manga_preview
Boruto TBV 07

Boj proti Osudu 43

Ebisu byl hrdý ninja. Vždy čestný, silný a nechyběla mu ani odvaha. Dotáhl to až na jounina, a dost si na svém postavení zakládal. A v neposlední řadě byl i elitním učitelem a měl tu čest – kterou občas považoval spíš za beznadějnou snahu – vychovávat z vnuka bývalého Hokageho skvělého ninju.
Po několika letech, kdy svůj tým – Konohamara, Udona a Moegi - vytrvale trénoval, rozhodl se tyto tři mladé naděje Listové přihlásit na chuuninskou zkoušku. Vedení vesnice ho v jeho plánu podpořilo, a jemu tak nic nebránilo v tom vzít tým do Oblačné, kde se letošní zkouška měla uskutečnit.
S úšklebkem si vybavil den, kdy se o plánované cestě jeho tři svěřenci doslechli. Byli nadšení, div nezačali samým vzrušením skákat… no dobře, Konohamaru se neudržel a opravdu si několikrát nadšeně povyskočil. Pche, jako kdyby mu to mělo pomoci stát se chuuninem. Stiskl rty a zamračil se. Stále to byly jen děti. Přesto však, musel si s potěšením přiznat, za poslední roky opravdu zesílili. Věřil, že všichni tři jeho žáci jsou teď dostatečně schopní na to, aby se stali dobrými chuuniny. Záleželo vlastně jenom na tom, jaká bude konkurence.
Jounin prošel tlustými kovovými dveřmi, následován svými třemi svěřenci. Ocitl se v úzké chodbě, jen spoře osvětlené několika zadrátovanými světly. Sebejistým krokem mířil k ocelovému schodišti na jejím konci. Když po něm stoupal, jeho boty hlasitě klapaly a jejich zvuky se rozléhaly nekonečnou chodbou jako údery gongu. Po pár sekundách se frekvence klapání s dalšími třemi páry nakračujících nohou znásobila. Geninové si po cestě stále něco špitali. V jejich tvářích začalo být patrné napětí a dlaně se jim potily nervozitou a očekáváním. Dobře jim tak, pomyslel si jejich černovlasý sensei a popostrčil si brýle na nose, teď konečně uvidí, jak vypadá opravdový boj mezi dvěma ninji! Tedy…, opravil se vzápětí, skoro opravdový.
Už stačilo jen několik posledních kroků, aby se, následován třemi vzrušením se třesoucími ninji, ocitl na ochozu. Společně se svým týmem došel k zábradlí a shlédnul na arénu pod sebou.
Budova, vyhrazená v Kumogakure na zkoušky, se výbavou, barvami materiály i tvarem dost podobala té Konožské, stojící uprostřed lesa smrti. Ta místní ale byla ještě o dobrou polovinu větší a ve vysokém stropě bylo zabudováno několik špinavých oken, která do ní přiváděla alespoň tu trochu slunečního světla, která se sem přes hustý mrakový slunečník dokázala prodrat. Učitel pomalu zvedl pohled na ochozy obklopující celou tu obrovskou halu. Zamračeně přejížděl očima po tvářích mladých ninjů, kteří stejně jako jeho svěřenci nedočkavě přešlapovali a zamračeně debatovali se svými týmovými kolegy o různých bojových strategiích. Jednu po druhé přelétal pozorným pohledem všechny tváře. Písečná. Kamenná. Á, kolega z Listové. Zvučná. Oblačná. Znovu kamenná. Vodopádová… Hm, dokonce i tým z travnaté. Mlžná. Mlžná. Pís… Mlžná?!
Pravá ruka mu ztuhla v křeči jako ostatně vždy, když ho něco rozrušilo. Zamrkal a přimhouřenýma očima pátravě kmital po osmi osobách, stojících za chatrným rezavějícím zábradlím u protější stěny. Jeho oči se ale pořád vracely právě k jedné konkrétní v oné skupince. Vždyť to byl…!
Bezmyšlenkovitě si na nose popostrčil černé brýle a obočí se mu podezřívavě stáhlo. Musel to být on. Vysoká postava, bledá pleť, dlouhé tmavé vlasy a hlavně levandulové oči bez zornic tolik typické pro klan, jehož členem býval. Právě se skláněl k jednomu z dětí, které ho obklopovaly, a cosi mu tlumeně vyčítal. Ten malý chlapec měl na čele pásku se znakem Skryté Mlžné. A čelenka jeho senseie jej v sobě měla bezesporu vyrytý také.
Takže ty zvěsti byly pravdivé! Neji Hyuuga vážně opustil vesnici – a možná tedy byly pravdou i povídačky, že s sebou unesl i bývalou dědičku hlavního rodu – Hyuugu Hinatu. Takže utekli do Mlžné, hm? A očividně už tam mají i nějaké postavení a důvěru, když Nejimu bylo umožněno vyrazit reprezentovat Kirigakure na Chuuninské zkoušky, a to dokonce i s jeho vlastním týmem. Promnul si bradu a stále při tom s přibývajícím zaujetím sledoval dění kolem bývalého člena jeho rodné vesnice.
O tomhle bude Hokage jistě chtít vědět.

Celou dobu soubojů byl jako na trní. Boje neznámých geninů z ostatních vesnic sledoval jen nepozorně, rozhodující střet Konohamara – jako naschvál s klukem z týmu toho dezertérského Hyuugy – ho z jeho nervózního třesu sice na chvíli vtrhl – jeho pilný a bezpochyby nadaný žák se skvělými předpoklady cizince stylově porazil – i když, nutno dodat, boj byl až nečekaně vyrovnaný a oba mladíci skončili bez chakry, Konohamaru byl jen ke svému štěstí schopen udržet se ještě na nohou, díky čemuž se nakonec i stal vítězem. Krev Třetího Hokageho v jeho žilách se zkrátka nezapře. I Moegi a Udon – přestože ty už s takovým zaujetím nesledoval – posléze vybojovali svoje zápasy, a když bylo rozhodnuto i o vítězi z poslední dvojice, vyšli všichni čtyři Listoví ninjové opět na čerstvý vzduch.
Ebisu bezděčně zopakoval své dobře nacvičené gesto s brýlemi, přičemž každému členovi týmu věnoval dlouhý, pevný pohled.
„Dnes jste si vedli velmi dobře.“ naklonil hlavu trochu na stranu a na každého ze svých svěřenců s malým křivým úsměvem krátce kývl, aby pocítili jeho uznání. Moegi zavýskla a šťastně se pověsila chlapců kolem krku. Udon jako obvykle posmrkl, docela ignorujíc významnost nastalé situace i jedinečnost senseiova uznání, a Konohamarovi se na rtech usídlil jen unavený úsměv. I přes jeho přizpůsobivost a vytrvalost na něm byla velká ztráta chakry stále dost patrná.
„Jsem na váš výkon opravdu hrdý,“ přihodil jim Ebisu k dobru ještě jednu ohranou frázi. „a i když se letos chuuniny třeba nestanete, berte tyto zkoušky jako neocenitelnou zkušenost do života.“ pokýval hlavou, jako by sám sebe přesvědčoval, že slova, která nyní vyřkl, a která se před pár dny pro tuto příležitost učil nazpaměť u sebe doma před zrcadlem, jsou skutečně pravdivá. Jeho žáci si s tím ale nelámali hlavu a přijali je tak, jak je podal. Čili výborně, samozřejmě.
„Kdy bude druhé kolo?“ přerušil ho z jeho úvah hlas Hokageho vnuka.
„Cože?“ zareagoval automaticky.
„Druhé kolo.“ zopakoval Konohamaru nedočkavě a zvědavě naklonil hlavu „Ptám se, kdy bude.“ Ebisu se konečně vrátil do reality a diskrétně si odkašlal, aby tak zakryl svou nepozornost.
„Za měsíc.“ odpověděl, na svůj vkus až moc krátce a jednoduše. Vtom se ale upamatoval na své nově vzniklé povinnosti a s pocitem zadostiučinění nasadil svůj důležitě znějící poučující hlas, aby svou řeč trochu obohatil. „Ale budu teď muset na pár dní odejít zpátky do Listové.“ Udon a Moegi překvapeně zamrkali, jenom Konohamaru se na něj vědoucně podíval.
„Má to co dělat s tím Hyuugou, že?“ prohlásil sebejistě. Jeho učitel jenom kývl, překvapen jeho neočekávanou bystrostí.
„Myslím, že bych o tom měl vyrozumět Radu.“
„V pořádku sensei, klidně běžte, my to tady zvlád-“ posmrknutí „–neme.“ ujistil ho nepříliš přesvědčivě Udon. Ebisovi přes tvář přeběhl pochybovačný pohled, přesto ale nemohl jinak, než dát tomu klukovi za pravdu – do Konohy totiž rozhodně jít musel a na nějaké zařizování hlídání neměl čas ani chuť.
„Spoléhám na vás. Nedělejte nic nezodpovědného, nevyvolávejte zbytečné souboje, pečlivě se chystejte na druhé kolo, každé ráno choďte-“
„Jistě sensei, nemusíte se bát.“ Uklonila se uctivě Moegi. „Budu na ně dohlížet.“ Sladce se usmála, aniž by zaregistrovala uličnické pohledy, které si vyměnili její parťáci. Ebisu se je rozhodl protentokrát ignorovat také. Však bude mít ještě hodně příležitostí, oplatit se jim za jejich neuctivost i s úroky.
„Já se tedy vydávám na cestu. Užijte svého volného času dobře. Načerpejte nové síly a-“
„Šťastnou cestu sensei.“ přerušil ho Konohamaru, už mnohem energičtější než před chvílí, a provokativně mu zamával. S velkým přemáháním jeho nepřípustné chování přešel bez komentáře a místo toho s posledním zablýsknutím brýlí vyrazil k bráně, aby mohl být do zítřejšího poledne v Listové.

Cesta byla unavující, ale on věděl, že zpráva, kterou nese, je bezodkladná, a toto přesvědčení mu dodávalo na síle i vytrvalosti. Nakonec svůj plán lépe než splnil – do Konohy dorazil krátce po jedenácté hodině dopolední. Nyní už normálním tempem procházel s hřejivým slunečním dotekem na temeni dobře známými ulicemi; v jednom ze stánků na kraji cesty si koupil několik jablek na doplnění vody, cukru a energie, a drtíc jejich šťavnatou dužinu mezi zuby si to mířil přímo k prosklené kanceláři v nejvyšší budově ve vesnici, kde byly ninjům přidělovány mise.
Tato cesta se ale nakonec zdála být téměř stejnou výzvou jako samotná cesta z Oblačné sem – uzounké stezky mezi vysokými domy s oplocenými předzahrádkami byly totiž doslova napěchované překřikujícími se nakupujícími, pevně rozhodnutými sehnat vše, po čem se pídili. V davu už spatřil několik známých tváří, všechny ale zmizely dříve, než s nimi stihl zapříst krátký zdvořilostní rozhovor. Když se z chumlu lidí konečně vymotal, ke svému překvapení nezraněn, rychlým krokem vyrazil ke zdem vytouženého objektu.
Ve dveřích impozantní stavby, dominující celé vesnici, se střetl s vysokým ninjou s havraními vlasy a chladným pohledem. Uchiha Sasuke, hm? Věděl, že se před nedávnem vrátil do vesnice, což Uzumakimu udělalo obrovskou radost – dokonce takovou, že ho svým vlivem vysekal téměř ze všech problémů, které si za ty roky mimo Listovou nadrobil. Teď je dokonce párkrát viděl ve stánku s rámenem, debatující pravděpodobně o starých dobrých časech a dohánějící vše, co se za ty roky, kdy od sebe byli oddělení, nestihlo. Kývl Uchihovi na pozdrav. Bledý mladík přivřel oči, naklonil hlavu do strany a pozdravení mu stejným způsobem oplatil. Obezřetně se minuli a Ebisu už mohl konečně stoupat nahoru po schodech ke svému cíli. Za půl minuty už klepal na bytelné dřevěné dveře.
„Dále,“ pozval ho dovnitř hlas zpoza nich. Urovnal si vestu a zmáčkl kliku.
„Á, skrytý zvrh- totiž, Ebisu.“ opravil se rychle rozcuchaný blonďák, sedící za obrovským stolem, pokrytým snad ještě větší hromadou papírů, a nervózně se zasmál. „Nemáš být náhodou s Konohamarem na chuuninských zkouškách?“
„Ano, Hokage-sama,“ kývl, stále neschopen nepozastavit se nad tím, jaktože se tenhle neschopný kluk dokázal tak neskutečně vypracovat „ale myslím, že jsem tam narazil na něco – lépe řečeno na někoho – kdo by vás mohl zajímat.“ poposadil si brýle na nose a udělal několik kroků k dřevěné desce masivního stolu. Zhluboka se nadechl a v očích se mu zablýsklo. V tomhle se vždycky vyžíval.

Netrpělivě se zadíval na hodinky. Za chvilku se měl sejít v Ichiraku se Sasukem a to tu na něj ještě čeká taková hromada papírů! Měl maximální chuť s tím seknout, zadat tuhle nepotřebnou administra-blbost někomu jinému a konečně vypadnout na čerstvý vzduch a na setkání, na které se, zatraceně, celé odpoledne těšil. Zkušenosti mu ale říkaly, že z tohohle se nevyvlékne. S povzdechem chňapl po papíru z vrcholku nejbližší hromady a mechanicky začal přejíždět očima písmena. Po chvíli si ale uvědomil, že už potřetí čte ten stejný řádek… a vlastně ani neví, o čem se v něm píše. Dnes prostě vůbec nebyl schopen udržet pozornost.
Vlastně, nebyla to záležitost celého dne. Když ráno odhrnoval vyhřátou peřinu, cítil se příjemně svěže a dobrou náladu, kterou získal po vynikající snídani, mu nedokázal zkazit ani výhled na den pohřbený pod horami různých žádostí a připomínek a podobných zbytečností. Když ale tehdy seděl s chlebem v ruce naproti Sakuře a na půl ucha poslouchal její stále se opakující nekonečné ranní klábosení, ani v nejmenším nepředpokládal, že dnes do jeho kanceláře zavítá Skrytý Zvrhlík a přinese mu zprávy, které toho dne – lépe řečeno, už nikdy – nečekal.
S odevzdaným povzdechem vrátil hustě popsaný papír zpátky k ostatním, pohodlně se opřel do polstrovaného křesla a nechal svou hlavu, aby se zvrátila přes opěrku. Z bílého stropu se mu sice začaly dělat mžitky před očima, z toho věčného koukání do potištěných listin ho ale už bolela záda, a tak rozostřené vidění s povděkem přijal jako vítanou změnu.
Tenhle večer je pěkně zabitý, stejně jako všechny od té doby, co se stal Hokagem. Všichni po něm neustále chtěli, aby něco četl a podepisoval. Na co?! Má být přece nejsilnější ninja vesnice; když se takhle bude celé dny válet po krk zahrabaný v lejstrech, dlouho mu to nevydrží. Vždyť je plno lidí, kteří by se na tohle sezení a vypisování propisek hodili mnohem víc než on. Kupodivu slyšel i o takových, které by to prý i bavilo! A když už na tom, aby se téhle zbytečnosti taky účastnil, všichni tak neústupně trvají, proč to všechno nemůže přečíst prostě až po smrti? To bude mít přece času habaděj. Teď ho tímhle jenom marní. Nikdy nečetl, a nikdy tím taky o nic nepřicházel. Mohli počkat doteď, tak mohou počkat snad ještě chvíli, no ne? Okamžik převaloval tuto spásnou myšlenku na jazyku jako sousto rámenu a potom si dodal odvahu, polkl, a obezřetně se zvedl z polstrované židle. Jakmile shledal, že je vzduch čistý, už se neohlížel; jen chňapl po tašce se svými nejdůležitějšími věcmi, a jak nejrychleji jen mohl, vyklopýtal z té dusivé místnosti ven. Při cestě ze schodů rozdal několika známým tvářím zářivé úsměvy, a potom už se mohl volně procházet dobře známými dlážděnými ulicemi. Přesto mu zpěvavé hlasy ptáků v korunách stromů ani smích dětí, hrajících si na hřišti na ninji, nepřinesly téměř žádnou úlevu, natož uvolnění. Nikdy by nevěřil, že se z něj stane jeden z těch zoufalců, co si berou práci i domů, ale tohle byla přece jen krizovka, no ne? Pěstí si přetřel unavené oči; kousavé vzpomínky na Ebisovo neočekávané hlášení ale toto gesto nijak neoslabilo, natož aby je zažehnalo.
Byla to už pěkná doba, co Neji s Hinatou opustili vesnici. Rok, možná i víc. A od svého zmařeného pokusu přivést je zpět o nich neměl žádné zprávy. Už se smířil s tím, že odešli. S nemalým úsilím se na ně pokoušel zapomenout. Zamkl své city k tmavovlasé dívce z klanu Hyuuga do ocelové truhly a klíč zahodil. Vyhnal z hlavy její plaché průhledné oči. Ale od zrady jejího nevlastního bratra se oprostit nedokázal – nebo to možná ani nechtěl. Nikdy mu neodpustí, že mu ji ukradl. Nevesele se zašklebil, když mu před očima zavířily pracně pohřbívané vzpomínky.
Ve chvíli, kdy se naposled díval do její bledé tváře, ještě nechápal, co k ní cítí. Byl jen naštvaný a zklamaný z jejího jednání; z toho, že je skálopevně rozhodnutá odejít pryč. V tu chvíli to byla jenom kamarádka – důležitá kamarádka - kterou nechtěl ztratit. Alespoň tak si to vždy, když jí čelil, stále dokola opakoval.
Toho dne ji nedokázal přivést zpět. Ironií osudu skončil úplně stejně, jako když před léty zkoušel zachraňovat Sasukeho – na zemi, a v mdlobách; zachráněn Kakashim senseiem.
Z mrákot se probral až na studeném nemocničním lůžku. Chvíli nechápal – brzy se však jeho mysl projasnila natolik, aby si vybavil, co tam dělá.
Odešli? Jsou pryč? Ptal se od té chvíle každého, na koho narazil. Tehdy nepřikládal větší důležitost tomu, že i když se ptal v množném čísle, viděl jen jeden pár pomněnkových očí.
Soustředil se jen na odpověď. Upínal se k ní jako námořník k polárce. Nechtěl znovu slyšet, že nedokázal přivést zpět své kamarády. Nebyl schopen vyhnat z hlavy myšlenku, že další lidé, ze kterých pracně udělal své přátele, jsou nadobro pryč – že ona je nadobro pryč – a možná i proto se mu dostalo odpovědi, kterou sice očekával, ale rozhodně netoužil si ji vyslechnout. Ne znovu. Už nikdy… A přece zase.
Ano, zmizeli beze stopy.
V tom okamžiku se jeho svět znovu roztříštil. Z jeho života se už po druhé stala pouhá parodie na štěstí. Komedie o bolesti. Óda na ztrátu.
V horečkách, které ho trýznily, jakoby už nikdy neměly ustoupit, protrpěl v nemocnici ještě několik dlouhých dní. A ani na vteřinu ji nedokázal vyhnat z hlavy. Ani na vteřinu nebyl schopen myslet na nic jiného, než na ni.
Jaká jen to byla ironie osudu! Celou tu dobu, co sebou neovladatelně házel v posteli, zoufale lapal po dechu, a i přes bezvědomí oplakával ztracené přátele, kteří jakoby pro něj nadobro padli v bitvě, u něj seděla Sakura a konejšila ho tichými slovy. Držela ho za ruku, vytrvale mu vyměňovala obklad na bolestí staženém čele a hubenými laskavými prsty mu odhrnovala vlasy ze zpoceného obličeje. S odstupem času si uvědomil, jaké měl štěstí, že nemluví ze spaní - jinak by si v nemocnici jistě pobyl ještě o trochu déle kvůli zlomeným žebrům a těžké fraktuře lebky.
Díky její téměř neustálé přítomnosti ale pochopil dvě věci.
Za prvé: Když u něj Sakura strávila tolik času, nepochybně to znamenalo, že má o něj strach; že jí na něm musí – ať si zapírá, jak chce – určitě dost záležet.
A za druhé, což už rozhodně tak pozitivní nebylo, si Naruto uvědomil, že z toho nemá takovou radost, jakou by mít měl. Vlastně mu to bylo jedno – dokud by mu nějak nedokázala přivést Hinatu zpět.
To, že se témata, o kterých přemýšlel, smrskla jen na dvě věci – mise a Hinatu – si uvědomil až po dalším měsíci. Hokage mu zakázala podniknout další pátrací výpravu a on se užíral výčitkami jen na nejobyčejnějších Céčkových misích, které pro něj byly jako dětská hra, nebo zavřený ve vesnici, aby ho náhodou, cituji, „nenapadlo o něco se pokusit“.
V těch dnech se jeho zdrcení přetransformovalo na vztek proti celému světu. Nikdo pro něj neměl pochopení. Jeho přátelé na něj tupě civěli pohledy, které pokládali za soucitné, tiskli mu dlaněmi rameno a uklidňovali ho lžemi, kterým nevěřili ani oni sami. Kakashi sensei se ho ptal, jestli je v pořádku. Hloupá otázka. Jak mu měl asi odpovědět? Samozřejmě řekl, že se nic neděje, jak se od něj čekalo, a šel se schovat domů přede všemi těmi neupřímnými nucenými úsměvy, zkřivenými falešnou lítostí. Večery trávil pohroužený do sebe; do svých vzpomínek na ni; na její plaché úsměvy, ruměnec, šířící se po tváři, hluboké oči plné špatně skrývaného citu, lemované hustými černými řasami. Když se ze svého snění probouzel, míval stažené hrdlo, oči zarudlé od pláče a tváře zmáčené slzami.
Pravý důvod, proč nemůže vyhnat Hinatu z hlavy, si uvědomil právě za jednoho takovéhoto večera. Nebe bylo zatažené mračny, a nebýt blikající žárovky a ztlumené televize, kterou pouštěl už jen ze zvyku, byla by v jeho pokoji absolutní tma. Stejně jako za každého soumraku ležel zachumlaný v pestrých přikrývkách, které jakoby se vysmívaly jeho náladě, která byla jejich absolutním protikladem. Alespoň že ty pitomé peřiny dobře sály vlhkost, rodící se pod jeho pevně sevřenými víčky.
Opět o ní přemítal. Snil, jaké by bylo, kdyby tu s ním seděla, s tváří typicky rudou jako Slunce při západu a s úsměvem, který by stejně jako ten žhavý kotouč dokázal rozpustit i kus ledu, do něhož v posledních dnech ztuhlo jeho po druhé zlomené srdce. Natáhl ruku, jako by ji chtěl pohladit po tváři. Jeho prsty ale polaskaly jen chladný vzduch a opět se těžce snesly na rozestlanou přikrývku. V okamžiku, kdy se mu do očí znovu nahrnuly slzy, si uvědomil, že touží tu vysněnou rozmazanou postavu před svýma očima políbit. Zulíbat její ruce, bledé čelo, hebké vlasy, rozpálené tváře. A potom konečně ochutnat ty sladké, horké rty. Té noci skryl svou blonďatou čupřinu pod peřinou a tichými vzlyky vyplavoval svou samotu.
Nasledujícího rána si ho do své kanceláře zavolala bábi Tsunade. Jen nerad opustil Ichiraku rámen stánek, kde ho jeden z ANBU zachytil zrovna uprostřed snídaně. Otráveně se dal do kroku směrem k šedavé budově. Vážně neměl náladu vyposlechnout si další kázání o tom, jak je nezodpovědný, jak nebere vážně ani lehké mise – jak má potom tedy dostávat ty těžší? Kecy, kecy, kecy. A za jakékoliv protesty jen pěstí do zubů. Jakmile ale vešel do prosluněné místnosti a spatřil ženin tvrdý, napjatý výraz, došlo mu, že v jeho dnešním pozvání „na kobereček“ bude něco víc. Nemýlil se. Tsunade mu toho dne s neprostupnýma očima oznámila, že si potřebuje udělat menší dovolenou, a s nenápadným šibalským mrknutím ho jmenovala svým zástupcem. V té chvíli Naruto na okamžik zapomněl na všechny starosti a mohl jen mechanicky kývnout hlavou a vší silou držet spodní čelist na jejím místě. Za pár minut už byl formálně jmenován Tsunadiným zástupcem – neformálně se mu ale začalo přezdívat „Šestý Hokage“. Naruto měl podezření, že přesně tohle si Bábi naplánovala, aby tak mohla zmizet na své dovolené navždycky. A nechat ho tady s nastřádanými hromadami papírů na vyřízení.
Sakura se mu nabídla jako asistentka. Vysvětlila to tím, že „s Tsunade tu trávila hodně času, tak mu pomůže, ať to úplně nezvorá“.
Haldy papírů na vyřizování mu na chvíli pomohly vyčistit si hlavu, jednotvárná práce ho ale brzy začala nudit, a do minulosti mizející události se i přes rozšiřující se časovou propast opět začaly dobývat ze skrytu jeho podvědomí do jeho vědomé mysli.
Bylo to k smíchu. Splnil si sen. Konečně byl Hokage. Měl by být šťastný. A stejně nebyl.
Vlastně to s ním bylo ještě horší, než kdy dřív. Jeden po druhém k němu přicházeli jeho přátelé a gratulovali mu k úspěchu. Soucitné úsměvy byly nahrazeny radostnými, plnými podpory. Všichni byli přesvědčeni, že se splnilo jeho největší přání, ale nikdo nevěděl, že toto přání se změnilo. Všichni očekávali, že bude nadšený – viděli přece jeho úsměvy – už ale ne hořkost, skrytou za nimi. Usmíval se, aby splnil jejich očekávání. Trávil s nimi večery při grilování, vesele a lehkovážně odpovídal na jejich dotazy a choval se… no, přesně tak, jak se podle očekávání všech okolo jistě chovat měl, jakožto Uzumaki Naruto, který se právě stal Hokagem. Uvnitř ale řval zoufalstvím, rval si vlasy a do krve drásal svou kůži.
K čemu mu to bylo? K čemu mu bylo uznání od celé vesnice? K čemu mu byly přátelské pozdravy znějící ze všech koutů? K čemu, když to jediné, po čem tak naléhavě prahl, bylo mimo jeho dosah?
Netušil, že splnění snu přinese jeho zlomenému srdci tolik další bolesti, ještě více, než dříve. A to už brzy měla přijít další rána…
Jednoho odpoledne mu v práci Sakura s ruměncem na tváři nabídla, jestli by s ní večer nešel do její oblíbené kavárny. Naruto četl mezi řádky, přesto ale zvedl koutky svých úst, odhalil řadu bílých zubů a donutil se k veselému hlasu.
„Že váháš, Sakuro chan,“ odpověděl jí veselým hlasem „tebe bych nikdy neodmítl.“ Kdyby věděl, jak hrubě se mu tahle slova brzy vymstí, byl by jistě raději mlčel a v tichosti přijal rozhořčené rány, které by jistě následovaly.
Večer přišel na smluvené místo přesně na čas. Než zabouchl dveře svého bytu, nezapomněl si nasadit masku lehkovážného veselí, která se nyní stala jeho hlavním společníkem mimo domov. Když na sebe těsně před odchodem orientačně mrkl do zrcadla a spatřil v něm svou nepovedenou, leč obecně velmi dobře přijímanou parodii na úsměv, s bodnutím u srdce si uvědomil, že pravého Naruta už teď vlastně nikdo nezná.
Sakura už na něj čekala; pohodlně uvelebená u nízkého kulatého stolku v křesílku barvy Café latte a pomalu usrkávala tmavou tekutinu z malého růžového hrníčku. Rozmarně ji pozdravil a nemotorně se usadil naproti ní.
Strávili spolu dlouhý večer. Pomalu usrkávali kávu, tiše si povídali, a když se setmělo a kavárna se zavírala, ještě dlouho se procházeli setmělými uličkami noční Konohy a tiše si špitali do uší. Došli až k lesu, tam se posadili na vystouplé kořeny starodávného stromu a opřeli se o jeho široký kmen. Společně pozorovali noční oblohu a on viděl, jak se Sakuře odráží ve tváři svit měsíce. Všimla si jeho pohledu a odhodlala se k tomu, co mu celý ten dlouhý den plánovala říci.
„Myslím, že tě mám ráda, Naruto.“
Tušil to. Vlastně ne, byl si tím jistý. Přesto ale nikdy nečekal, že by mu to doopravdy řekla. Kdyby to byl čekal, nikdy by s ní nikam nešel. Jakmile to vyslovila, na okamžik úplně ztuhl, neschopen jakkoli reagovat. Před očima měl obraz modrovlasé dívky.
„Já tebe taky, Sakuro.“

„Zase jdeš pozdě, Usuratonkachi.“ dobře známý rozmrzelý hlas ho vytrhl z myšlenek, ve kterých se cestou úplně ztratil. Šokovaně si uvědomil, že ho nohy nejspíš automaticky zanesly k Ichiraku. Překvapeně zamrkal a zaostřil na osobu, která se před ním z ničeho nic odkudsi vynořila.
„Yo, Sasuke.“ zasalutoval, když rozpoznal zamračené černé oči v bledém obličeji a nagelované vlasy. „Promiň, trochu jsem nestíhal.“
„Hn.“
Zakřenil se, po dlouhé době opravdu upřímně, když se na tváři jeho přítele usadil jeho obvyklý výraz. Kamarádsky ho plnou silou třískl do zad.
„Tak pojď, už mám hlad jako vlk!“ zapluli do bistra a vyhoupli se na vysoké židle.
„Tak jak žiješ, kámo?“ těkl očima po černovláskovi. Ten sotva rozpoznatelně pokrčil rameny.
„Jde to.“ Výřečný je stále stejně, pomyslel si Naruto pobaveně a neubránil se úšklebku.
„Vyhovujou ti mise? Kdyžtak stačí říct…“ Naruto se zachechtal vlastnímu vtipu. Od Sasukeho přece žádnou podobnou reakci čekat nemohl, tak kdo by mu to mohl vtýkat? Černovlásek jenom protočil očima.
„Je fakt super, že jsi zpátky.“ usmál se Naruto na Sasukeho odměřeně. Pravda. Kdyby Sasuke nepřišel, doteď by ještě Hinatin odchod rozdýchával. „Díky, že ses vrátil.“ Černovlasý k němu zvedl nezvykle klidný a uvolněný pohled.
„Taky jsem rád.“ zašeptal po chvilce tak, aby to slyšel jenom jeho blonďatý společník. „Když jsem ho konečně zabil, už mě nic nenutilo držet se dál.“ při vzpomínce se zamračil.
„Hlavně že už je to za tebou.“ pokýval hlavou Naruto a s chutí se pustil do misky plné vařícího rámenu. Sasuke s poněkud větším rozmyslem následoval jeho příkladu. Mezi jeho obočím ale zůstala malá vráska, coby vzpomínka na zlé časy.
„Jo, vidíš,“ zahučel Naruto, jakmile spolkl první velké sousto nudlí „jak se daří Karin?“ nečekaje na odpověď vyštrachal z tašky, kterou s sebou nesl, lahvičku s průhlednou tekutinou. „Mimochodem, tohle je od Sakury. Mělo by jí to ulevit od té bolesti hlavy.“
„Dík.“ Sasuke převzal lahvičku a zastrčil si ji do kapsy. Naruto ho stále s očekáváním pozoroval. Po chvíli Sasuke vzdal ignoraci a tázavě zvedl obočí.
„Co je?“
„Ptal jsem se, jak se jí daří.“
„Dobře.“ zamumlal černovlasý obratem a nabral na hůlky sousto nudlí, aby si zacpal pusu a přiměl tak svého společníka dovtípit se toho, že k tomuto tématu nemá víc co říci. To by ale jeho společník, řekněme, musel mít mozek – anebo ho aspoň trochu používat.
„A co to vaše Uchihátko?“ zakřenil se blonďák. Sasukemu trochu těstovin zaskočilo. „Už víte, jestli to bude kluk, nebo holka?“
„Ještě ne.“ odpověděl Sasuke co nejchladněji a nejdůstojněji dokázal, jen co se zbavil jídla v dýchacích cestách. „Vždyť víš, že je to jenom pár měsíců.“
„Ale jó,“ protáhl Naruto „když já už se prostě nemůžu dočkat, až budu strejda!“ svěřil se nadšeně. Sasuke si s povzdechem vložil do úst další sousto. Po pár minutách ticha si uvědomil, že je asi něco špatně, a tak svým pronikavým černým pohledem sjel na černou kštici po své pravici.
Výraz na Narutově obličeji ho vyvedl z míry. Hodně vyvedl z míry. Po úsměvu nebylo v jeho očích ani na jeho tváři ani stopy; místo toho, se mu mezi obočím vyrýsovalo několik vrásek, a rty měl pevně stažené. Celé jeho tělo bylo napjaté; ustrnule zíral před sebe; ramena nahrbená, pěsti zaťaté. Vidět svého přítele takto Sasukeho děsilo, něco mu ale bránilo blonďáka z jeho myšlenek vytrhnout. Beze slova ho pozoroval; jak se jeho rty vyhrnuly, a odhalily dvě řady zlostně zaťatých zubů; jak se jeho obočí ještě o poznání nakrčilo a z jeho nebesky modrých očí tak zbyly jen dvě kalné štěrbiny. Mezi zuby mu utekla trocha zadržovaného dechu, vydávajíc hadí zasyčení. A možná právě to ho z jeho podivného stavu probralo – cukl sebou, a nehybně koukal před sebe, dokud se jeho oči opět neprojasnily. Potom otočil svůj pohled k Sasukemu.
„Co se děje, Naruto?“ černovláskův hluboký hlas nabral vážný tón. Tázaný ale jen zakroutil hlavou a stáhl své rty do křeče, které měla patrně představovat úsměv. Jeho společník neupřímnost v jeho tváři lehce prokoukl a zvednutým obočím se mlčky dožadoval vysvětlení. Naruto pochopil svou situaci a poraženě sklonil hlavu. Prostor mezi oběma mladíky opět zaplnilo ticho.
„Pohádal ses se Sakurou?“ Zeptal se Sasuke, i když si byl jistý, že odpověď, kterou dostane, bude záporná. Tohle bylo určitě mnohem vážnější.
Nemýlil se. Naruto zavrtěl hlavou, pohled ale stále nezvedl z dřevěně desky stolu. Když se konečně ozval jeho ochraptělý hlas, Sasuke by byl býval ani nepoznal, že patří blonďákovi vedle něj.
„Ebisu prý viděl Nejiho.“
Černovlásek se zamračil.
„To je dobře ne? Přivedl ho do Konohy?“ Naruto se zamračil.
„Viděl ho na chuuninských zkouškách s Mlžnou páskou na čele a s místním týmem. Prý vypadal na poměry Hyuugů docela vesele.“
„Co s tím uděláš?“ Zajímal se bledší z mladíků zamračeně. Druhý mu odpověděl prázdným hlasem, naprosto oproštěným od všech emocí.
„Přidělil jsem mu dva ANBU, ať ho sem dotáhnou, ať to stojí, co to stojí.“
Na chvíli se znovu rozhostilo ticho.
„A… neříkal jsi náhodou, že s ním byla i ta druhá černovláska? Ta jeho sestřenka, nebo co? Co je s ní?“ Naruto zatnul zuby a nehty bolestivě zaryl do dřeva.
„To z něj právě plánuju dostat.“ zavrčel, a jen málo chybělo k tomu, aby svá slova završil stejným dovětkem, jako posledně.
Ať to stojí, co to stojí.

Poznámky: 

Ne, nezdá se vám to. Opravdu je tady další díl FaF. Dala jsem si sice na čas - a to teda pořádně, za což se omlouvám - ale další díl je na světě. A nelekejte se, opravdu je to Boj proti Osudu, nespletla jsem si to s ničím jiným, i když by se to tak mohlo zdát. Pořád je to povídka o Nejim a Hinatě, nebojte, jenom jsme si na jeden díl odskočili do Skryté Listové, abychom si trošku rozvinuli dějovou linku i jinde než v Mlžné. A máte se na co těšit, dámy a pánové - protože se Boj proti Osudu po více než čtyřicěti kapitolách konečně blíží ke konci. Ehm, lepé řečeno, do poloviny první části Laughing out loud. Ale nezoufejte, povídka se snad konečně znovu trochu rozjede a my tak uděláme další krok ke zdárnému závěru.

5
Průměr: 5 (7 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele KenziNara
Vložil KenziNara, Ne, 2016-02-07 18:46 | Ninja už: 2974 dní, Příspěvků: 27 | Autor je: Uklízeč záchodů na Akademii

Misia V : Toto je super, rada by som to čítala celú noc žial zajtra je pondelok, ale aj tak to ešte asi tak do 11 budem čítať aneb to idem čítať znovu Laughing out loud

Obrázek uživatele Vířivá
Vložil Vířivá, Út, 2013-11-12 17:22 | Ninja už: 3965 dní, Příspěvků: 180 | Autor je: Recepční v lázních

Jsem rada ze uz zase pises Laughing out loud

Obrázek uživatele NarutoKunHinataSan
Vložil NarutoKunHinataSan, St, 2013-10-02 22:18 | Ninja už: 3864 dní, Příspěvků: 34 | Autor je: Recepční v lázních

Kdy bude další díl ? Smiling