Sedm moří V. - Zvláštní ráno

1
Další dva měsíce se číslo šest nezvedlo, to abych vás zbytečně nenapínala, ale překvapivě se o nás nikdo další nedozvěděl.
Nenakoupila jsem večeři. Měla jsem hlad. A jediné, co mě napadlo, bylo pozvat pár lidí na ramen. Asi tuhle posedlost máme v rodině.
„Narutoo?“ zaklepala jsem na svého souseda. Otevřel mi s pozváním na večeři.
„Hej, na to jsem se chtěla zeptat tebe!“ zasmála jsem se.
„Tak jdeme? Ichiraku jako vždycky?“ navrhl.
„Dobře, já se stavím pro Hinatu a ty vezmi ještě někoho s sebou. A ne Sakuru, prosím.“
„Proč ne Sakuru-chan?“
„Protože Hinata nemá zapotřebí sledovat, jak ji balíš,“ opáčila jsem. „Za půl hodiny v Ichiraku.“
Zaběhla jsem pro Hinatu.
„Naruto-kun jde taky?“
„Jo. A zakázala jsem mu pozvat Sakuru.“ Hinata se vděčně usmála a jako na povel jsme se rozběhly.
„Ahoj! Naruto! Shikamaru!“ přivítala jsem je a objednala sobě a Hinatě ramen.
„Co Temari? Moc často se nevidíte, klape vám to?“
„Věčně si stěžuje, že jsem líný. Ženský jsou otravný,“ povzdechl si Shikamaru. Přistihla jsem se při myšlence na naše první setkání.
Tamten mrak vypadá jako oko. Sharingan. Kakashi.
„Hrabe mi,“ zamumlala jsem do prázdné misky od ramenu. „Už ho vidím i v mracích.“
„Co?“
„Jeho Sharingan.“ Významný pohled na Hinatu. Kývla.
„Čí?“ nechápal Naruto. I na to jsem měla výmluvu.
„Itachiho. Na Tsukuyomi se moc snadno nezapomíná.“
„A co ti dělal?“
„Zabíjel mě a jednu... Hodně blízkou osobu.“ Další pohled na Hinatu, další kývnutí.
„Vy dvě něco skrýváte! A když už je řeč o skrývání... Už vím, jak vypadá Kakashi-sensei bez masky!“
„Já taky,“ přiznala jsem se a vrhla na Naruta nebezpečný pohled.
„Jak jsi to dokázal, Naruto-kun?“ vyzvídala Hinata.
„Není důležitý. Ale Sakura-chan a Sasuke budou zklamaní. Nemá ani velkou pusu, ani obří zuby. Je to úplně normální...“
„...hezký člověk.“ nezapomněla jsem dodat.
„Hezčí než já?!“ urazil se Naruto. Dovnitř se nacpal Kakashi, který slyšel své jméno.
„Co je to za pomluvy?“
„Pomluvy, Kakashi-sensei? Ona tady o vás šíří, že jste hezký člověk,“ prohlásil překvapeně Naruto. Kakashi nezareagoval, aspoň ne viditelně.
„Našlo by se tu ještě jedno místo?“
„Našlo,“ vstala jsem a uvolnila mu svou židli. Posadil se a řekl: „Nami, co říkáš na odhalení našeho tajemství? Budeš si potom moct v klidu sednout.“
„Dobře,“ souhlasila jsem. „Takže tímto vám slavnostně oznamujeme...“
„Že spolu chodíme,“ doplnil mě Kakashi. Naruto se zatvářil megapřekvapeně, Shikamaru jen mlčky přikývl.
„Vy- vy- vy spolu...! Tak proto... Takže jste nic nejedli...!“ vrátila se mému bráškovi řeč.
„A tím se dostáváme k okolnostem odhalení Kakashiho masky,“ prohlásila jsem. „Říkejme tomu třeba první rande. A Narutovi nic nedošlo, takže jsem se vymluvila na to, že jsme něco jedli.“ Ostatní se pokoušeli ignorovat moji ruku propletenou s jeho, ale nakonec to Naruto (kdo jiný) nevydržel.
„Nemohli byste se trochu ovládat? Aspoň přede mnou?“ prohlásil naštvaně.
„Jenom se držíme za ruce!“ vyjela jsem na něj. „A můžu si chodit, s kým chci, jestli ti vadí tohle!“
„Jo, to teda vadí! Moje sestra a...“
„Ještě před čtvrt rokem jsi netušil, že existuju!“
„No a co?! Tak já jdu domů! A ne že mě budete v noci budit!“
„NARUTO, TY JSI TEN NEJVĚTŠÍ BAKA, JAKÝHO JSEM KDY...“
„Klid,“ zarazil mě Kakashi. „Tím, že ho půjdeš rozmlátit na kaši, ničemu nepomůžeš.“
Chvíli jsem skřípala zuby, ale nakonec jsem se uklidnila.
„Uvolnila se židle,“ nadhodil Shikamaru. Se smíchem jsem si přesedla, ale pořád jsem musela myslet na tu hádku. Snad se k tomu nebudou všichni stavět stejně jako Naruto.
„Našla by se tu ještě židle?“ ozvalo se a za závěsem se objevil Neji.
„Našla,“ kývla jsem na něj a znovu jsem si přesedla ke Kakashimu.
„Vy... Oni o tom vědí?“
„Jo, právě jsme učinili slavnostní oznámení.“
Dovnitř se nahrnula Sakura a s ní snad půlka Konohy. Ino, Chouji, Sasuke, Kiba a Shino udiveně zírali na mě a Kakashiho v těsném objetí. Trochu jsem zrudla.
„Přistiženi při činu,“ ukázal na nás Kiba.
„Sakuro! Tys to věděla, přiznej se!“ dorážela Ino.
„Naruto tu není?“ divil se Shino.
„Ne,“ pokrčila jsem rameny a vysvětlila jsem, co se stalo. Ino, Hinata a Sakura se mezitím na něčem domlouvaly v rohu.
„Kakashi-sensei?“ prohlásila Sakura naprosto nevinným hlasem.
„Ano?“
„My... No...“ Sakura se trochu zarazila, a tak řeč převzala Ino.
„Chceme nějakou zábavu na večer... a tak nás napadlo...“ Hinata do obou strčila.
„Pusu! Pusu!“ začaly všechny naráz skandovat.
„Hinato, ty zrádce!“ přemáhala jsem smích. K Hině, Sakuře a Ino se naneštěstí přidali i ostatní. 
„Vy chcete jenom vidět, co mám pod maskou, že?“ nadhodil Kakashi, ale masku si sundal.
„Když chtějí divadýlko, mají ho mít,“ pošeptal mi spiklenecky. Přitáhl si můj obličej blíž ke svému a jemně mě políbil. Ichiraku Ramen se otřásal v základech kvůli bouřlivému potlesku holčičího publika, kluci radši těsně po zjištění, že je Kakashiho obličej úplně normální, volili plán 'dívej-se-kamkoliv-jenom-ne-na-ně'.

2
„Nepůjdeme k někomu domů?“ navrhla jsem. „Stejně se sem nevejdeme.“
„Tak co k tobě? Třeba přesvědčíme Naruta, aby přestal trucovat,“ navrhla Ino. Všichni souhlasili a tak jsme opustili Ichiraku. Cestou (později se to ukázalo jako velmi špatný nápad) jsem nakoupila pár lahví saké. Když jsme si konečně odemkli, svalila jsem se na postel a jednu z lahví dala kolovat. S některými z nás to nehnulo, někteří byli o trochu veselejší. Zabouchala jsem na stěnu.
„Hej! NARUTO! Pojď se s náma taky bavit!“
„Coo? Nanami, já chci spát!“
„Máme saké! SPOUSTU SAKÉ! A jsou tu úplně všichni!“
Ve dveřích se objevila blonďatá hlava a můj bratr si přišel přisednout. Okamžitě se zmocnil saké a napil se.
„Nevypij to všechno,“ zarazil ho Kakashi a sám do sebe obrátil půlku láhve.
„Říká ten pravej,“ ušklíbla se Ino.
„Nechcete si zahrát flašku?“ navrhl Kiba.
„Fajn. Začínám,“ oznámil Shikamaru s prázdnou lahví v ruce a zatočil.
„Hinata! Hmm... Pravda nebo úkol?“
„Pravda.“
„Líbí se ti někdo ze zde přítomných? Jestli ano, kdo?“
„Shikamaru, to přece všichni víme,“ ušklíbla se Sakura, která toho taky nevypila málo.
„Jo, ale ten baka by si to neuvědomil,“ prohlásil posměšně Neji.
„Naruto-kun,“ prohlásila Hinata.
„Hinato!“ zamrkal Naruto.
„Překvapení, co? To jsi vážně takový ignorant? Být Hinatou, tak se na takového blbce, jako jsi ty, vykašlu,“ řekla Sakura.
Točilo se dál a točila Hinata.
„Ino, pravda nebo úkol?“
„Úkol.“
„Vypij tohle na ex,“ přistrčila k ní Hinata láhev saké.
„Jestli mi někdo poblijete koupelnu, tak si mě nepřejte!“ varovala jsem je.
„A postel můžu?“ Opilý Sasuke, to mi tak scházelo.
„NE! Jestli bude někomu špatně, mám v koupelně záchod!“
Ino dopila a už nebyla schopná ani zatočit lahví.
„Doprovodím ji domů,“ nabídl se Chouji a oba vyšli z mého bytu. Po láhvi chňapla Sakura a roztočila ji.
„Kakashi-sensei,“ pronesla nebezpečným tónem. Začala jsem se bát. Kiba, Shino, Shikamaru, Naruto, Sasuke a Hinata nás upřeně sledovali.
„Postavte se na střechu, tancujte a zařvěte na celou Konohu, že milujete Nanami,“ pronesla zlomyslně.
„Tak opilý zase nejsem, dávám fant.“ Rozepnul si vestu a zbavil se jí elegantním hodem doprostřed kruhu.
„A točím... Naruto!“
„Úkol.“
„Tak musíš třeba... Poraďte mi někdo.“ Přitiskla jsem se k němu a pošeptala mu svou radu.
„Třeba políbit Hinatu,“ poslechl mě.
„Hino! Zůstaň při vědomí!“ varoval ji Kiba. Hinata odhodlaně přikývla, ale jakmile se Narutovy rty dotkly jejích, poroučela se k zemi.
„Vezmu ji k sobě a proberu ji,“ zamumlal Naruto a odebral se k sobě do pokoje.
„Takže je nás tu už jenom sedm.“
„Čtyři. Sasuke a Sakura někam zmizli,“ informoval mě Kiba, „a Shino šel spát.“
„Já asi půjdu taky, protože mě zítra čeká schůzka s Temari,“ řekl Shikamaru.
„Všechny hezký holky jsou v tahu,“ okomentoval situaci Kiba, „a ta, co zbyla, je zadaná. Já to asi taky balím. Dobrou noc.“ Vzal s sebou prázdné flašky od saké.
„Zítra, vy dva!“
„Zítra, Kibo.“

3
Strčila jsem do Kakashiho.
„Jsme tu sami.“
„Já vím,“ řekl a políbil mě. Přesunuli jsme se ze země na postel a došlo mi, k čemu se schyluje. Jenom jsem doufala, že toho nebudu litovat, když jsem sledovala, jak Kakashi zahazuje černé triko a čelenku s listem na hromádku k vestě.
„Kakashi?“
„Ano?“
„Mám menší přání.“
„Povídej.“
„Icha Icha. Třetí díl. Kapitola dvanáctá. Strana 226-230.“ Kakashi sáhl po knížce a otevřel příslušnou stranu. Chvíli četl a mezitím jsem stihla složit i svoje oblečení.

Otevřela jsem oči. První, čeho jsem si všimla, byl můj strop, za ním v těsném závěsu bolest hlavy a po ní spící Kakashi. Pomalu jsem si vzpomněla, k čemu že to včera došlo. Knížka otevřená na straně 230.
Hromádka oblečení a zelená vesta na podlaze.
A také předmět doličný, Kakashi osobně.
Vedle mě. V mojí posteli.
Šest a jedna se rovná sedmi.
Bolí mě hlava, přiblblý saké.
„Ty už jsi vzhůru?“
„Jo. Taky tě tak...“ Vyskočil z postele rychlostí blesku a práskl dveřma od koupelny.
„...bolí hlava?“ dodala jsem. Jestli mi pozvrací koupelnu, bude po sobě uklízet.
Minulo pět minut, deset minut a ticho v koupelně mi začínalo být divné. Zvedla jsem se, hodila jsem na sebe nějaké oblečení a zaklepala jsem na dveře do koupelny.
„Kakashi?“ Ticho.
„Hej, Kakashi! Co v tý koupelně děláš?!“ Další ticho. Rozrazila jsem dveře. Seděl na zemi a držel se za hlavu.
„Přehnal jsem to,“ vypravil ze sebe. „Bolí mě hlava, a navíc jsme... Nanami, z toho bude průšvih.“
„Proč by byl? Je mi osmnáct.“
„To vysvětluj Tsunade.“
„Klidně.“
„Je mi blbě.“
„To saké byl špatnej nápad, co?“
„Byl.“ Sedla jsem si k němu a objala jsem ho.
„Bude ti líp, uvidíš. Třeba Ino na tom bude mnohem hůř.“
„Nejsem Ino.“
„Buď rád, to bych s tebou nechodila.“ Trochu se usmál. „Usneš ještě?“ zeptala jsem se. Když přikývl, lehl si ještě do postele a okamžitě usnul. Pozorovala jsem ho. Ve spaní měl klidný a uvolněný výraz. Vytáhla jsem ze skříňky v koupelně dva prášky proti bolesti hlavy, natočila jsem dvě skleničky vody a jednu skleničku s práškem jsem postavila na stolek vedle spícího Kakashiho. S druhou skleničkou jsem se vydala do vedlejšího bytu.
„Kdo to je, Naruto-kun?“
„Nanami.“
„Sedm,“ zavolala jsem, aby mě slyšela. Překvapený obličej mojí nejlepší kamarádky, Kakashi v koupelně, bolest hlavy...
„My taky.“
Hinata a Naruto...
Tohle je jednoznačně nejpodivnější ráno, které jsem v Konoze zažila.
„Vážně? Nějak brzo.“ Hinata se zasmála.
„Co je to za tajnou řeč?“ protáhl uraženě Naruto.
„Naruto, tady máš prášek a vodu, vypij to. Chceš taky, Hino?“
„Ne, díky. Já jsem skoro nepila. Co Kakashi-sensei?“
„Jedním slovem katastrofa.“
„Myslela jsem si to.“ Naruto mi vrátil sklenici a já jsem se vydala zpátky do bytu. Kakashi už v pokoji nebyl a sklenička byla prázdná, ale správně jsem uhodla, že se sprchuje.
„Kde jsi byla?“
„U Naruta, abych mu dala prášek. Byla u něj Hinata, takže už ví, co se stalo.“
„Neřekla jsi to doufám před Narutem?“
„Řekla, ale tak, že to pochopila jenom Hinata.“
„A jak?“
„No, Neji se ze mě kdysi snažil vypáčit, kolik lidí jsem měla v posteli...“
„Neji?! V posteli?! Cože?“ Kakashi na mě koukal jako na zjevení. „A kolik vlastně? Nevím, jestli to chci vědět, ale zariskuju...“
„Jsi sedmička.“
„Vážně jsem to nechtěl vědět.“ Upřel prázdný pohled do zdi.
Přemýšlela jsem, jaké číslo jsem já. Silně jsem ho podezírala, že jsem jeho první vážnější známost, takže budu nejspíš první i v tomhle ohledu. A proto s ním ta sedmička tak zamávala.
On to chtěl vědět, jeho problém.
„Aspoň mě s nikým z těch šesti nesrovnáváš,“ prohlásil nezvykle tiše.
„To tě to tak strašně sebralo?“
„Ne, v pohodě.“
„Nevypadáš v pohodě! Koukáš do zdi a skoro nemluvíš!“
„Asi se s tou šesticí předtím nemůžu měřit, co?“
„V čem přesně?“
„Ve všem.“
„Ne, nemůžeš. První z nich byl emař, co spáchal sebevraždu, druhý z nich se se mnou jenom vyspal a pustil mě k vodě, třetí byl o tři roky mladší a bál se myší a pavouků, čtvrtý prohlásil, že mě nenávidí, když jsem mu zametla jeho drahocennou sbírku zrnek písku, pátý měl IQ slabomyslné pakobylky a šestý byl nemožné pako. Vážně nechápu, s kým jsem se to tehdy dala dohromady.“
„A sedmému je třicet, stydí se za vlastní obličej a nikdy neměl holku. Máš zvláštní vkus.“
„Nemluv o sobě jako o těch ostatních! Jsi nejmíň stokrát lepší než všichni z nich dohromady! A je mi úplně jedno, že je ti třicet, nebo že jsi nikdy neměl holku! Teď máš mě a já ti zakazuju se takhle podceňovat! Jdu do sprchy a jestli budeš v depresi, až se vrátím, tak tě něčím fláknu. Kdybych na tobě viděla něco špatnýho, nechodila bych s tebou.“
Když se za mnou zavřely dveře do koupelny a vlezla jsem do sprchy, dopadlo na mě to, co mi předtím nedošlo. Jestli... Ne, to snad ne. Ale co když...
Přejel mi mráz po zádech, i když bylo v koupelně teplo a na záda mi dopadala horká voda.
Sevřela jsem ruku v pěst a zavřela vodu. Vylezla jsem z vany. Letmý pohled do zrcadla. Sáhla jsem po ručníku a nikde nebyl. Merde, já ho nechala v pokoji.
„Kakashi, podáš mi prosím ručník?“ Ozvaly se spěšné kroky, rána, bolestné zasyknutí a sprostá nadávka.
„A nezabij se u toho,“ dodala jsem. Když mi podal ručník, osušila jsem se, zabalila jsem se do něj a vrátila se do ložnice. Sedla jsem si na postel a oblékla jsem se. To, že metr ode mě sedí Kakashi a má dokonalý výhled, mě naprosto nezajímalo. Proč by mi to taky mělo vadit? Vzhledem k okolnostem...

4
„Co budeme dělat dneska? Není trénink...“ nadhodila jsem.
„Nevím. Jak chceš.“
„Upřímně, přemýšlela jsem o odtajnění našeho vztahu. Už mě trochu nebaví pořád něco skrývat a vymlouvat se, a stejně už o nás ví nejmíň deset lidí.“
„A jak to chceš udělat? Stoupnout si doprostřed Konohy a zařvat 'Lidičky, my spolu chodíme!' tak, aby to všichni slyšeli?“
„Ne, to ne. Stačí to prostě přestat tajit a drby se roznesou rychle.“
„Dobře.“
„Mise Drby začíná! Pojď, jdeme se projít. A můžeme si sednout na lavičku do parku a číst si třetí díl. Určitě se dozvíme, jestli nakonec chytila tu nemoc, nebo ne,“ zamrkala jsem na něj, abych ho přesvědčila.
„ Určitě ne,“ mínil Kakashi.
„A já si myslím, že jo!“
„Ne!“
„Ale jo!“
„Přestaň!“ zamračil se.
„Ty přestaň!“ opáčila jsem.
„A co když nepřestanu?“
„Tak... Tak ti seberu knížku a přečtu si ji sama!“
„To neuděláš!“ zděsil se Kakashi. Přivřela jsem oči.
„To si jenom myslíš. Jdeme.“ Než se stačil bránit, chytila jsem ho kolem pasu a vystrčila ho ze dveří.
„Sakra,“ praštila jsem se do čela. „Kniha.“ Musela jsem zase odemknout a knihu hledat po celém bytě, abych nakonec zjistila, že ji má Kakashi v kapse a náramně se baví.
„Vykuchám tě,“ usmála jsem se, knihu, kterou mi mával před nosem, jsem mu sebrala, a pokusila jsem se ho praštit. Ubránil se.
„Ani zmlátit se nenechá,“ svěsila jsem ramena a šli jsme do parku.
Seděli jsme na lavičce a četli si, když kolem prošli Asuma s Kurenai. Kurenai zamávala Kakashimu a pak si všimla mě.
„Vy dva...“ ukázala na nás a nevěděla, jak to má říct. „Vy dva spolu...?“ Přikývla jsem, abych ji ušetřila dalšího vyptávání. Kurenai vypadala překvapeně, ale nakonec se vzpamatovala a oba jouninové odešli. Ten den kolem nás prošla ještě Shizune, Anko, která se tvářila dost kysele, a nakonec dorazila Hinata.
„Můžu si přisednout?“ zeptala se. Udělali jsme jí místo vedle mě na lavičce a Kakashi zavřel knížku.
„Mluví o vás celá Konoha,“ zasmála se Hinata. „Jestli to správně chápu, už to není tajemství.“
„Ne,“ odpověděl jí Kakashi.
„Stejně by se to nedalo tajit moc dlouho,“ dodala jsem. „Tohle bude lepší. A co na to říká celá Konoha?“
„Znáte tu novou, tu Nanami? No tak ta teď chodí s Kakashim. Jo, vážně, nekecám. A to je z jeho týmu,“ napodobovala někoho Hinata. „A viděla jsem Anko. Seděla v koutě, u sebe měla asi pět prázdných skleniček a netvářila se zrovna šťastně,“ pošeptala mi.
„Já ti to říkala. Není potřeba nic oznamovat, tady si totiž stačí sednout na lavičku v parku,“ řekla jsem Kakashimu a přemýšlela o Anko. Že by do něj byla zamilovaná? Nebo je to něco úplně jiného a jenom se to náhodně stalo ve stejnou dobu.