Minatův příběh lásky - Kap. 9 (2. část)

Netrvalo dlouho a hostinský přinesl talíř plný pečeného masa přelitého jakousi omáčkou, košík s chlebem a láhev vychlazeného ovocného moštu. Minato zavětřil. Jídlo nevonělo špatně. Opatrně ochutnal a ke svému překvapení zjistil, že je to dobré. Jen jej zarazila zvláštní chuť masa.

V zemi Sněhu se běžně jedlo maso hovězí, zvěřina nebo ryby. Skopové a vepřové jen neobvykle a drůbeží vzácně. Pokud si ovšem ti, co toužili po křehkém ptačím mase, neulovili divokou kachnu či husu nebo některého z lesních ptáků, jako byli tetřevi a bažanti. Jenže maso na talíři nebylo ani jedno z toho. Tipuju, že to je pes nebo kočka.

Pokrčil rameny. Měl příliš velký hlad, než aby se ošklíbal. Navíc to nechutnalo špatně, jen pečeně byla trochu sušší a chléb okoralý. Můžu být rád, že to není krysa.

Přestože věděl, že maso není ze zvířete k tomu určeného, jídlo s chutí snědl. Samozřejmě se nemohlo vyrovnat skvělému barbecue z Yakiniku nebo úžasnému rámenu z Ichiraku, ale oproti jednotvárné stravě sestávající ze sušeného masa a vysokoenergetické pasty, šlo o vítanou změnu. Mošt byl naopak vynikající. To bych rád věděl, kde ho v týhle špeluňce vzali.

Jedl se skloněnou hlavou a kloboukem staženým do čela, aby minimalizoval riziko, že někdo spatří jeho odkrytý obličej. Sotva vyprázdnil talíř a otřel ústa, opět jej zahalil. Pohodlně se opřel o stěnu za sebou a rozhodl se zde chvíli posedět, než mu trochu slehne. A třeba se tu něco zajímavého dozvím.

Nemusel čekat dlouho a cosi zajímavého se začalo odehrávat. Dveře krčmy se zprudka otevřely a do místnosti vstoupil obr. Chlap vysoký něco málo přes dva metry, ramena široká jako dva průměrní muži a s váhou hodně přes metrák. Po vyholené lebce se vinulo jakési tetování, připomínající trnité šlahouny růží.

Minato ztuhl a jeho myšlenky se rozběhly bleskovou rychlostí. Cítil z toho muže silnou chakru a veškeré jeho instinkty na něj křičely. Cítil ve vzduchu potíže. Přimhouřil oči a bedlivě si nově příchozího prohlížel.

Obr měl na sobě navlečenou lehkou koženou zbroj, zpevněnou ocelovými kroužky. Holé paže na předloktích chránily kožené nátepníky. Z ramen mu splýval plášť z medvědí kůže, jenž umocňoval velikost svého nositele. V ruce nesl okovaný obuch, ale pohrával si s ním, jakoby nic nevážil. Minato si ještě všiml masivního nože u opasku.

Několik hostů jej nervózně pozdravilo. V hospodě zavládlo napětí. Ve vzduchu visel závan hrozby. Obr si osazenstvo krčmy měřil zamračeným pohledem. Sotva jeho oči spočinuly na Minatovi, dychtivě se rozsvítily. Okamžitě nasměroval své kroky k němu. A je to tady! Minato se napjal v očekávání potíží, které musely zákonitě přijít.
„Hele, cizinče,“ pronesl obr hrubým, dunivým hlasem, „tohle je moje místo.“

Mladík věděl, že by se měl nejspíš zvednout a pustit hrubiána sednout. Jenže to bych tu už nevydržel. Každej by si tu ze mě udělal rohožku. Rozhodl se vzdorovat.

„Já tu byl první. Místa je tu dost,“ odsekl. „Sedněte si tam!“
„Cos to řekl, ty usmrkanče?!“ vyjel vztekle muž.
„Slyšels ne?“
„Ty mi odmítáš uhnout?“
„Jo!“ vyštěkl Minato.

Holohlavý hrubián se napřáhl svým obuchem, ale než stačil dokončit pohyb, na krku jej zastudilo chladné ostří jednoho z mladíkových wakizashi. Okamžitě ztuhl. Jeho pohled se střetl s očima maskovaného. Krutá, mrazivá bezcitnost z nich čišící, se do něj hluboko zařízla. Ztěžka polkl.

„No, no. Proč hned tak zhurta,“ nervózně se zasmál.

Minato si koutkem oka všiml, že jeden z hostů se zvedl a tiše se vytratil z krčmy. První krysa opouštějící loď. Nebo snad jde pro posily tomuhle? Nemohl si však dovolit delší rozptýlení. Nukenin, kterého držel v šachu, mohl provést něco nečekaného.

„Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá,“ odvětil Minato suše.
„Sranda,“ zasmál se obr. „Tak už toho nech. Vyhráls, jdu si sednout jinam.“ To myslí jako vážně?
„Pěkná sranda,“ zabručel mladík a sklonil čepel, kterou skryl do pochvy. Přesto však muže bedlivě sledoval. Nevěřil mu ani slovo. Věděl, že ve vlčím doupěti se musí mít na pozoru.

Holohlavec se otočil a udělal dva kroky pryč od stolu, kde seděl mladík. Najednou se však bleskově otočil a se zuřivým řevem se vrhl po Minatovi. Ten neváhal ani vteřinu. Jeho precizně vycvičené tělo vedené vybroušenými reflexy jednalo automaticky. Jediným skokem se přenesl přes stůl, ruce chmátly po zbraních, jejichž čepele se matně zableskly v příšeří krčmy. Jeden rychlý pohyb, zdušené zabublání a oba muži stáli k sobě zády.

Obr se tvářil nevěřícně. Oběma rukama se chytil za krk, ze kterého crčela vroucí krev, a bezvládně se sesul k zemi, až to zadunělo. V hospodě zavládlo napjaté ticho. Nikdo ani nedutal. Všichni přítomní nevěřícně zírali na maskovaného muže celého v černém, který nehybně stál uprostřed lokálu. Každý se snažil v hlavě přebrat, co právě spatřil.

Na dlažbě před hospodou zaduněly rychlé kroky a zazněly vzrušené mužské hlasy. Než stačil kdokoliv zareagovat, dveře se rozlétly, až s hlasitým zaduněním práskly o zeď. Do lokálu vešlo několik mužů. V jejich popředí stál jeden z nich. Velikostí a rozložitostí si o mnoho nezadal s tím, kterého Minato před chvílí zabil. Už od pohledu bylo zjevné, že je to jejich vůdce.

Mladík jim nevěnoval pozornost. O pár mrtvol víc nebo míň? Na tom už nezáleží. Hleděl do země a snažil se vymyslet nějaký přijatelný plán. Jeho mise se začínala hroutit. Někdo jej chytil hrubě za rameno a drsným trhnutím jej otočil. Odpověděl rychlou ranou pěstí, která drzouna srazila k zemi.

„Ještě někdo?!“ zavrčel tichým výhružným hlasem.

Hromotluk stojící v popředí skupinky zíral na mrtvého v tratolišti krve. Zvedl svůj pohled od mrtvoly a v jeho tváři se zračil nejen vztek, ale i překvapení.

„Zabils mého nejlepšího muže,“ pronesl poměrně klidně. „Co mi k tomu řekneš?“
„Že to byl idiot,“ odsekl Minato.
„Huh, hodně stručné,“ udiveně vydechl obr.
„A cos chtěl slyšet?“
„No, co se tu stalo a proč je mrtvý. Třeba,“ uchechtl se vůdce bandy.
„Choval se jako idiot. Nezdvořile a hrubě. Pak jsem ho zabil,“ vysvětlil chladně Minato.
„Řekne mi někdo, co se tady stalo? A trochu podrobněji?!“ rozkřikl se hromotluk hlasitě. „Tenhle pán tady, je nějaký nesdílný.“

Najednou, jako když se protrhnou stavidla, každý z hostů začal o překot mluvit, jakoby se chtěli muži zavděčit. Cítili, že hněv bandy se snese na hlavu cizince a ne na jejich.

Vůdce chvíli naslouchal té kakofonii hlasů, než zprudka vyštěkl: „Dost! To stačí! Jste jak smečka uřvaných čoklů. Kdo tomu má rozumět?!“

Ukázal na jednoho muže a řekl: „Ty! Mluv!“ Oslovený zbledl jako stěna a několikrát naprázdno polkl.
„Já?“ zeptal se tiše.
„Ano, ty,“ přikývl obr a posteskl si: „Proč zrovna já musim narážet na samé blbce?“

Vyděšený chlapík vysvětlil celou situaci přesně tak, jak se stala. Minato byl překvapen, že si to nějak nepřikrášlil. Když skončil s vyprávěním, v krčmě se rozhostilo ticho, jak každý s napjetím očekával konečný verdikt vůdce bandy. Ten se však po chvíli tíživého ticha rozesmál, čímž dokonale zmátl všechny přítomné.

„Já jsem mu říkal, ať přestane provokovat. Že ho za to jednou někdo sundá. No a už je to tady,“ pronesl lehce, když se konečně přestal smát. „No, ani se ti nedivím, cizinče. Sám jsem měl občas chuť ho zabít. Ušetřils mi čas i námahu.“
„Není zač,“ hlesl zmatený Minato. A tohle má bejt co? Přišel o svého nejlepšího muže a směje se tomu? Co je tenhle zač?
„Dobrá odpověď,“ rozchechtal se obr na celé kolo. „Pojď, promluvíme si. Ale ne v téhle díře.“

Sotva domluvil, otočil se na patě a odešel z krčmy. Muži, které sebou přivedl, jej beze slova následovali. Zmatený mladík se vydal za nimi. Rychlý sled vypjatých situací jej naprosto vykolejil. Snad se dozvím něco užitečného.

Kráčeli beze slova tichými ulicemi a každý, koho potkali, jim urychleně uhnul z cesty. Netrvalo dlouho a před nimi se objevil rozlehlý, poměrně zachovalý dům. V oknech se svítilo a na ulici doléhal hlahol. Další hospoda? Minato zklamaně vydechl.

K jeho překvapení však nešli dovnitř. Budovu obešli a na zadním dvorku obr odsunul sud. Objevil se jakýsi poklop. Hromotluk jej nadzvedl a udělal rukou gesto pozvání. „Tak prosím.“

Zavedli jej do důmyslné skrýše pod sklepem budovy.

„Tak, tady je naše doupě,“ zachechtal se hromotluk, když vešli dovnitř. „Malé, ale útulné. Máme to tu rádi.“

Překvapilo ho, jak je to tu rozlehlé a pohodlně zařízené. Po celé délce jedné stěny se táhl bar, u něhož sedělo několik mužů. O jejich potřeby se starali dva barmani. V rozlehlé místnosti se nacházel přiměřený počet stolů obklopených křesly. Několik dalších dveří nasvědčovalo, že skrýš je daleko rozsáhlejší, než jak nasvědčovala slova obra.

Pohledům jeho bystrých očí nic neuniklo. Bedlivě prozkoumal každý detail, který mu mohl jakkoliv pomoci. Prohlédl každého muže v místnosti, ale nezdálo se, že by měli s shinobi něco společného. Jejich oblečení bylo různorodé, nikde ani známky nějakého stejnokroje. Nenašel jedinou věc, jež by je spojovala s životem ninjů, kromě několika zbraní. Jenže to nebyl žádný důkaz.

Vnímal podezřívavé pohledy mužů, kteří zde seděli. Moc se jim nedivil. Všichni do jednoho to byli zločinci, kterým šli po krku lovci odměn, a každý cizinec pro ně mohl být hrozbou.

„Pojď, posaď se,“ vyzval ho hromotluk a ukázal na volné křeslo. Sám složil své mohutné tělo do jiného.

Rád přijal. Měl za sebou dlouhý den a potřeboval si natáhnout nohy. Obr, který se představil jako Toshiro luskl prsty a záhy se na stole objevilo několik lahví.

„Saké?“
„Ne, díky. Nepiji alkohol,“ odvětil Minato chladně. Ignoroval překvapené pohledy přítomných.
„Copak? Ještě ho nemůžeš, protože na něj nemáš věk,“ posměšně se zeptal Toshiro.
„Myslíš, že jsem se někdy někoho ptal, co můžu a co ne?“ Mladíkův hlas řezal jako severák.
„Ne, myslím, že ne,“ zamyšleně pronesl hromotluk a otřásl se. Pohled neznámého muže sedícího proti němu se mu vpálil hluboko do duše.
„Nerad si otupuji smysly a reflexy alkoholem,“ vysvětlil vlídnějším hlasem mladík.
„Jak to?“
„Neptal by ses, pokud by po tvé hlavě toužili všichni lovci lidí a shinobi ze všech pěti velkých a několika malých zemí,“ odvětil Minato chladně.
„Chápu,“ přikývl vůdce bandy. „Žiješ nervózní a nebezpečný život, příteli.“
„Vyhovuje mi.“
„Co tu vlastně hledáš?“ zajímal se vůdce. A je to tu!
„Chci si taky ukrojit z toho koláče, co se tu bude brzy dělit,“ pronesl.
„Nevím, o čem mluvíš,“ zasmál se Toshiro.
„Víš to moc dobře,“ oponoval Minato. „Takhle silná banda není v tak chudé zemi jako tahle proto, aby okrádala staré babky a opilce.“
„To máš recht, ale proč myslíš, že bychom tě měli přibrat do hry?“
„Protože mě potřebujete!“

Všichni se bujaře rozesmáli. Zvláště Toshiro vypadal hodně pobaveně. Smál se hlasitým hýkavým smíchem a plácal se silnýma rukama do stehen.

„Ty seš ale povedenej ptáček,“ zalykal se smíchy. „Je nás tady dost na to, co chceme.“
„To je možné, ale já jsem tady nejlepší.“

Veselí v místnosti okamžitě zmizelo. Dotkl se jejich hrdosti, ale jinou možnost neměl. Musel hrát nebezpečného drsňáka překypujícího sebejistotou. Bylo důležité je přesvědčit, že je jedním z nich. Psanec, který se příliš neohlíží na zákon a hledající cokoliv, co mu přinese zisk.

„Kdo vlastně si?“ zeptal se podezřívavě muž drobné postavy s páskou přes oko. Minatovi se nelíbil. Úzká, ostře řezaná tvář se zlomyslným výrazem příliš důvěry nevzbuzovala.
„Do toho ti nic není,“ zavrčel Minato chladně.
„Nech ho být, Hideo. Jména nejsou důležitá. Beztak bývají falešná,“ blahosklonně mávl rukou vůdce.
„Nevěřím mu. Může to být špicl Je divné, že se tu objeví ti čmuchalové z Konohy a zároveň tenhle cizinec. Co když je jedním z nich a nás se snaží oblbnout? Vždyť má i zbraně, které shinobi normálně používají,“ poukázal Hideo na Minatovu výzbroj.

Pohledy všech přítomných se stočily na mladíka. Vycítil vzrůstající nepřátelství a podezření vůči své osobě. Pokud ho odhalí, bude muset bojovat a mise pravděpodobně ztroskotá. Neúspěch mise nebude tolerován! Jako by slyšel staříka Třetího.

„To je ale zajímavý postřeh, Hideo,“ poznamenal Toshiro. „Jak to vysvětlíš?“ Jeho pohled střelil po muži v černém, sedícímu naproti. Na rtech mu hrál nebezpečný úsměv a v rukou otáčel ošklivě vyhlížející dýku.
„Jsou užitečné,“ pokrčil Minato rameny. „Člověk se s nimi dá zabít na větší vzdálenost. Koukám, ale že někteří muži zde je mají též. Jsou snad oni shinobi? Podezíráte je též?“

Několik mužů se rozesmálo, zatímco Hideo zrudl. Nevěřil tomu mladíkovi. Něco mu na něm nesedělo.

Dobrá odpověď,“ uznale přikývl obr. „Přesto nám pověz, kdo jsi.“
„Říká ti něco Kuro Kiba?“

V doupěti zavládlo zaražené ticho. Vůdce a několik dalších mužů, mezi nimi i Hideo, zbledlo. Vkročil mezi ně zabiják mezi zabijáky. Muž bez jakýchkoli skrupulí. Vrah bez citu a slitování. Nukenin nechvalně proslulý svými činy. Proto se nyní, obklopen mnohonásobnou přesilou chová tak sebejistě, beze špetky strachu či nejistoty. Toshiro ztěžka polkl. Dostal by je všechny. Teď už jim bylo jasné, proč má zbraně ninjů.

Jako první se z šokujícího překvapení probral Hideo.
„Lžeš! Ty nejsi Kuro Kiba! Toho jsem kdysi znal. A ty nejsi on,“ vykřikl zlostně.
„Máš pravdu. Nejsem Kuro Kiba, i když mi tak říkají,“ přikývl Minato. „Jsem jeho syn!“

Jeden z mužů, zvědavější než ostatní, natáhl ruku, aby stáhl masku halící spodní část Minatova obličeje.

„Nechceš to udělat. Věř mi, že ne. Jestli tou rukou ještě pohneš, zabiju tě,“ pronesl Minato natolik mrazivým odosobněným hlasem, až ostatním naskákala husí kůže.
„Ne-ne-nevěděl jsem, že Kuro Kiba měl syna,“ zajíkl se Hideo.
„Nevím, proč bys měl,“ hlesl mladík a šlehl po Hideovi pohledem. Ten zbledl jako stěna a odstoupil o pár kroků zpět.
„Tak dost! Uklidněte se!“ zahřměl Toshiro, jenž se už stačil vzpamatovat. „Věříme ti. Jo, máme v plánu jistou prácičku a ty by ses nám hodil.“
„O co jde?“ No konečně se dobereme k jádru věci. Snad to k něčemu bude.
„No, jedná se o…“

Přerušil jej dupot za dveřmi a zvýšené hlasy. Minato jeden z nich poznal a žaludek se mu stáhl neblahým tušení. To snad ne! Doufám, že to není...

„Co se to tu sakra děje?!“ zařval Toshiro vztekle.

V odpověď se rozrazily dveře a dovnitř vpadla pětičlenná skupina.

„Šéfe, podívejte, koho jsme našli čmuchat kolem,“ zvolal jeden z nich a do popředí postrčil rusovlasou dívku. Minatovo neblahé tušení se změnilo v čirou hrůzu. Co ta tady dělá? Najevo však nedal nic. Nyní bylo důležité zachovat klid.

„Nikde jsem nečmuchala! Jen jsem procházela okolo,“ vykřikla zlostně a zacloumala sebou. Proti hrubé síle mužů, kteří ji drželi, neměla šanci.
„Copak to tu máme?“ zeptal se Toshiro zvědavě. „Špicla z Konohy!“