3 cesty – 18.

Něco nemožného

Oba dva utíkali lesem tak rychle, jak jenom mohli. Ani jeden z nich nečekal, že se vše bude dít tak moc rychle. Nebylo to dobré znamení, protože takhle by jejich nepřítel získal daleko větší sílu než by měl mít. Naruto skákal rychle z jednoho stromu na druhý. Taiyo se ale nedokázal pohybovat po stromech jako opičák, jako Naruto. Ale nebyl čas závidět nebo mít nějakou ninja lekci.
„Takhle se pohybují shinobi, pokud vím,“ nahodil Taiyo.
„To je pravda, já jsem shinobi,“ odpověděl Naruto.
„Ale vždyť je ti teprve něco přes dvanáct let, tak jak je to možné?“ Nechápal Taiyo.
„V mé době, bývají i mnohem mladší ninjové než já,“ odpověděl Naruto.
„To je strašné,“ vzdychl Taiyo.
Bylo mu líto Naruta a sám sobě se začal hnusit, protože to byl právě on, kdo má vytvořit ninjutsu. Nechtěl tomu vůbec věřit, ale cestoval časem Naruto toho byl zářným živým důkazem. Zabránit zkáze nemohl, měl naučit lidi se ještě lépe a rychleji navzájem zabíjet. Jaký byl vůbec důvod jeho existence.
„Na co jsem, kdo jsem, když mám způsobit takovouhle katastrofu?“ Kladl si v hlavě stále tuto otázku dokola zoufalý Taiyo.
Neodpověděl si, protože nemohl a ani Naruto mu odpovědět nedokázal, protože neslyšel jeho otázku. Masakr byl v plném proudu a oni od něj už nebyli daleko. Jenže z nenadání kolem nich prolétl jeden z démonů této doby. Naruto se lekl, ale Taiyo něco takového neviděl prvně. Jediný rozdíl byl v tom, že démon vypadl vystrašeně. Jeho tvář byla zkroucená hrůzou a bolestí již od chvíle, kdy vznikl, ale ten démon měl strach. Šlo to na něm doopravdy poznat.
„To bylo zvláštní?“ Divil se Naruto.
„To opravdu bylo, něco je ještě více špatně než jsme mysleli,“ řekl Taiyo a ještě více přidal.
Naruto k němu seskočil na zem a utíkal vedle něho. Za chvíli měli bitevní pole na dohled. Něco se muselo očividně stát, protože ani jedna armáda nečekala, až se rozední a vrhli se na sebe ještě za šera. Obě vojska musela být nejméně o polovinu menší, než jaká byla před bitvou.
Taiyovi i Narutovi ten pohled rval jejich mysli na kousky. Tak moc je to bolelo u jejich srdcí, ale prozatím byli jen v rolích pozorovatelů. Zároveň oba čekali, komu povolí nervy jako prvnímu a bezhlavě se vrhne do vřavy, aby tu zkázu ukončil. Nestáli tam ani moc dlouho a z armád už téměř nic nezbývalo. A v ten okamžik nastala JEHO chvíle. Ano Juubi byl daleko méně trpělivý než ti dva, co jej přišli zastavit. Zatím o nich nevěděl, ale i kdyby věděl, tak nemohl váhat už ani vteřinu. Už pohltil spoustu nově vzniklých démonů, kteří vznikli z duší padlých vojáků, ale teď se jich tam začalo objevovat velké množství.
Zahodil nepohodlné tělo tlustého lorda. Naruto spatřil tu novou hrůznou podobu. Nevěřil, že je to ten samý démon, který zabil Keibiho. Nyní byl mnohokrát silnější, ale stále to nebyl ten Juubi, kterého si pamatoval.
Poté, co začal požírat všechny ty malé démonky, se s každým dalším zvětšoval a zvětšoval. I zbylí vojáci zaujatí bitvou si ho už konečně všimli, ale nebylo jim to nic platné, protože Juubi je několika málo ranami všechny dorazil. Chvíli na to se objevila další vlna nově vzniklých démonů. Tak to ještě chvíli pokračovalo, ale Naruto si byl jistý, že to pořád není ten Juubi, kterého zná on.
„Už ho musíme jít porazit!“ Řekl zoufalý Taiyo.
Naruto ho, ale zadržel. Něco nebylo v pořádku a on chtěl přijít na to, co.
„Naruto?!“ Zeptal se ho Taiyo, protože nechápal, proč ho Naruto zastavil.
„Pořád to není Juubi, kterého znám, pořád je slabý,“ odpověděl Naruto.
„To nemyslíš vážně Naruto!“ Rozhořčil se Taiyo.
„Myslím!“ Odpověděl mu stejným tónem Naruto.
„To, ale…“ Opět zeslábl Taiyovi hlas.
Pak se vysmýkl z Narutova úchopu a vydal se k Juubimu, protože už se nemohl dívat na to, jak se démon raduje z takové zkázy, kterou způsobil. Ale v tu chvíli kolem něho prolétl další démon, který měl strach.
„Cože?!“ Lekl se Taiyo.
Naruto k němu okamžitě spěchal, protože toho démona také viděl, ale nebyl to jediný démon, který se ohromnou rychlostí řítil přímo do Juubiho znovu otevřené ohromné tlamy.
„Taiyo! Ještě to neskončilo!“ Křikl po něm Naruto.
Za chvíli kolem něho prolétlo ohromné množství malých či velkých démonů. Všichni si mermomocí snažili zachránit vlastní kůži a tak drali zem, ale moc platné jim to nebylo. Naneštěstí pro Naruta někteří zabořili své pařáty i do něho, protože v tu chvíli vypadal daleko více stabilněji než ta mrtvá tráva a půda všude okolo.
Naruto se zmohl jenom na bolestný výkřik. Celý jeho oděv byl roztrhaný a tak i jeho kůže a svaly. Taiyo okamžitě svou silou rozrazil démony, kteří se zaryli do Naruta a hned ho šel léčit, jak nejlépe dovedl.
Juubi mezitím vítězoslavně zařval a znovu vyrostl. Už byl pomalu vysoký jako nějaká hora. Naruto ho viděl, ale stále věděl, že to pořád ještě není ono.
„Odpočívej Naruto, já to jdu skoncovat!“ Řekl téměř nepříčetně Taiyo.
Ale Naruto své předchozí já chytil za rukáv. Taiyo na ně vyvalil oči.
„CO blázníš!“ Řekl Taiyo a snažil se uvolnit z Narutova slabého sevření.
„Musí to být úplně všichni! Úplně všichni démoni!“ Řekl z posledních sil Naruto.
Ze zranění byl smrtelně vyčerpaný, ale sám sobě zakázal umřít. Nevědomě se začal sám léčit nějakou technikou, kterou ani on ani Taiyo neznali. Z lesa za nimi se ozývaly zvuky padajících stromu a ohromné destrukce. Taiyo, který to mohl vidě, se tím směrem podíval právě ve chvíli, kdy se na ně řítil další ohromný démon. Ale nebyl ani zdaleka tak obrovský jako Juubi. I tento démon byl rovněž vtahován do Juubiho chřtánu.
Na poslední chvíli se podařilo Taiyovi uskočit i s Narutem pryč. Démon je minul o několik centimetrů. Juubi zase vzrost a znovu nabyl nové ještě strašlivější podoby. Země se však stále třásla a z lesa bylo slyšet nové praskaní, jenže z více míst najednou. A opravdu teď do sebe Juubi vtahoval démony velké jako hrad. A oba vlastníci Rinneganu nestíhali uhýbat, protože na ně mířilo nespočet těchto o život bojujících démonů.
„Sak*a!“ Pronesl Naruto.
Použil jednu ze svých úžasných technik a démon, kterému se nemohli vyhnout, byl odražen. Jenže to upoutalo Juubiho pozornost. Už o nich věděl. Svým jediným okem se díval přímo na ně. Prozatím byl však zaneprázdněn pohlcováním démonů. Ale i to se blížilo ke konci.
Když do své tlamy nasoukal posledního z obrovských démonů, tak se labužnicky oblízl a už se věnoval pouze Narutovi a Taiyovi.
„Nikdy bych nečekal, že tě znovu uvidím!“ Zahříval Juubi a prokroutil si svých deset chvostů, aby se ujistil, že v nich má stále cit.
„No já čekal, až nabudeš podoby, kterou si pamatuju,“ odvětil Naruto.
Juubi očividně nechápal, co tím Naruto myslel, ale nedával to na sobě nijak znát. Nechtěl okamžitě ztratit svou nově nabytou tvář, dá-li se to tak nazývat. Zhluboka se nadechl a pak vydal ohlušující řev tím směrem, kde stáli Naruto a Taiyo. Naruto si stoupl před Taiyoua a vykryl tlakovou vlnu vzduchu.
„Co blázníš! Jsi zraněný!“ Křikl po něm Taiyo.
„Už ne tak moc a právě proto tě kryju, aby s ním mohl bojovat,“ řekl Naruto.
„On, že má se mnou bojovat? A co jako asi tak obyčejný člověk zmůže?“ Zachechtal se Juubi.
„Pořádně ho naklepni Taiyo,“ řekl Naruto a poslal svého předchůdce utkat se s Juubim, přesně tak, jak si o tom všichni v jeho době vyprávěli.
Taiyo se začal soustředit, nyní byla vhodná chvíle uvolnit energii, které si ty dlouhé roky šetřil. Jeho chakra se kolem něj rozvířila a on prudce otevřel oči. Juubi je poznal, už je předtím někde viděl. Ano ty samé oči měl i Naruto, ale viděl je už i někde předtím, možná to byly vzpomínky některého z démonů, co pohltil, ale to nehrálo roli. Byly to oči, co mohli patřit pouze jednomu člověku. Jednomu jedinému, ale tady proti němu byli dva takoví.
„To není možné! Jak jste!“ Řval Juubi, ale tou chvílí se do něho už Taiyo pustil.