Fade into the Moonlight, 013- Generálka

Kakkò se připravil k útoku, Gekko’ü mezitím vzpomínal na své dětství. Vzpomínal, jak jako malý klouček utíkal za Saa’ri, když úspěšně zvládl první krůčky. Vzpomínal, jak ho chtěl Ham’id zabít, ale nakonec to myslel dobře.
„Jo, to Edo Tensei má přece jen něco do sebe. Každýho skolí na zem po psychický stránce.“ Uznal Kakkò a přibližoval se víc a víc ke klečícímu Gekko’üovi. Gekko’üovi vřeli nervy. Musím zjistit slabinu Edo Tensei.
„Proč jsi to sakra neřekl dřív? Zatraceně, vždyť ti to můžu zjistit!“ Ozval se mu v hlavě Urův hlas. Nad tím se Gekko’ü jen pousmál, jednou bude muset tomu irbisovi poděkovat. Černovlásek pomalu sbíral síly, zatímco se obr stále přibližoval.
„Stále pátrám.“ Ozval se Ura, když Gekko’ü nahmatal meč. Kakkò se chystal k úderu, ale hned letěl. Gekko’ü byl rychlejší a sekl ho přes hruď.
„Tak proti příteli bys vztáhnul ruku. Uvidíme, jak si poradíš s tímhle.“ Konstatoval Kakkò, když se mu nově vzniklá rána začala zacelovat. Gekko’ü zasouval meč a jeho rodiče přešli do útoku. Boj to byl tuhý, protože každá rána se jeho rodičům hned zacelila.
„Mám to! Vysuň si svoje krystalové bodce, hned na nich budeš mít pečeť!“ Ohlásil Ura nadšeně. Grazzo, Ura. Jak Gekko’ü dostal nařízené, tak učinil. Z dlaní mu vyjely dva dlouhé, krystalové bodce s pečetí po obvodu. Jeho rodiče opět přešli do útoku, jenže Gekko’ü je ladně vyblokoval. Rány se jim sotva stihly zacelit, Saa’ri a Ham’id se pokusili svého syna obklíčit z obou stran. Rychlejší než mrknutí oka, Gekko’ü stihl před hrudí zkřížit ruce a kleknout si. Jeho rodiče se hned na to nabodli na bodce.
„Musím uznat, že po tomhle jsem vždy toužil. Dát si souboj se svým synem, až bude větší. Ovšem ne v takovéhle formě.“ Pronesl Ham’id, když se vzpamatoval. Ten, co ho původně ovládal už nad ním ztratil kontrolu.
„Dost rychle jsi zjistil, jak se bránit proti Edo Tensei. Jsem na tebe pyšná.“ Pronesla Saa’ri s úsměvem a objala svého syna.
„Je mi líto, že se musíme rozloučit. Opět a zase.“ Řekl Gekko’ü lítostivě. Pečeť se mezitím přesunula z bodců do těl jeho rodičů.
„Ještě se sejdeme, synku. Ale až příště.“ Povzbudil ho Ham’id a na jeho těžce zjizveném obličeji se objevil úsměv.
„Do té doby na tebe budeme shlížet.“ Přidala se i Saa’ri. Gekko’ü hořce sklopil hlavu, bodce mu zajížděly zpět do rukou.
„Máme tě rádi, synu.“ Řekl Ham’id a spolu se Saa’ri Gekko’üa objali, když krystalové bodce pomalu opouštěly jejich tělo. Gekko’ü měl celou dobu zavřené oči a zarytě mlčel.
„Zapečetit.“ Pronesl černovlásek po chvíli ticha, bodce už kompletně zajely do jeho rukou. V následujícím momentu se těla jeho rodičů začaly rozpadat na prach a jejich duše pomalu stoupat k nebi. Když už duše jeho rodičů byly asi tak dva metry nad ním, Gekko’ü konečně otevřel oči a zvedl hlavu. Prach z těl pomalu rotoval kolem mladého Lovce a následoval ty dvě duše.
„Můj ty bože, tohle je tak dojemný moment!“ Pomyslela si Adha, když se Gekko’ü zvedal. Během celé té chvilky nikdo nepromluvil ani slovo a ani se nehnul. Ham’idova a Saa’rina duše konečně dosáhla zamračené oblohy, následoval záblesk jako při bouřce. Gekko’ü konečně odvrátil hlavu od nebes a upřel pohled na své nepřátele, momentálně Kakkòa.
„Nechal jsem ti vsadit pečeť i na tvůj meč. Říkal jsem si, že by to mohlo pomoct.“ Ozval se opět Ura, který byl podezřele potichu. Uro! Ty ještě žiješ?
„Nechtěl jsem rušit tak dojemný moment.“ Zasmál se zlehka nervózně irbis, ale hned na to se jeho tón hlasu změnil.
„Jdi je dostat, G!“ Gekko’ü se nenechal dvakrát pobízet, s vytaseným mečem vyrazil do útoku. Kakkò vyrazil proti němu s typickým útokem pro Ursíny – ze vzduchu s následným pokusem nepřítele zarazit do země. Drtivému útoku se Gekko’ü vyhnul a ve velké rychlosti šlehl obra čepelí přes záda, což donutilo obra trošku zakolísat a padnout na kolena.
„Hehe, ta pečeť ho i na chviličku znehybní. Zatraceně já jsem dobrej!“ Zaradoval se Ura, když Kakkò vypadal, že chytá dech. Stále ještě neoslavuj. Gekko’ü se otočil na patě, Ric’ai držel svoji obranu dost pevně. I proti přesile se dobře držel.
„Gatsuuga!“ Kdesi z prostoru za černovláskem se vyřítily dvě menší tornáda a dopadly přímo na místo, kde Ric’ai stál.
„Nechceš mi zatraceně říct, na co si tu hraješ?“ Pokáral ho Kiba, když se připravil k boji, s lehce posměvačným tónem.
„Od tebe to sedí.“ Setřel ho Gekko’ü a během chvilky se obě děvčata stáhla. Ric’ai zahodil to, co mu zbylo ze zlomeného oštěpu a nějakým záhadným způsobem mu z rukávu vyjela naginata.
„Co ostatní? Jak jsou na tom?“ Zeptal se Gekko’ü a prohodil si meč v ruce tak, aby špička byla na malíkové straně jeho ruky.
„Za chvilku dorazí, nemusíš se vůbec bát.“ Ujistil ho Kiba a připravil se k útoku. Ric’ai si párkrát protočil naginatu v ruce a prohlédl si své dosavadní soupeře. Dva Lovci a dva ninjové.
„Tohle bude zábava.“ Zamumlal pod vousy a chtěl vyrazit k útoku, cestu mu ale zatarasil Lee se svým útokem. Začalo to Leem, během minutky byli všichni ninjové z Konohy shromážděni na místě konfliktu. Jenže i Ric’ai povolal posily a řežba mohla začít.
Bílý Šaman to všechno pozoroval z uctivé vzdálenosti. Stál na střeše budovy ještě s jedním Černým Lovcem, vypadal děsně zničeně, soudě podle toho, jak se opíral o hůl. Sledoval převážně Gekko’üa.
„Jak je možné, že je tak schopný? Jediný muž a je schopen vymlátit celou moji armádu.“ Žasl Šaman nedůvěřivě. Gekko’ü se rychle zbavil svých nepřátel a šel si pro Ric’aie.
„Po pravdě, pane… ten o kom mluvíte… je to ještě kluk.“ Promluvil Šamanův společník nesměle. V Šamanových očích zračilo překvapení.
„On je ještě nezletilý? Myslel jsem, že je to už dospělý člověk.“ Vyjekl Šaman překvapeně. Gekko’ü už byl jen na skok od Ric’aie.
„Zjevně toho moc nevíte o Lovcích, pane. Pokud se nemýlím, tak tomu Unciovi je osmnáct… a Lovci dospívají, aspoň tělesně, v devatenácti.“ Informoval společník, načež Šaman vytřeštil oči.
„Coasa?! No nic, nedá se nic dělat.“ Šamanův tón hlasu se už uklidnil a začal skládat pečetě.
„Přivolání!“ Pár ulic dál od potyčky se objevily mračna kouře a z nich vylezlo na tucet obřích ještěrů.
„Mí nově modifikovaní Raptieři. Jak se ti líbí?“ Zeptal se Šaman svého společníka, který si je zaujatě prohlédl. Nově modifikovaní Raptieři nabyli hodně do vzrůstu, barva šupin se změnila na černou s červenými pruhy.
„Páni, ti jsou…“ Šamanův společník se nezmohl na slova, Raptieři se začali sklánět nad potyčku.
Gekko’ü přišpendlil Ric’aie k zemi, mečem mu probodl ruku s naginatou a krystalovou čepel mu držel pod hrdlem.
„Za tvoji zradu tě zabiju! To si piš, že jo!“ Vrčel černovlásek nepříjemně. Od Ric’aie vyšlo jen pohrdavé zachechtání.
„Podívej se nad sebe, synku.“ Upozornil Ric’ai, když se přestal smát. Gekko’ü tedy vzhlédl, Raptieři zatím jen sledovali souboj. Cazze’ia’ro! Ric’ai mezitím pohnul nenápadně volnou rukou.
„Za tohle promiň, chlapče. Ale platí víc.“ Řekl přišpendlený pohrdavě, když mladý Lovec k němu opět stočil zrak.
„Navíc, zkus mě chytit. Pokud to dokážeš.“ Vyzval ho Ric’ai a zmizel v oblaku dýmu. V ten moment začali Raptieři ze svých tlam dštít oheň. Gekko’ü stihl zareagovat rychleji než ostatní a uzavřel nad sebou a svými přáteli kopuli tvořenou z vody.
„Páni! To je Vodní zeď na nové úrovni!“ Žasl Yamato, když se jich oheň ani nedotkl. Společně pobili zbývající nepřátele a čekali na vhodný moment.
„Jakmile zruším zeď, začněte s útokem! Miřte na oči! Zvíře, které nevidí, nebojuje!“ Informoval Gekko’ü, oheň začal mezitím ubývat. Oheň ustál, Gekko’ü povolil techniku a ninjové přešli do proti útoku. Gekko’ü měl pravdu, Raptieři přestali s útočením, jejich pruhy se místo toho změnily na žluté.
„Nemožné! Prohrávám bitvu s malým klukem! Taková potupa nepřichází v úvahu!“ Běsnil Šaman, když jeho přivolaní Raptieři zmizeli v oblaku kouře.
„Co plánujete, pane?“ Zeptal se jeho společník. Šaman si přivolal svého cestovního Raptiera, na kterého nasedl.
„Prozatím se stáhnout. Radím ti, abys udělal to samé i se svými muži.“ Odpověděl Šaman a vyklidil bitevní pole. Hned po něm se stáhli i ostatní Černí Lovci.
Shimogakure už nebyla pod vládou Černých Lovců. Patřila zpět Ninjům. A zatímco ninjové oslavovali své vítězství, Gekko’ü se prodíral davem, aby dopadl jistého muže. Ric’ai, ač značně zraněný se dal na útěk.
„Kočičáku, počkej!“ Zaslechl za sebou černovlásek matně. Běžel tak rychle, že přes vítr v uších skoro nic neslyšel. Ric’ai ho vedl k moři, na místo, které se nazývalo Ledový kříž.
„Jsi velmi vytrvalý, kluku! To ti musím nechat.“ Pronesl Ric’ai, když stál na okraji ledovce. Gekko’ü se nebezpečně přibližoval.
„Tady končíš, tra’d’io!(zrádce!)“ Zavrčel Gekko’ü a vytasil meč. Ric’ai se ohlédl za sebe, k hladině to byla celkem výška.
„Ultim‘ parò?(Poslední slova?)“ Řekl Gekko’ü, když si párkrát protočil meč v ruce a byl tak na tři metry od Ric’aie. Ric’aiův obličej momentálně zdobil pobavený škleb.
„Ty zemřeš se mnou.“ Zamumlal Černý Lovec a v ten moment po něm černovlásek skočil. Ric’ai ale nechal své tělo přepadnout do vody, na začátku pádu ještě stihl vyšvihnout nohu a tím Gekko’üa jak odzbrojit, tak i odhodit.
V Shimogakure se Ninjové dohadovali o tom, kdo půjde hledat ty dva Lovce a kdo se vrátí.
„Kakashi-sensei, půjdete vy. Váš tým je půjde najít. Nás je potřeba jinde.“ Ukončil debatu Shikamaru, kterému přišla zpráva z Konohy.
„Dobře. Myslím si, že vím, kde jsou. Vám můžu popřát jedině hodně štěstí.“ Odsouhlasil Kakashi a Listoví Ninjové se rozdělili. Vypadá to, že Tým 7 přišel v pravou chvíli.
Gekko’ü se zrovna zvedal, letmo spatřil svůj meč padat do hlubin. Z probírání ho vytrhl Narutův křik. Jeho přátelé mu přicházeli na pomoc. Gekko’ü ani nestihl dokončit svoji otočku a už se pod ním urval kus ledu. Cazze’ia’ro! Ten zmetek se změnil na Chai’Gorana!
„Tady! Chytni se!“ Ozvalo se nad ním. Adha mu nabízela pomocnou ruku, kterou přijal.
„Zbytek z Konohy se vrátil zpět domů, alespoň nějak tak mi to řekl Shikamaru.“ Informoval Kakashi, když Gekko’ü dopadl k nim. Černovlásek jen matně přikývl a sledoval, jak Ric’ai bortí svými chapadly další kusy ledovců.
„Potřebujeme plán.“ Pronesla Sakura, která dál léčila Saiovo zranění.
„To by chtělo nějakou bleskovou techniku.“ Zauvažoval nahlas Naruto, což vnuklo Adě nápad. Yamato mezitím použil svůj Mokuton, aby plně transformovaného Ric’aie nějak zadržel. Adha nejistě koukla na Kakashiho, ten mírně přikývl. Jeho přikývnutí si všiml ale i Gekko’ü.
„Beino. Sakuro, pokračuj dál. Kakashi, ty sbírej síly. Naruto, kryj nás.“ Rozdělil černovlásek úkoly, než mu pohled padl na jeho milované.
„Ty a já vyřídíme toho bastard’ò.“ Po krátké puse na tvář se oba společně vydali k okraji ledovce, kde se Yamato urputně snažil zadržet jejich nepřítele. Za běhu Gekko’ü chytil Adhu za ruku, nechal po těle naběhnout fleky a skočil. Jenže Ric’ai zlomil své dřevěné pouta a přešel do protiútoku. Povedlo se mu zasáhnout letícího Lovce jedním chapadlem a druhým chapadlem poškodit další kus ledovce.
Gekko’ü se rychle zotavil z tvrdého úderu. Ani nestihl zatřepat hlavou na probrání, jeho tělo se automaticky vrhlo k okraji vratkého ledovce a přesně včas stihl zachytit Adhu, kterou čekala ledová voda.
„Mám tě!“ Vydal ze sebe Lovec, když se mu povedlo zastavit. Adha střídavě sledovala svého zachránce a vodní hladinu.
„A jen tak tě nehodlám pustit!“ Dodal ještě a zachytil se cepínem v ledu, aby ho čirou náhodou Adha nestáhla. Ric’ai mezitím trpělivě čekal, z hladiny mu vykukovaly jen oči.
„Neblbni! Už se dlouho neudržím! Pusť mě!“ Řekla Adha, ruka jí začala prokluzovat.
„Na to zapomeň! Když už, tak společně!“ Nedal se odbýt Gekko’ü a zvýšil stisk. Ric’ai mezitím chapadlem začal bouchat do ponořené části ledovce.
Viseli tam už nějakou tu chvíli a Gekko’üa už začaly opouštět síly. I ten vodní bič, co se omotal kolem jeho a Adiné ruky pomalu mizel. Ric’ai stále čekal, Kakashi a Yamato sbírali síly.
„Musím jim na pomoc. Kočičák říkal, že je mám krýt.“ Zamumlal Naruto a vyrazil na pomoc. V půlce cesty se ale propadl do ledu a čekala by ho smrt utonutím v chladné vodě, kdyby ho nezachytila mohutná ruka.
„Mám tě, amisca!“ Ozval se Kakkò, když se zhmotnil ze stínů a začal Naruta vytahovat.
„Obroune!“ Hlesl Naruto a už byl mimo nebezpečí, Kakkò ho úspěšně vytáhl na pevnější zem.
„Jdi pro ně, chlapče.“ Popohnal obr blonďáka a vrhl ho k okraji, kde Gekko’ü už vyndal cepín a nechal se stáhnout do vody. Naruto dopadl do vody hned za Lovcem a svojí kamarádkou, viděl je, jak klesají níž. Chtěl se za nimi hned vydat, jenže odhodlání vystřídal šok. Rychlými tempy se dostal na kus plovoucího ledovce a ztěžka dýchal, oči vytřeštěné šokem. Ta voda byla ledovější než očekával.
„Promiň, Kočičáku. Budete si muset poradit sami, já tam už prostě znova nevlezu.“ Vypravil ze sebe blonďák, zuby mu drkaly jak o život.
Pod hladinou si Gekko’ü všiml, že Adiny životní funkce pomalu začínají selhávat. Rychle se s dívkou dostal na hladinu a hledal nějaké pevnější místo. Taktéž si všiml rychle se blížícího stínu v hlubinách. Ric’ai je měl přesně tam, kde je chtěl mít. Rychle a opatrně tedy dostal Adhu na bezpečné místo a nechal hlavonožce hlavonožcem. Teda aspoň prozatím.
„Zatraceně! Musí ihned do tepla, jinak o ni přijdu!“ Zaklel Gekko’ü hořce a zvedl hlavu k vrcholu ledovce, pod nimž klečel.
„Kakashi! Ukonči to!“ Slova mladého Lovce byly pro Kakashiho jako spouštěč. Stačil nabrat alespoň tolik sil, aby mu to vystačilo na jedno Raikiri. S blesky v pravačce se vrhl přes okraj. Gekko’ü si myslel, že mají vyhráno, dokud ho Ric’ai nezačal opět stahovat do vody. I když pro černovláska bylo téměř nemožné se pohnout, stále se pokoušel o obranu. Aby se Lovec stal kořistí? Kdo to kdy viděl? To tak! Během obrany přišel Gekko’ü o jeden cepín, pár kusů látky a o veškeré brnění na levé ruce. Ale i přes značnou snahu skončil v hlubinách. O pár metrů nad ním se Kakashi chystal zasadit úder.
„Kakashi-Sensei, ne! Nedělejte to!“ Snažil se svého velitele ještě zastavit stále promrzlý Naruto. Ale bylo pozdě. Blesky se dostaly do kontaktu s vodou a v nejbližším okruhu dostalo všechno slušnou ránu. Byla to dost silná rána, aby skolila i tak velké tvory, jako byl Chai’Goran. Zpod hladiny se ozval bolestný řev, který ihned utichl. Bylo jasné, že Ric’aiův život vyhasl. Ninjové z Konohy se poté dohodli, že se vrátí zpět do jejich podhorské skrýše. Nikdo z nich si ale nevšiml velké stříbřité kočky, která se skláněla nad hladinou.
Gekko’ü úspěšně otevřel oči, překvapilo ho, že byl opět nahý. Přímo vedle něj ležela Adha, taktéž zbavena veškerého oděvu. Koutkem oka si Lovec všiml, že jejich oblečení je položené okolo ohniště. Někdo nás zachránil. Jenže kdo? Gekko’ü musel odložit přemýšlení stranou, jeho tělo automaticky zjišťovalo Adiny životní funkce. Stále bídně. Ač hluboce zamyšlený, přivinul Adhu blíž k sobě, aby jí předal trochu svého tepla.
Sice nebylo slyšet nic, krom praskání dřeva v ohni, ale někdo přicházel do jeskyně. Respektive něco. Něco, co se pohybovalo velmi tiše a přesto si udržovalo eleganci a důstojnost.
„Konečně ses probudil, kluku.“ Pronesl ten tvor a vyvaroval se vyjít na světlo.
„Kdo jsi? Co po nás chceš?“ Zeptal se Gekko’ü a z volné ruky mu vyjela krystalová čepel.
„Nic zvláštního.“ Odpověděl ten tvor a stále obcházel ve stínech.
„Tak proč jsi nás zachránil? Vím, že jsi to byl ty. Poznám rozdíl mezi pachem člověka a pachem zvířete.“ Gekko’ü vytasil trumf, což donutilo tvora se na chvilku pozastavit.
„Řekněme, že jsem musel.“ Zamumlal tvor tiše a podíval se na dvojici. Gekko’ü se krčil nad Adiným, momentálně bezvládným tělem s úmyslem ji bránit. Tělo poseté fleky, nevnímal, že je tak, jak ho příroda stvořila. Tvor ve tmě měl neznámé úmysly, tak je lepší být připraven. Gekko’ü měl možnost spatřit ve tmě pár oranžově zářících očí. Nemožné! To nemůže být!
„Nač tak překvapeně, kluku? Copak tě překvapilo?“ Zeptal se tvor a popošel blíž ke světlu. Gekko’ü se přikrčil ještě víc, aby dodal více síly do případného skoku na nepřítele.
„Tvoje barva očí.“ Odpověděl Gekko’ü, smysly nastražené na maximum. Tvor se přibližoval pomalu, nechával udržet napětí. Tohle se mi nelíbí. Tohle se mi fakt nelíbí. Z nenadání mu od ohniště přiletěly kalhoty.
„Zakryj si potřebné a pak spolu možná můžeme hodit řeč.“ Domluvil tvor a opustil jeskyni. Gekko’ü si všiml stínu ve tmě, rozpoznal obrys těla. Není pochyb. Je to on. Gekko’ü na sebe v rychlosti navlékl kalhoty, zajistil alespoň nějaké bezpečnostní opatření a vyšel za tvorem z jeskyně. Světlo v temných chodbách nepotřeboval, ve tmě viděl dobře jako kočka. Jen kráčel pomalu s napnutými smysly, aby byl schopen použít svůj krystal.
Gekko’ü došel na konec jeskyně, málem oslepnul kvůli náhlému světlu. I tak si ale všiml toho, kdo s ním v jeskyni mluvil.
„Věděl jsem, že jsi to ty.“ Promluvil Gekko’ü do ticha, když si zvyknul na světlo. Tvor se jen patrně ohlédl, stříbřitá srst mírně vlála ve větru.
„Tak proč ses dožadoval odpovědí?“ Přišla mu odpověď, Gekko’ü mohl přistoupit blíž. Tvor byl tak velký, že kdyby se postavil kolem obvodu jeskyně, v níž přebývali, lehce by se kousnul do špičky svého ocasu.
„Potřeboval jsem se ujistit, Šavlozubáku.“ Odpověděl černovlásek a došel až k šavlozubákovi, který, i když seděl, měl dobré dva metry na výšku, ne-li víc.
„Neříkej mi tak!“ Obořil se na něj šavlozubák mírně dotčeně a o kousek odvrátil hlavu.
„Tak mi tedy řekni tvé jméno a já tě tak budu oslovovat.“ Nabídl Gekko’ü, což znělo jako dobrý nápad.
„Ty jsi Uncia, že? Jinak bys se mnou takhle nemluvil.“ Pouvažoval šavlozubák nahlas, načež Gekko’ü přikývl.
„Sí. A ta dívka v jeskyni je novodobá Tigridka.“ Odpověděl Gekko’ü a posadil se před velkou kočku. Šavlozubák se na chvilku otočil směrem na jeskyni, jestli náhodou někdo nejde.
„Tigridka, říkáš…“ Zamumlal šavlozubák, jeho pohled se stáčel zpět na Lovce.
„Když se ještě našel někdo, kdo mi říkal jménem… tak to bylo hodně dávno. Po Ham’idově smrti už nezbyl nikdo.“ Začal šavlozubák, v očích mu zračila lítost a smutek. Opět odvrátil hlavu.
„Právě se díváš na někoho, kdo ti tak může opět říkat… Argento.“ Vložil se do toho Gekko’ü, čímž šavlozubáka vyvedl z míry.
„Jak tohle víš? Jak víš moje jméno?“ Zeptal se Argento šokovaně. Na jednu stranu se mu ten kluk líbil, na druhou stranu ne.
„Jsem Ham’idův syn, Gekko’ü. A jak to vím? Našel jsem odpověď ve svém srdci.“ Odpověděl Gekko’ü a vypadal, že se zvedne.
„Gekko’ü… Ham’id tohle jméno často zmiňoval. Takže to jsi ty. Ten, jemuž říkají Lovec z Uncie.“ Pronesl Argento a Gekko’ü se už zvedl, začal si očišťovat zadek od sněhu.
„No, spíš to, co lidi říkají.“ Odvětil Gekko’ü a škubnul ušima. I když do jeskyně neviděl, aspoň poslouchal, co se děje v ní. Adha se ještě neprobudila.
„Tak když ti srdce řeklo moje jméno…. Co ještě o mě víš?“ Zeptal se Argento se zájmem. Kruci, to je ale otravná kočka!
„Že jsi měl Mentální propojení s mým otcem. Sí, otec byl výjimečným Lovcem. Narodil se s jedním z, údajně, Pekelných zvířat. Nebyl to ani Uncia, ani Ursín, ani Lykos a ani Tigrid. Byl Sciabolo.“ Odpověděl černovlásek, Argenta překvapilo, kolik toho ví.
„Musím uznat, chlapče, že na svůj věk jsi relativně chytrý.“ Uznal Argento, ale Gekko’ü ho už neposlouchal. Mířil zpět do jeskyně. Adha ještě spala, doplňovala síly.
„Stále ještě studená. Nejspíš to pro ni musel být šok, jak dopadla do té vody.“ Zamrmlal Gekko’ü, když se dotkl Adiny tváře a to sám byl studený jako smrt.
Naruto seděl u ohniště. Celý den posedával nad deníkem, co si Gekko’ü vedl. Byl už celkem daleko, protože některé stránky byly čistě v Lovcově mateřštině.
„Neseď nad tím celý den. Zdegeneruje ti to mozek.“ Poradil Kakashi naoko, když procházel kolem.
„Máte pravdu, Senseii. Už z toho začínám blbnout.“ Uchechtl se Naruto a zvedl se. Gekko’üův deník nechal otevřený vedle ohniště. Nebýt Naruta, tak to zůstane ležet kdesi u moře, nebo při nejhorším na dně.
„Co vlastně budeme dělat dál, Senseii?“ Zeptal se Naruto těsně před tím, než se uvelebil ke spánku.
„Ráno vyrazíme zpět do Shimogakure a trošku to tam zkulturníme. Jestli se Gekko’ü do té doby nevrátí, bude tu mít vzkaz.“ Rozhodl Kakashi a taky ulehl. Kakkò posedával ve stínech, dál od ostatních. Věděl, že Li’iu už jeho city asi nepřijme, tak se držel stranou. A že mu to šlo dobře s tou jeho monstrózní postavou.
„Uncio…“ Hlesl šeptem do tmy přerušované jen praskáním dřeva v ohni.
Argento ležel ve stinné části jeskyně, světlo na něj nedosáhlo. Gekko’ü seděl opřený o jeho tělo.
„Jen jedna otázka, Argento.“ Promluvil černovlásek, čímž velkou kočku zjevně probudil. Ten jen rozespale zabručel.
„Proč ses nás tenkrát pokusil zabít? Zpátky v bludišti Rocce Blu.“ Vyřkl svoji otázku, při které musel Argento otevřít oči.
„Nevěděl jsem, že jste to vy. Ham’id tě v té době taky mockrát nevídal, spatřil tě až po dlouhé době mnohem později. Navíc, byl jsem hnán hladem.“ Odpověděl Argento aniž by zvedl hlavu.
„Tak to by to vysvětlovalo.“ Uznal Gekko’ü a po očku si všiml, že Argento se snaží usnout. Taky si všiml, že krvácí z rány na stehně. S kým se porval? Yetti, nebo Raptieři? Taky bych mohl zmínit Miq’hery. Gekko’ü se na ránu podíval pečlivěji. Každopádně je ta rána čerstvá jen několik hodin a taky pěkně hluboká, protože se ještě nestihla zacelit. Vstal a jal si prohledat opasek, zda nebude mít něco, jak by mu mohl pomoct. Našel akorát malou injekci s nějakou látkou z bylinek.
„To by mělo stačit.“ Zamumlal Gekko’ü, uchopil injekci pevněji v ruce a vrátil se k usínajícímu obrovi. Ještě se podíval na ránu, než těsně vedle ní zapíchl injekci a pustil protilátku. Pak provedl pár pečetí, Argentova rána se částečně zaplnila vodou.
„Proč tohle děláš?“ Zeptal se Argento mírně bolestivě. Přece jen, rána ho začala štípat jako čert.
„Zachránil jsi nám život. Na oplátku ho já zachráním tobě. Teď si odpočiň, já budu držet stráž.“ Poradil Gekko’ü a obalil svému novému společníkovi ránu ledem, ať se stihne do rána zacelit. Když Argento úspěšně usnul, mohl se Gekko’ü zase věnovat Adě.
„Teplo se jí opět vrací. Quest‘ un’bein.(To je dobře.)“ Pronesl černovlásek s naději v hlase a lehl si vedle dívky. V hlavě mu rotovaly myšlenky, převážně o tom, co bude následovat. A pokud možno, o koho zase přijde.
Adha otevřela oči, konečně se probudila. Překvapilo ji, že z obou stran cítí teplo. Na jedné straně oheň, to je jasné. Otočila hlavu a musela se pousmát. Vedle ní ležel Gekko’ü, spánek ho taky nakonec přemohl. Černovlásek ležel na pravém boku, pramen vlasů s korálky mu sjel přes nos. Opatrně ten pramen vzala a chtěla dát bokem, ale zastavila se v půlce pohybu, aby se podívala přesněji. Gekko’ü se v noci zjevně nudil, tak si ten pramen vlasů spletl v malý copánek. Nakonec ten copánek dala bokem a pohladila Lovce po tváři. Argento se tiše vracel do jeskyně, v duchu nadával na rozměry chodby, ocasem si přidržoval kořist. Měl štěstí, povedlo se mu ulovit pořádný kus.
„Takže ty jsi ta Tigridka, verrai?“ Zeptal se Argento, když se úspěšně protáhl chodbou. Adha se polekaně otočila na nově příchozího, Argento byl slabě vidět. Přikývla na otázku.
„Klika, že ses probudila. Gekko’ü by zjevně nerad měl smrt blízkého na krku.“ Pronesl Argento a očima hledal, kde úlovek položit.
„Kdo jsi?“ Zeptala se a přidržovala si kus přikrývky na hrudi. Argento konečně uložil úlovek někam stranou.
„Jmenuju se Argento. Ale dřív jsi mě mohla znát pod jménem Argento SciabolaDente.“ Představil se Argento.
„Stříbrný Šavlozubák.“ Zamumlala Adha, když si vzpomněla. Argento jen mírně přikývl.
„Pokus se nedívat, ráda bych na sebe něco hodila.“ Poručila hnědovlasá, šavlozubá šelma přikývla a stočila pohled jinam.
„Dobrý, můžeš.“ Argento konečně mohl svoji obří tlapu položit zpět na zem. Gekko’ü mezitím otevřel oči, ale zůstával v tichosti.
„Kde vůbec jsme?“ Zeptala se Adha, když si zapnula vestu. S odhaleným břichem může chodit jindy.
„V Bouřných horách, Yettiho oblíbené lovecké oblasti.“ Ozval se jí Gekko’ü za zády. Ta radost, co se jí objevila v očích, snad ani nejde popsat, ihned Lovci visela kolem krku.
„Nakonec tě ten spánek přece jen přemohl, co?“ Zeptal se Argento s mírně podezřívavým pohledem.
„Svým způsobem.“ Odpověděl Gekko’ü mírně rozpačitě a podrbal se ve své, opět bujné hřívě.
„Doplňte síly. Pak vyrazíme, jen ještě nevím kam.“ Zavelel Argento, Adha se už začala zvedat, jen Gekko’ü stále seděl.
„Povím ti kam. Ale až během cesty.“ Řekl černovlásek a taky se zvedl.
Jeskyně už zůstala osiřelá, zbyla tam jen kostra a pár kusů masa. Tři poutníci už byli dávno na cestě. Mířili zpět do Horské skrýše. A měli štěstí, Yetti zrovna zvolil jiné loviště. Putovali drsnou a nehostinnou krajinou. Argentova rána se už stihla přes noc zacelit, zbyla po ní jen dlouhá jizva. Navíc, Argento byl celkem vytrvalý běžec. Vzdálenost mezi Bouřnými horami a Horskou skrýší se ukázala jako pěkně velká dálka. I tak byl Argento schopný to uběhnout.
„Kde jsou všichni?“ Zeptala se Adha, když dorazili. Místo bylo opuštěné.
„Zjevně odešli jinam.“ Zauvažoval Argento, když z jeho hřbetu oba jezdci seskočili. Gekko’ü procházel místem, doufal, že najde nějakou zprávu nebo tak něco. Našel svůj deník, teď už zavřený. Můj deník! Musel mi vypadnout u Ledového kříže.
„Páni, máš mnohem rušnější život než já, Kočičáku. Naruto.“ Stálo na jedné stránce, až se Gekko’ü tomu musel zasmát. Volpà… Ty jsi ale pako.