Dívka, která řekla: "Miluji tě..." 14

Celkem důležité pro vaši orientaci v ději

Pod hvězdičkami to jsou jakože vzpomínky, které si přehrávala v hlavě Arigato, za přečtení

Padla do postele. Cítila ho, pořád a neustále. Byla unavená a zničená. Ještě nikdy necítila takovou touhu jet domů. Jet za Kibou a Akamarem. Při vzpomínce na tu dvojku se musela usmát. S myšlenkou upínající se k nim zavřela oči a čekala, až ji pohltí únava a donese k vytouženému spánku.
Probudila se… ve dvanáct a pořád se jí chtělo spát. Celou dobu se jen válela na posteli. Nechtěla dělat absolutně nic. Nechápala sice, proč je jí takhle, ale užívala si to nic nedělání. Vzala do ruky blok, ten jí před pár dny přinesl Gaara. Byl krásně zdobený po okrajích temným drátkem, který tvořil kontrast s vybledle mátovými deskami. Vůni nového papíru Nami přímo zbožňovala, takže chvilku jenom ležela s otevřeným blokem na hlavě a vdechovala ji.
Nemohla odolat a vrhla se na malování vším, co měla po ruce.

Nemůžu tam jít… Já mám důvod, proč jsem jí to řekl.
Zase usedl za stůl, když už posté vstal, aby šel za osobou, které dluží omluvu.

Přišli kolem druhé…
„Kde je Uzumaki Nami?“ vystartoval Kiyochi na jednu sestřičku na recepci.
„Tady nemáš, co pohledávat, Kiyochi,“ zarazila ho Hitomi zrovna příchozí.
„Hitomi, jedná se tu o bezpečí vesnice, kde je?!“ zavrčel Kiyochi.
„Vypadni ty i ta tvá sebranka!“ rázně ho odpálkovala.
„Mluvíš hrubě se svým nadřízeným? Měla by sis dávat pozor, nebo-.“
„Nebo co? Vyhodíte mě? Tak potom si to tu veď klidně sám!“ odsekla mu a ukázala na dveře.
Ty se právě otevřely a dovnitř vešla Temari s Katemou, které tu byly vyzvednout Nami na jejich dámskou jízdu.
„Přiveďte ji!“ rozkázal Kiyochi pěti ANBU, kteří ho doprovázeli.
ANBU se rozprchli prohledávat pokoje.
„Hitomi, co se děje?!“ nechápalo ani jedno z děvčat.
Zaslechli ránu.
„Nami!“

Nami se postavila z mostu, kterým si protahovala záda. Uslyšela na chodbě nějaký rozruch, a tak se tam chtěla podívat, když do dveří jí vtrhnul muž s maskou a ona po něm intuitivně hodila blok.
„Jdete s námi!“ rozkázal ANBU.
„A proč bych to asi měla dělat?“ vyjela po něm Nami.
„Kazekage-sama nařídil výslech,“ hrubě ji zlomil v pase a svázal jí ruce za zády.
Nami se v hlavě rozložila ta slova… On… ji chtěl vyslechnout? Proč?
Vytáhli jí na chodbu.
„Nami!“ zakřičely všechny.
„Jdeme,“ zavelel Kiyochi.
„Kiyochi, ihned ji pusťte, porušujete Kazekageho příkaz!“ rozčílila se Temari.
„To Gaara mě předvolal,“ zašeptala Nami.
„Nic takového by neudělal, nebuď hloupá, Nami!“ rozkřikla se Katema.
„Kiyochi, to, že nemusíte svého Kazekageho je jedna věc, ale opovažte se si vybíjet svůj vztek na nevinné holce!“ zakřičela na něj Temari, a aby se cítila jistější, sundala si ze zad svůj vějíř.
„Temari-san, mám to považovat za velezradu? Tato… kunoichi… je nebezpečná pro celou vesnici a tím, že odporujete jejímu výslechu, jí napomáháte,“ vpálil jí to přímo do obličeje.
„Nikam s ní nepůjdete, pane!“ Katema si stoupla před vchod do nemocnice.
Měla za úkol Nami chránit a ještě nikdy nedovedla svou misi k neúspěšnosti. Nikdy.
„Uhněte nám z cesty!“ rozčílil se radní.
Katema si jenom odfoukla neposlušný pramínek z očí a už začala provádět pečetě.
„Katema-chan… nech toho. Kazekage si mě předvolal a takhle se dopouštíš zločinu neuposlechnutí jeho rozkazu…,“ zavrtěla Nami hlavou.
„Nami!“ rozhořčeně zakřičeli Temari s Katemou naráz.
„Kiyochi-!“ než stačila Temari dokončit, dveře nemocnice se za nimi zavřely.
„Tak jo… Jde se za Gaarou!“ rozhodla rychle Temari a už si razila cestu přeplněnou ulicí.

Nechápala, proč ji předvolal… Copak jí celou tu dobu nevěřil? Copak ji utěšoval jenom proto, aby se ujistil, že není psychicky narušená? Bylo jí z toho do breku. Bolelo ji v hrudi a hrozně ji to zranilo, nečekala totiž od něj takový projev nedůvěry.
Než se, ale odhodlala k odporu, přehodili jí přes hlavu plátěný pytel, aby nic neviděla. Několikrát málem zakopla, jak ji rychle vláčeli. Ztratila svůj orientační smysl, a potom už jenom cítila změnu terénu.
Tvrdě jí shodili na židli a svázali jí ruce za opěradlo zezadu. Z hlavy jí strhli pytel a její tvář osvětlila lampa.
„Co po mě chcete?“ zeptala se světla před sebou.
Připadalo jí to, jako by se vrátila do té noční můry.
„Řekni nám, kde je úkryt Orochimara, nebo tě budu považovat za jeho spojenkyni!“ uslyšela hrubý hlas.
Jako fakt?
„Já nevím, kde má Orochimaru úkryt!“ zavrčela.
„Neboj se, vzpomeneš si… Stavím se zase večer, takže bych ti radil mi neodporovat,“ zašeptal nějaký muž, kterého neviděla, ale jeho hlas znala.
Nebylo těžké předpokládat, že to byl Kiyochi.
„Dostaňte to z ní ve jménu vaší vesnice,“ nakázal a už slyšela jenom vrzání dveří, jak se za tou osobou zavírali.
„Může to být po dobrém, nebo po zlém,“ uslyšela tentokrát mladší osobu.
„Varianta: „Po ničem“ by nebyla?“ zasmála se chabě.
„Je nám líto vyslýchat ANBU našeho spojence, ale nemůžeme jinak,“ skoro se omlouvala neznámá osoba.
„Nejsem ANBU!“ ušklíbla se.
Než stačili něco říct, dopověděla ztišeným hlasem: „V pořádku,“ a psychicky se začala připravovat.
Jediné, co měla jisté, bylo to, že to nebude horší, jak u Orochimara.

„Musíme ho rychle najít!“ postěžovala si Temari.
„Temari…, co když nemůže nic udělat? Kiyochi to navlékl tak, aby to vypadalo, že chce ochránit Sunu. V tom mu Gaara-sama nemůže odporovat.“
„Je tu jedna skulinka, Katema-chan. Jakožto bývalá ANBU skryté Listové, může Hokage požadovat výslech až vlastními ninji,“ objasnila ji to za běhu ke kanceláři svého bratra.
„Potom by, ale Kiyochi vymyslel něco lepšího, ne?“
„Nikdy není žádný plán dokonalý a už po staletí se ANBU z jiné země ze slušnosti vracejí na výslech do své vesnice… tedy, pokud je ta vesnice přátelská. Také na ně mohou vyvíjet větší nátlak a navíc jim staré prostředí a lidé, které znali, mohou ukázat správnou cestu a tím pádem se přiznají sami od sebe, nebo tak něco. Fungovalo to, funguje to a fungovat to bude,“ dál vysvětlovala.
Vrazily do budovy Kage a utíkaly nahoru.
Temari se neobtěžovala s klepání a vrazila dovnitř. Nedostala se tam, protože dveře byly zamčené.
„No do******!“ zaklela naštvaně.
„Si nemohl vybrat horší chvíli na to, aby odešel?!“ vztekala se.
„Jdu ho hledat, ty se zatím porozhlédni po Kankurouovi, třeba ví, kde je,“ Katema zmizela a Temari ji i když nerada, poslechla.
Stejně to musela Kankurouovi říct, třeba by našel ještě lepší záminku na propuštění Nami z výslechu.

Tak jo, vyřídí ještě tohle a hned za ní půjde.
„K-Kazekage-sama, copak pro vás mohu udělat,“ Gaara vešel do obchodu, kde se na něj vyvaleně podívala prodavačka.
Po hodině zase vyšel a mířil si to do nemocnice. Šel velkou oklikou, aby si zatím mohl promyslet, co jí řekne. A nebylo to vůbec lehké. Podráždil velice temperamentní osobu nemluvě o démonovi v ní…
Asi po dvaceti minutách zastavil před vchodem do té veliké budovy. Nadechl se a vstoupil dovnitř. Mířil k jejím dveřím, zaklepal, … nikdo se neozýval. Pomalu otevřel dveře, ale v pokoji nikdo nebyl.
„Gaara!“ uslyšel křičet své jméno.
Otočil se a za sebou uviděl svoji rozzuřenou sestru.
„Temari?“ nechápal.
„Nemůžeme tě nikde najít!“ postěžovala si rozhořčeně.
„K věci.“
„Mají Nami! Musíš ihned za ní! Vyslýchají ji!“ zavrčela na něj.
Gaarovi se zúžily zorničky. Ne, ne, ne, ne, ne!!!! Vystřelil pryč.
„Já tě doženu později,“ vydýchávala se od předešlého běhu.

„Chtěl bych vědět, čím ji zakázal mluvit…,“ ozvalo se znovu.
„Ale co když to opravdu neví?“
„Tahle možnost je pravděpodobná, ale mi nemáme prostředky, jako mají lidé z Konohy. Z genjutsu už jsme ji po půl hodině propustili, psychické narážky nefungují a ani násilí na ni neplatí,“ ozývalo se odněkud.
„Je to bývalá ANBU, baka!“
„Má trénink jako mi, ta ti neprozradí nic…,“ přitakala druhá osoba.
„A Kazekage to ví? Temari-sama se tam dost rozčilovala… Neměli bychom to dělat, lidé z Rady nad námi nemají žádnou moc, a pokud to Kazekage opravdu neví…,“ někdo tam mluvil.
Bolela ji hlava… Pořád něco chtěli slyšet, jenže ona to nevěděla… A o čem to teď mluví? Že to Gaara neví? Jak by to mohl nevědět? Tupci…
„Omlouváme se,“ tentokrát to mířilo na její osobu.
„Plníte r-rozkazy,“ zašeptala s pochopením.
„KAZEKAGE-SAMA!“ ozvalo se odněkud hlasitě.
Hlava jí poklesla. Znovu nevnímala. Když ji předtím vyslýchali, nešťastně upadla a praštila se do hlavy.

Rychlou chůzí vešel do věznice. Zde probíhaly všechny výslechy. Seběhl po schodech dolů do sklepů a hned uviděl celu, kterou střežili dva ANBU.
„Otevřete dveře!“ rozkázal.
„KAZEKAGE-SAMA!“ zděsili se, když ho spatřili.
Gaara se ušklíbl, a potom se zatvářil vražedně, když se k ničemu neměli.
„Hai!“ rychle otevřeli dveře a on zahlédl tři ANBU stojící zády k němu.
Jakmile zaslechli otevírání dveří, otočili se.
„Ihned přestaňte!“ přikázal a vešel dovnitř.
Uviděl jenom clonu vlasů, protože Nami seděla zády k němu.
„Kazekage-sama, dostali jsme to rozkazem od Kiyochiho-sa-.“
„Odkdy vám má co přikazovat Rada?!“ zeptal se tvrdě.
„Nemá,“ sklopili hlavu.
„Kazekage-sama, tato kunoichi, ale může ohrozit vesnici,“ mírně protestoval nejmladší ze trojice,
„Omluvte ho, prosím,“ začal ANBU, který byl velitel této skupiny.
Gaara mu rukou naznačil, ať radši mlčí.
„Těmito žvásty vás, předpokládám, nakrmil Kiyochi-san,“ propaloval nejmladšího člena pohledem.
„Co jste z ní dostali?“ vzdychl.
„Nic podstatného, pane,“ pronesl jejich velitel.
„Takže ji teď pustíte a toto se už nebude opakovat! Pokud vám kdokoliv z Rady až na Temari a Kankuroua, jakožto zástupce shinobi ve vesnici, něco nakáže, nejdříve to prodiskutujete se mnou,“ řekl přísně a šel k Nami.
Nečekal na odpověď. ANBU se rozestoupili a čekali na další pokyny.
Zamračil se.
Měla pár škrábanců na tváři, rozseknutý ret a ze spánku jí tekl proužek krve. Malátně k němu pozvedla oči.
„C-co tu chceš?“ zeptala se ho.
Neodpověděl. Něžně jí rozpoutal ruce a ty svoje vsunul pod její tělo a zvedl se i s ním. Snažila se od něj odtáhnout, no, nedovolil jí to.
„Pusť m-,“ nedokončila, protože mu usnula opírajíc se o jeho hruď.
„Nami, prober se, nesmíš spát,“ poklek na jedno koleno a snažil se ji zase probudit.
„Tak je to dobře,“ letmo se usmál, když si ho nevraživým pohledem přeměřila.
„Nech m-mě na pok-pokoji!“ zabrblala.
No i tak se k němu přimkla a lehce se zavrtěla, aby si našla lepší polohu. Chtěla spát a on ji to nemohl umožnit, protože měla značný otřes mozku.
„Podívej se na mě!“ přikázal Gaara cestou po schodech nahoru.
„Nami!“ pronesl varovně.
„Nemluv na mě!“ zavrčela.
„Kazekage-sama, navrhuji místnost AC - 3, to by ji mohlo na chvíli probrat,“ ozval se kapitán.
„Stejně nám asi nezbývá jiná možnost,“ povzdechl si Gaara.
S ANBU v patách vešel do místnosti AC - 3. Tato místnost byla vybudovaná na bázi výslechu ve smyslu, že na vyslýchaného bude vypouštěna ledová voda.
„Můžete,“ zavolal Gaara a na Nami v jeho rukou se začala slévat voda o teplotě jednoho stupně.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ zakřičela a silou divoké šelmy se začala drápat z Gaarova usilovného sevření.
„Pusť!“ zakřičela.
Prudce sebou škubla a Gaara pod proudem vody skončil taky.
Náhle hučení vody ustalo a v místnosti stála postava, ze které odkapávala voda.
Neměl vodu rád. Hlavně ne tu studenou a teď je tu na kost promočený. Ucítil na rukou třes. Zavrtěl hlavou, aby otřepal přebytečnou vodu z vlasů a podíval se na Nami. Z vlasů jí voda stékala jako z vodopádu a jak jeho tak její oblečení by se dalo ždímat bez větších problémů.
Nami se snažila stočit do, co nejmenšího klubíčka, aby u sebe udržela teplo, který z ní prchalo. Rty jí za tu chvilku promodraly. Jak její tělo toužilo po kousku tepla, objala Gaaru kolem krku a přitiskla se k němu tak těsně, jak to jen šlo.
„S-s-s-s-spokojenej?!“ zavrčela trhaně.
Zuby jí o sebe drkotali.
„Zcela,“ přitiskl si ji k sobě ještě blíž a vyrazil ven z této budovy.
Prošli ještě několika temnými chodbami, než se ocitli na čerstvém teplém vzduchu.
„Z-z-z-z-zima…,“ naříkala potichu.
„Za chvilku ti bude teplo,“ slova vypustil do jejích mokrých vlasů.
Zaklonila hlavu a naštvaně se na něj podívala.
„Nech mě!“ snažila se postavit.
„Nami já…,“
Jednou botou se dotkla prašné země. Už se začala usmívat, že má vyhráno, protože jeho stisk povolil, no… neříkej hurá, dokud nepřeskočíš. Propletl si s ní prsty a trhl rukou dozadu. Její tělo ztratilo rovnováhu a toho on využil. Rukou jí zajel za pas v úmyslu ji otočit, aby jí mohl znovu chytit a ona zvadla jako kytka bez vody.
Naštvala se na sebe, když si uvědomila, co s ní dělají jeho doteky. Jenom ji chytil za pas, nic víc v tom nebylo, to ona věděla, ale stejně si myslela, jak důvěrný dotyk to byl.
Nevěděla, jak se ocitla v té samé poloze, co předtím, ale začala si uvědomovat, že v tom začíná mít Gaara celkem praxi. A jestli to ihned nepřestane dělat, bude s ní mít další problém. V následujícím momentě si uvědomila, kde to stojí.
„Co tu děláme?“ přesměřovala znovu pohled na Gaaru.
„Dneska jsi už měla jít domů,“ promluvil do větru.
Zasekl se. Domů… Tam, kde je on… Ale ona je doma v Konoze… Ale… stejně ho neopravila. Co si to nalhává? V srdci se mi rozlil mrazivý pocit toho, že ho časem opustí. Její mise zde skončí za… za osmnáct dní. Nevěděl, co si počne, když mu odejde! A… nikdy se nevrátí…
„Jak to, že o tom nevím?“ podivila se a tím ho vtáhla zpět do reality.
„Mělo to být překvapení, teda, co mi říkala Temari,“ písek mu otevřel dveře a on i s ní vstoupil do domu.
Cítil, jak se zachvěla. V tomhle domě nebyla o té doby, co ji přinesl do vesnice.
„Nemám ráda překvapení,“ vyrazila se sebe po minutě ticha.
Musel se tomu pousmát.
Pustil ji a ona se objala kolem ramen, aby se tolik netřásla.
Bez toho aniž by na něj pohlédla, přešla ke schodům. Uchopila se zábradlí a vyrazila nahoru. Moc dobře si pamatovala, jak byla zmatená, když ten někdo, nebo spíš Kurage rozprášil její věci po zemi. Ještě si pamatovala tu tupou bolest v zátylku, a ostrou bolest v ruce. Uchopila kliku.
Tak fajn, přestaň dělat slabou. Stejně tu nezůstaneš a o co se stalo, je dávno za tebou… Navíc TADY se nestalo to nejhorší, sice to dost zásadní, ale nejhorší ne… Klid, jsem klidná a otevřu dveře bez problémů, prostě jenom zatlačím na tu kliku a bude… Sakra…
Nakoukla dovnitř a čelist jí klesla. Všechno bylo zpřeházené. Postel byla jinde, stěny měli světlejší odstín, police, skříně, fotky, polštáře, obrazy, knížky, svitky, zbraně, stůl, všechno, nebylo na svém místě. Bylo tu všechno, ale nic tam, kde to bylo dřív a Nami si nebyla jistá, jestli je ve stejném pokoji jako předtím.

Sledoval jí opírající se o stěnu tři metry od ní. Viděl, jak tam jenom stojí a dívá se na předělaný pokoj. Nechtěl dovolit, aby si jenom nějakým vzhledem pokoje připomenula to, co se stalo. Pozoroval, jak tam vešla a užasle se rozhlíží.
„Nami?“
Vykoukla na něj ze dveří. Neviděl v nich ani kapku podráždění, jako tomu bylo předtím. Tenhle pohled miloval.
„V šest na cvičišti,“ řekl pouze toto a vydal se k sobě.
Ještě viděl, jak se jí blýsklo v očích a potom slyšel, jak za sebou zaklaply dveře.

Zase si uvědomila, že jí neřekl, na jakém cvičišti se to mají sejít… Připadalo jí to jako déjavu. V koupelně ze sebe shodila mokré oblečení a osprchovala se teplou vodou.
Pšíkla. Jestli kvůli němu budu nemocná, přetrhnu ho!
Sama už si uvědomovala, že spát nesmí, takže se sem tam štípla, aby neusnula.
Osušila se a oblékla si na sebe bílé tílko a černé šortky. Vyrazila za ním do pokoje. Otevřela dveře, a kdyby se jí skoro nezatmělo před očima studem, asi by měla výhled pro Bohy. Gaara si zrovna sušil vlasy ručníkem a byl bez trička. Střetla se s jeho pohledem a on rázem ustal v činnosti s ručníkem na hlavě.
Kdy se sakra naučím klepat?! Trapné, trapné, trapné!!!
„Promiňte… já jsem…,“ zasekla se.
Jeho pohled ji rentgenoval.
„Tys co?“ přerušil ticho.
Začervenala se, ale jenom lehce, takže to mohl přikládat nedávné horké koupeli.
„Já se… chtěla zeptat, na jakém cvičišti se to máme sejít?“ rozpačitě zírala na jeho vypracované tělo.
„Na cvičišti sedm. Není ti nic?“ zeptal se a jeden krok k ní přistoupil.
„Ne, promiňte, že jsem se tak vtrhla bez klepání, už se to nebude opakovat, Kazekage-sama,“ otočila se k odchodu, aby neviděl, jak se jí do tváří hrne krev.
„Nami,“ vydechl, ale ona se neotočila.
Jak by tu před ním vypadala, kdyby se červenala jako ta… Matsuri, nebo co…
Když si na ni vzpomněla, všechny rozpaky jí opustili.
„Mám pocit, že jsme si začali tykat,“ připomněl.
„To ano, ale mezitím se udála spousta věcí a tykání už není na místě,“ otočila se na něj.
„Nami ohledně…,“
„Kazekage-sama, chápu, že vám nepřipadám normální. Normální už asi nejsem. Já sama sebou jsem celkem dost znechucená, a pokud se jedná o to, že strkám nos do věcí, do kterých mi nic není, pletete se. Jak jste sám řekl, jsem tu pod vaším velením, takže je mou povinností starat se o svého nadřízeného, ale nebojte se. Jakmile tu jako záruka vašeho svitku na zapečetění těla skončím, už si nebudete muset dělat starosti a zmizím vám ze života,“ pronesla lehce zastřeným hlasem.
Povšimla si, že jakmile to dořekla poslední větu, celý se napjal. Možná už se nemohl dočkat, až tohle všechno skončí a on se mohl plně „věnovat“ své studentce.
No, byl to přesný opak. Srdce mu sevřela ledová ruka. Musel napsat Tsunade, aby její pobyt tady prodloužila, a musí vymyslet dobrý důvod…
„Tak nebudu dále rušit,“ pousmála se a vytančila si to z jeho pokoje.

„Ach tak tohle je opravdu jako déjavu…,“ povzdychla si hledajíc cvičiště číslo sedm.
Znovu číslo, ale poloha ne… Šla na východní stranu Suny, kde byla spousta cvičišť. Nikam nespěchala, vyšla z domu brzo. Gaara odcházel před ní a řekl, že se ještě staví pro věci, co nechala v nemocnici.
„Fuuton: Juuha Reppuu Shou!“ slyšela křičet a před ní se zvedl prach způsobený tímto jutsu.

Všechno to už vyřídil s Temari a Katemou.
Vyřídil jim, že je Nami v pořádku doma. Vždycky když o slovo vyřkl, něco se v něm utvrzovalo. Asi to, že ji nenechá odejít. Ne, když mu takhle rapidně změnila život.
Naskládal její věci do tašky a cestou ještě zvedl otevřený blok.
Byl zvědavý, co to jeho pometlo zase nakreslilo. Odhalená hruď, katana, havraní vlasy, které by poznal i po tolika letech. Sasuke… zatnul čelist. Takže si něco pamatovala? Ne to byla hloupost… Nic by mu netajila. Zaklapl blok a přiložil ho k věcem v tašce.

Pozoroval zápas Temari a Kankuroua. Jeho bratr měl nevýhodu v tom, že Temari útočila na dálku a on se nezmohl zatím na žádný útok.
„Kankurou seš přece chlap!“ zakřičela na něj Kei usmívající se od ucha k uchu.
Čekali tu na Nami. Domluvili se, že jí řeknou její stav na volném prostranství, protože si nikdo nedokázal představit její reakci. Už jednou to zažil. Lee, specialista na taijustu z Listové byl na chuuninských zkouškách raněn. Rozdrtil mu polovinu těla pískem a hrozilo, že už nebude moc vést kariéru jako ninja. Ale on se rozhodl riskovat a šel na operaci, která se díky Tsunade povedla. Jenže u Nami žádná operace není k mání.
„Fuuton: Juuha Reppuu Shou!“ zavolala Temari a poslal proti Kankurouovi vítr, který na chvilku zabránil viditelnosti v podobě rozvířeného písku a prachu, takže si viděl pouze na špičku nosu.
„Co se to tu děje?“ zakašlal pro něj hlas sladký jako včelí med.
Písek začal opadávat a oni rozpoznávali postavu stojící se zkříženýma rukama na prsou.
„Naruto to tvoje Oiroke no Justu už i oblékáš?“ zeptal se Kankurou.
Ozvala se dutá rána, jak dostal pěstí do čelisti.
„Sklapni Kankurou!“ zavrčela Nami.
Fajn, no tak si byli podobní, sakra byli to dvojčata. Ale když si jí někdo spletl s jeho naprosto stupidním převtělováním do holky, tak to ji hodně naštvalo.
„Tak tohle není Naruto…,“ chytl se za namodralé místo na obličeji a prohlédl si od hlavy až k patě holku, která se líbí jeho bratrovi.
Měla na sobě černé ninja sandály, krátké oranžové šortky, černé tílko a rozepnutou černooranžovou rolákovou vestu. Vlasy měla svázané do copu a přehozené přes rameno.
„Brácha ty jsi cvok…,“ pohlédl na svého mladšího bratra.
„Sakra vždyť ta holka je podobná Temari, že by s ní mohla bejt Siamský dvojče a už jednoho šílence v rodině máme a to je ten chytrolín, kterej se rozhodl to zkusit na vlastní nebezpečí a teď vidíš, jak, zdrhá do Konohy!“ Gaara měl pocit, že ho na místě zaškrtí.
„O čem to meleš? Asi jsem tě praštila víc, než jsem čekala…,“ protočilo oči v sloup ne zcela červenovlasé děvče.
„O tom, že-!“ nedokončil, protože měl hlavu zaraženou v písku.
„Nami má pravdu Kankurou, sklapni,“ Katema sundala nohu z jeho hlavy.
„No tak brácha řekni něco? Přeci je nemůžeme nechat takhle nás beztrestně mlátit!“ huhňal Kankurou do písku.
„Kdo mlátí mě?“ zeptal se ho.
„Mohla bych já, ale to mi není dovoleno,“ procedila skrz zuby Nami.
Katema s Kei vyprskla smíchy, jenom Temari se povedlo zachovat vážnou tvář, ale i tak jí pocukával koutek.
Jak si Nami povšimla, Katema na sobě už neměla plášť pískové barvy.
Měla na sobě volné kalhoty tmavě fialové barvy, čelenku písečné jako pásek a tílko trošku světlejší barvy, které mělo na zádech vyříznutá tři kolečka podle velikosti, která odhalovala její opálenou pokožku. Vlasy měla svázané v culíku a lišácky se usmívala, když se Kankurou zvedal ze země.
Nami si ještě stihla povšimnout černého tetování na jejím rameni. To tetování už někde viděla.
„Takže, proč se tu uspořádala tahle sešlost?“ ozvala se po chvilce Nami a všechny obličeje okolo ní zvážněli.
„Netvařte se tak pohřebně,“ dodala vyvedená z míry.
Většina pohledů se upoutala na Gaaru a tak je Nami následovala.
„Co… je?“ nechápala a spustila ruce podél těla.
„Nami,“ mladík s krvavě rudými vlasy přistoupil o jeden krok blíž.

„Tak už jí to řekni, není to k ní fér,“ vyhrkl Kankurou a ona se na něj otočila.
„Co mi máte říct? Co ke mně není fér?“
„Kankurou pro jednou drž jazyk za zuby!“ napomenula ho Temari.
„Co se tu děje?!“ zeptala Nami.
Převedla svou pozornost na Gaaru. Hledala u něj aspoň náznak toho, co by jí dovedlo k odpovědi, proč se tak chovají.
Na chviličku prohlédla jeho masku klidné tváře a v očích uviděla jenom na sekundu bolestný výraz. Nechtěla si to přiznat, ale vyděsilo ji to.
„Nami…,“ ozvalo se od něj.
Přistoupil ještě o jeden krok blíž, až od ní byl jenom metr.
„Po té, co ses vrátila od Orochimara Sakura zjistila, že tvoje druhá, třetí, pátá, šestá a i sedmá brána je porušena a v těle ti běhá podezřele málo chakry. Na její ovládání máš chakrové body moc málo zásobené a zatím se nenašel žádný způsob, jak by se to dalo zpravit,“ střelil po ní pohledem.
Kankurou s Kei si uvolnili svitky s loutkami a Temari si rádoby nenuceně sundala vějíř. Proti opatření, kdyby se ozval Kyuubi.
„C-Co mi to tu vykládáš?“ vyrazila se sebe.
„Snažíme se přijít na to, jak by se ti chakra mohla navrátit,“ pokusil se jí ujistit.
„Já nevím, co je to za blbej vtip, ale já mám chakru v pořádku! Katemo! Pošli na mě svojí druhou nejlepší techniku!“ otočila se na kamarádku v zoufalství.
Nejlepší techniku ani znát nechtěla. Bylo to ninjovo tajemství, které používal pouze v nutném případě.
„Nami to není-.“
„Prostě to udělej!“ zakřičela na ni.
Katema se podívala na Gaaru. Ten jenom slabě přikývl. Čekal mnohem horší reakci, a pokud by Nami něco hrozilo, už to nedopadne, jako u zápasu s jeho sourozenci… Postará se o to, aby ji nic nezasáhlo. Nikdy.
„Jseš si jistá? Nechceš nějakou slabší, Nami?“ ujistila se starostlivě.
„Jdi se slovama někam a už to udělej!“
„Raiton: Kuropansa!“ proti Nami se vyřítil z blesků stvořený majestátný černý panter.
„Nami!“ zakřičela Kei.
„Kage Bunshin no Jutsu!“ zakřičela Nami a složila pečeť.
Nic.
Kousla se do rtu, panter byl ještě daleko, takže měla čas.
„Rasengan!“ zašeptala a chytla se za pravé předloktí.
Ruka sebou začala škubat a stáhla se do bolestivé křeče, přesto se na dlani zjevila malá rotující kulička.
„Víc!“ zažadonila a kulička se trošku zvětšila.
Černý panter už byl blízko.
„Sage mód!“ ozvalo se a Rasengan se zvětšil do své obvyklé velikosti.
Ze rtu jí vytekl malí pramínek krve, jak jí zuby zajeli to masa. Bolest jí ostře vystřelovala v pravidelných intervalech do lokte.
Ozvala se rána, Rasengan v poslední chvíli zmizel a Nami obalil písek, který vynuloval útočné justu.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Katema, když k ní přiběhla.
Písek opadl.
Hloupá otázka, seděla v tureckém sedu zády k nim. Do očí se jí nahrnuli slzy. Rychle zamrkala, aby je zahnala a postavila se. Ramena se jí klepali zlostí.
„Proč jste mi to neřekli?! Od Tebe to chápu, ale od Vás ne!“ zlostně si je přeměřila pohledem.
Co k němu cítila? Takovou nenávist tedy nečekal.
„Nami…-,“
„Nemluv na mě!“ zakřičela na něj.
„Nami musíš se uklidnit,“ začal Gaara.
„Gaaro!“ Kankurou protočil oči v sloup na znak nesouhlasu.
„Všechno je v pořádk-,“ chtěl ji začít utěšovat jeho bratr, ale Nami v očích zaplál oheň a přiskočila ke Kei.
Té sebrala kunai z ledvinky za pasem a sekla po Kankurouovi.
„Holka, uklidni se!“ Kankurou odskočil právě v čes.
„Nepřibližuj se ke mně!“
V očích měla bolest. Trhalo mu to srdce. Ale musela se z toho dostat, musela ze sebe vybít vztek a on byl právě tou nejlepší variantou, i když mu to celkem vadilo. Rozhodl se jednat.
„Podívej se na mě!“ přešel k ní.
Kdyby to bylo možné, viděl by v ní na chvilku zaváhání.
„Gaara-sama!“ Katema se nervózně ošila.
Pochybovala, že je Gaara teď tím nejlepším řešením.
Nami si v ruce přehodila kunai. Měla chuť mlátit, rozbíjet, ničit. Tohle… Ji zničilo celý život, už to nikdy nebude jako dřív, nikdy nebude ninja, bude jenom ta, která je ochraňována… už to nebude ona, kdo bude chránit vesničany, před nebezpečím. Bude jenom normální člověk, který bude vydán na milost a nemilost. Tohle člověka dostane na kolena.
„CO my chceš říct? Ať se nevztekám, že se to spraví, nebo ať jenom zavřu hubu a-,“ Katema ji objala.
Pevně ji stiskla.
„Pusť mě!“ zašeptala tvrdě Nami.
„Pomůžeme ti!“ Namítla Katema tiše.
Nami ji od sebe prudce odstrčila a obrátila se jim zády. Šla pomalím šouravým krokem, pryč do ulic.
„Nikam nepůjdeš,“ Gaarovi se zúžili oči.
Před Nami se vzedmula písečná stěna.
Beze slova ji obešla a šla dál.
Tentokrát jí písek strčil blíž k nim.
„Nech toho!“ zakřičela a obrátila se na něj.
Kdyby nebyla tak zdrcená a rozčilená, nahodila by překvapený výraz, protože se Gaara právě teď šibalsky usmál.
„Ty vo*e, co s ním ta holka dělá?!“ zeptal se šeptem Kankurou Katemy a ta jenom pokrčila rameny.
„Jenom doufám, že to nemá nic společného se Shukakuem,“ podívala se na Kankuroua Temari a Kei přikývla na souhlas.
Byla pravda, že jeho viděli se usmívat pouze v záchvatu agónie ze smrti jeho protivníka.
Nami to brala jako výzvu. Zakroužila kunaiem na ukazováčku. On si založil ruce na hrudi a dál udržovat svůj výraz.
Čekal, až něco udělá. Najednou jí z očí vyprchala dávka podráždění. Zase tam byla ta bolest, ale on se nevzdá. Chtěl, aby na něj zaútočila, aby se o něco pokusila! I o nějakou blbost, ale aby se nepropadla do sebe.
„Nechte mě… jenom o samotě… prosím,“ prosebně se na ně podívala a znovu si to kráčela pryč.
Gaara chtěl znovu zopakovat svoje předešlé jednání, ale objevil se vedle něj posel.
„Kazekage-sama, přišli k nám zprávy z Konohy!“ hlásil.
„Pokračuj,“ vyzval ho pohledem doprovázejíc to ubohoučké stvoření, které se najednou zdálo menší.
„Hokage-sama vám vzkazuje, že sannin Jiraiya-sama zemřel, čest jeho památce. Získal nějaké informace o zločinecké organizaci jménem Akatsuki. Tsunade-sama vás prosí, abyste to nějak vzkázal té Jinchuuriki,“ vyhrkl to ninja, který pracoval u poštovních jestřábů.
Červenovlasé děvče se zarazilo. Gaara ztuhl a připravil se.
„Co to tu plácáš za bláboly?!“ rozkřikla se na něj Nami.
Pomalu se otočila a ve tváři měla vepsané zoufalství, míchající se se šílenstvím.
„Říkej pravdu a ne sprosté lži!“ zatla čelisti.
Tentokrát slzy neudržela na uzdě.
Valily se ven jedna přes druhou nevšímajíce si protestů její vůle.
„Jiraiya byl můj sensei, on není mrtví, nemůže být… NE! Ne! Ne! Ne!“ chytla se za hlavu.
Svět se jí právě zbortil.
„Kdo ještě umřel?! Proměnil se můj bratr v Kyuubiho?! Konoha byla zničena? Nebo, jaké novinky ještě máš?!“ zařvala na nevinného ninju.
Odrazila se a vystartovala po něm s kunaiem v ruce. Prořízla mu koženou rukavici, jakou ninjové v této službě nosívají. Už by mu kunai vrazila do těla, když jí někdo znemožnil pohyb svým tělem.
Ucítila, že kunai prošel masem. Přes zaslzené oči viděla rozmazaně, ale věděla jistě, že toho, koho zasáhla, zasáhnout nechtěla.
Gaarovi po tváři začali stékat dva proužky krve.
„G-Gaaro…,“ vyřkla roztřeseně.
Upustila kunai a chytla se za ústa.
Na tváři měl mělké říznutí, které se skoro okamžitě zacelilo. Utekla mu ze zorného pole. Jí se povedlo na něj zaútočit a ranit ho… A to nemohla zrychlit své pohyby chakrou, prostě prošla jeho obranou.

Co si počne?! Ji-Jiraiya-sensei… ne-nemůže být mrtvý! To nejde! Vždyť byl…
Slzy dopadali na vyprahlou zem, když šla ulicemi Suny. Nakopávala malinký kamínek před sebou a lidé se jí vyhýbali. Někteří to plačící děvče doprovázeli pohledem, dokud na ní hledali něco zajímavého.
Jenže ona nic nevnímala, nic kromě šílené bolesti. Není ninja, nemá senseie, co je? Nic, prosté bezmocné nic, které nikdo nepotřebuje. Všichni ji budou leda tak litovat a snažit se pomoct, tím, že jí slíbí, že ji ochrání. K čemu by jí to bylo, kdyby byla bezcenná?
Podívala se bokem, kde bylo knihkupectví. Byl tam plakát: „Nový díl série Icha Icha Pradaisu právě v prodeji,“, „Napsal sannin Jiraiya,“ četla.
Dotkla se plakátu. Ucítila bodavou bolest v srdci.

Šla dál, věděla kam jít. Co udělat…
Vítr jí vehnal vlasy do očí. Gumičku si z nich už dávno servala. Chtěla skončit, tak jak žila, nespoutaně. Výčnělek skály nad Sunou, tam kde byla první den. Bude tady i poslední… V hlavě se jí míhaly všechny ostatní scénáře, jak by to dopadlo, kdyby se pro sebevraždu nerozhodla…
Možná by jí Naruto pomohl a taky by ji možná jenom utvrdil v jejím rozhodnutí.
Doufala, že jí sensei pomůže v obnovení chakry, že tu bude pro ni a pro Naruta, že uvidí, jak se Naruto stane Hokagem, že uvidí, jak dospěje a nebude mu při misích jenom na obtíž, že uvidí, jak bude mít jednou rodinu, že uvidí, že ucítí, že tu bude…
Popotáhla. Nemohla dýchat. Oči měla opuchlé od nekonečných přívalů slzy. Vzala do ruky dva spojené nanuky. Pokusila se nějak vyčarovat na tváři úsměv, ale byl to pouze děsivý úšklebek.
Křap.
„Jiraiya-sensei… proč jste nás opustil?! Tak brzo, ještě nic neumíme, ještě v tomhle světě nepřežijeme! Moc brzo… moc brzo jste odešel! Jak jste nás tu mohl nechat nepřipravené?! Svět byl s vámi lepší místo!“ šeptaní bylo přerušování popotahováním a mírným hekáním, po nedostatku vzduchu.
Vyhodila nanuky do vzduchu a sledovala jejich kapky, jak ve vzduchu zaostávají, před celkem, který už padal do temných hlubin.
Padla na všechny čtyři a začala plakat. Doopravdy. Už nic nezadržovala, nechala to plynout. Vztek, bolest, zoufalství…

Nezvládám to. Sensei, mami, tati… Vždyť jsem ještě víc bezmocná než kdy předtím! No tak… co si počnu?
Obloha byla temná… Osamělý mrak Slunci zabránil svítit a najedou tu byla pouze temnota. Vítr se rozfoukal ještě víc a doprovázel její brek mírným fičením. Dívala se, jak mrak plyne na obloze a opouští místo, které vadilo Slunci. Jsou časy špatné, ale ty jednou pomíjí a dovolí vrátit se časům dobrým…

Ne, jak nad tím mohla jenom uvažovat?! Nevzdá se! Bude pokračovat v tom, co započal její sensei! Přeruší koloběh nenávisti! Znovu pozvedne svůj chakrový limit! Nevzdá se jako Lee a vyzkouší všechny možné varianty! Bude svého bratra podporovat a nebude mu přidělávat další bolest! Postará se o to, aby v bezpečí dostál svého snu, a aby na ni mohl být Jiraiya hrdý…
Protože tohle je její cesta ninji!
Utřela si slzy, zahnala pocit stísněnosti a seskočila dolů na střechu. Najde si pomoc a už věděla, koho o ni požádá!

Zaklepala na dveře velkého sídla.
Dveře se otevřeli a Nami do nich vstoupila.
„…Prosím, žádám vás o pomoc, jako Jinchuuriki i jako prostý ninja! Žádám vás o trénink, kterým byste mi pomohla znovu regulovat chakru,“ dokončila svojí žádost a pohlédla do tváře starší paní.
„Děvče, je mi líto, ale já jsem zde byla už za dob druhé Velké Války ninjů a nevěřím Konoze ani o píď víc, než tenkrát,“ babička Chiyo seděla se svým bratrem u malého rybníčku v jejich sídle.
„Ale sestro, copak nevidíš, že toto děvče je v koncích? Koukni se jí do očí, nenajdeš tam ani náznak lstivosti, nebo zkaženosti okolním světem… Copak jsi už dlouho nehledala někoho takového, komu bys předala své dědictví?“ zeptal se jí Ebizou s prutem v ruce.
Nami klečela na jednom koleni a pohledem uhýbala před pohledem staré paní. Věděla, že babička Chiyo je nejlepší loutkařka ve vesnici, a že loutkařství potřebuje neuvěřitelnou schopnost ovládání chakry, aby mohli jejich loutky dělat to, co ninjové chtějí.
„Ale, že by to byla Konožanka?“ zasmála se trhaně a praštila svého bratra do paže.
„Proč by ne? Tohle děvče prožilo víc bolesti než je zdrávo a výraz má upřímný…,“ pokračoval dál.
„Pravda… je škoda, že se někdo takový nenarodil u nás,“ dál se skřehotavě smála.
Nami čekala na ortel se vší odevzdaností.
„Chiyo?“
„Máš pravdu, na tomhle děvčeti je něco unikátního… Nevím, jestli své dědictví, ale mohu svěřit Kyuubiho Jinchuurikimu,“ povzdechla si.
„Zkus to… v průběhu tréninku, třeba zjistíš, že je to pouze špeh… a nebo uvidíš, že jsi zvolila tu pravou.“
Chiyo si Nami zkoumavě prohlédla.
„He… Pojď se mnou, bude to ale náročný trénink a nemusí ti přinést žádné ovoce,“ babička se postavila.
Nami se nechala vést dál do sídla, kde započne její cesta za novým cílem.
První úspěch měla již za sebou, teď ten zbytek!
„Hai!“