Sedm moří IV. - Stačí jen věřit

První
Probudila jsem se ve špinavé cele a vedle plesnivé deky, kterou jsem byla přikrytá, ležela miska vody. Opatrně jsem ji zvedla, ale zarazila jsem se. Nejspíš nebudou chtít, abych jim utekla z vězení. Vylila jsem vodu a do misky jsem napustila svou vlastní. Konečně jsem se napila, ale moje žízeň neustávala. Nakonec jsem misku musela čtyřikrát doplnit, než jsem žízeň uhasila. Co tu vlastně dělám? Okamžitě jsem si všechno vybavila. Opravdu Itachi...? Asi mě vězní Akatsuki, ale proč?
Za mnou se ozvaly kroky. Otočila jsem se. U mříží stála blondýna v plášti s mráčky a za ní Itachi.
„V Akatsuki jsou i ženský?“ nadhodila jsem překvapeně. Itachi vybuchl smíchy a blondýna mě sledovala vražedným pohledem.
„Já... Nejsem... ŽENSKÁ!“ zařval nakonec ten člověk a chvíli se zdálo, že mě zabije na místě.
„Seznam se s naším Deidarou. Máme tu ženskou, ale ta se jmenuje Konan,“ pronesl rozvážně Itachi, když se přestal smát. „Dostaneš se odsud, neboj se. Vyměníme tě za Jinchuurikiho. Tady máš, najez se.“ Mezerou mezi mřížemi mi podstrčil misku. Otočila jsem se k němu zády a za hlasitého mlaskání jsem si jídlo nasypala za triko.
„Díky, Itachi-san,“ usmála jsem se podlézavě a prázdnou misku jsem mu vrátila. Když odešli, vylezla jsem po kolmé stěně k zamřížovanému oknu. Kdybych se dokázala zbavit těch mříží, tou dírou bych se protáhla.
Takže buď čekají, že nemám žádnou chakru, a nebo jsou ty mříže chráněné jinak. Teď by se mi hodili Kiba s Akamarem a Gatsuuga. A v tu chvíli mě napadlo, že vlastně podobnou techniku mám. A díra by se dala zakrýt dekou. Ale musím to provést uprostřed noci, taže se teď ještě prospím. Doufám, že to klapne. Nemůžu se dočkat chvíle, kdy zase uvidím Kakashiho.
Pokud ho Itachi nezabil.
„Kakashi,“ zašeptala jsem do tmy a usnula jsem.
Naštěstí mě uprostřed noci probudil hryzavý hlad. Vypila jsem misku vody a pustila se do práce. Použila jsem jednu z vodních technik, abych vykopala díru. Už mi docházela energie, ale nevzdávala jsem se. Dělala jsem celkem kravál a bála jsem se, abych nevzbudila někoho z Akatsuki. Po několika minutách zuřivého hrabání, dívání se do díry a zase hrabání jsem uviděla noční oblohu. Vyčerpaně jsem sebou praštila na zem. Pak jsem se rychle zvedla, zakryla díru dekou, vylezla a zase jsem sebou praštila na zem.
„Gatsuuga!“ Kiba s Akamarem se vrhli do mého vězení. Na kraji díry stála Hinata, která mě nejspíš našla, a Shino je ostražitě pozoroval.
„Hej, lidi! Já jsem tady!“
„Nanami?!“ nadskočil polekaně Shino.
„Kibo! Pojď zpátky!“ zavolala do díry Hinata a padly jsme si kolem krku. Vyměnily jsme si pár keců typu „Já jsem tak ráda“, „Dlouho jsme se neviděly“ a „Bála jsem se o tebe“, když se ozval z díry Kibův hlas.
„Co? Vždyť musíme...“
„Nanami se dostala ven sama,“ přerušila jsem ho se smíchem. „A teď mizíme, než si nás všimnou.“ Kiba okamžitě vylezl z díry, posadil se Akamarovi na záda a vyrazili jsme.

Brána Konohy se před námi tyčila v celé své výšce. Zamířili jsme k páté Hokage. Mise splněna. Ale jedna věc mi pořád vrtala hlavou.
„A co Kakashi-sensei?“
„Co by s ním bylo?“ zamračil se nechápavě Kiba.
Vyprávěla jsem jim o cvičení, o Itachim a o Mangekyou Sharinganu. Hinata mi vysvětlila, že je za mnou poslali hned potom, co se zjistilo, že jsem zmizela, a že o cvičení a Kakashim neměli ani potuchy. Fajn, zeptám se Tsunade-sama.
„Mise splněna,“ prohlásila Hinata šťastně, když se za námi zavřely dveře. Tsunade odsunula stranou hromadu papírů a podívala se na mě.
„Nanami, co se stalo?“ Znovu jsem vyprávěla tu samou historku. Godaime se zamračila a pronesla: „To vysvětluje, proč na té střeše byl Kakashi.“
„A byl živý?“ vyhrkla jsem, možná až moc rychle.
„Byl.“ Ta odpověď mi přišla až moc stručná a úsečná, takže jsem se vyptávala dál.
„A zdravý?“
„Záleží na výsledku dnešní operace. V nemocnici ho na ni právě připravují. Pokud se nepovede...“ Hinatě, Kibovi a Shinovi padaly hlavy.
„Běžte si lehnout,“ rozkázala jim Tsunade. „Pokud se nepovede, zemře.“ Šok. Tsunade dál mluvila, ale já ji nevnímala. Točil se se mnou celý svět a snažila jsem se neomdlít.
„vážně poranil důležité orgány...“
Ne! To nemůže být pravda! Ze všech sil jsem se snažila nedat najevo svoje pocity.
„...šance na úspěch operace je 30 procent.“
COŽE TO PRÁVĚ ŘÍKALA?!
Druhá
„Třicet... Procent?“ opakovala jsem zastřeným hlasem. Nebreč. Neflákni sebou. Nebreč. Neflákni... Nedokázala jsem to a rozbrečela jsem se jako mimino. Tsunade se na mě dívala zvláštním pohledem.
„Víš... Potřebuju s tebou o něčem mluvit, Nanami.“ Sakra!
„D-dobře,“ popotáhla jsem a hřbetem ruky jsem si setřela slzy.
„Měla jsem podezření, ale tohle mi ho potvrdilo.“
Do háje! Merde! Sakra! Putain! Kurňa! Kakashi mě přizabije! Jestli ovšem přežije tu operaci... Znovu jsem se rozbrečela. Byla jsem ráda, že šli ostatní spát.
„Nanami, co spolu máte?“
Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to. Brečela jsem ještě víc než předtím. Když jsem po svém hysterickém záchvatu byla konečně schopná promluvit, vypravila jsem ze sebe: „Zapírat asi nemá smysl, co?“ Tsunade-sama zavrtěla hlavou.
„V podstatě nic,“ přiznala jsem. „Dali jsme se dohromady ráno před tím únosem.“
„A, ehm, už jste spolu...“ Dokonce i Tsunade došla slova a k mému velkému překvapení jí lehce zčervenaly tváře.
„Ne, nespali, jestli myslíte tohle,“ prohlásila jsem bez obalu. Tsunade moje přímá odpověď mírně vykolejila, ale přikývla.
„A kolik ti je?“
„Osmnáct.“
„V tom případě to nemusím dál řešit. Jsi dospělá, dělej si co chceš a choď si s kým chceš, i kdyby to měl být třeba Danzou.“
„Arigato,“ prohlásila jsem vděčně a odporoučela se z kanceláře. Spadl mi ze srdce velký kámen, ale jeden zbýval, a byl ještě větší.
Musíš to přežít, Kakashi!

Doma jsem si uvařila večeři, ale tak se mi svíral žaludek, že jsem i přes svůj hlad skoro nic nesnědla. Uklidila jsem zbytek do ledničky a rozhodla se, že se zkusím trochu prospat. Dlouho jsem nemohla usnout. Jednou mě budil hlad, jindy jsem se celá zpocená a vyděšená probudila z noční můry o nezdařené operaci. Když jsem se vzbudila podesáté, vzdala jsem to. Vyndala jsem z ledničky maso s rýží a chvíli s nezájmem zírala na talíř. Byla jsem tak nervózní, že se mi dělalo špatně, takže jsem nakonec misku zase uklidila. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, protože jsem měla pocit, že pokud něco sním, pozvracím se. Chvíli jsem seděla na židli v kuchyni a bezmocně se třásla. Nakonec jsem se oblékla a vyrazila do nemocnice.
Moc brzo. Sedla jsem si před operační sál ve chvíli, kdy Kakashiho nesli dovnitř. Když jsem viděla jeho mrtvolně bledý obličej, nedokázala jsem se ubránit myšlence, že ho možná vidím naposledy. Potřetí za dnešní den jsem začala brečet a bezmocně jsem svírala opěradlo.
„Nanami?“ ozvalo se od dveří. Poznala jsem Sakuřin hlas a snažila jsem se uklidnit. „Stalo se něco?“ Nedokázala jsem odpovědět. Sedla si ke mně.
„Mám ještě chvíli čas, než ho připraví na tu operaci. Už vlastně víš, co se stalo? Kakashi-sensei...“ Kývla jsem. Sakura na mě zkoumavě hleděla. Nakonec si dala dvě a dvě dohromady a položila mi ruku kolem ramen.
„Zachráníme ho. Slibuju. Mimochodem, shání tě Hinata. Dělala si docela starosti, když jsi nebyla doma.“ S těmi slovy Sakura vstala a brzy za ní třeskly dveře operačního sálu. No jasně. Hinata chápe, jak mi je. A nejspíš se teď bojí, že jsem si něco udělala.
Upřímně, ta myšlenka mě docela láká. Ale pud sebezáchovy na prvním místě.
Třetí
Vyběhla jsem z nemocnice a rozběhla se k sídlu klanu Hyuuga. Běh mi trochu zvedl náladu, aspoň natolik, že jsem přestala brečet.
„Je doma Hinata?“
„Neřvi tak,“ napomenul mě Neji v noční košili. Neji v noční košili. „Není, šla tě hledat a blábolila něco o Kakashim v nemocnici. Pokud není úplně blbá, najde tě Byakuganem. Pojď dál, uvařím ti čaj.“ Následovala jsem Nejiho v nočním úboru. Vybrala jsem si zelený s citronem.
„Proč tě vlastně Hinata hledá? Vypadala dost vyděšeně, když zjistila, že nejsi doma.“
„Asi se bojí, že spáchám harakiri nebo tak něco. Byla jsem v nemocnici.“
„Proč bys to proboha dělala?“
„Soukromé důvody,“ odsekla jsem a poděkovala za čaj.
Kakashi...
„Když mi to řekneš, třeba tě utěším,“ zacukaly mu koutky. Ne, proboha, doufám, že je to jenom ze zdvořilosti, z kamarádství nebo tak něco! Já mám Kakashiho... Nebo možná už nemám. Nebreč! Hlavně prosímtě nebreč! Ne před Nejim!
Smůla. Nepovedlo se. Tak trapnou chvíli jsem snad ještě nezažila.
„Nanami, co se děje?“ Neji teď vypadal docela vyděšeně. Kdo by nebyl, kdyby si pustil do bytu skoro cizí holku, která by se mu rozbrečela u stolu.
„V nemocnici... Za kým? Stačí, když řekneš jméno.“
„Já... Já nemůžu!“ Někdo vtrhnul do kuchyně. Byla to Hinata.
„Nanami! Už víš o té Kakashiho operaci? Sakra, já se bála, že si něco uděláš! Příště buď laskavě doma!“ Neji pozvednul obočí.
„Tak to víš,“ řekla jsem polohlasně. „Vážně tajemství. Už to víš ty, Tsunade a Sakura, a teď to ještě řeknu Hinatě.“
„Cože? Tak teď už to vážně chci vědět.“ Sesypala jsem se ještě víc.
„Chodí s Kakashim,“ prohlásila bez obalu Hinata a já jsem dostala náhlou chuť jí zakroutit krkem.
„Cože?!“ zamrkal překvapeně Neji. „Flákněte mě někdo něčím, abych se vzbudil.“
„Zbytečný, vážně chodím s Kakashim,“ pronesla jsem opatrně a sledovala Nejiho reakci. V naprostém šoku lapal po dechu jako ryba na suchu.
„Nevíš to,“ dodala jsem, „mělo to být tajný.“
„Nanami, slyšela jsi už o té šanci na úspěch?“
Neřekla jsem nic a snažila jsem se zase nesesypat.
„Tys jí ale pomohl, Neji. Výborně,“ podívala se na něj ošklivě Hinata. Neji se zamračil a vstal od stolu. Hinata mi oznámila, že si jde lehnout, a já jsem se odebrala zpátky do nemocnice.
Seděla jsem před operačním sálem. Zvědavě jsem přitiskla ucho ke dveřím.
„Ztrácíme ho! Sakuro, podej mi tu misku!“
Doklopýtala jsem zpět na židli a cítila jsem zvláštní prázdnotu. Odevzdaně jsem civěla na stěnu a čekala na oznámení o nevydařené operaci.
„Nami,“ přisedl si ke mně Neji. „Víš už něco?“
„Ztrácíme ho! Sakuro, podej mi tu misku!“ zopakovala jsem bezvýrazně. Ani jsem si nevšímala Nejiho, který mě objímal. Ze dveří vyšla Sakura.
„Nanami, doufej v zázrak. Operace je hotová...“
„...ale šance na přežití je šedesát procent,“ oznámila pochmurně Tsunade. Přepadl mě další hysterický záchvat. Procenta everywhere.
„Může se probrat teď, až za týden nebo taky vůbec,“ dodala Sakura a odešly s Tsunade odvézt Kakashiho do jeho pokoje. Neji mě nepustil a já jsem mu brečela v náručí jako mimino. Ani nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Asi to moc dlouho nebylo, ale mně to připadalo jako milion let.
Kakashiho vynesli ze sálu. Otevřel oči...!
„Nanami...“
„Běž,“ strčil do mě Neji a pousmál se. Málem jsem se přerazila.
“Kakashi!“
Vrhla jsem se k němu. Pořád jsem brečela, ale teď už štěstím. Otevřel oko a prohlásil:
„Nanami, co se stalo? Proč brečíš? A co dělám v nemocnici?“ Pokusil se posadit, ale jemně jsem ho zarazila.
„Nepřemáhej se. Jashin ví, co ti ten mizera Itachi udělal.“
„Itachi?“
Zavřel oči a hlava mu klesla na polštář. Nejdřív mě to vyděsilo, ale pak mi došlo, že jenom spí. Zatočila se mi hlava a spadla jsem na zem.
.........................
Čtvrtá
Probudila jsem se v nemocnici a z vedlejší postele mě pozoroval Kakashi.
„Co se mi stalo?“
„Omdlela jsi uprostřed operačního sálu, protože jsi týden nic nejedla a celou noc nespala,“ vysvětlil mi. „O tvém dobrodružství s Akatsuki už jsem taky slyšel.“
„Jak dlouho tu budeme?“
„Ty už můžeš jít dneska, já tu budu týden.“ Sebral z nočního stolku knížku. Vstala jsem a sebrala mu ji.
„Celou noc jsem kvůli tobě nespala a když se konečně potkáme, tak si čteš?!“
„Potřebuju vědět, jak to dopadne!“ bránil se.
„To počká,“ usmála jsem se a posadila se vedle něj na postel. „Mám spoustu věcí, které bys měl vědět.“
„Jako třeba?“
„Tsunade, Hinata, Sakura a Neji vědí o našem vztahu, to za prvé, a potom je tu jedna věc, kterou chci udělat.“
„CO? Tys to řekla TSUNADE?!“ Chvíli jsem měla pocit, že mě přerazí o postel.
„Nevadí jí to, a nikdo z těch lidí nic neřekne, promiň! Když jsem dostala menší hysterický záchvat v její kanceláři ve chvíli, kdy mi oznámila šanci na úspěch tvé operace, došlo jí to.“
„Jaká šance na úspěch?!“
„Třicet procent.“
„To mi neřekla!“ zděsil se.
„Buď rád. A pusť mě sem,“ s těmi slovy jsem si lehla vedle něj na postel.
„Nanami! To je moje deka!“
„Teď už ne,“ prohlásila jsem zlomyslně. Chvíli jsme zápasili o deku, ale nakonec jsme se pod ni vešli oba. Probírala jsem se jeho stříbrnými vlasy a myslela jsem na to, jaké jsme oba měli štěstí.
„Kakashi-sensei už je vzhůru?“ Okamžitě jsem poznala hlasy Sakury, Sasukeho a Naruta. Zavrčela jsem a rychle skočila do svojí postele. První do pokoje vešla Sakura. Když viděla mě, jak se spěšně přikrývám, ušklíbla se. Hned za ní se do pokoje dobýval Naruto a po něm s rukama v kapsách a povýšeným výrazem vešel Sasuke.
„Jste oba v pořádku?“ vyhrkla Sakura a starostlivě na nás hleděla.
„Nikdy mi nebylo líp,“ ujistil ji Kakashi.
„Kdy nás pustíš domů?“ odpověděla jsem otázkou.
„Tebe dneska, jeho za týden. Jestli chceš, můžeš jít.“ Vstala jsem a sbalila jsem si těch pár věcí, které jsem měla s sebou.
„Nanami-chan! Bál jsem se o tebe!“ vysypal ze sebe Naruto.
„Já o tebe taky. Akatsuki tě chtěli použít jako návnadu.“
„Takže pokud by se tohle opakovalo, v žádném případě na záchrannou misi nepůjdeš,“ prohlásil Kakashi, který už teď vypadal mnohem líp než před operací. Naruto hlasitě protestoval, ale k ničemu mu to nebylo. Usmála jsem se a vrátila jsem se domů, abych se konečně pořádně najedla. Vyžrala jsem celou ledničku a svalila jsem se do postele.
Budu za ním chodit na návštěvy.

„Kdy má Kakashi-sensei návštěvní hodiny?“ zeptala jsem se.
„Od čtyř do šesti.“
Tak málo?! Že bych zase omdlela? Zní jako plán.
„Za pět minut? Fajn, už tu počkám,“ prohlásila jsem a posadila jsem se na lavici s okázale znuděným výrazem.
Jed-na-dva-cet, dva-a-dva-cet, tři-a-dva-cet...
Po deseti vteřinách ztratila trpělivost.
„Tak jdi,“ prohlásila otráveně a mumlala něco o přehnaně starostlivých děckách z týmů, která dělají z návštěvních hodin holubník.
„Mimochodem je mi osmnáct,“ dodala jsem, když jsem uslyšela pojem 'děcko'.
„Ale jsi z jeho týmu,“ odsekla velice milá ošetřovatelka a práskla za mnou dveřma.
„Kdo tu dělá kravál?“ zavrčel nenaloženě Kakashi.
„Tak já asi půjdu zase pryč, když mě tu nechceš.“
„Ne, Nanami, tak jsem to opravdu nemyslel!“
„Nevymlouvej se!“ Nezačni se smát. Nezačni se smát.
„Nanami-chan,“ přemlouval mě, „zůstaň tady.“
„Kouzelný slovíčko?“
„Prosím,“ upřel na mě psí pohled.
„Tak dobře,“ souhlasila jsem s předstíranou neochotou a na noční stolek vedle Icha Icha jsem mu položila košík s ovocem.
„Brzo tě pustí a půjdeme se někam projít,“ slíbila jsem mu. Usmál se na mě a prohlásil, že je úplně v pořádku a že ho tu Tsunade drží jenom proto, aby ho naštvala, takže se můžeme projít po pokoji.
„Nepovídej. A doma máš hodinky s vodotryskem a byl jsi v Narnii.“
„To ne. To klidně přiznám. Ale projít se můžu.“ Vstal z postele a já ho rychle chytila kolem ramen, aby se neskácel na zem.
„Neblbni a lehni si! Jsi po operaci!“
„Snad dokážu chodit! Pusť mě!“
„Jak myslíš,“ pokrčila jsem rameny, ale zůstala jsem ve střehu. Udělal tři opatrné kroky a pak jsem ho stihla chytit dřív, než si stihl narazit hlavu o noční stolek.
„Baka,“ vynadala jsem mu, když zase ležel v posteli, a políbila jsem ho. Sedla jsem si na zem a lokty jsem se opřela o postel. „Kdybych tě nechytila, ležel bys tu ještě další týden.“
„Taky nechápu, jak můžeš mít ráda někoho tak tvrdohlavého a umíněného,“ přikývl.
„Ani já ne. Ale už se stalo.“
„Těším se na tu procházku,“ přiznal se.
„Jo. Neboj, budu ti dělat společnost, a támhle je tvůj tým.“
„Až mě pustí, půjdeme na tu procházku, podíváme se spolu na nějaký film a dáme si ramen,“ sliboval Kakashi.
„A já přemluvím Tsunade, aby tě neposílala na moc nebezpečné mise.“
„Tak to si věříš,“ usmál se. Posadil se na posteli a já jsem si sedla vedle něj. Položil mi ruku kolem ramen a dívali jsme se z okna. Naruto se o něčem dohadoval se zbytkem týmu, Sakura se tvářila velmi nespokojeně a nakonec ho praštila tak, že se zaryl do země o dva metry dál. Sasuke nečinně přihlížel a nakonec se vydali do nemocnice.
„Pusu na rozloučenou,“ poručila jsem Kakashimu, který se zatvářil kysele.
„A proč tu nezůstaneš?“
„Protože by to Sasukemu a možná dokonce Narutovi došlo.“
Kakashi se zamračil, ale nic nenamítal. Vlastně byl jeho nápad držet všechno v tajnosti. „Pusa na rozloučenou“ se nakonec docela protáhla. Když jsme na chodbě uslyšeli na chodbě hlasy, vyskočila jsem a s krátkým: „Zítra,“ jsem zmizela oknem. Kakashi si znovu zakryl obličej maskou a dovnitř se nahrnul tým 7.
„Nebyla tu Nanami?“ vyhrkl místo pozdravu Naruto.
„A co třeba pozdravit, ty idiote?!“ vyjela na něj Sakura.
A další, asi šestá
Rozběhla jsem se domů. Bez Kakashiho jsem se trochu nudila, takže jsem pustila televizi.
„Vítejte u televizní show...“ Přepnout.
„Ach, Keiko, já tě tak miluji!“ Přepnout.
To, co běželo na XXX+, nebudu popisovat. Přepnout.
„Zabiju tě, ty koko*e zas*anej! Jdi do pí*i, rozj*bu ti hubu, že tě ani vlastní matka nepozná, ty zkur*ysyne!“
Fajn. Přepnout.
„Mravenečníci shání potravu...“ Ne.
„Přišel čas na tajnou myškavěc!“
Hmm. Přepnout.
Nakonec jsem to vzdala. Já toho Itachiho uškrtím, a ty návštěvní hodiny taky... Ale možná by mi mohl otevřít okno.
Kdyby tu se mnou byl...
Tak bych se tak strašně nenudila!
„Nanami?“ klepal někdo na dveře. Otevřela jsem.
„Vy jste Jiraiya-sama! Ten, co mu Naruto říká Ero-sennin a co napsal Icha Icha!“
„Kvůli Icha Icha jsem tady. Říkal jsem si, že bys ráda věděla, co tvůj... Ne, vůbec o tom nevím, co Kakashi čte.“
„Tajemství,“ varovala jsem ho a vzala jsem si od něj balíček.
„Tajemství. A tohle je nejnovější díl, který ještě nemá ani Kakashi, s věnováním vám oběma, a ty dva jsou pro tebe.“
„Ale proč zrovna pro mě?“
„Kakashi je můj nejvěrnější čtenář, a myslím si, že jeho... Nic jsem neřekl,“ opravil se, když si všiml mého vražedného pohledu, „a myslím si, že by sis to měla přečíst.“
„Fajn, díky,“ řekla jsem.
„Sayonara,“ prohlásil Jiraiya-sama a zavřel dveře. Koukala jsem na balíček a přemýšlela jsem, jestli mě ty prasárny sežerou zaživa, když se to pokusím číst. Nakonec jsem opatrně otevřela první díl. Začínalo to celkem nevinně, jen představením hlavních hrdinů. Ale Jiraiyův styl psaní opravdu nebyl špatný...
Zakručelo mi v břiše a já jsem vylekaně zvedla hlavu od knížky.
„Co? To už je deset?“ zavrčela jsem a šla si připravit večeři. Četla jsem u stolu a dokonce i v koupelně, i když ve sprše ne.
Fajn, pro dnešek končím...
Ale on jí zrovna řekl, že ji miluje!
Stejně to bude jenom postelová scéna!
Ta knížka JE jedna velká postelová scéna, ale já ji prostě musím dočíst!
Dost. Spi.
Nakonec jsem knížku odložila a šla spát.
Zase jsem se chystala do nemocnice. Bylo tři čtvrtě na čtyři. Strčila jsem si do kapsy nový díl Icha Icha a vyrazila jsem.
„Nazdárek,“ prohodila jsem, když jsem byla vpuštěna dovnitř.
„No konečně.“
„Jak, konečně? Jindy sem nesmím!“ Ukázal na okno.
„To bych si s tebou ale nemohla povídat,“ ušklíbla jsem se.
„Není potřeba.“
„Dobře, dneska v osm a zítra v deset přijdu,“ slíbila jsem mu potichu.
„Kakashi-sensei?“
„Ano, Sakuro? Pojď dál.“
„Klid, Nanami, jsem tu sama,“ zasmála se Sakura, když jsem vyskočila a dělala, že jsem celou dobu seděla jenom v křesle pro návštěvníky a vůbec nikde jinde.
„Fajn,“ přesunula jsem se zpátky. Kakashimu už bylo o dost líp, už se dokonce procházel po pokoji.
„Kakashi, vypadni od toho okna a vrať se do postele, nebo tě tu nechám ještě další týden!“ nakoukla do pokoje Tsunade. Když se neochotně vrátil, zavřela za sebou dveře.
„Něco pro tebe mám,“ oznámila jsem Kakashimu a vytáhla jsem z kapsy nový podepsaný díl románu.
„Kakashimu a Nanami,“ přečetl věnování.
„No... Vážně je to zajímavá kniha...“ usmívala jsem se přiblble na Sakuru.
„Takže už ty prasárny čteš taky, Nanami?!“
„Zrovna jí řekl, že ji miluje,“ ohradila jsem se. Kakashi byl začtený do mého dárku, takže jsem z jeho nočního stolku sebrala první díl, lehla jsem si vedle něj a četla jsem taky.
„Maniaci,“ prskla Sakura. „Už chápu, proč jste se vy dva dali dohromady. Já jdu.“
„Proč mi pořád někdo mlátí dveřma?“ prohlásil znuděně Kakashi.
„Nevím. Asi je štveš.“
„Nami? Už jí dal košem?“
„Cože? Přestaň mi to prozrazovat dopředu... A jo, zrovna jí dal košem.“
Další čtecí ticho.
„Šest hodin, měla bys jít,“ ozval se najednou Kakashi.
„Co? Kde... Jo, aha. Ta knížka je silně návyková.“ Jeden rychlý polibek “na rozloučenou“ a s nosem zabořeným do knížky jsem vyskočila z pokoje.
„Nanami? Co to čteš?“
„Ale nic, Shikamaru. Jak se vlastně máš?“
„Co to je?“ sebral mi knížku. „Icha Icha? To je ta prasárna, co čte Kakashi?“
„Ale je to děsně napínavý, a...“
„Věnováno Nanami, Kakashiho... Nic jsem nenapsal, zapomeň na to. Cože?“ Shikamaru se šklebil takovým tím otravným „všechno vím a všechno mi došlo“ způsobem.
„Chápu správně, že máš něco s...“
„Shikamaru, neřvi tolik, sakra! Jo,“ ztlumila jsem hlas, „mám něco s Kakashim, ale je to tajemství, jasný??“
„Ty máš něco s...“
„TICHO!“
„...s ním?!“ dokončil větu Shikamaru a koukal na mě jako na zjevení. „Jak jsi ho zmanipulovala, aby začal vůbec nějaký vztah?!“
„Já nic, já muzikant.“
„A taky hezká kunoichi.“
„Nepoužívej proti mně moje vlastní zbraně!“
„Já jenom říkám, čím jsi ho zaujala.“
„Nekecej, já nejsem hezká.“
„A já mám pegasí křidýlka.“
„A Temari!“
„Já tě nebalím, jsi zadaná,“ prohlásil Shikamaru, „a já taky.“
„Co kdybysme se přestali hádat?“
„Jo, hádky jsou otrava. Tak čau, já si jdu uvařit večeři a ty si můžeš dočíst knížku.“
„Čau.“ Zmizel v davu a já jsem se rozběhla domů.
..
Tady , omlouvám se všem odpůrcům One Direction, já sama je moc nemusím, ale ta písnička tam prostě sedí.
Konečně je to tady. Dneska pustí Kakashiho z nemocnice a já ho vytáhnu na tu procházku.
„Jsem zpátky z vězení,“ přivítal mě můj... Přítel se říct nedá, kluk taky ne, protože je mu třicet, a nic jiného mě nenapadá... Prostě mě přivítal Kakashi.
„Kakashi, ani se nezouvej, jdeme na tu procházku.“
„A nechceš se dneska jenom válet u televize? S knížkou? A křupkama?“
„Můžeme večer,“ utnula jsem ho nesmlouvavě. „Jednou ses rozhodl se mnou chodit, tak taky budeš něco dělat. V nemocnici jsi měl takovou chuť na procházku, že jsem tě musela chytat, tak si to teď můžeš vynahradit.“
„Nanami-chan,“ přemlouval mě.
„Nanami-chan na mě neplatí. Jdeme,“ vystrčila jsem ho ze dveří.
„Kolik je hodin?“ zeptal se otráveně Kakashi, když jsem ho strkala ze schodů.
„Máme na to celý den,“ prohlásila jsem škodolibě, ale jeho zničený výraz mě rozesmál a přinutil mluvit pravdu.
„Neboj se. Půl hodiny a půjdeme zpátky.“
„Dobře. Sejdeme se u brány, ale tak, aby na nás neviděli Izumo a Kotetsu.“
Čekala jsem za branou, když se v křoví něco mihlo. Vytáhla jsem z něj za límec nějakého cizího kluka.
„Ty jsi kdo?“ prohlásila jsem nebezpečně.
„Konohamaru, vnuk třetího Hokage!“
„A co tady děláš?“
„Kakashi-sensei se tu má s někým tajně sejít, takže chci prozkoumat a nahlásit jeho zločin!“
„Kakashi-sensei,“ ujistila jsem ho, „se tu má sejít se svojí holkou a do jejich vztahu ti nic není.“
„Sakra! Moegi mě dneska pozvala na večeři! Už tam určitě čeká! Já jsem horší než Naruto-nii-chan!“ praštil se do čela a rozběhl se kamsi do Konohy.
„Vylez, už je pryč. Kdo je Moegi?“
„Jedna holka z jeho týmu, která ho z nějakého záhadného důvodu strašně obdivuje.“
„Jako Naruto Sakuru?“
„A Hinata Naruta.“
„A Sakura Sasukeho. Vypadá to, že jsem měla štěstí.“
„S tím nemůžu nesouhlasit.“
„Kakashi? Koho to tam máš?“ zavolal od brány Kotetsu, očividně ve velmi dobré náladě.
„Svoji holku,“ odvětil Kakashi. „Do mých vztahů ti nic není.“
„Mám se jít podívat?“
„Běž,“ strčil do mě a já jsem prchala pryč kolem zdi. Kakashi mě brzo dohnal a zaběhli jsme do lesa.
„Chyť si mě,“ zavolala jsem na něj a vyběhla nahoru na nejbližší strom.
„Rozkaz,“ ozvala se odpověď a brzy se objevil vedle mě s vítězoslavným úsměvem. Já to ale čekala a přeskočila jsem na jinou větev. Kakashi za mnou. Chvíli se mi dařilo uhýbat a uskakovat, ale nakonec mě chytil a nepustil.
„Pusť mě,“ praštila jsem ho.
„Ani mě nenapadne,“ odvětil a sevřel mi obě ruce, aby mě zneškodnil.
„Pořád mám nohy.“
„Ale nekopneš mě. Na to mě máš moc ráda.“
„To máš asi pravdu,“ odsekla jsem. „Šikovnej Kakashi, dostane bonbónek.“
„Bonbónek Kakashi nechce, Kakashi chce něco jinýho.“
„Úchyle!“
„Tak jsem to nemyslel!“ bránil se. „Moc čteš Icha Icha.“
„Říká ten pravej. Tak co bys rád?“ S komickým úsměvem si stáhl masku. Při pohledu na jeho výraz jsem vyprskla smíchy.
„Nesměj se mi,“ zakňučel Kakashi a zase na mě zkusil svůj psí pohled.
„Fajn, už se nesměju. Lepší?“
„Mnohem,“ prohlásil a tentokrát to byl on, kdo převzal iniciativu a políbil mě. Zase jsem si všímala úplně všeho okolo, jako vždycky v podobných chvílích. Jeho rtů na mých, šumění listí na stromech, teplého letního vánku, černého brouka na větvi. Moment, takové brouky má Shino. Pustila jsem Kakashiho a začala jsem se rozhlížet po lese.
„Nanami?“
„Takové brouky,“ pronesla jsem potichu, „má Shino.“ Trhnul sebou a sevřel prsty levé ruky okraj masky. Když si prohlédl brouka, masku pustil a vysvětlil mi: „Tohle je normální brouk, Shinovi jsou sice taky černí, ale mají trochu jiný tvar.“
Docela se mi ulevilo.
„Nanami? Říkala jsi půl hodiny. Už jsme tu hodinu.“
„Jo, a z toho půl hodiny sedíme tady na stromě. Tak jdeme domů?“
„Budeme se dívat na film u mě, nebo u tebe?“
„Třeba u tebe, vedle mě bydlí Naruto.“
„Fajn.“ Seběhl na zem a řekl: „Skoč.“
„To je skoro jako v tom snu.“
„V jakým?“
„Ale v žádným,“ zrudla jsem. Ne, tenhle sen nebudu radši vyprávět ani Kakashimu.
„V jakým?“
„Trénovali jsme v lese, spadla jsem ze stromu a chytil jsi mě.“
„Jenom tohle?“
„Nech toho!“
„Fajn, vzdávám se.“
Před branou jsme se rozdělili. Nejdřív vešel dovnitř Kakashi a po pěti minutách já.
„Nanami?“ ozval se Kotetsu.
„Ano?“
„Nevíš... Neviděla jsi, s kým se dneska u brány sešel Kakashi?“
„Ne.“
„Škoda.“
Plán vyšel.
Další Jo, to video je divný. Ale je to jedno, ne?
Proplížila jsem se až k domu, ve kterém bydlel Kakashi.
„Jsem tady, otevři.“
„Na co se budeme dívat?“ zeptal se mě, když za mnou zavřel dveře. „Mám tu všechny díly Kunoichi z lesů, potom Modré dveře, Přiznání, Vražda v poušti, Opuštěný penzion, Temno...
„Temno a Přiznání jsou o čem?“
„Temno je horor a Přiznání je trochu akční, trochu romantika, trochu komedie, taková směs.“
„Tak Přiznání. Máš křupky?“
„Ne, ale mám domácí ramen.“
„Ty vaříš?“
„Co mi zbývá? Nikdy se mnou nebydlel nikdo, kdo by mi uvařil.“
„Já bych se nastěhovala, ale kdo chtěl tajný vztah, hm?“
„Já taky neříkal, že si za to nemůžu sám,“ opáčil Kakashi s dvěma miskami ramenu v jedné ruce a ovladačem na televizi v druhé. Položil naši večeři na stůl.
„Jdeme jíst?“ zeptala jsem se.
„Ne, to jídlo je tu na ozdobu.“
Ochutnala jsem.
„Lepší než v Ichiraku.“
„Díky.“ Po večeři jsme si lehli na postel a Kakashi pustil film. Hlavní hrdinka moc chytrosti nepobrala a v akčních scénách jsme probírali možné plány, techniky a pohyby, díky kterým by z bitvy vyvázla bez toho ošklivého škrábance na rameni. No ale co chcete od někoho, kdo se úplně bez tréninku vrhne do války. Další postava byl tajný agent, který tu slepici dost okatě balil a ona si ničeho nevšimla a brečela, že je sama a nikdo ji nechce. Nakonec jí musel hezky po lopatě vysvětlit, že ji miluje (nechápu proč) a ta husa začala zase brečet a vyvolávat na celou ulici jeho pravé jméno, které se celou dobu usilovně snažil skrývat. Nakonec jí pomalu umíral v náručí. Místo toho, aby ho odnesla do nejbližší nemocnice, jenom seděla a řvala.
„Už chápu, že nepoužívá žádné techniky. Takovou by Iruka-sensei z akademie vyhodil po pěti minutách,“ okomentovala jsem nakonec celý film a IQ hlavní hrdinky, Giny.
„Oknem,“ přikývl Kakashi.
A letěla by hodně daleko. Ale na druhé straně by na ni nečekal Kakashi, který by ji chytil. Rozmlátila by se o zem.
Dobře jí tak.
„Nepustíme si něco, kde nebudou v hlavních rolích prvotřídní ukázky lidské blbosti?“ zeptala jsem se.
„Nebuď na Ginu ošklivá. Ona je jenom trochu zpomalená.“
„Trochu. Nechceš si pustit třeba Vraždu v poušti?“ navrhla jsem.
„Dobře. Mám v lednici jogurt, dáš si?“
„Jo, díky.“
Přinesl jogurty a pustil film. Hned na začátku zavraždili nějakou starou pannu, a protože to byla čísi sestra, poslali tříčlenný tým ninjů, aby to prošetřil.
Zase romantická zápletka. Francis byl blázen do Lilly, Lilly jela po Jeanovi a Jean si nevšímal ani jednoho. Situace v týmu 7 jako přes kopírák. Ještě tam přidat nás dva a bylo by to dokonalé.
Film skončil.
„Kolik je hodin?“
„Jedenáct. Už je docela pozdě, nechceš tu přespat?“
„A mám kde spát?“
„Buď se vejdeš sem ke mně, nebo si lehnu na zem a nechám ti svoji postel.“
„Tak zkusíme tu první možnost,“ řekla jsem a Kakashi se šel osprchovat. Vrátil se v černém nátělníku, který měl na sobě i v nemocnici a ve kterém podle mého skromného názoru vypadal mnohem líp než v zelené vestě. A bez čelenky vlastně taky. Lehl si ke mně pod deku a zhasl světlo.
„Dobrou noc,“ řekla jsem a zavřela oči. Dobře, tohle můj lesní tréninkový sen překonalo nejmíň milionkrát. Jedna věc je nechat se někým ve snu chytit a druhá věc je v realitě usínat v objetí té samé osoby. Byla jsem o dost menší a drobnější než Kakashi a navíc jsem sebou v noci nemlátila, takže nakonec ani jeden z nás z postele nespadl.
Ráno mě probudilo bušení na dveře.
„Sakra,“ zavrčel Kakashi a pustil mě. Převalila jsem se na záda a sledovala hodiny.
„Ahoj, Hinato.“
„Dobré ráno, Kakashi-sensei. Neviděl jste někde Nanami? U sebe nebyla a napadlo mě, že by mohla být tady.“
„Co by tady proboha dělala?“ Překvapeně.
„Klídek, ona o tom ví,“ zavolala jsem na něj. „Pusť ji dovnitř.“
Posadila jsem se na posteli a protáhla jsem se.
„Uzumaki Nanami!“ vtrhla do ložnice rozzuřená Hinata. „Málem jsem šla oznámit Tsunade tvé zmizení, a ty si tady...“ Všimla si, kde to sedím, a mých rozcuchaných vlasů.
„Jenom jsme se dívali na film,“ ujišťovala jsem ji. „Vůbec nic jinýho se nestalo. Vážně ne, byla bys první, kdo by to věděl.“
„A co děláš v tý posteli?“
„A kde jinde jsem měla spát? Ve vaně?“
„Ale tady je jenom jedna postel. A vy jste dva.“
„Nejsem zas tak tlustá, Hinato.“
„Fajn. Shání tě Naruto, takže by sis měla vymyslet nějakou výmluvu, kde jsi byla, protože předpokládám, že 'u Kakashiho v posteli' se ti fakt říkat nechce.“
„To asi ne.“ Vstala jsem, učesala se a rychle se rozloučila s Kakashim.
„Byla jsem... Byla jsem se projít v lese,“ předložila jsem Hině svou teorii.
„Dost špatná výmluva. Spala jsi u nás, Neji o vás ví, takže to případně dosvědčí.“
„Díky.“
„Co že to mám dosvědčit?“ ozvalo se za námi.
„Neji!“ lekla jsem se.
„Nanami přespala u Kakashiho a díky mně a hlavně jejímu starostlivému bráškovi ji teď hledá celá Konoha, takže spala u nás, ráno se vrátila domů a já začala panikařit, protože jsem vstávala pozdě.“
„Bude to holka nebo kluk?“
„Neji, ty perverzní idiote!“ vyjela jsem na něj. „Nespala jsem s ním! Teda, vlastně jo, ale ne tak, jak myslíš! Neřeš to. Prostě, k tomuhle jsme se ještě nedostali!“
„A kdy se dostanete?“
„Přestaň laskavě řešit, kdy a s kým jsem spala nebo budu spát! Od toho mám Hinatu!“
„A kdy a s kým?“ zeptala se zvědavě Hina.
„Ještě ty začínej. V Mlžné byli taky kluci, ale nikoho z nich neznáš.“
„A kolik jich bylo?“ Neji.
„Dej mi pokoj! Ale když to chceš tak strašně vědět, tak šest.“
„Neji chce být určitě šťastné číslo 7,“ ušklíbla se Hinata.
„Tak to má smůlu, já jsem zadaná.“
„Hm, prohrál jsi v lásce s Kakashim, to se ale nemáš,“ utrousila Hinata a málem ode mě schytala facku.
„Ještě ho v tom podporuj!“ vynadala jsem jí.
„Takže Kakashi, Neji, Shikamaru... Docela lidem z Konohy motáš hlavu.“
„Shikamaru má holku.“
„No a co? To neznamená, že si nemůže dovolit balit ještě jednu,“ podívala se na mě jako na mimozemšťana.
„Ale nemá šanci,“ ušklíbla jsem se. „Já mám Kakashiho.“
„Magore.“
„Neji, mám tě zabít hned, nebo až zítra?“ otázala jsem se sladce.
„Radši zítra, ať stihnu napsat závěť.“