Minatův příběh lásky - Kap. 10 (2. část)

Jednalo se o menší místnost s oknem, kterým dovnitř pronikala trocha měsíčního světla. To ředilo tmu panující v pokoji. Příliš nábytku zde nebylo. Jen postel, stůl a židle.

Minato vešel dovnitř a dívka jej tiše následovala. Sotva za nimi klaply dveře, mladík začal pokoj pečlivě prohledávat. Ničemu zde nevěřil. Chtěl si být jistý, zda je tu nikdo nemůže odposlouchávat či odněkud napadnout.

Jako první prohlédl okno. Bylo příliš malé, než aby se tudy někdo protáhl dovnitř. Přesto zde umístil past na případného nezvaného hosta. Jakmile zajistil okno, věnoval se zbytku místnosti. Prohledal každý čtvereční centimetr pokoje, ale nic nenalezl, což jej uspokojilo. Další past umístil ke dveřím.

Kushina sledovala počínání svého společníka bez hlesu. Je pěkně paranoidní. Kdo by se vydal zrovna sem a zrovna za ním? Pak si vzpomněla, jak zametl s tlupou hrdlořezů, kteří ji zajali. Že by se obával odvety?

„Ty, proč…“ pronesla tiše, ale zvednutá ruka maskovaného muže ji spolehlivě umlčela.

Ač nerada, musela si přiznat, že se ho bojí. Tvář ji dosud bolela od facky, kterou jí uštědřil. A když si vzpomněla na jeho bezcitný hlas, zamrazilo ji. Nenáviděla ten pocit. Cítila se slabá a bezmocná.

Zůstala tedy stát bez hnutí, jen tiše pozorovala muže v černém. Trvalo dlouho, než skončil, ale stín hrozby, který se okolo něj neustále vznášel, zmizel. Trochu se uvolnila.

Dívala se, jak odložil klobouk a opasek se zbraněmi na stůl. Ucítila zvláštní šimrání v břiše. Možná uvidím, jak vypadá. Shodil ze sebe koženou zbroj a přidal ji ke svým ostatním věcem na stůl. Stáhl masku z obličeje a zářivě se na ni usmál. Ten úsměv znám! Nepříčetným vztekem se jí zatmělo před očima. Minato!

Skončil s prohlídkou a začal se odstrojovat. Mezitím horečně přemýšlel. Jestli se má či nemá Kushině odhalit. Opravdu mohlo hrozit, že by jej ve spánku probodla. Když si vzpomněl na její vztekem planoucí pohled po té, co ji udeřil, otřásl se.

Poznal už dřív, že dívka před ním má nezlomnou vůli. Vidět ji nyní, vyděšenou a slabou, jej bolelo. Možná dokonce víc, než jak jej bolelo, když ji musel udeřit.

Navíc tady byla ta záležitost, že musel pracovat sám. Úkol, který mu Jiraiya-sensei určil, to vyžadoval. Jenže nyní měl nečekaný přítěžek. Nakonec se rozhodl, že se odhalí. Stáhl masku a zářivě se usmál.

Kdyby nebyla situace tak vážná, hlasitě by se rozesmál nad ohromeným výrazem Kushiny. Věděl, co bude následovat, proto ji bedlivě sledoval. Sotva spatřil první známku hněvu, použil Hiraishin a dlaň jí přitiskl na ústa. Rozzuřená dívka se snažila osvobodit, bojovala jako lvice, aby mohla dát průchod svému hněvu z plných plic, čemuž se mladík snažil zabránit. Nakonec se oba zřítili na postel.

Minato ji uvěznil pod sebou. Vnímal její žhnoucí tělo, zmítající se pod ním, ale nepovolil. Nemohl si dovolit, aby je prozradila. Nakonec se odkulil stranou, ale dlaň z jejích úst nespustil.

„Mlč, proboha!“ zavrčel tiše. „Vynadat mi můžeš, jak libo, ale šeptem!“

Teprve nyní jí uvolnil ústa a připravil se na výbuch. Ten na sebe nenechal dlouho čekat.

„Minato, ty idiote! Co tady děláš? Co to mělo znamenat?!“ syčela jako rozzuřená zmije.
„Co asi? Pracuju!“ odvětil stejně. „Jsem nečekal, že budeš tak neschopná a necháš se chytit hned první noc ve městě.“

Kushina na chvíli sklapla. Za tohle se opravdu styděla.

„A co ta facka?! Víš, jak to bolelo? Tys věděl, kdo jsem, a přesto si mě udeřil!“ obvinila jej.
„Ano! Jsem tu inkognito. V převleku za Kuro Kibu, o tom jsi už slyšela, ne?“

Dívka tiše přikývla. Příběhy o jednom z nejbrutálnějších nukeninů znala.

„Musel jsem to udělat. Jinou možnost si mi nedala,“ hájil se mladík.

Prudkou hádku vedli šeptem, aby nevzbudili pozornost, ale o to víc byla naléhavější.

„Taky jsi to mohl udělat jinak,“ zavrčela navztekaně.
Hlavní nápor hněvu již odezněl. Zčásti proto, že musela uznat jeho důvody, které jej k jeho jednání vedly. Navíc, když nyní věděla, o koho se jedná, cítila se v bezpečí.
„Tak co teď vymyslíme?“ zeptal se. „Moje mise vyžaduje práci v utajení a o samotě. Ty mi, mírně řečeno, překážíš.“
„A nemůžu se normálně vrátit k ostatním? A ty řekneš, že jsem ti utekla,“ navrhla.
„Kuro Kibovi nikdo neutíká,“ namítl Minato. „Maximálně do náruče smrti.“
„To se mě hodláš zbavit?“ vyhrkla překvapeně.
„Bože, nepřeháněj. Jak bych to asi mohl udělat?“ zašeptal nevěřícně, ohromen tím, co ji napadlo.
„No co? Před chvílí si mi vrazil facku jako hrom, takže zbavit se mě, by pro tebe nebylo těžké,“ namítla a nevraživě na něj pohlédla.
„Tohle si o mně vážně myslíš?“vydechl překvapeně a ve tváři se mu zračilo, jak moc jej ranila. „Ti teda pěkně děkuju.“
„Tak co teda se mnou uděláš?“
„To kdybych věděl. Musíme něco vymyslet. Ale na tu zítřejší schůzku půjdeš se mnou. Anebo…“ zarazil se, neboť jej něco napadlo.
„Co je? Co anebo…?“
„Půjdu tam sám a ty se mezitím vyplížíš zpět k týmu. Když se mě později někdo zeptá, kde jsi, budu moci říct, že jsi utekla ve chvíli, kdy jsem šel na schůzku.“
„To je dobrý. To by šlo,“ přikývla nadšeně.
„Takže ujednáno,“ oddechl si mladík. „Hlavně se zas nenech chytit.“
„No dovol?! Teď už si dám pozor,“ ohradila se dotčeně.
„V to doufám,“ pronesl pochybovačně. „Teď bychom měli jít spát.“
„Souhlasím, jsem utahaná,“ přikývla. „Ale je tu jen jedna postel. Vyspíš se tu a já na zemi.“
„Nepřichází v úvahu. Nenechám tě spát na zemi, když se tam můžu v klidu vyspat sám,“ zavrhl její návrh rázně.
„Ale do téhle situace jsem nás dostala já, takže to ber jako takový můj malý trest,“ pronesla ostýchavě a pousmála se.
„Ne! Jak by mi asi bylo, kdybych spal v posteli a ty na studené podlaze?“ Na to neměla Kushina slov.
„Vidím to tak, že buď budeme spát na té posteli oba, nebo nikdo,“ řekl Minato.
„Tak jo. To beru,“ přikývla.
„A co jako?“ vykulil oči překvapeně.
„Že budeme spát na posteli oba. Nebude to nejpohodlnější, ale když se trochu scuknem, mělo by to jít.“
„Co tak najednou?“ Minato byl víc než upřímně překvapen. Tohle od ní nečekal. To bych spíš čekal, že mi vykope z tohohle pokoje, jen aby mě měla z očí. Po tom, co jsem jí dnes provedl, bych si to asi i zasloužil.
„Zasloužíš si spát na posteli a já ne, což nechceš. Tak se na ní vyspíme oba a hotovo.“

Minato neměl na další hádku chuť ani náladu a tak jen tiše přikývl. Skopl boty a stáhl si kalhoty, čímž si vysloužil Kushinin překvapený a pohoršený pohled.

„To hodláš spát nahý?“ zvolala.
„Ne, proboha!“ vykřikl zdeptaně. Ta mě jednou zničí! „Nechám si triko a spoďáry. Nerad spím obutý a v kalhotách. Ty snad jo?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. Tvář se jí trochu zalila červení při představě, že bude spát s Minatem v jedné posteli. Zachránil mě, i když nemusel. Měla bych na něj být milejší.
„Dobře tedy,“ přikývla a odstrojila se.

Stulili se pod deku, přitisknutí k sobě. Vdechoval vůni jejích rusých vlasů a vnímal teplo, které vydávala. Cítil tlukot jejího srdce a pomalu usínal.

„Minato?“
„Hmmm,“ zamumlal ospale.
„Hele a co ty tři stovky, které si za mě zaplatil?“
„Nech to být. V Konoze mi pak koupíš rámen a budeme si kvit,“ zašeptal.
„To beru,“ zašeptala souhlasně a zavrtěla se, jak hledala pohodlnější polohu.

V pokoji se rozhostilo ticho, přerušované jen pravidelným oddechováním. Kushina však spát nemohla. Fyzické a emoční vypětí dnešního dne bylo příliš silné, než aby jí dovolilo spát. Tupě zírala do tmy a naslouchala tichému dechu svého kamaráda.

Minato ji mátl. Jednu chvíli se choval vesele, pak byl vážný, zasmušilý, rozčilený, ale takhle krutého a bezcitného, jej ještě nezažila.

„Ty, Minato, spíš?“ zašeptala.
„Hmmm, Kushino, nech mě spát,“ zasténal zoufale mladík. I na něj toho bylo dneska dost a rád by aspoň na chvíli vypnul.
„Hele, kde ses naučil chovat tak, jak ses choval v tom doupěti?“
„Takovej jsem, když pracuju jako ANBU,“ zabručel otráveně. „A už spi. Musíš toho mít taky dost.“
„To mám,“ přisvědčila, „ale nemůžu usnout.“

Minato tiše zasténal. Jestli ji to vydrží ještě chvíli, tak se nevyspíme ani jeden. Naštěstí přemýšlela nad tím, co jí řekl, což ji zaměstnalo na dost dlouho, aby stihl usnout.

Záhy zaznamenala, jak se jejímu společníkovi prohloubil dech. On usnul, pacholek! Ale má recht. Taky bych se měla snažit usnout. Zavrtěla se, přitiskla se blíže k Minatovi a nyní v hřejivém pocitu bezpečí usnula.

Minato se probudil do kalného svítání. V místnosti panovalo chladno, ale pod dekou, kterou sdílel s Kushinou, bylo příjemné teplo. S upřímným zděšením zjistil, že dívku jednou rukou objímá a tiskne k sobě. Nebylo to ale nepříjemné. Na tohle bych si zvyknul. Ani se mu kvůli tomu nechtělo vylézat. Jenže povinnosti volají. Mrzutě zabručel a opatrně, aby dívku nevzbudil, vylezl z postele.

Otřásl se chladem a rychle se oblékl. Odstranil past z okna a už se chystal k odchodu, když mu pohled padl na spící dívku. Hodnou chvíli pozoroval, jak rusovláska tiše oddechuje. Ve tváři měla vepsaný vyrovnaný výraz míru a vyrovnanosti. Teď když spí, vypadá jak anděl. Nad tou myšlenkou se usmál. Anděl s duší ďábla. Povzdechl si a úsměv mu zmizel z tváře. Upravil přikrývku, tak aby Kushinu ochránil před ranním chladem.

Vzápětí se vytratil jako duch. Dole v hostinci si dopřál lehkou snídani a ohřál se u krbu, v němž praskal oheň. Zaplatil a zmizel.

Potloukal se ulicemi a přemýšlel o schůzce, které se měl zúčastnit. Hlavou se mu honily různé myšlenky, ale věděl, že dokud se nezúčastní, nedozví se nic bližšího. Pomalým krokem zamířil k severní části západní čtvrti. Využíval každého stínu a úkrytu. Uličkami proplouval s lehkostí šelmy.

Kushina se probudila, až když slunce stálo vysoko na obloze. Cítila se odpočatá jako už dlouho ne. Na tváři jí hrál spokojený úsměv. Jéééé, to jsem se krásně vyspala. Vzápětí její úsměv pohasl, když zjistila, že je v pokoji sama. Ani jsem si nevšimla, kdy odešel. Ale je od něj hezké, že mě nechal spát.

Úsměv se vrátil na rty. Měla dobrou náladu. Tak dobrou, že mu odpustila i tu facku, kterou jí uštědřil. Díky ní nikdo neuvěří, že jsme přátelé. Zarazila se. Přátelé? Jak mě tohle napadlo? Pokrčila rameny. Tohle vyřeším později.

Požitkářsky se protáhla jako kočka. Chladno v pokoji ji přinutilo rychle se obléci. Dostala hlad, ale nevěděla, zda může opustit pokoj. Nakonec, když se přihlásila i žízeň, tiše seběhla dolů, kde si objednala. S příjemným překvapením zjistila, že její společník pamatoval se snídaní i na ni. To je od něj milé.

Po jídle se vrátila do pokoje, kde se natáhla na postel. Připravila se na nekonečné hodiny nudy, které záhy přišly. Rozum jí radil, ať počká do setmění. Věděla, že to je rozumné. Sensei a Takashi musejí šílet, když neví, kde jsem a proč jsem se nevrátila. No, snad jsou v pořádku.

Den se vlekl jako pomalu tekoucí med. Naslouchala zvukům z hostince a ulice pod oknem, ale nic zajímavého se nedělo. Soumrak uvítala s nadšením. Vyčkala však, dokud stíny nezhoustly dost na to, aby jí poskytly úkryt. Teprve pak vyklouzla za pomoci Henge no jutsu ven.