Skrytá tvář šílenství III.

Šel pomalu a klidně, ruce v kapsách, ale uvnitř prázdnota.
Není vrah. Není vrah. Není vrah...
Ta slova, náhle vyhrknutá Šestým - při tom slově se musel trpce zasmát - ho překvapila. Sasuke byl zvyklý na podezíravé pohledy, nenávistná slova, toužebné postoje dívek, které nevěděly, kým je... Ano, dorazil na smluvené místo už dávno a vychutnával si rozpaky těch "lidí" - už dlouho je nepovažoval za své přátele. Chtěl se prostě podívat a pak zase jít. Ne protože by byl nervózní nebo nejistý, ale proto, že nechtěl problémy. Proto, že už takhle se cítil dost nanic.
Ale Narutova slova vzala jeho léta budovaný klid a roztříštila jej na malé kousky, které mu teď splašeně poletovaly v mozku. Byl nesvůj a to v něm vyvolávalo vztek. Ten usuratonkaci jakoby vždycky věděl, co má říct, aby ho rozčílil a přinutil si vzpomenout.
Sasuke se rozhlédl kolem sebe. Ani nevěděl, kam vlastně jde, jeho nohy ho sem prostě zanesly. Stál kousek od jezera s molem, kde dřív, když ještě nenáviděl vlastního bratra, tak často sedával. Kolem tohoto místo nikdo nikdy nechodil - samozřejmě až na Naruta, kvůli kterému sem potom přestal chodit i on. Poslední dobou ale své dětské výpravy k jezeru obnovil - čemu se divit, když se po většinu času k smrti nudil? Lehké mise, které mu byl všemi milovaný Hokage ochotný uložit, nikdy nepřijal, protože byly už v jeho třinácti letech nudné, snadné a pitomé. Stejně tak odmítal i práci bodyguarda, ač z jiného důvodu - proč chránit lidi, které toužil zabít? A jelikož mu Naruto nikdy nechtěl udělit misi, kde by mohl někoho roztřískat, uchyloval se trénovat a přemýšlet sem k jezeru nebo do lesů.
O to víc ho teď překvapilo, když u vody spatřil skrčenou postavu.
Seděla na molu a hleděla na velké zářivé jezero, jenž se před ní rozkládalo. Na jeho hladině se odrážel stříbrný měsíc a kolem se třpytila spousta hvězd, tvořící souhvězdí, které nikdy nedokázal pojmenovat.
Zavrtěl hlavou. Už z toho začíná blbnout.
Dívka si přitáhla nohy k tělu, objala je pažemi a opřela o ně hlavu. Přes záda jí jako vodopád splývaly růžové vlasy, díky kterým ji okamžitě poznal, ač jí neviděl do tváře.
Sasuke zaváhal, což se mu moc často nestávalo. Asi by měl vypadnout. Ostatně, může mu být fuk, proč sedí na "jeho místě", nebo snad co tady vůbec dělá, když má právě žrát s tou svou bandou. Než se však stačil otočit a odejít, nebo snad něco jiného, zaslechl křik.
"Sakura-chan!"
Dívka zvedla hlavu a Sasuke se schoval do stromů. Byl to jen odraz jezera, nebo opravdu spatřil v jejích očích slzy?
Naruto už k ní ale přiběhl a kunoichi otočila hlavu k němu. Vyměnili si pár slov, ale Sasuke je neslyšel. Stáli tam několik minut a on už chtěl jít, když tu se obě postavy pohnuly. A objali se.
Jistě. Dalo se to čekat.
Sakura pro něj v podstatě nic neznamenala. Občas byl prostě jen rád, když ji viděl, protože byla spolu s Narutem jedna z mála, co se na něj nedívali jak na kus zapáchajícího, hnijícího odpadu, kolem kterého se shlukovaly mouchy. Ale to bylo tak všechno.
Tak proč se cítím takhle?
Sasuke se ve vteřině otočil a zamířil do svého momentálního bydliště - schválně se vyhnul slovu domov, ten už totiž ztratil dávno. Poprvé, když Konoha přinutila jeho brášku zradit vlastní klan, a podruhé, když se on sám vydal k Orochimarovi. Nakonec byl ale stejně jen všemi využívaný. Obelhávala ho vlastní rodina a nakonec i lidé, kterým myslel, že může věřit.
Samozřejmě, Naruto jako Hokage dělal vše proto, aby své nové místo přijal, dokonce mu nabídl, že znovu nechá vystavět uchihovskou čtvrť, z které toho po dávném útoku šéfa Akatsuki taky moc nezbylo. On ale odmítl - za klanem Uchihů hodlal udělat tlustou čáru, která skončí smrtí posledního z nich - Sasukeho smrtí.
Došel ke svému skromnému domku obehnaném stromy a vstoupil dovnitř. Měl jen tři místnosti - koupelnu, malou kuchyň a ložnici, a nábytek byl jen skromný. Vypadalo to tu, jakoby "jen projížděl", jak se vyjádřil Naruto, který nezapomněl okomentovat každou z aktivit svého "kamaráda". Sasukemu to ale nijak nevadilo, měl tu jen to nejnutnější a tak to taky mělo zůstat. Navíc mu to dávalo pocit, že může kdykoli odejít, prostě jakoby opouštěl pronajatý pokoj.
Lehl si na postel a zíral do bílého stropu. Jako vždy si držel masku nezúčastněnosti - stále se mu nepodařilo dopátrat, jakým způsobem ho Hokage sledoval - zdálo se, že Naruto byl vždycky o krok napřed a to ho šíleně štvalo. Už několikrát ho napadlo, proč ho prostě nenechá zavřít nebo zabít, když mu stejně vůbec nikdo nevěří. Ale odpověď samozřejmě znal.
"Podívej, tohle je nejlepší kompromis, na který jsem mohl přistoupit. Ani já v tomhle nemám volnou ruku. Abych byl upřímný, snad všichni v radě tě chtějí vidět pod kytkama nebo v nějaké prašivé cele - nejlépe s jedním malým občerstvením denně. Ty se ale můžeš volně pohybovat, máš domov a mohl bys mít i práci. Tak co sakra ještě chceš-ttebayo?" řekl mu ten natvrdlý blonďák při jejich poslední pořádné hádce.
Svobodu, pomyslel si Sasuke. Tehdy ale nic neřekl. Ač to nerad přiznával, ze začátku byl trochu zoufalý. Ale teď už si zvykl - v rámci možností. Věděl, že bude radši žít takto, než ve vězení, a stejně tak věděl, že pokud uprchne, anbu budou mít velmi dobré oprávnění ho konečně zabít. Samo sebou, že by jim to ani zdaleka neusnadnil, ale od toho tu byl "jeho přítel" Naruto. A Sasuke nechtěl zemřít.
Zvedl se z postele, opustil dům a s kyselým úšklebkem, který mohl patřit jen jemu samému, vykročil do noci.