Rozhodnout se Kap. 4.

„Já… já nevím, jak mám poděkovat, to byl tak suprový dárek, děkuji…“ usmíval se Naruto od ucha k uchu, když se vraceli domů. Byl už večer.
„To jsem ráda, že se ti líbil, ale až tak moc extra, podle toho jak se tváříš, to nebylo, hehe.“
„Ale bylo.“
„No, to už je stejně jedno, den už pomalu končí, takže půjdeš rychle spát a od rána máš zase normální režim,“ to ji zarazilo, nepřestával se usmívat.
„Posloucháš mě?“ nic se nestalo, „slyšíš, posloucháš mě?“
„Tak to teda ne,“ řekla a dala mu pohlavek.
„Jááuu, říkala jsi něco, maminko?“ otočil se na ni s nevinným výrazem. Yugito mu chtěla dát ještě, ale když uviděla ten jeho výraz, začala se chraptivě a nahlas smát. Naruto to nejdřív nechápal, ale nemohl to vydržet, když se někdo kolem něj smál, musel taky. V takto dobré náladě došli až domů.

Druhý den nezačal, tak vesele. Narutovi se vůbec nechtělo vstávat, ale nakonec se přinutil. Musím, jinak bych měl obrovský průšvih a pěkně bych to schytal. Co nejrychleji udělal ranní hygienu a vyrazili na trénink spolu s Yugito. Došli až na tréninkové hřiště. Tohle už bylo velmi polámané a staré, takže tady ‚nebudou nikoho obtěžovat‘. Jen nějaký kůl, kus trávy, co nepřipomínalo trávu a jeden polouschlý strom, opravdu krásné cvičiště.
„Máte deset minut zpoždění a to ještě není to nejhorší,“ okamžitě na ně hromovým hlasem volal Raikage. Jeho výraz Yugito znepokojil. Dneska jsem ho nečekala, spíš jsme nijak nebyli na ničem domluveni. A dneska není den, kdy vždy chodí kontrolovat Narutovy pokroky. Co chce? Vedle něj byl ještě jeden shinobi s maskou. Pro Naruta zvláštní, nikdy ji neviděl.
„Pche, co si myslíš, že jsi včera udělala? Zodpovídáš za něj, takže si to vyřídím s tebou. Co to jako mělo být?“
„Včera? Jen jsme slavili Narutovy narozeniny Raikage-sama,“ snažila se, co nejuctivěji a nejhloupěji odpovědět.
„A to jako ve vesnici? Moc dobře víš, že má zakázaný pohyb venku mimo tréninky. A ty ho jako vezmeš do vesnice? Do vesnice, kde je tolik lidí?“ snažil se neřvat, ale jeho nervy mu to nedovolovaly. Neposlušnost netoleroval.
„Přece nebude neustále někde zavřený. Má právo na to mít svobodný život, i když je Jinchuuriki. Nejsme jen loutky nebo snad zbraně. Jsme také lidé. Vy nám nemusíte neustále rozkazovat,“ opravdu se naštvala, bránila ho a to pro ni bylo důležité. Naruto se raději nezapojoval, ale poté, co uslyšel toto, začal se o svoji maminku bát. Raikage-sama je tvrďák a tohle si nenechá líbit. Maminko, už mu nic neříkej, já budu poslušný, mně to nevadí přijímat rozkazy a nedělat nic jiného… Chytl ji za ruku.
Raikage byl tak rudý zuřivostí, že by nešlo poznat jeho normální barvu. Na konce svých prstů poslal svou chakru a rychlostí blesku se přesunul k Yugito. S nataženou rukou jí prsty přiložil k břichu.
„Pečeť,“ řekl a tím Yugito odhodil o dva metry dál, než byla teď. Yugito stihla jen pustit Narutovu ruku, aby neletěl s ní. Po dopadu se jí rozpoutaly obrovské bolesti z uvolněné pečetě. Naruto se okamžitě rozběhl za svojí mámou, chtěl jí pomoci, ale nevěděl jak.
Yugito se svíjela do všech poloh, po chvíli jí začala téct krev z pusy.
„Raikage-sama nechte ji, nechte maminku. Já už budu vždycky poslouchat,“ křičel Naruto s brekem. Dával si to za vinu. Chtěl své mamince pomoci.
„Slabochu! Jestli z tebe bude pořád tohle, tak nám bude líp bez tebe!“ přemístil se k němu a praštil ho. To Yugito naštvalo ještě víc, ale nemohla se ani zvednout. Jen tak, tak držela svůj vztek na uzdě a tím i Nibi. Ne! Nesmím, tím bych mu ještě víc nahrála, kdybych pustila chakru Nibi. Ale on mu ubližuje! Přitom nic neudělal to já. No ták… zvedni se! Nepovedlo se. Naruto se okamžitě otřepal a vydal se zpátky za ní. Shinobi s maskou, který zatím jen přihlížel, se rozhodl trošku jim pomoci. Šel proto za Raikagem.
„Raikage-sama nechci nic namítat, je to podle mě správné, ale myslím, že už to stačí.“
„Dobrá,“ řekl, přešel k Yugito a pečeť zase obnovil. Bolesti Yugito začaly odeznívat, ale byla z toho tak zničená, že okamžitě upadla do spánku. Raikage poslal shinobiho, aby ji zanesl do nemocnice. Naruto chtěl jít s nimi.
„Ani náhodou, ty budeš tady a trénovat, nikam jinam kromě domova. Myslel jsem, že jsi říkal, že budeš poslouchat. Nebo snad ne? To jsem se snad přeslechl?“ řekl, tak hnusně, jak snad ani nechtěl. Následky se ukázaly dříve, než by čekal. Naruto se na něj otočil, s tak necitelným a odpudivým výrazem, pod kterým by se i horká čokoláda proměnila během sekundy v led. Modré oči nezářily světly, jako obvykle, zamrzly vůči němu nadobro…
„Hai, když je to váš rozkaz,“ řekl a čekal na další pokyny ohledně tréninku. V hlavě se mu odehrávalo tolik věcí, že není možné je ani vyjmenovat. Ten muž, co to mamince provedl? Vždyť neudělala, nic špatného, jen se za mě postavila… Nemusela to dělat, nemusela tolik trpět jen kvůli mně… Maminko, omlouvám se, nemůžu jít s tebou a starat se o tebe. Já tu musím trénovat, je to rozkaz… Od této chvíle den jeho narozenin pro něj neexistoval.

Za tři dny se Yugito vrátila domů. Naruto ji nesměl navštěvovat v nemocnici. Proto byl celé tři dny úplně sám, jen ho párkrát navštívil Bee. Později se dozvěděl, jak se Yugito dostala k té pečeti. Řekla mu, že ji tam dali hned poté, co do ní byl zapečetěn ocasý démon. Naruto ji má taky. Avšak, teď toho litovala, že to povolila. Netušila, že je to pečeť pro tu jejich ‚poslušnost‘, řekli jí, že je to pro udržení ocasého démona na uzdě. Při svém pobytu v nemocnici také zjistila, že se nedá jen tak zrušit. Naruto si po tomto určil do budoucna svůj cíl. Najde způsob, jak tu pečeť zrušit a uteče společně s maminkou.

Ve dvanácti letech byl připravený na to porvat se s Kyuubim o jeho chakru. Za tu dobu, co došlo k incidentu si Naruto čím dál více znechucoval Raikageho a lidi kolem něj. Všichni je brali jen, jako zbraně, to ze srdce nesnášel. Stále trénoval a učil se, jak jen mohl.

Den, kdy věděl, že nasadí svůj život, nadešel. Ráno nasedl na loď plující k ostrovu, společně s Yugito a Beem. Věděl, co ho čeká. Musel projít přes sochu, která mu může secvaknout hlavu hned, jakmile se jí dotkne. Věděl, že to zvládne. Od sedmi let ho na tohle připravovali.
Prošel, bez komplikací. Čekala na něj místnost všech barev. Tady budu meditovat a tady se budu bít… Raikage tam byl o den předem nevěděl proč, ale v místnosti už na něj čekal.
„Tak, jsi tu. Pro jistotu si ještě upřesníme, co umíš a naposledy zvážíme, jestli jsi připraven… „ začal vyjmenovávat, na všechno Naruto kývnul. I kdybch nebyl dost silný, poslal by mě tam aspoň zemřít. Byl by to povinný úklid. Jakmile skončil, jen rozhodl, že ano a pokud to nedokáže, bude to neúspěch a mrhání jeho časem. Naruto se posadil a začal meditovat. Po chvíli soustředění se dostal, až do hloubi své mysli, což bylo u lišky. Rozhlédl se kolem sebe a podíval se za mříže.
„To jako jsi zapečetěn v kanále? To jako fakt? Je to jen mé pouhé podvědomí a zatíká tu z trubek. Voda je po kolena. No, představoval jsem si to tu jinak,“ zakřenil se, opravdu byl překvapený, čekal cokoli, ale tohle ho překvapilo. Liška zavrčela a postavila. Za to, ty jsi nezklamal Kyuubi, opravdu jsi majestátný ocasý démon. Nebude to hračka tě porazit, ale na to jsem se připravil.
„Hele, neusmívej se na mě, jak na svého kamaráda a řekni, co chceš skrčku,“ Kyuubi měl tušení, co chce, ale radši se zeptal.
„Budu upřímný, mám s tebou bojovat a přitom ti vysát tvoji chakru, jinak tě samozřejmě nechci od ničeho zdržovat, tak začneme ne?“ dal si ruce za hlavu, „ale nejdřív, bych tě měl asi pustit, že Kuramo?“
Kyuubi se zarazil, jak mohl sakra znát jeho jméno? Ten skrček ho nehorázně štval a každou sekundou víc a víc.
„Odkud znáš mé jméno?“
„No víš, trošku víc jsme se dali do řeči s Hachibim, jsem jeho oblíbenec, tak mi na tebe řekl pár veselých historek, když jsi byl ještě malé liščátko a také samozřejmě tvé pravé jméno, prý na tebe udělám dojem,“ usmíval se ještě víc, pobavil ho Kyuubiho výraz, i když se moc nezměnil. Měl pravdu, asi jsem první dobrý dojem udělal… To je dobré třeba mě bude trochu šetřit.
„Tak fajn kluku, až budu mít příležitost, tak si to s ním vyřídím i s úroky, ale tebe mám blíž, tak už mě můžeš pustit a bez dalších okecávaček se můžeme pustit do boje.“
Naruto přišel až k mříži a strhl pásku. Mříže se rozletěly a před ním stál nastartovaný Kyuubi. Jestli neporazím jeho, neporazím Raikageho ani shinobi vyšší úrovně. Tak jdem na to Kuramo, boj o naši chakru může začít!

Poznámky: 

Jahaha... čtvrtý díl je tu! (Pro ty, kteří se na něj těšili, asi super zpráva ) Nevím proč, ale ze začátku jsem měla z tohoto dílu dobrý pocit, ale teď, no... jestli mám být upřímná, přišla jsem na to, že je to takové suché a vůbec nepopisuji okolí a celkově. Myslím, že to tomu opravdu chybí, nevím jak to mám do budoucna napravit, bojím se, že to pokazím... . No, ale to je moje starost, jako autora, vy jste čtenáři, takže vy hodnoťte , pokud se vám to i tak líbilo . Omlouvám se za pravopisné chyby. Děkuji za přečtení a doufám, že s dalším dílem, zatím ahoj!

Viz. o postavě Raikageho

Jen chci říct, ano udělala jsem z něj velkého záporáka a ano možná to trochu přehnala s citovými výlevy, ale nevěděla jsem, jak to mám jinak udělat. Není to o tom, že bych ho naschvál shazovala, že to není má oblíbená postava, u mě je to neutrál. Chtěla jsem se jen omluvit těm, u kterých je to jejich oblíbená postava, ( já bych také nebyla ráda, kdyby mně z mého oblíbence udělali např. nynějšího Obita ) proto gomen .

Prosím, alespoň, když si to přečtete ohodnoťte, ať vím, že zbytečně tady na Konoze nezabírám místo a čas editorům... děkuji...