Zničené sny - Díl 8.

Díl 8. - Katana v zádech

Bratranci již překročili hranice Země Blesku, i když to bylo území bývalé Země Horkých pramenů. Což znamenalo, že vstoupili do Země Ohně.
Ta byla jedinou oblastí, kde příroda ještě docela bujela. Války a boje se zde nekonaly, Listová se vždy vzdala předem a unikla ze spárů smrti a prohry. Proto taky země nebyla natolik zničená, spíše se tamtudy nedalo moc chodit.
I když vegetace nebyla natolik rozmanitá a byla spíše jednolitá, zabraňovala pochodu poměrně dobře. Hlavně všudypřítomné listnaté stromy a z nich vysící nějaké parazitické rostliny, které byly vzdáleně přítomné jmelí.
Proto měl starší z nich v ruce i tanto, které měl předtím založené v batohu. Snažil se prosekávat si cestu skrze porost, ač to nebylo nic jednoduchého i s ostrou a nabroušenou zbraní.
Netrvalo však dlouho a náhle, příroda opadla a byla vidět neúrodná a zničená země, jen místy pokrytá trsy trávy.
Taku schoval svou zbraň, tentokrát do vesty, kterou jako správný zástupce Kirigakure měl nasazenou.
„Konoha tu musela být, půda je vyčerpaná od živin, ale již se obnovuje... Což zřejmě znamená, že je to již nějaká doba. Jsou tu i znatelné cesty, kudy se asi obyvatelé Listové odsunuli... Ale kterou z nich jít?“ Optal se nakonec sám sebe právě starší a více vědecky založený člen týmu.
„Co se rozdělit, ujít tak půl kilometru a vrátit se. Pak si řekneme, na kterém konci cesty byla hustější vegetace a vydáme se tedy opačným směrem.“ Navrhl Zaito a podíval se nahoru na svého vysokého příbuzného.
„Idea dobrá, jen je tu problém s tamtěmi osly, co nás napadli... Co když nás najdou, jakmile bude rozdělení?“ Poznamenal Taku a jeho mladší bratránek zamručel a chytil se za bradu, protože se snažil přemýšlet.
Ve vědeckých otázkách a různých vymoženostech byl sice Taku špičkou, ale stratég byl na nic. Proto to nechával raději na vojensky založeném Zaitovi.
„V tom případě zařvi.“ Řekl jen mladší z dvojice, pokrčil rameny a vydal se jedním směrem.
Druhý si povzdechl a vydal se na opačnou stranu, doufajíc, že se nic zvláštního nepřihodí. Nelíbila se mu tahle taktika, ale protest neměl cenu. On sám by nic lepšího nevymyslel a na sestrojení čehokoliv neměl materiál.
Zaito neřešil potenciální nebezpečí a raději chtěl mít průzkum rychle za sebou. Taky se mu nelíbilo to, že se rozdělili, ale nešlo jinak.
Zanedlouho došel k místu, kde neúrodná půda přecházela a to velmi rychle v bujný les. Bylo to zvláštní a nečekané. Dle zpráv, co měl, by měla být Země Ohně hlavně pustinou bez možností pěstování plodin a očividně tam byly hodně lesy.
„Až to vypadá záměrně...“ Pošeptal si pro sebe a na patě se otočil, načež se rychlým krokem vydal zase zpět.
Taku byl obezřetnější a raději třímal v ruce tanto, kdyby náhodou. Rozhlížel se a snažil se i co nejvíce si zapamatovat v okolí.
Před ním se náhle objevily vzrostlé stromy, ne že by na tom místě okamžitě vyrostly, ale z travnatého povrchu tam byl okamžitě les.
Vysoký mladík došel k jednomu ze stromů a řízl do něj, aby se podíval na kůru, lýko a dřevo trochu podrobněji. Sice nepočítal s tím, že by to samé udělal i jeho bratránek, ale on sám chtěl raději prozkoumat ony stromy.
Zdály se mu hodně nepřirozené.
V tom ho došel jeho mladší příbuzný s dosti otráveným výrazem na tváři.
„Druhý konec vypadá zcela stejně.“ Podotkl Zaito a ukázal na ty stromy, při čemž se Taku podivil a zamyslel.
„Očividně nic nestaví a když tak jenom věci, co se dají snadno zbořit a přenést. Nebudou nejspíše ani cestovat pěšky, ale proskakovat skrze větve stromů, i když je to tady dost nebezpečné vzhledem k tamtomu divnému druhu rostlin. Takže, kam nyní?“ Optal se na závěr Taku a pohlédl na Zaita, který jen pokrčil rameny.
Následně se otočil kolem dokola a prozkoumal si okolí, při čemž prostě ukázal náhodně zvoleným směrem, aniž by cokoliv řešil a vydal se tamtudy. Taku ho jen následoval, raději mlčky, stejnak nevěděl, co dalšího říct.
Cítil se nesvůj. Jakoby jeho lék nefungoval zcela stoprocentně a způsobil mu větší vnímavost a citlivost vůči okolí.
Měl dojem takového tlaku a desítek očí, které ho sledovaly. Proto se často a bez varování prudce otočil, až z toho lekal Zaita, který po chvíli do něj vždy praštil za to cuknutí, většinou do ramene.
Proto se raději Taku klidnil, i když to zcela nešlo. Začínalo se stmívat a tak pro jistotu zastavil, aby mohli rozdělat tábor na noc. Stejnak, dle jeho názoru nemělo cenu nyní pokračovat a zvláště tak hustým lesem.
Zaito otráveně zastavil a zamáchal jen rukama ve vzduchu, protože z té nálady svého bratrance doopravdy nemohl. Měl z něj špatný pocit.
Na oba dva díky té cestě a nevydařenému pokusu v Kumo, dopadala špatná nálada od té doby. Neúspěch a ta cesta dohromady, krom ztráty jednoho člena týmu, měly doopravdy deprimující vliv.
Náhle něco Taku zaslechl, ze sedu, kdy rozdělával pomalu oheň, vyskočil na nohy a tasil tanto. Byl hodně vynervovaný a schopný napadnout i králíka, co by se plížil v okolí.
„Dohnat vás není žádná sranda...“ Ozval se mužský hlas a po cestě, kterou prosekal Taku, přicházel starší hnědovlasý muž v tom tmavém plášti, kterého již jednou potkali.
Za ním šel hned o něco mladší a hlavně vyšší chlap se slunečními brýlemi a cigaretou mezi rty, při čemž si hrál se zapalovačem.
Ale ten mladý kluk tam již nebyl, očividně ho někde nechali, s nějakým jiným týmem.
Taku nečekal, hodil po nich tanto a poté si vyhodil z kapsy prášek, který zkousnul, spolknul a vrhl se směrem na toho vyššího černovlasého.
Ne proto, že by se druhého bál, ale přišlo mu to pro tentokrát moudřejší.
Srazil Kaie a odvalil se s ním o pěkný kousek dál.
Shika tím pádem zůstal na Zaitovi, který během putování směrem ke Konoze již slyšel od bratránka, co tenhleten hnědovlasý muž dokáže. Proto se držel zpátky a čekal, až začne soupeř.
To však netrvalo dlouho a Shika se proti němu rozběhl, tasíc nějaký bodec z rukávu.
Zaito vytáhl kunai a okem kunaie zachytil špičku bodce, když byl Shika dostatečně blízko. Poté trhnutím se mu povedlo bodec značně stočit a hlavně vyvést muže z míry.
Kunai následně pustil a jen sledoval, jak se Shika zapotácel a skoro spadl na zem. Prudce se však otočil a pokusil se zasáhnout bodcem, již bez kunaie, Zaita.
Ten užil Shunshin a vzdálil se. Nevěděl, co dělat a proto spoléhal, že se Taku postará o toho druhého rychle a půjde mu pomoct.
Avšak se dosti pletl. Taku měl se svým oponentem dosti těžké potíže. I když byl posílen a sálala z něj čakra, nedokázal soupeře nijak zranit.
Kai si totiž mezitím shodil plášť a pokaždé, když se přiblížil Taku, vyjela Kaiovi z těla kost a Taku se tím pádem zranil při svých útocích.
Proto to po chvilce vypadalo tak, že Kai stál naprosto v pořádku, jen s předěravělým oblečením. Zatímco jeho oponent, Taku, byl shrbený a z rukou mu odkapávala krev. Sice ho jeho pocity a emoce posilovaly, ale nebylo mu to nic platné. Uměl jen bojovat rukama a to v tomhle případě bylo zcela k ničemu.
Nakonec se rozhodl k tahu, aby vyvedl nepřátelského muže z míry. Zvedl ruce vysoko nad hlavu, zatnul v pěsti a chtěl vší silou udeřit do země, rozlámat půdu a využít momentu zvednutí prachu a nestability podloží.
Než však stihl svěsit ruce a fláknout do půdy, projela mu dlouhá čepel katany skrze hruď, přibližně v místě u srdce, i když minula srdce jen o kousek.
Taku sebou překvapeně trhnul a koutkem oka se podíval za sebe.
„Neměl jsi nikdy souhlasit svému bratránkovi... Mohl jsi zůstat živý a spokojený ve vesnici, hloupý Taku.“ Ozval se takový nasládlý a ironický hlas, který zraněný moc dobře znal.
Konečně zahlédl tvář osoba, která ho probodla. Bylo to Anna, zcela zdravá, silná a hlavně v obleku stejném, jako Kai a Shika.
Katana mu vyjela rázem v hrudi a v rychlém sledu se asi čtyřikrát vrátila na podobných místech, načež se Taku sesunul k zemi s těžkým krvácením a vážnými zraněními.
„Nemusela jste se obtěžovat... Coby náš vůdce byste se neměla s touhle špínou vůbec zabývat...“ Podotkl uctivě Kai a dívka k němu došla.
Následně ho udeřila do hrudi a vyhodila mu cigaretu z úst, při čemž pokynula, aby vzal Taka sebou. Vydala se za druhým z toho týmu.
Ten se snažil spíše získat čas, než že by bojoval.
Zarazil se v momentě, kdy viděl přicházet černovlasa, který držel probodaného Taka a s ním přicházela i Anna, ale očividně nechtěla pomoci. Takovo tělo přistálo kousek od Zaita, protože ho černovlas hodil tím směrem, jako hadrovou panenku.
Zničehonic se tam objevil i onen klučina, který se jen pohlédl na Zaita a hodil ho do stejné iluze, co předtím Annu.
Zaito se následně se četnými ranami sesunul a jen tázavě sledoval dívku.
„Snad sis nemyslel, že mi jde o mír? Potřebovala jsem zničit Oblačnou a nechat se prohlásit za mrtvou a v tom si mi náramně pomohl. Proto dostaneš odměnu. Necháme vás tu polomrtvé ležet, ať si chcípnete na ztrátu krve. Takže máš nyní pár hodin, i když to asi ne, přemýšlet nad tím, cos vlastně zkazil a proč jsi zavinil smrt bratrance a celého zbytku Kumo. Ale pochybuji, že to tak dlouho vydržíš, spíše se zabiješ sám z výčitek.“ Objasnila Anna a hodila k němu kunai.
Poté párkrát luskla a i s těmi třemi se vydala opět jinam. Zraněnému Zaitovi se ztratili z očí, které posléze stejnak zavřel a jen litoval svých rozhodnutí.
Uběhla nějaká chvíle a Zaito omdlel na ztrátu krve. Již byla tma, ale lesem se stejnak nic neozývalo.
Až na jedno hlasité zapraskání poblíž a u Zaita i Taka se vynořili z lesa tři lidé. Jeden stařec se svítilnou a poté dva docela statní mladíci v otrhaném oblečení.
„Vemte je...“ Řekl nejstarší z nich a pokynul na těla, která jeho společníci vzali. Společně se potom odebrali tam, odkud přišli.