Závěť

Než se brána vězení otevřela, hlídkující dozorce mě naposledy poučil a mých právech a povinnostech. Nemám povoleno už skoro nic – být zase ninjou, vyučovat, plnit mise, plést se do politiky, stýkat se se ztracenými ninji, nebo se vrátit domů, do Konohy. Ani mě to netrápí. Konec konců, většinu z těch věcí stejně nejsem schopen provádět. Od ramenního svalu po zápěstí, od podpaží ke kotníkům a svisle přes hruť mi teď vedou zhojené jizvy, odkud mi medici vyoperovali hlavní chakrovody. Jedu teď na chii, jako civilista.
Konečně dozorci pootevřely tu masivní železnou bariéru, které tu přezdívají východ a který se nikdy nepoužívá. Za půl století jsem byl jediný, kdo odtud vyšel s čistým štítem. Otevřeli jenom na škvíru, aby si ušetřili práci. Protáhl jsem se tou úzkou průrvou do nového světa, bílého a oslnivého. Neřekli mi, že na mě budeš čekat. Tušil jsem, že jsi jen žadonila u Páté a běhala od radního k radnímu, abys pro mě vyprosila milost. Pak už nemělo být nic, žádné odpuštění, žádný návrat. A ty jsi byla přesto tak hloupá...
V té chvíli jsem byl chycený mezi branami pekla a posledním soudem, který mě znova obviní a odsoudí, přestože má prokurátor tvář anděla, tvou tvář. Měl jsem padnout na kolena, děkovat ti a prosit o odpuštění, ale nemohl jsem, jako každý zbabělec, co by nejraději prostě utekl a zapomněl. Přišla jsi ke mně, jako by se nic nestalo. Až když jsi mě objala, pochopil jsem, že je konec, že jsme oba odsouzenci, a že se z toho nikdy nevykoupíme.
Tenkrát ti to ještě nedocházelo. Byla jsi plná Konožského slunce, příslibu úspěchu a nekonečného optimismu. Já naši budoucnost znal. O to horší byla moje bezmoc.
Možná jsi byla blázen, ale zároveň prozíravá. Už tehdy jsi o mně věděla víc, než já sám. Odstěhovala jsi nás z Konohy do jediné vesnice, co nás byla ochotna přijmout. Do Mlžné.
Jak jen tuhle díru nenávidím. Ne pro její chlad ani cizost. Tady jsi ztratila všechna privilegia – svou rodinu, svou ninjovskou hodnost, své přátele. A ač je to jen moje vina, moje nezlomná hrdost mi nikdy nedovolila si tento zločin přisvojit a tak jsem upřel všechnu svou nenávist právě na tuhle zabahněnou vesnici a její obyvatele.
Dostala jsi práci na místní akademii, jako pomocný asistent. Krvavá Mlžná si pečlivě hlídala, abys nepůsobila zlovolným Konožským vlivem na její mládež. Peníze z polovičního úvazku stačily sotva k tomu, abychom se uživili, a tak konečně došlo k té dlouho oddalované situaci, kdy budeme přemýšlet, co se mnou. Práce se vždycky našla – nestálá, namáhavá, špatně placená a naprosto neninjovská. Zametač ulice, kopač příkopů, nosič cihel. Otrok pro ty nejprimitivnější manuální činnosti, na něž je zbytečné plýtvat chakrou a kde jeden nepotřebuje vzdělání ani rodinné předpoklady.
Mohl jsem naši beznadějnou situaci brát jako trest, ale to se mi nelíbilo. Po pár měsících jsem nechal honby za prací a vrátil se k životu, o kterém jsem ti nikdy nevyprávěl. O chudobě, špíně, opuštěnosti a o nesmrtelné vůli žít a urvat ze života co největší kus, i když páchne jako zadní ulička za naším bytem. Pravda je, nejdražší Tsubaki, že jsem nikdy nebyl skutečný shinobi. Jako zloděj jsem kdysi začínal a i když mi dovolili nosit tu vznešenou nálepku, nezměnilo se to. Ve skutečnosti prahnu po dokonalosti, kdekoliv na světě a v jakékoliv společenské vrstvě. Jsem jako vězeň, co se chlubí největšími pouty. Jsem král opilců a kriminálníků a ty má hrdá královna.
Vídám tě teď po svém boku, na vlkém futonu našeho plesnivého domova. Už dávno jsem se přestali stýkat. Jsme dva cizinci, násilně poutáni jeden ke druhému. Já závilostí, ty svou praštěnou láskou. Rozprodal jsem už celý tvůj majetek a všechno, co vyděláš, utratím během jediného dne. Dokola mě za to obviňuješ, ale kdykoliv vyhrožuji, že odejdu, klečíš mi u nohou a prosíš za odpuštění. Přiznávám se, že jsem v tom našel zvláštní zálibu. Je to jako hra s tvými city, které se při použití určitých gest a slov navzájem překrývají a bojují s tvým vlastním, racionálním úsudkem. Libí se mi to. Tvůj pláč mě baví, tvoje prosby mě přesvědčují o vlastní moci.
Mění tě to, tenhle život. Dívám se na tebe a zjišťuji, že se den za dnem stáváš stále více mnou. Vím, že jsi začala pít, i když to nechceš přiznat ani sama sobě. Proto tě vyhodili z práce a děláš teď stejného otroka, jako předtím já. Brzo si nebudeme moct dovolit ani tu čtveratou bednu, kde bydlíme.
Pět rozvrzaných metrů čtverečních. Na stěnách bují plíseň, na dřevu roste mech. Než jsem tě nakazil svou apatií, uklízela jsi tu a plánovala, jak to špinavé doubě zvelebíš. Teď jsi jen zahořklá a plná stesku po tom, co jsi nechala v Konoze. Myslím, že každý den tajně doufáš, že se sem už nebudeš muset vrátit. Ale mně se tu líbí. Jsem šťastný, protože je to konečně místo, kam patřím. Místo, kde si zasloužím být.
Nenávidíš mě za všechno, co jsem provedl a co ti stále provádím. A nejvíc za to, že si nemůžeš pomoct. Pořád mě miluješ. To jediné nás oba ničí.
Nejdražší Tsubaki... Odsoudila ses ke strašnému životu, který tě dřív nebo později zabije. Den za dnem mi připomínáš sama sebe, můj nejhorší zločin. Ale s tím je teď konec.
Měsíc jsem se držel od pití a cigaret, takže mám dostatek peněz na dopisní obálku a poštovního havrana. Napsal jsem Irukovi ve zkratce to, co píšu tobě. Hádám, že se do Mlžné vypraví hned po doručení a vezme to nejkratší cestou. Proto se vrátím do Konohy oklikou, abychom se nepotkali. Očekávej ho v několika příštích dnech a až dorazí, nebraň se. Je čas, abychom se konečně vrátili domů.
Ano, hodlám naposled projít branou do Listové. Nevím, co se stane, až poruším tento nejstriktnější zákaz, jaký mi Konožská justice udělila, jsem si ovšem jistý, že to nám dvěma definitivně zabrání se stýkat.
Nejdražší Tsubaki – dopustil jsem se na tobě nejhoršího zločinu ze všech. Udělal jsem z tebe něco, co nejsi. Nevím, co mě teď nutí všechno napravit. Možná moje ztracené svědomí, možná jediný kus lásky, co mi zbyl. Čím víc jsem rozhodnější tohle udělat, tím víc ve mně sílí. Dokonce mě začalo děsit vědomí, že tě možná už nikdy neuvidím. Je to sice další bolest, ale na rozdíl od jiných, tahle mě povznáší.
Vím, že mě nebudeš chtít pustit, ale nic jiného ti nezbývá. Musíš to udělat, protože tě o to prosím. Tohle je má závěť a víc než to - moje vykoupení. Jestli i tento plán selže, pak ztratím poslední naději. Ale to už záleží na tobě.
Nejdražší Tsubaki, otevři už konečně oči, protože svět je velký.
Tvůj Mizuki.