamračila. „A nejde mi jen o jeho vzhled, abys věděl,“ dodala a zkřížila si ruce na prsou obranně.

„A o co tedy? To by mě opravdu zajímalo!“ prvně si na ni otevřel pusu Minato, raněn tím, že nad ním vyhrál chlupatý a uslintaný pytel zhořklé čakry.

„Je pozorný, milý, umí to se slovíčky a zná mě lépe, než kdokoli jiný. Ví, co mám ráda,“ začala vyjmenovávat svůj seznam Kushina.

„Je v tobě uvězněný, Kushino! Jistěže tě má přečtenou! Jen tě využívá, maže ti med kolem pusy a plete ti hlavu. Otevři oči!“ vzal ji za ramena a slabě jí zacloumal, jakoby se ji snažil probudit z tvrdého spánku.

„Nesahej na mě!“ vysmekla se mu. „Já věděla, že mě nepochopíš. Radši už jdi,“ ustoupila od něj, nenávist čitelná z jejích očí.

„Kushino, neblázni…“ ubral na hlasitosti a jedovatosti jindy usměvavý blonďák, když si uvědomil, jak ohavně na střed svého malého vesmíru hulákal.

„Tamhle jsou dveře. Buď tak laskav a zavři za sebou,“ pokynula mu hlavou míněným směrem.

Minato pochopil, jakou udělal chybu. Zareagoval jako dítě, jako nedospělý kluk. Musí vše napravit a to okamžitě! Jestli teď odejde, riskuje, že už ji nikdy neuvidí, že ji nadobro ztratí, že démon pokušitel zvítězí. To nemůže dovolit. I když se mu celá ta představa hnusí, nezbývá mu, než alespoň na oko předstírat. Předstírat, že ji v jejím šíleném rozhodnutí podporuje. Potřebuje čas. Možná ještě není pozdě. Musí ale jednat a to hned!

„Promiň… neměl jsem na tebe křičet. Nezasloužila sis to. Svěřila ses mi a já se zachoval jako naprostý hlupák,“ polkl žárlivost a vztek blonďák. „Měl bych respektovat tvé volby partnerů a to také udělám,“ zakryl svůj obličej falešným úsměvem. „To přátelé koneckonců mají v popisu práce,“ culil se dál. „Musíš ale uznat, byl bych nenormální, kdyby se mnou to, cos mi řekla, nijak nepohnulo,“ hájil se Minato chabou výmluvou.

„Asi máš pravdu…“ přikývla. „Vadí ti moc, že já a Kyuubi jsme… však víš,“ tázala se ho o něco klidnější slečna s červenými vlasy.

„Nebudu ti lhát,“ přistoupil blíže Kushině a dál ode dveří Minato. „Ze všech jmen světa, která si mohla vyslovit, sis vybrala právě to, které jsem nejméně čekal. Ano, byl to pro mě šok a pořád je, ale já to skousnu, kvůli tobě a… našemu přátelství,“ jeho vlastní úlisnost ho překvapovala. Tak Jiraiyovy rady přeci jen našly odbytiště.

„Neřekneš o mně a Kyuubim nikomu, že ne?“ strachovala se rudovláska, když spustila své paže podél těla, více uvolněná.

„Jistěže ne,“ nelhal jí Namikaze. Každý ve vsi ví o jeho citech vůči jedné z posledních Uzumaki. Jakou potupu by přinesl na svou hlavu, kdyby přiznal, že ho předběhl všemi nenáviděný démon? Takovou, že by ho před ní ani ta sebelepší maska AMBU neschovala.

Tehdy ho napadla ta nejzvrácenější a nejbezpáteřnější myšlenka, jaká se mu kdy vkradla do hlavy. Do koutku úst se mu vloudil samolibý úšklebek. „Kushino… co kdybych ti řekl, že znám způsob, který by nadobro skoncoval s pomluvami, s šeptem za zády, s dohazováním a předstíranou lítostí?“ zatlačil na citlivé místo zákeřný a citem hnaný blonďák.

„To bych tě poslala někam,“ zakoulela očima neunešená dívka a žuchla na gauč. „Zkusila jsem už všechno,“ povzdechla si, k čemuž poslední dobou tíhne dost často.

„Všechno ne,“ usedl vedle ní.

„Dobře, tak sem s tím tvým ‚převratným plánem‘,“ nesnažila se zakrývat svou špatnou náladu Kushina.

„Půlka lidí ti nutí nápadníky a ta druhá se mylně domnívá, že my dva jsme pár,“ začal s úvodem do své představy Minato.

„Což je blbost, tomu věř!“ skočila mu do výkladu touhle fraškou unavená slečna.

„Co kdybychom je všechny přesypali do jediné škatulky?“ naznačil blonďák.

„Nelíbí se mi, kam tohle směřuje,“ zavrčel sám pro sebe Kurama, Kushina ho jen stěží slyšela.

„Nerozumím ti,“ pokrčila rameny, opřela se zády o gauč a zaklonila hlavu, samou únavou.

„Můžeme je nechat u toho, že my dva spolu chodíme. A než mě udeříš, vyslechni mě!“ zakryl si obličej přicházející ránu tušící Minato. Kushina se vsedě narovnala, její páteř kopírovala pravítko.

„Zopakuj to a važ slova. Jinak vyletíš z tohohle baráku ve zlomku vteřiny, tomu věř,“ pohrozila mu tichým, pomalým a chladným hlasem.

„Na tohle ať ten chytrolín prašivá rovnou zapomene!“ rozhořčeně udeřil pěstí do země ve své cele Kyuubi, čímž dal vzniknout drobnému oválnému kráteru a hromadě sutin.

…

Minato se opravdu činil. Zaséval semínka svého plánu hezky jedno po druhém. Přesvědčil Kushinu, aby před lidmi předstírala, že ho miluje. Oba z toho budou těžit. Drby, zatahování na rande na slepo, představování bezpočtu mužů typu: „bratr mého kamaráda“, „jeden můj známý“ a „syn mé tety“, to vše se stane minulostí.

Kushina si oddechne a časem dovlečený stres z ní konečně opadne. A Minato získá více příležitostí dokázat dívce svého srdce, kdo je právem hoden její náklonnosti. Samozřejmě že Namikaze tento svůj tak trochu sobecký záměr Kushině nevyjevil, není blázen.

Kuramovi se tahle hra na „šťastný páreček Konohy“ vůbec nezamlouvala. Minatovi ani jeho záměrům ani trochu nedůvěřoval. Ještě před pár lety by byli smrtelní rivalové a teď se mají dělit o jednu ženu, i kdyby jen před publikem? Nemyslitelné! I démoni ctí monogamii, jediného životního partnera.

Kushina svou roli do Namikazeho zakoukané křepelky brala víc jak smrtelně vážně. Na ulicích se ti dva drželi za ruce. Chichotala se každé blbině, kterou vypustil do éteru. A když to bylo opravdu nezbytné, vlepila mu pusu na tvář, nebo rychlý polibek na rty. Jednou za čas spolu vyrazili mezi lidi, do restaurace, nebo do divadla. Někam, kde je mohlo vidět co nejvíce očí, tak, aby se řady jejich svědků mohly plynule rozrůstat.

Aby představení bylo ještě více uvěřitelné, navrhl Minato, že by se ke své „přítelkyni“ mohl nastěhovat.

Kushina ignorovala Kyuubiho hlasitý protest a souhlasila. Cokoli pomůže, k tomu svolí. Kurama trpěl jako zvíře. Sledovat, jak se sebejistý blonďák lísá k jeho děvčeti, bylo nervy drásající mučení. Pokaždé se ozval, ale jen někdy prosadil svou. Například otázku sdílení manželské postele, tu zatrhl radikálně a s vystouplými žílami na krku.

Jindy, ale byly jeho postřehy opomíjeny, jako například zbytečnost takzvaného „domácího tréninku“, při kterém si dva rádoby milenci zkoušeli různé scénáře a reakce na rozličné situace. Ladění detailů jejich promyšlené lži. Především šlo o Minata a jeho vtěrné komplimenty vůči Kushině, ty Kyuubiho vytáčely nejvíce.

Mladá Uzumaki, i když by se za to měla stydět, si užívala škádlení svého zrzavého miláčka. Nejednou se nechala unést až moc daleko. Naštěstí ji vždy zastavil běsnící hlas předtím, než mohla stihnout překročit únosné meze. Meze neškodného flirtování a hrubého týrání citů své druhé polovičky.

Lidé jí vychvalovali její vkus. Opakovali, jaké má štěstí, že si našla tak skvělého a zdatného ninju, jak moc jim to spolu sluší, a že už bylo načase, aby vyšli ze stínu. Vřelé úsměvy ze všech stran Kushinu ukolébávaly. Začala podléhat vlastnímu divadlu a zvažovat, zda není hra lepší než skutečnost.

S Minatem by měla opravdovou budoucnost. Šanci na normální život. Ta vidina byla tak svůdná. Pokušení bylo stále těžší a těžší odolat. Kurama a Kushina byli spřízněné duše, patřili k sobě, doplňovali se, ale v tomto krutém světě hráli spíše tragické role.

Láska je bolestný cit, a i ta nejsilnější žena má svůj práh bolesti, který když je překročen, stane se utrpení neúnosným. A Kushina stála právě před tímto prahem. Dlouho se od něj a k němu střídavě vzdalovala a přibližovala. Poslední dobou ale převažovala spíše přitažlivost k této konečné hranici. Dny se sečetly a poslední rozhodnutí čeká na své vyslovení. Ortel musí být vynesen!