Láska bez citu 17

Když Ebisu vyběhla z ošetřovny, vyděsila tím Abumiho, který trochu v šoku vyskočil na nohy.
„Stalo se něco?“ vyhrkl mladík téměř okamžitě.
„Ne, jen jsem prostě musela vypadnout, je tam strašná nuda.“ uklidnila ho ANBU lží, kterou nezkušený mladík nepoznal, na rozdíl od právě přicházejícího ostříleného velitele, který se ale rozhodl nechat to být a jen přikázal: „Vrať se k Amonovi, později spolu probereme další postup.“
„Jak říkáš.“ přikývla Ebisu a nechala je o samotě.
„Jak se rozhodl Hokage?“ zeptal se Abumi, když si byl jistý, že je jeho neoblíbená kolegyně pryč.
I Tamui se krátce ohlédl a odpověděl: „Rozhodl se svěřit ti ji na starost. Bude to nejspíš dost práce.“
„Já to zvládnu.“ odvětil Abumi zcela jistě a poprvé tak předvedl nějaké větší sebevědomí, což kapitána přese všechno potěšilo.
„Měl by jsi nejspíš zajít za Hokagem-sama pro podrobnosti.“ navrhl Tamui a posadil se.
„Vy nepůjdete?“ zeptal se ANBU než odešel. Trochu ho to překvapilo.
„Ne, je to tvoje mise. Hokage-sama ti zřejmě věří.“ odvětil kapitán a s jakýmsi potěšením, které Abumi nemohl vidět, se pod maskou pousmál.
„Hai.“ vyhrkl Abumi s nadšením a vyrazil pryč.
Tamui si krátce povzdechl a potom se vydal do ošetřovny, chtěl si ji prohlédnout. Zřejmě ji teď uvidí docela často.

V místnosti uviděl jen mediky a ženu ležící na stole. Nepřemýšlel nijak o tom, proč leží tak nehybně a jen kouká do stropu. Věděl, že když jde o Root, zůstává rozum stát.
„Co kdyby jsi si sedla?“ navrhl jí Tamui a na chvíli se pozastavil nad její krásou, která by zřejmě byla o dost umocněna, kdyby se obtěžovala usmát.
Cho se na něj ani nepodívala, ale vyhověla mu.
„Zřejmě se uvidíme častěji, takže mi říkej Tamui.“ promluvil ANBU znovu a ani neočekával, že mu zdvořilost oplatí.
„Pravidlo první…“ pokračoval kapitán, aniž by ho nějak rozhodilo, že neodpovídá. „když se ti někdo představí, uděláš totéž, ano?“
Žena neodpověděla a jen dál nehybně seděla a dívala se před sebe.
Tamui si povzdechl a zkusil to znovu: „Jmenuju se Tamui.“
„Cho.“ odpověděla jednoduše, ale ani se na něj nepodívala. Kapitánovi bylo jasné, že jestli se má chovat normálně a ne jako prázdná skořápka, kterou nepochybně byla, čeká ji dlouhá cesta. Tamui už potkal členy Rootu, s kterými by se dalo lépe pracovat. Nebylo to přirozeně proto, že by toho v sobě měli víc než žena sedící před ním, ale oni znali jistá základní pravidla a alespoň imitovali normální chování, i když ne zrovna nejlépe.
Kapitán se pod maskou zamračil a odešel z ošetřovny. Pro tuhle chvíli neměl důvod se tím dál zabývat, nakonec její chování bylo především Abumiho problémem. To on se s ním musel nějak vypořádat, Tamui tu byl jen proto, aby se ujistil, že se ona ani mladík nedostanou do maléru.

„Hokage-sama?“ zavolal Abumi váhavě na svého nadřízeného. Ten se na něj otočil a zastavil se. Měl určitou představu o tom, co po něm mladík mohl chtít, ale ani on zatím neměl ponětí, jak by mělo takové postarání se vlastně vypadat.
Abumi ho mezitím došel a naznačil úklonu. Nebyl si zcela jistý, jestli by ji měl udělat nebo ne.
„Přidělím jí nějaký byt a peníze.“ řekl nakonec Sandaime a na chvíli se odmlčel, než dodal: „O zbytek se postaráš sám. Přijď si pro klíče asi za dvacet minut do kanceláře. Taky dám nějaký byt tobě po dobu, co na ni budeš dohlížet.“
„Hai.“ špitl mladík a znovu se uklonil. Hokage se ovšem víc staral o vlastní myšlenky a tak bez dalšího zdržování odešel. Tahle situace nebyla moc dobrá.

Ebisu se zastavila až u svého pokoje. Ještě nikdy v životě ji nepřepadl tak strašný strach jako dnes. Nevešla však dovnitř a jen položilo obě ruce na dveře. V zápětí se o ně opřela čelem a zhluboka se nadechla.
„Je ti něco?“ oslovil ženu známý hlas. Amon, jak si prozatím mladík říkal, stál před ní a zpod masky si ji prohlížel. Ebisu by to sice nikdy nepřiznala, ale s Amonem si byli docela blízcí. Samozřejmě spolu téměř nikdy nesouhlasili, ale často si navzájem vynahrazovali to, o co tímto životem z části přicházeli. Pomoc a funkci zpovědníka někoho, kdo si vše nechává pro sebe.
Teď ale nebyl čas na žádné podobné blbnutí. Ebisu se třásla jakýmsi napětím, které mohl Amon jen těžko pochopit.
„Povíš mi, co tě tak vykolejilo?“ zeptal se dlouhovlasý ANBU trochu nervózně. Ebisu ráda předváděla svému okolí svou sílu, odvahu a samostatnost. Samotná představa, že by potřeboval něčí pomoc, jí připadala na obtíž a lidmi, kteří ji potřebovali, opovrhovala.
„Nic, jsem úplně v pořádku.“ odsekla žena a většinu děsu, který pocítila v ošetřovně, mistrně skryla.
„Dobrá.“ odvětil muž před ní bezstarostně a otevřel jí dveře od pokoje. Věděl, že pozvání k němu by nepřijala a byl si docela jistý, že ho jen tak nevyhodí, pokud vejde bez pozvání za ní.
Ebisu si to zřejmě uvědomovala taky, protože zaváhala a teprve potom vešla dovnitř, aniž by se mu pokusila zabránit udělat totéž.
„Jsme sami, teď mi to můžeš říct.“ zašeptal Amon a posadil se na její postel. Bylo to ve skutečnosti poprvé, co to udělal. Vždycky šli někam pryč nebo si promluvili krátce u dveří, než zase odešel.
„Mohli jsme to být my.“ zašeptala žena zkroušeně a posadila se vedle něj. Vždycky to bylo stejné. Ryli do sebe a navzájem sebou opovrhovali a pak přišla chvíle, kdy vše zapomněli a alespoň na chvíli se chovali jako normální lidé. Snad i ANBU měli občas právo na slabší chvilku.
„Nebyli jsme to my.“ podotkl Amon klidně a lehce do ní šťouchl, aby ji přivedl na jiné myšlenky.
„Ale jednou možná budeme.“ oponovala Ebisu aniž by mu šťouchnutí oplatila, či mu vynadala, tak jak to obvykle dělala.
„Chápu dobře, že medici neví co s ní?“ zeptal se Amon aniž by potřeboval odpověď. Jeho hlas byl ovšem podivně klidný, jako by ho to ani moc netrápilo. Jako vždy ho od depresí držela dál jeho vrozená lehkomyslnost.
Ebisu se při té myšlence pousmála a konečně do něj strčila, aby mu tak vrátila předchozí šťouchnutí. Naposledy potřebovala jeho pomoc před pěti lety, ale i tak ji hluboko uvnitř rozčilovalo, že ji potřebovala znovu. Zvlášť když on s jeho lehkomyslností ještě neměl podobnou chvilku ani jednou.