Minatův příběh lásky - Kap. 9 (1. část)

Kapitola 9.

Minato si hověl v koruně mohutného dubu. Husté listoví jej ukrývalo před případnými zraky nepřátel. Okolo poledne uslyšel tiché šlépěje. Okamžitě zbystřil. Mohlo se jednat o jeho přátele, osamělého lovce nebo nepřítele.

Přesunul se tak, aby měl dobrý přehled po okolí a pečlivě zkoumal les před sebou. Záhy se mu ústa rozšířila do spokojeného úsměvu. Blížili se jeho přátelé. Takže do města se dostali v pohodě. Bych rád věděl, co se dozvěděli.

Sledoval, jak došli k ruině lovecké chaty a zmateně se rozhlížejí okolo. Na rtech mu hrál tichý, potměšilý úsměv.

„Zatraceně, kde ten pacholek vězí?!“ rozčilovala se Kushina.
„Přeci tady,“ pronesl, když neslyšně seskočil dolů. Pobavilo jej, když sebou jeho společníci polekaně škubli.
„Ty seš vážně pitomec, Minato,“ vyjekla Kushina nevrle.
„Vážně vtipný,“ kysele zavrčel Takashi.
„Jak malé dítě,“ povzdechnul si Jiraiya a zaštrachal ve svém batohu. „Chytej.“
„Jé, díky, senseii,“ spokojeně pronesl Minato, když hozený předmět chytil.

Jednalo se o menší plechovku černé barvy s bílými nápisy. Minato ji rychle ukryl ve svém batohu. Kushina si jí však stačila všimnout a hned se o ni zajímala.

„Co je to,“ zeptala se zvědavě. „Barva na vlasy? K čemu potřebuješ barvu na vlasy?“
„K čemu myslíš, že se to používá,“ opáčil rýpavě.
„Vysvětlíš mi, proč si budeš barvit vlasy,“ nakvašeně pronesla. Neměla ráda, když z ní někdo dělal hlupáka.
„Nevím proč,“ odsekl.
„No tak, Minato. Prozraď mi to,“ začala škemrat.

Pohledu jejích očí by neodolal ani kámen. Navíc se k ní přidal i zvědavostí hořící Takashi. Minato zakroutil hlavou a povzdechl si. Jak malé děti.

„Jestliže mám fungovat odděleně od vás, musím vypadat jinak. Použiju převlek. A víc už neřeknu,“ vysvětlil otráveně.
„Proč převlek? Henge no jutsu snad umíš,“ nedala se odbýt rusovláska.
„Uvažuj trochu! Nevíme, jak dlouho bude tahle mise trvat a nemůžeš udržovat Henge třeba několik týdnů v kuse. Navíc, když použiju převlek, co mám v úmyslu, nepoznáte mě ani vy. A když se něco podělá, pořád budu mít Henge k dispozici,“ vysvětlil trpělivě.
„Tak mi aspoň řekni, na jakou barvu si vlasy přebarvíš.“
„Ne,“ rázně pronesl mladík. „Ber to jako překvapení.“
„Kushino, respektuj jeho rozhodnutí. Už tak toho řekl hodně,“ napomenul ji mírně Jiraiya.

Rusovláska se nafoukla a poodešla o několik kroků stranou, kde si uraženě sedla na zem a otočila se ke svým společníkům zády.
„Tak co jste se dozvěděli?“ zajímal se Minato.

Jiraiya mu tedy vypověděl vše, co zjistili a viděli. Blonďák se tvářil zamyšleně a kalkuloval. Snažil se z informací, které jeho tým získal, něco vytěžit. Bohužel, pro nějaké závěry toho měli málo.

„Chápu,“ pronesl po chvíli ticha. „Do města přijdu někdy během zítřka.“
„Fajn,“ přikývl sensei. „Ale pro jistotu přijď z druhé strany než my.“
„To je samozřejmost, senseii,“ ušklíbl se mladík.
„Vím, ale jen tak pro jistotu,“ pousmál se bělovlasý shinobi a obrátil se na zbytek týmu. „Tak vstávat. Vracíme se do města!“

Kushina s Takashim něco nesrozumitelně zabručeli, ale zvedli se, posbírali své věci a vydali se na zpáteční cestu do města. Minato za nimi hleděl, dokud nezmizeli mezi stromy. Jakmile se mu ztratili z dohledu, pustil se do práce.

Obarvil si vlasy a s citem pro detail tak učinil i s obočím a po krátkém váhání i s rozkrokem. Plánoval zajít do zdejších horkých pramenů a vypadalo by zvláštně, kdyby byl dole blond, zatímco obočí a vlasy měl černé. Musel vyčkat, než uschne. Roztřásl se zimou. Není vhodná doba ani místo, pobíhat tady nahej.

Rozdělal tedy skrovný oheň, aby se ohřál. Netrvalo dlouho a mohl se obléci. Z taktické vesty vyňal jeden ze svitků a rozvinul jej. Vyvolal dřevěnou truhlu s okraji zpevněnými ocelovými pláty. Chvíli na ni zíral, zmítán vzpomínkami na jediného muže, kterého zabil z pomsty. Nakonec ji však s odevzdaným povzdechnutím otevřel a začal se oblékat. Rychle a metodicky. Nehodlal ztrácet více času.

Černou halenu bez rukávů z tenké přiléhavé látky si přehodil přes hlavu jako první. Přilnula k tělu jako jeho druhá kůže. Pak následovaly krátké kalhoty téže barvy, ušité ze stejné látky. Vytáhl protažený límec až před obličej a přetáhl jej přes nos. Tím skryl většinu svého obličeje.

V černě zbarveném oblečení mohl snáze splynout s temnotou a on se mohl stát pro své nepřátele méně nápadným. Natáhl si další kalhoty, tentokrát o něco delší, ušité z černé silné látky. Na omak byla hladká a ohebná, ale hodně pevná.

Na tělo si natáhl kimono téže barvy jako zbytek oděvu a stáhl je slabým látkovým páskem. Přes to přehodil koženou zbroj zpevněnou ocelovými nýty. Byla o mnoho lehčí a dalo se v ní lépe pohybovat, než jakou používal v ANBU. Ruce měl stále nahé až na ramena, které kryly nárameníky z pevné kůže. I ony byly vyztužené ocelí.

Následovaly delší černé rukavice z tenké kůže bez prstů, pokrývající hřbet ruky plátkem kovu. Několikrát zaťal dlaň v pěst, aby se ujistil, že mu dobře sedí na rukou. Pak si na paže nasadil pronýtované nátepníky, aby se ochránil před případným zraněním předloktí. Muž, který nemůže bojovat, se stává snadnou kořistí.

Pak již zbývaly jen pevné kožené boty, sahající do půli lýtek. Několikrát dupl nohama a zahýbal rameny, aby si na něm zbroj dobře sedla a nepřekážela mu v pohybu. Pro svůj styl potřeboval velkou volnost pohybu, ale nebyl tak pitomý, aby se nechránil. Zbroj nakonec doplnil ještě široký kožený pás s mnoha kapsami, který si přezkami stáhl okolo pasu. Ještě chvíli a bude připraven.

K pasu připjal dvě wakizashi v černých pochvách. Následovala dlouhá dýka s masivní čepelí, jíž strčil na zadní stranu do podélné kapsy v koženém pásu. Než se otočil k další částí své výzbroje, rukou zkusil, zda pevně drží na místě. Dýka byla důležitá v případě, že by přišel o meč, nebo tehdy, pokud by byl donucen k boji zblízka v těsných prostorách. Ke stehnům přivázal své standardní shinobi vybavení.

Tím skončil s výzbrojí. Na hlavu nasadil rýžový klobouk, složil své původní věci a vložil je do truhlice. Tu následně zpět zapečetil do svitku. Uhasil oheň a smazal veškeré známky svého pobytu zde tak, aby nikdo, kdo sem později přijde, nemohl říct, že tu někdo byl.

Jakmile měl hotovo, zamířil do města. Sice svému týmu řekl, že dorazí až zítra, ale věřil, že neuškodí být tam dřív. Údolí směřovalo z východu na západ. Jeho přátelé se vydali k východnímu cípu, neboť ten se napojoval na hlavní cestu vedoucí z jihu. Pokud chtěl přijít severní branou, musel své kroky směřovat na západ a pak obloukem obejít město.

Čekalo jej mnoho kilometrů těžkým terénem. Jestliže se chtěl dostat do města ještě dnes, nesměl otálet. Výhodou mu byla znalost okolí z předchozích misí. Díky tomu věděl o skrytých pěšinkách a místech, kde si mohl ukrátit cestu a tak ušetřit čas. Těžil ze svých znalostí a severní bránu spatřil v pozdním odpoledni. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil a soustředil. Nyní nastává ta horší část.

Pokud měl vystupovat jako muž, jehož se rozhodl ztvárnit, musel změnit své vystupování. Hlavně řeč těla. Dlouze vydechl. Dobře tedy. Jdeme na to. Započal s proměnou v jiného člověka.

Z jeho očí zmizelo přátelské světélko, které nahradila chladná arogance. Kráčel krokem sebevědomého muže, jenž si je jistý sám sebou a jemuž není radno zkřížit cestu. Kdokoliv koho potkal, mu raději uhnul, než aby riskoval střet. Čišelo z něj nebezpečí a celý jeho zjev budil oprávněný respekt.

Zamířil rovnou ke středu města, kde se nacházelo několik restaurací. Už se těšil na normální jídlo. Přímo umírám touhou, po něčem obvyklém. Kdybych měl večeřet to, co posledních několik dní, tak asi umřu. Sušené maso a energetická pasta nevýrazné, jednotvárné chuti se mu už zajídaly.

Procházel náměstím, když spatřil svůj tým, kráčející proti němu. Pod maskou se mu rozlil zlomyslný úsměv. Zkouška ohněm. Poznají mě nebo ne? Potlačil svoji chakru a nenápadně změnil směr, aby šel přímo proti svým přátelům.

Po návratu do města se rozhodli projít po městě, aby se seznámili s prostředím, kde budou pracovat. Blížil se podvečer, když s průzkumem, uchození a hladoví, skončili. Zamířili tedy na náměstí do jedné ze zdejších vyhlášených restaurací. Záhy si všimli maskovaného muže v černo-stříbrné zbroji s rýžovým kloboukem na hlavě.

Kráčel přímo proti nim a nezdálo se, že by chtěl uhnout. Obezřetně jej sledovali. Nemohli si být jisti nikým a ničím. Zvláště zde, v zemi plné psanců a nukeninů. Z pohledu jeho bezcitných, ledově modrých očí mrazilo.

Kushina se otřásla, jak jí po zádech projel nepříjemný pocit. Raději se rozestoupili, aby mohl projít. Když mezi nimi procházel, posměšně se uchechtl.

„Moudré rozhodnutí,“ pronesl arogantně studeným hlasem.

Rusovláska měla na jazyku peprnou odpověď, ale cosi ji varovalo, že zrovna teď na to není vhodná chvíle. Proto svoji poznámku raději spolkla.

„Kdo to byl, zatraceně?“ zvolala rozhořčeně, když kus poodešli.
„Pravděpodobně nějaký nukenin ze západní čtvrti,“ odvětil Jiraiya. „Má teda odvahu, se tu takhle procházet za dne. Je znát, že policejní složky této země nejsou moc dobré. Jinak by to semeniště zločinu už dávno vyčistily.“

„Paráda, vyšlo to. Nepoznali mě,“ pomyslel si spokojeně.

Přesto špicoval uši, zda nezaslechne něco o své osobě. Když uslyšel senseie zmínit se o západní čtvrti, málem se zhroutil. Sem já to ale pitomec! Západní čtvrť! No jasně! Že mě to nenapadlo hned!

Západní čtvrť, místo, kde se scházela veškerá spodina a chamraď společnosti. Život tu byl bezcenný a přežíval jen ten nejsilnější. Pokud měl někde sehnat informace, které potřeboval, pak jedině tady. Ze zkušenosti věděl, že zločinecké gangy mají špehy všude a sledují, kde se co šustne. Informace byly cenným artiklem, na němž často záviselo přežití. Proto se za ně platilo často zlatem a ještě častěji krví.

Bez dalšího rozmyšlení okamžitě nasměroval své kroky k západní čtvrti. Čím více se k ní blížil, tím byly domy omšelejší a okolí zpustlejší. Náhle zůstal zaraženě stát. Před ním se do výšky vypínala kamenná zeď. Co to má být? Když jsem tu byl posledně, nic takového tu nestálo. Dlouho nad tím nerozmýšlel. Měl cíl a nic jej nemohlo zastavit.

Chvíli vyčkal, aby se přesvědčil, že v okolí nikdo není. Jakmile se ujistil, že je sám, překonal zeď a nepozorovaně vklouzl do temných uliček západní čtvrti. Do nosu jej udeřil dusivý, zatuchlý zápach hniloby a plísně. Krysy lezoucí po hromadách odpadků s vyděšeným pištěním utekly pryč. Domy zde nebyly ničím jiným, než rozpadajícími se ruinami.

Zamířil hlouběji do uliček. Zdálo se, že tento pás domů je opuštěný, sloužící jen jako smetiště. Přesto měl všechny smysly nastražené a ruce příliš nevzdaloval od zbraní. Osamělý poutník si zde nemohl být ničím jistý. Maximálně svým umem se zbraní. Někdy však ani tím ne. Nebylo dne, aby se v nějaké škarpě mezi splašky neobjevila něčí mrtvola obraná dohola.

Spoléhal na svůj instinkt shinobiho a bleskově rychlé reflexy. Znal své schopnosti a nebál se toho, co ho zde mohlo potkat. Kdyby měl strach, nestal by se tím, čím byl. Elitním ninjou.

Brzy se vymotal ze spleti křivolakých, špinavých uliček a vešel do slušněji vypadající části západní čtvrti. Občas potkal i nějakého člověka, ale nikdo se s ním nepokusil navázat rozhovor. Každý se mu vyhnul. Jak si záhy všiml, chovali se tak k sobě všichni. Jakoby si každý nesl svůj prostor okolo sebe a ostatní se jej báli narušit. Nikdo nikomu nevěřil a každý si hlídal vlastní záda a vlastní měšec.

Vešel do spoře osvětlené uličky, odkud se ozýval hlahol. Rozeznával drsné nadávky, obhroublý zpěv a hluk mnoha rozhovorů. Zvuky jej dovedly před léty omšelou a zimními bouřemi ošlehanou budovu. Oprýskaný vývěsní štít s vybledlým nápisem U černého koně mu společně s rykem vycházejícím zevnitř napověděl, že stojí před hospodou. Bez ostychu či zaváhání vešel dovnitř.

Osazenstvo krčmy okamžitě ztichlo a pátravými, podezřívavými pohledy hledělo na nově příchozího. Nebylo tu tolik lidí, kolik myslel, dle hluku, co odtud vycházel. Příliš hluční.

Usedl do nejtemnějšího koutu tak, aby mu stěny kryly záda a měl přehled o celé místnosti. Zdejší hosté se mu ani trochu nelíbili. Zpustlí, špinaví v otrhaných oděvech. Za to však ozbrojení až po zuby. Zřejmě místní rváči. Opatrně se natáhl svými schopnosti, ale cizí chakru nezachytil. Hospoda však působila poměrně čistým dojmem. Jen do hrubých prken tvořících podlahu byla zažraná mnohaletá špína.

Netrvalo dlouho a k jeho stolu přispěchal hostinský. Otylý muž s počínající pleší, na níž se perlil pot, se dýchavičným, podlézavým hlasem zeptal: „Pán si bude přát?“
„Něco k jídlu a pití,“ odvětil Minato.
„Máme pečené maso s omáčkou a chlebem, rybu s rýží, omeletu a k pití saké nebo pivo,“ přednesl nabídku podniku hostinský kvičivým hlasem.

Minato na něj tiše hleděl a přemýšlel. Dobře věděl, jak to v putykách podobných téhle vypadá. Navíc, špinavá, zamaštěná zástěra krčmáře příliš důvěry nebudila. Nakonec se rozhodl pro pečeni s omáčkou a chlebem.

„A k pití?“ zajímal se tlouštík.
„Vodu nebo něco bez alkoholu,“ suše odtušil mladík. Jeho odpověď vyvolala u hostinského bujarý záchvat hýkavého smíchu.
„Slyšeli jste ho, vtipálka?“ oslovil celou hospodu rozjařeně. „Prý chce k pití vodu nebo něco jiného bez alkoholu.“

Všichni přítomní vybuchli smíchy. Minato byl rád, že má maskovaný obličej, neboť cítil, jak zrudl až po kořínky vlasů. Pocítil neodolatelnou chuť hostinského zabít. Pomalu. Ovládl se a vzpomněl na roli, jíž se pro tuto misi ujal. Vymrštil se ze židle, na níž seděl a chytil tlouštíka pod krkem.

„Tak poslouchej, ty škopku sádla. Pár liber špeku z tebe okrájím, jestli nesplníš, co chci!“

Mladíkův hlas byl náhle tvrdý jako ocel a mrazivější než severák. Posměšný smích rázem přestal. Přítomní hosté ztichli a jejich ruce nervózně sklouzly ke zbraním. Napětí by se dalo krájet. Hostinský se roztřásl strachy. Pod mrazivým pohledem bezcitných očí, se ošil.

„Nepiju alkohol. Není to bezpečné,“ pronesl Minato a hostinského pohrdavě pustil. „Dobře zaplatím.“

Na stole zacinkaly mince. Ačkoliv byl hostinský notně vyděšený, představa peněz mu v očích vyvolala chamtivý svit.
„A-ano, pane. Omlouvám se. Nechtěl jsem vás urazit,“ překotně ze sebe chrlil.

Minato se posadil a napětí opadlo. Přítomní vzdálili ruce od zbraní a věnovali se svým záležitostem. Jen chvílemi po maskovaném muži vrhli kradmý pohled.