Láska bez citu 18

Abumi si nebyl moc jistý, co by měl teď dělat. Měl jít za ní nebo tu prostě zůstat? Nakonec jelikož věděl, že by ji potom musel stejně na chvíli nechat být, rozhodl se přešlapovat na místě a těch dvacet minut prostě počkat.
„Proč tu jen tak stojíš?“ vyděsil ho známý hlas, až Abumi téměř nadskočil.
Pokusil se trochu uklidnit a teprve potom se otočil na svého kapitána.
„Taicho.“ špitl mladík, a když si všiml, že se muž trochu ledabyle opírá o stěnu, přinutil se zeptat: „Jak dlouho už tam jste?“
„Asi dvě minuty.“ odpověděl Tamui a pod maskou se lehce zamračil. Abumi nebude potřebovat jen trénink síly, ale i smyslů a snad všeho, co by měl ninja umět. Bylo s podivem, že ho skutečně poslali do ANBU, ale on už přijde na to, co je na něm zvláštní.
„Aha.“ uniklo mladíkovi zkroušeně.
„Z toho si nic nedělej.“ ujistil ho velitel, ale i on věděl, že tohle byl další jeho nedostatek. „Já jsem mistr v plížení.“
Abumi jen trochu chabě přikývl a vrátil se k přešlapování.
„Co ti řekl Hokage-sama?“ přerušil jeho počínání kapitán a odlepil se od stěny.
„Abych přišel za dvacet minut, teď už jen za deset, a vyzvednul si klíče a peníze.“ odpověděl Abumi jednoduše a tentokrát začal přecházet sem a tam. Přítomnost kapitána ho trochu znervózňovala. Snad proto, že on byl tak dokonalý, zatímco Abumi měl mezery snad ve všem.
„Dobře.“ zašeptal velitel spíš k sobě a potom mladíkovi před sebou přikázal: „Potom se vrátíš na ošetřovnu a počkáš tam na mě. Já zatím koupím nějaké oblečení pro ni i pro tebe.“
„Ale já ty peníze ještě nemám.“ namítl Abumi trochu chabě.
„Mám vlastní peníze. Potom mi to vrátíš.“ odpověděl velitel a byl pryč dřív, než mohl mladík zaprotestovat.

Abumi počkal ještě asi pět minut a potom vyšel z nemocnice. Šel klidně, protože nebylo kam spěchat. Ale už po několika prvních krocích si uvědomil, že ANBU asi jen tak po ulicích nechodí, protože se na něj všichni otáčeli. Někteří zvědavě a jiní s obavami. Několik lidí taky záměrně předstíralo, že se dívá jinam a několik ninjů se tvářilo ostražitě, jako by čekali, kdy se objeví nepřítel, kvůli kterému tu ANBU byl.
Abumiho krátce napadlo, jak asi jeho velitel nakupuje oblečení, ale musel tu myšlenku rychle zaplašit, protože do něj vrazilo jakési dítě. Abumi to sice nečekal, ale stál před tím docela stabilně a byl samozřejmě těžší než ten chlapec, takže to nakonec přece jen ustál, i když to bylo jen těsně.
„Počkej, až tě chytnu!“ ozvalo se zpoza rohu víc než naštvaně a v zápětí se odtud vyřítil postarší muž s jakousi tyčí, kterou nejspíš sebral někde po cestě.
Abumi neměl nejmenší tušení, co by měl udělat, takže zůstal jen tupě stát na místě a čekal. Chlapec u jeho nohou ovšem zareagoval a schoval se za něj, což mladého ANBU vyvedlo z míry ještě víc.
„Ty malej otravnej…“ začal muž, ale když si všiml Abumiho zarazil se. Snad si situaci špatně vyložil, protože nespíš předpokládal, že ANBU chrání toho chlapce: „Ten kluk mi vylil na můj obchod barvu, pane ANBU!“
Abumi sice teď už chápal, proč ho honí, ale pořád nevěděl, jak se zachovat. Byl vlastně docela rád, že má na tváři svou masku, protože ta přesvědčivě ukrývala zmatek na jeho tváři. Abumi horečně přemýšlel, co má udělat a marně v řadách přihlížejících hledal záchranu v podobě svého velitele.
Chlapec stojící za ním vypadal ovšem současnou situací docela potěšen, protože na muže sebevědomě vyplázl jazyk a se smíchem se pustil na další útěk. Muž ho chtěl přirozeně pronásledovat a rozběhl se za ním.
Na malou chvíli hrozilo, že porazí Abumiho, tak se mu ANBU pokusil vyhnout. Bohužel si ovšem vybrali s mužem stejnou stranu a tak mu jen zastoupil cestu. Abumi byl opět moc překvapený a tak nezareagoval jinak, než že zůstal stát na místě. Muž před ním si to ovšem opět špatně vyložil a se strachem o svůj život začal couvat. Mladý ABNU zůstal na místě a horečně přemýšlel, jak toho muže, který teď vypadal, že vezme nohy na ramena, uklidnit. Abumi ještě ani nepromyslel, co mu řekne, tak prozatím jen udělal krok k němu, což mělo naprosto opačný efekt, protože muž vykřiknul, pustil tyč a dal se s vyděšeným křikem na útěk.
ANBU tam ještě chvilku stál v naprostém šoku, pak si ale uvědomil opatrné pohledy ostatních a zvolil jinou strategii. Vypařit se.

Abumi byl nyní přesvědčený, že by ho nikdo neměl vidět a tak se vyhýbal kontaktu s každým a to včetně lidí, kteří pracovali v samotné budově Kage. Tuhle strategii opustil až před kanceláří Hokageho, kde se zastavil a trochu váhavě zaklepal.
„Dále.“ pozval ho dovnitř Sandaimeho hlas a Abumi ho poslechl.
„Máš zpoždění.“ podotkl Sarutobi, když se podíval do jeho masky a poznal, který ANBU za ním přišel, i když už fakt, že zaklepal, mluvil sám za sebe.
„Promiňte.“ omluvil se Abumi trochu nejistě a bezděčně si vzpomněl na toho chlapce v oranžovo-modré teplákovce a zelených brýlích posazených v blonďaté hlavě.
„Nevadí.“ prohlásil Hokage a vytrhl Abumiho od otázky, co to bylo za střeleného kluka. Nejspíš mu bylo kolem deseti a chodil na akademii. Na té by ale v tuhle dobu měl nejspíš být, aspoň podle toho mála, co o ní mladík věděl.
„Tady jsou klíče pro ni a tady pro tebe. Každý týden jí přidělím nějaké peníze, ale měla by si najít i tak práci. Navíc pokud takhle zůstane, tak ji vesnice živit do smrti nebude. Taky si choď pro vlastní peníze. Pro tebe je tohle vlastně mise, takže ti výdaje bude vesnice platit.“ vysvětlil mu Hokage a podal mu dvoje klíče a také dvě obálky, kde byly nepochybně peníze. „Ty máš i klíč od jejího bytu, ale ona ať do tvého raději nechodí, ano?“
„Jistě.“ odpověděl Abumi trochu zmateně. Jeho byt měl být asi něco jako základna a ten její byl skutečně na bydlení, alespoň tak to Abumi pochopil.
„A co Tamui-taicho?“ zeptal se Abumi s jakousi nadějí, ale předem věděl, jaká bude odpověď.
„Je to tvůj úkol.“ odpověděl Hokage přísně.
„Ano.“ dostal ze sebe Abumi a po krátké úkloně trochu nejistě odešel. Nevěděl, jestli vůbec může odejít, ale jelikož Hokage nic nenamítal, udělal to.
Abumi se ještě chvilku nervózně díval na dveře, které za sebou zavřel, než si uvědomil, že na něj Tamui čeká a vydal se pokud možno nenápadně zpátky do nemocnice.