Kushina vs Kyuubi 1

Charaktery zde uvedené a použité NEjsou moje!

Kapitola první: Kde to všechno začalo

Mladičká rudovlasá dívenka se dnes prvně po dlouhé době vrátila domů s úsměvem. Ne takovým, který křičel: „Zase jsem to tomu otravnému klukovi dala sežrat!“

Či obdobným, který do světa hlásal: „Konečně jsem doma!“

Ani tím tak běžným, říkajícím zvědavému pozorovateli: „Dnes to v akademii stálo za houby, alespoň že se tam zítra nemusím vracet. Začal víkend, tomu věř!“

Ne, toto zformování rtů a mírné zakřivení ďolíčků si vyžádala jiná událost, významnější a nade všechny kouzelnější. „Líbí se mu mé vlasy… mé jako rajčata rudé vlasy! S trochou štěstí si ke mně bude zítra chtít v hodině přisednout, pak bychom si mohli povídat a… Možná se trochu lépe poznat?“

Kushina za sebou zavřela dveře, bez hluku, bez prásknutí, spíše opatrně a potichu, jakoby nechtěla vzbudit spící lidičky snící ve svých postýlkách své nevinné sny. Její motivy byly opravdu z části takto podnícené. Dvanáctá hodina? Kdepak, ta byla minulostí. Hluboká černočerná etapa noci? Tu odnesl vítr. První paprsky nového rána? Přihořívá. Nejmladší z klanu Uzumaki dnes nejspíše oči nezamhouří, neb brzy kohouti zpustí své sladké zpěvy vítající další krásný den. A i kdyby si dívka přála na tu kratičkou chvilku si odpočnout, nedokázala by to.

Scény, výjevy a obrazy předešlého večera pro ni byly stále živé. Především jedna tvář. Jedna konkrétní tvář. Tvář, patřící usměvavému, trochu stydlivému, ale veskrze ryzímu a ušlechtilému blonďákovi… Jménem Minato Namikaze.

Ten odvážný hoch ji vytrhl ze spárů zbabělých únosců ve chvílích, kdy dívka ztrácela poslední naděje. Přispěchal na její záchranu, vysvobodil ji, jako by učinil jiný pohádkový rytíř. A co víc? Přiznal jí, že ji obdivuje. Celý zbytek noci, až do svítání, strávili spolu, povídali si a jeden druhému se představovali.

Kushina té noci našla opravdového přítele, prvního od dob, co opustila vesnici Víru. Nemohla spát, nemohla, hlas v srdci jí kázal radovat se a plesat, tančit a dovádět. Zítra ho znovu uvidí a s trochou štěstí naváže tam, kde k ránu skončila. Byla sama už dost dlouho, nedovolí ničemu připravit ji o tuto jedinečnou příležitost.

Návratem do akademie se její skromný sen nerozplynul, jak se v hlouby duše obávala, že se stane. Úsměvem zářící blonďák vstal se svého místa, jen co ji uviděl vkročit do učebny. Zamával na ni a nabídl jí volnou židli hned vedle té své. Nemrkala, nedýchala, jen koukala na z neznámého důvodu barvami hrající kus nábytku, který k ní přímo volal: „Jen si sedni, neboj se, já tě neukousnu.“

Samozřejmě že ho přijala, dokonce se postarala o to, aby jí osudem vyvolené místo nikdo neuzmul tím, že ve spěchu a bezmyšlenkovitě přeběhla celou učebnu, srazíc při tom k zemi nejednoho nešťastníka, který nestačil červené papričce vyklidit cestu.

Z jednorázového aktu přátelství se stal zvyk. Kushina už více nebyla sama. Našla si někoho, na koho se mohla kdykoli obrátit, s kým si mohla povídat, kdo jí naslouchal, kdo jí vždy byl oporou. Začalo to jako idyla, jako dokonalý sen. Sny ale skýtají několik záludných tajemství. První, nikdo přesně netuší, kam nás zavedou. Druhé, rády se mění v noční můry, neb hrátky s lidskými strachy a obavami jim do života přináší více radosti, než příjemný úsměv na tváři spícího dítěte. A třetí, každý sen jednou skončí a probuzení přijde nevyhnutelně a v ten nejméně předvídatelný okamžik.

K nejmladší dívence z klanu Uzumaki se probuzení přimotalo ještě předtím, než se mohla pořádně zasnít či alespoň zčásti se nabažit krásou vidiny, kterou ji svět oblažil. Její pečovatelé si ji jednoho dne vyzvedli uprostřed výuky o Genjutsu. Předvedli ji, zcela nezasvěcenou do dění okolo, před lože manželky prvního Hokageho. Mito Uzumaki pokynula holčičce, aby přistoupila blíž. Ta uposlechla. Stará a slabá žena pak mladé krvi vysvětlila, proč ji za ní ti muži dovedli.

Umírající Mito byla Jinchuuriki. V jejím těle tvrdě spal démon, devítiocasý liščí démon. Po celé generace členové rodiny Uzumaki strážili tyto tak nebezpečné bestie. Stalo se to už téměř tradicí, že když se nejstarší Uzumaki chystá opustit tento svět, nejmladší z klanu zaujme jeho místo. Byla to velká čest, stát se právě Kyuubiho žalářníkem, dokonce i zcela prvním v řadě. Mito to tak chápala, ale Kushina byla tehdy docela jiné děvče.

Zděsila se a úprkem opustila místnost. Dala se na útěk. Raději zemře, než aby se dělila o svůj život s démonem, se samým ztělesněním zloby a nenávisti. Plakala a toho dne se její sen o dokonalém životě roztříštil na střepy. Skleněné střepy, které nejde seskládat dohromady, a o které je tak jednoduché se pořezat, když se o to pokusíte.

A ten nevytoužený den, kdy Kushina přišla proti své vůli o svou svobodu, nadešel s prvním opadaným listím. Vzpírala se a vztekala. Kopala kolem sebe a nadávala. Její vášnivý temperament se nesnažil skrývat. Neprahla po tom, stát se zbraní Konohy, netoužila po životním společníkovi, okupantovi ve své hlavě.

Její jediný dobrý přítel, Minato, se jí snažil připomenout, že to, co přijde, s jejich přátelstvím nijak neotřese, jak se ubohá dívenka bála. Líčil jí její osud v lepších barvách a ona mu v tom nebránila. Snažil se jí pomoci a ona vlídná slova potřebovala jako sůl.

Kushina ulehla na postel sousední s tou její předchůdkyně. Natáhla se, zavřela oči a pokusila se uklidnit své zběsile bijící srdce. Dýchala nepravidelně, vzlykala. Nikdy by si takovýto život nevybrala. Boj byl marný. Obě ženy stejného rodu nechaly akolyty, aby vykonaly svou práci. Minato v té místnosti nebyl, čekal na chodbě. Dovnitř ho nikdo nepustil, i když na jeho přítomnosti smutná dívenka trvala. Nikdo jí nijak nehodlal ulehčit její rozloučení se s volností.

Po tomto dni se vše změní, neměla iluze. Její řady opovrhovatelů se rozrostou, až tento rituál skončí. AMBU z ní nezpustí oči, budou pozorovat každý její krok, jako ostříži kontrolují svou oběť, jako supy hlídají svou mršinu.

Mito naposledy vydechla, bez Kyuubiho v sobě nemůže nadále žít, takový už je osud všech Jinchuuriki. Rozdělení dvou na tak dlouhou dobu spojených duší je závažná věc, přinášející pouze bolest, utrpení a smrt. I kdyby ne okamžitou, Jashin si je brzy dohledá a je nekompromisní. A tento osud čeká i na nebohou Kushinu, která se toho dne stala Kyuubiho novým žalářníkem.

…

Vysoké hory a mohutné hřebeny. Špičaté skály a krajinu lemující útesy. Říše hodna jen toho největšího z králů. Rozlehlá pustina bez života. Mrtvé kmeny shnilých stromů a koryta vyschlých řek. Poušť, nicota, prázdná rovina ohraničená balvany, kamením a vrásy potrhaného terénu. Království vytoužené mocnými panovníky prahnoucími po klidu a samotě. Společnost pouhého vánku a občasného, krátkého deště, který shladí jinak horkem popraskanou zem. Pevnost vládce všech Bijuu.

Kyuubimu se nabídla nevídaná podívaná. Do jeho země se vplížil nezvaný host. Na jeho honosné teritorium zavítal jediný muž. Nesl se blíže a blíže ocasatému démonu bez jediné špetky strachu a paniky. Kráčel vzpřímeně a snad i pyšně. Brada i nos zdvižené, ne však jako gesto opovržení, nýbrž snaha dívat se masivní bestii přímo do jejích krvavých očí.

Muž s dlouhými havraními vlasy, jež sahaly až pod jeho zadek, nevypadaly dvakrát udržovaně či česaně. Naopak připomínaly hřbet ježka. V ruce svíral obrovský vějíř bílé barvy, jehož tvar kopíroval oblé linie číslice osm. Navlečený v rudém brnění lesknoucím se na slunci. Stehna mu chránily samurajské složené pláty. Démon přesto vše věděl, že osoba před ním stojící, je ninja.

Troufalý muž s havraními vlasy se ani nepředstavil, tolik mu chyběly správné způsoby, naopak hned přikročil k podstatě své neohlášené návštěvy. Podíval se Kyuubimu do očí a démonovi se v tu ránu zpomalil tep. Ztratil se v záhadných a zvláštních očích toho cizince. Jeho tak velké tělo ho neposlouchalo, našlo si nového pána. Teprve potom, co ninja zneužil svého Sharinganu, aby na démona snesl jutsu Tsukuyomi a pod touto technikou ho ovládal jako loutku, se člen klanu Uchiha představil, jako Madara.

Mezitím, co pán a jeho hračka překonávali poušť, rozpovídal se Madara o svých záměrech, svých důvodech a svých motivech. Požádal lišku, aby v tom, co jí Uchiha provedl, nehledala nic osobního či jakoukoli zášť. Naopak mluvil o poctě, kterou Kyuubimu složil. Madara se chystá napadnout Konohu, které sám dopomohl ke vzniku a založení. Dobře ví, že aby se k té soustavě domečků mohl byť jen přiblížit, musí se prvně dostat přes svého starého známého, svého kamaráda z minulosti, přes Hashiramu, přes prvního Hokageho.

Hashirama je silný soupeř, to Madara už ze zkušenosti pocítil. Aby ho konečně srazil na kolena a do prachu poražených, potřebuje posilu, tu nejsilnější a nejmocnější možnou. Ocasatou bestii. Ale ani tehdy se Madara nezastavil, šel dál. Vyhlédl si krále všech Bijuu, Kyuubiho. V tom spočívá ta velká čest. Madara uznává a sklání se před démonovou silou, ale zároveň si tuto velikost přírody bez ptaní bere a přivlastňuje.

Taková drzost ze strany obyčejného smrtelníka hněvala Kyuubiho nad všechny známé meze. V hlavě si už připravoval nespočet různých odplat a trestů, kterými namyšleného Uchihu postihne, jakmile se vyprostí zpod jeho moci. Ta chvíle ale nenastala, neboť Madara dorazil tam, kam směřoval. A čekal zde na něj ten, koho zde toužil spatřit.

Po výměně formalit a dalšího přemlouvání ze stravy Hokageho, vypukl pravý boj, který duo zahájilo křiknutím z plna hrdla jméno svého soupeře. Madara levitoval v krystalu usazeném na Kyuubiho čele. Uchiha s nevídaným talentem vyvolal své dokonalé Susano’o, do kterého pohltil i samotného démona. Oblékl ho do pancíře samurajů, zhmotněného z modrých plamenů. Kyuubi cítil tu sílu i vztek, kterou do své techniky Madara vkládal.

Hashirama stál pevně oběma nohama na svém dřevěném golemovi, okolo jehož trupu se omotával a vinul beznohý drak s hadím tělem stejného původu. Úchvatná to podívaná, taková, kterou zažijete jen jednou za život. Liška v kyrysu z ohně se střetla s perfektním Mokutonem podpořeným mistrovským Senjutsu. Země se třásla, vrcholky hor poskakovaly a stromy odnášel vichr a uragán.

Kyuubi by si boj plný násilí, akce a průchodu potlačovaných temných citů i užíval, kdyby nebylo tří důvodu pro opak. První, král démonů v této historické bitvě figuroval pouze jako prostředek vykonání něčí bídné vůle. Jen jako šachová figurka, jen jako otrok, jen jako nedůležitý vojáček beze jména, který slepě plní rozkazy. Druhý, když klesl prach a zemětřas utichl, válel se Kyuubi na té straně bojiště, která patřila poraženým. Potupa, urážka velikosti a majestátnosti. Neschopnost mladého Uchihy dosáhnout toho, co si zamanul, stála démona vítězství a jeho neporazitelnost. Třetí, na který není možné zapomenout. Třetí, který není možné vynechat. Třetí, na který při pohledu zpátky Kyuubi nikdy nemůže pohlížet jinak, než s výčitky.

Madarovou porážkou pohasla a padla slavná éra, éra Kyuubiho kralování. Tímto potupným dnem začalo démonovo trápení, které nemělo najít konce. Toho dne se král stal otrokem, otrokem nicotných smrtelníků. Hashirama zapečetil Kyuubiho do své ženy, ukradl mu jeho svobodu a přetvořil obávaného pána všech Bijuu ve směšnou hračku lidí.

Král padl, jeho majestát jakbysmet. Sláva a ohlas o vítězství člena klanu Senju se množily jako mor a spolu s nimi i hana a křivdy vrhané na Kyuubiho hlavu. Kyuubi se stal vězněm a jeho celou se mu stalo to, čím nejvíce opovrhoval, člověk.

…

Kushina ztratila vědomí, zdálo se, že upadla do komatu. Půl hodiny se jevila jako mrtvá s jedinými výjimkami mizerného pulsu a pomalých, slabounkých nádechů, které obyčejné oko mohlo lehce přehlédnout. Pak sebou začala házet. Její hlava se přetáčela ze strany na stranu, oči svírala v křeči. Mračila se a mručela. Prsty drtila prostěradlo položené pod ní, div ho neproděravěla svými nehty. Pot jí stékal po čele.

Démon svůj příchod oznámil s grácií. Své zakotvení a zabydlení se v novém prostředí hodlal řádně oslavit. Obrazy, které dívce vnucoval, nepatří k těm, na které je mysl mladistvých připravená. Tekoucí a skapávající krev, doutnající a vše spalující oheň, chřadnoucí nalámané kosti, tisícero zlověstných očí a cokoli polykající a pohlcující bílé tesáky.

Děsy jí bránily usnout i potom, co se večer uložila do své známé a jindy bezpečí přinášející postele. Z prvních zážitků si potvrdila, že její život bude od teď jen jedno velké utrpení. I kdyby jí ostatní dali pokoj, i kdyby ji ves přijala, i kdyby všechno zlo světa vymizelo, noční můry budou trvat tak dlouho, co bude rudovlasá dívka živá.

Ve svém snu stála uprostřed do dálky se táhnoucího tunelu. Cítila vodu, která jí sahala až ke kotníkům. Světla sem mnoho neproniklo. Tma vyplňovala většinu skalek a shlukovala se především pod krápníky zdobeným stropem. Ze špiček stalagtitů odkapávala drobná zrnka vody. Před Kushinou výhružně čekala masivní, červená brána. Brána tvořená mřížemi, kterou držel zavřený jediný kousek papíru, na němž bylo napsáno tučným černým písmem: Pečeť.

Vystrašená a zmatená dívka udělala několik kroků blíže neznámé bariéře. Podezíravě si ji prohlížela. Když se jí mohla téměř dotknout, zaslechla hlasité zafunění. Odtáhla svou ručku a uskočila o pár metrů zpátky. Padla do bojového postoje. Zpoza mříží se ozval hluboký smích, z kterého mrazilo v páteři.

„Podívejme se, kdo se to sem za mnou odvážil,“ otevřely se dva krvavé orby se svislými sítnicemi. Dívka nedýchala. Oči se na ni upřely, velikostně převyšovaly rozměry její hlavy, o to více rostl třasot dívčina tělo. Koukali na sebe. Mlčky. Kushina spolkla jazyk. Kyuubi vyčkával, co moudrého vypadne z jeho nového žalářníka.

„Já…“ šlo to z ní jako z chlupaté deky, „j-já se tě n-nebojím,“ lhala dívka s co nejmenších zadrháváním a s toliko jistotou na hlase, na kolik se v tu chvíli zmohla.

Liška se jen sama pro sebe pousmála. „Ne, jistěže ne…“ opakoval její slova, na která nepotřeboval cit, aby je prokoukl. Slyšel je už tolikrát a pokaždé to byly ty samé žvásty. Stále touží přijít na to, jestli jejich původci lžou jemu, nebo sami sobě, aby si dodaly odvahy.

„S-správně,“ přikývla napjatá dívka horlivě.

„Pak ti nebude vadit stoupnout si trochu blíže ke mně?“ zkoušel rudovlásku vypečený lišák. „Takhle z dálky tě špatně slyším,“ vycenil své bílé tesáky.

Kushina je hned poznala a oči se jí hrůzou rozšířily. „R-radši zůstanu tady,“ shlédla na vodou pokrytou zem. „Jsem si jistá, že někdo jako Ty není nahluchlý,“ hledala výmluvu.

„Někdo jako Já? To mi pověz, jakpak si to myslel, prcku?“ zúžil svá víčka Kyuubi, lehce dotčen jejím předešlým vyjádřením.

„J-já tě nechtěla nijak urazit,“ zvedla svoje ruce v obranné gesto Kushina. „Špatně jsi mě pochopil, tomu věř,“ snažila se usmívat drobounká dívenka.

„To bych ti radil, netoužíš po tom vidět mě, když se naštvu…“ pohrozil jí o něco klidnějším, ale o to více nebezpečným a výhružným hlasem.

Rudovláska ztěžka polkla. „Vezmi na vědomí tohle, skřete,“ udeřil tlapou do mříží démon, potemnělou celou se rozlehl zvuk kvílejícího železa, „nehodlám se v tobě zdržet navěky. Jakmile mi dáš příležitost, vezmu ji a nepustím. Modli se, ať ti v ten den nohy dobře slouží, protože pokud neutečeš…“ odmlčel se netvor, „sežeru tě!“ sklapl čelisti těsně za mřížemi pro důraz.

Dívka padla zadkem rovnou do vody, ale hned se zvedla a celá mokrá nakráčela blíže k ocelové bráně, její obličej rudý vzteky. „Nejsem žádný skřet! Jsem Kushina Uzumaki, tomu věř! A nespustím z tebe oči! Postarám se o to, abys už nikdy nikomu neublížil! Ječ si a vyhrožuj, jak jen chceš, ale odsud se už nehneš! Zvykni si na tohle místo a zvykni si i na mě, protože o mě neslyšíš naposledy, Kyuubi!“ dupla si pohoršená dívka, čímž donutila vodu vycáknout do všech světových stran.

Obří lišák oněměl. ‚Tahle holka má ale tuhý kořínek,‘ pomyslel si démon.

Dívka si zkřížila ruce na prsou, natočila se tak, že lišákovi ukázala svůj profil. Zavřela oči, zvedla nos a hrdě kývla hlavou na znamení, že bude po jejím a ne jinak. „Protentokrát ti tuhle tvou malou parádu prominu, skrčku, protože mě ještě dobře neznáš, ale příště–“ snažil se ukázat velkorysost démon, ale byl přerušen, dáma ještě nemluvila.

„Příště to udělám zase, a pak zase a potom a zas a znova. A nejsem skrček, liško jedna prašivá! Jsem Kushina a pro tebe navíc i slečna Kushina, zapamatuj si to!“ otočila se na patě a dala se na odchod, ponechávajíc dechu zbaveného Kyuubiho jeho tupému hledění na mizející záda temperamentní mladé slečny.

Její tělo se rozplynulo a Kyuubi byl ve své cele ponechán samotě. Otevřel tlamu, a jelikož nenašel slova, která by plně vystihovala to, co právě zažil, urychleně ji sklapl. Nemrkal. Nehýbal se. Nastalé ticho narušovaly jen kapky padající ze stropu. Liška svou potupu více nevydržela a praštila tlapou vší silou do země, čeříc tím hladinu.

„Máš alespoň malou představu o tom, komu to tady vyhrožuješ, ty mizerný červe?“ křikl. „Já jsem Kyuubi! Král Bijuu u všech bohů!“ hulákal přes celý nekonečný tunel. „Jen počkej, až tě stihne můj vše spalující hněv! Před ním tě statečná slovíčka už nezachrání! Slyšíš! Nic tě přede mnou nespasí!“

Rozvášněný lišák padl na zadek. Brblal si pod vousy. I Mito vůči němu měla schovaný alespoň ten titěrný respekt, ale ne tohle tornádo rudých vlasů.

Kyuubi se postaral o to, aby se mladá Uzumaki té noci vůbec nevyspala. Budil ji svým štěkotem a řevem, trhal ji z jejích snů, jako si přál trhat ji samotnou. Povodně, hromy a blesky, požáry, všechny katastrofy světa jsou nic v porovnání s démonem, který prvně v životě okusil jaké to je, když s vámi malá holka jen pomocí slov vytře podlahu.

…

Unavená Kushina s šedými kruhy pod očima se ráno doloudala do akademie, jen aby první hodiny strávila s hlavou položenou na desce stolu. Ani její sensei jí ale nedopřál mnoho odpočinku, neboť dívčino hlasité chrápání rušilo jeho výuku. Minato pochopil, odkud vítr vane. O přestávkách, které Kushina zrovna neprospala, se s ní bavil o zážitcích, které jí do života vnesl úděl Jinchuuriki.

„Ne opravdu,“ opřela se do své židle Kushina, která se během prvních tří hodin patřičně dospala, „říkám ti, že jsem ho seřvala,“ zvedla před obličej svého kamaráda symbolický list papíru a začala ho mačkat, „malé štěně, tak vypadal. Jako uštěkaný voříšek, tomu věř! Myslím, že by si ze mě ucvrkl do kalhot, kdyby nějaké měl,“ hodila zmuchlanou kuličku směrem na odpadkový koš umístněný v rohu místnosti a skórovala, ostatně jako vždy.

„Jsem rád, že jsi ho srovnala do latě, opravdu jsem,“ snažil se upřímně usmívat lehce nervózní blonďatý klučina, „ale… nemyslíš, že byla chyba, naštvat někoho, kdo se ti může vrtat v hlavě?“ nepřestával se šklebit Minato.

„Ale prdlajs! Co mi může udělat? Naházet mi do snů pavouky a hady?“ zakoulela očima rudovláska. „No bože. Kdo potřebuje spánek?“ zeptala se dívka, tvrdě si stojící za svým, ale hned navázala a ani nedala svému jedinému příteli možnost jí odpovědět. „Já teda ne!“ uhodila pěstí do stolu energií nabitá dívka. „Už jsem nespala tři dny v kuse a nijak mi to neschází, tomu věř!“ a jakmile to dořekla, zívla tak nahlas, že se její vyjádření nepotřebnosti a přeceňování noční relaxace doneslo až ke katedře a do uší jejího senseie.

„A dost,“ povzdechl si přeborník v Genjutsu a ukázal na dveře, „slečno Uzumaki, vezměte si po zbytek dne volno a zapadněte do postele. Z těch zvuků, které vydáváte, mi jde hlava kolem,“ jeho výraz tváře prozrazoval, že svá slova míní smrtelně vážně.

Kushina si sbalila tašku a opustila učebnu s tichým protestem: „Nejsem unavená, cítím se skvěte, tomu věřte!“

Minato ji o dvě hodiny později našel, jak leží před akademií na veřejné lavičce. Za dívkou ho nenavedl zrak, nýbrž sluch, tak hlasitě si pochrupovala. Usedl vedle ní a jemně ji strčil do ramene. „Já nechci do Listové… mně se líbí tady… s vámi…“ mumlala se zavřenýma očima rudovláska.

„Kushino, to jsem já, vzbuď se. Je čas jít domů,“ zkusil to podruhé blonďatý kluk. Až po třetím přemlouvání se očividně spánek nepostrádající dívka uráčila napřímit a rozdělit svá líná víčka.

Minato jí nabídl, že ji doprovodí domů. Dnes spolu nic nepodniknou, Kushina není ve stavu pro žádné šílené dobrodružství. Mladá Uzumaki sice protestovala, ale nakonec dala usměvavému Namikazemu zapravdu. Jakmile vkročila do obývacího pokoje, padla na gauč obličejem napřed. Do večera o ní nikdo neslyšel.

Nevyslovená válka pokračovala i další dny. Kushina se s křikem probouzela uprostřed noci, celá zadýchaná a splavená. Kyuubi se činil a jeho řádění se stupňovalo. Nejmladší Uzumaki si tuto šikanu ale nenechala jen tak líbit a započala vlastní teror.

Posadila se ve své posteli a protáhla se. „Dobré ráno, lišáčku,“ pronesla se sladkým hlasem, „jak ses nám vyspinkal? Do růžova? Doufám, že ano. Nechceme přece, abys byl celý den nevrlý a jedovatý, že ne? Ty můj zamračený bručoune,“ neopouštěl ji její medový přízvuk.

Kyuubi nerozuměl tomu, co do jeho žalářnice dneska trklo, aby s ním takto mluvila. Z těch radostí a něhou naplněných slov se mu dělalo nevolno a nelehko.

„Skrčku? Nejsi trochu mladá, abys hned po ránu pila?“ snažil se hledat příčinu dívčina pomatení pohnutý démon.

Mladičká Uzumaki se nevinně zachichotala a ještě líbeznějším hláskem prohodila: „Ale kdeže, ty můj hlupáčku chlupatá. Jsem jen v trochu veselé náladě, nic víc,“ pokrčila rameny, opustila svou postel a ustlala ji, což je něco, co už nejméně měsíc neudělala.

„Přestaň takhle mluvit! Okamžitě!“ vyšiloval Kyuubi.

„A pročpak?“ culila se dívka, jejíž plán pomsty se pomalu rozjížděl. Kdo na tebe kamenem, ty po něm chlebem, zde dostává nový význam.

Lišák mlčel a rozmýšlel svou odpověď. „Je mi to nepříjemné, připadám si pak jako… jako…“ hledal správné slovo na pomyslné hřebíky hozený démon.

„Jako mazlík?“ doplnila ho Kushina.

Démonem projela husina od hlavy, přes páteř až do konečků každého z jeho devíti ocasů, když jeho slechy zaznamenaly ta zrádná slova. Nemrkal a nevydal ani hlásku, jen seděl ve své cele, na své straně mříží a koukal do prázdna.

Kushina poznala své vítězství, ale zatím se s ním nespokojila, ne úplně. „Vždy jsem si přála pejska,“ tlačila dál na pilu zákeřná dívčina, „ale rodiče mi ho zakázali, takže jsem–“

Kyuubi ji už nemohl dále dovolit pokračovat v těchto potupných řečech. „Já nejsem žádný tvůj pejsek, skrčku!“ zarazil ji štěkotem, který byl hudbou pro rudovlásčiny uši.

„Máš pravdu, nejsi pejsek…“ škodolibě se ušklíbla, právě scházela schody, které ji měly dovést blíže kuchyni. „Jsi spíše takové… moje štěňátko,“ dokončila svůj útok odvážná rebelka.

Kyuubi zvažoval, jak nejlépe opovážlivcova slova odbít, nebo obrátit proti jejich původci. Žádný nápad mu ale v hlavě nenaskočil, žádná správná urážka, žádná vhodná odveta. Škrabal se na hlavě drápy ozbrojenou tlapou a přemáhal své mozkové závity, jak jen mohl, ale nic naplat. Dívka toto kolo vyhrála na celé čáře.

Když se o svém zákeřném vtípku Kushina toho dne zmínila Minatovi, nasmáli se spolu mladí ninjové natolik, až je ze samého veselí rozbolela břicha. O Kyuubiho ponížení ani nemluvě. Poslouchal celé jejich dětinské hašteření, každou poznámku vypuštěnou do pléna, každou imitaci toho, jak se asi démon ve své cele musel tvářit, každou praštěnou prkotinu, kterou dva skrčci spolu vymysleli. Ještě že ho v ten moment neviděli, jinak by mu nezbylo, než se hanbou propadnout.

Kyuubi, král démonů, dovolí malému usmrkanci, aby si z něj tropil šašky. Je směšný. Je ubohý. Je přímo k pláči. Démon toho dne přijal výzvu, kterou mu do tváře dívka vmetla. Chce válku, má ji mít.

Je zvláštní, jak démoni rozumí slovu „válka“. Znamená pro ně to samé, jako pro obyčejné smrtelníky ne-li víc, přesto Kyuubiho pojetí války nemělo s pravou válkou pranic společného. Žádné masakry, žádné jatky, žádná krev, žádné mučení či týrání, žádné oběti na životech či na duševním zdraví. Devítiocasý liščí démon, který proslul svou krutostí a nenávistí k všemu lidstvu, sáhl ke stejným zbraním, jako dříve toho dne jeho žalářnice.

Rudovlasá dívka ulehla do své postele, připravená na cokoli, co si pro svou odplatu Kyuubi mohl stihnout namyslet. Obrnila se proti vytí hladových vlků, syčení jedovatých zmijí, chlupatým nožkám přerostlých pavouků, či zápachu hnijících mrtvol. Ale to, co ji čekalo, ji zastihlo nepřipravenou.

„Dobrou, zlatíčko, a hezky se vyspi,“ šeptal k ní hluboký, ale příjemný hlas.

Kushině se na moment zastavilo srdce, když ho slyšela. Brzy si ale domyslela, že démonovo přání je čistě sarkastické povahy a tedy v něm nenašla větší důležitost. Uvelebila se pod svou peřinou a sama unaveným, ale medovým hlasem pronesla: „Dobrou, ty můj chlupáčku lišáčku.“

Noční můry se té noci musely někde zapomenout, neboť nepřicházely a nepřicházely. Kushina se tak dobře nevyspala od toho dne, kdy se stala Kyuubiho Jinchuuriki. Ráno začalo vlídnými slůvky od obou znepřátelených stran. Oba tábory se snažily jednat přirozeně a bez zdráhání. Kdykoli jeden řekl něco hezkého, ten druhý hned odvětil ještě kouzelnějším komplimentem.

Oba takto vedený boj vnitru ničil. Oběma bylo slyšet něco tak krásného od opačné strany barikád velmi nepříjemné. Vyvádělo je to z míry. Mátlo, znepokojovalo a rozptylovalo. Ani jeden ale nehodlal uznat porážku, tvrdohlavost rudovlásky stačila paličatosti démona. Dny utíkaly a mírem vedený boj se vlekl, nikam nevedl a co víc, stával se součástí každodenní rutiny.