Klíč ke svobodě 04 - Prosím, nechte si mě...

Probudila jsem se na špinavé kamenné podlaze. Všude byla tma a ve vzduchu se vznášel pach krve a hlíny. Obracel se mi žaludek, byla jsem odzbrojená a spoutaná, a především jsem nevěděla, co bude dál. Svitek strčený ze tričkem jako by mě pálil na hrudi, jenže jsem ho nemohla vytáhnout a předložit jako důkaz... Ach bože, Kabuto, jen co tě potkám, rozmlátím ti hubu na tisíc kousků!
"Ale ale, copak to tu máme za kočičku? Jashinovi se budeš líbit, koťátko," ozvalo se posměšně z temnoty. Vyskočila mi husí kůže po celém těle, hlas vůbec nezněl přátelsky.
Odkašlala jsem si a roztřeseným hlasem ze sebe vykoktala: "Po-posílá mě Kabuto. Kde je Sasori? Mám tady pro něj svitek."
"Jóó? To by moh' říct každej, takže kotě, dokud ten svitek neuvidím sám, máš smůlu. A kdepak ten svitek máš? Žádnej sme nenašli," odsekl a rozsvítil světlo. Když jsem se vzpamatovala z náhlého oslepujícího zásahu světla, spatřila jsem svého věznitele. Byl střední postavy, měl stříbrné vlasy ulíznuté dozadu. Ničím zajímavý chlápek, nelíbil se mi. Pak jsem mu pohlédla do očí. V tu chvíli jako bych dostala elektrický šok. Jeho nádherné fialové oči mně spalovaly a mrazily zároveň... Chvíli jsme na sebe jen tak koukali. Když jsem se vzpamatovala, celá jsem sebou škubla. Kouzlo okamžiku bylo pryč a jeho oči zase ztvrdly.
Ochraptělým, hrubým hlasem se zeptal: "Tak kde máš ten svitek? Žádnej není co?!"
Začal se ke mě blížit. V hlavě se mi točila jedna myšlenka. On mi sáhne do výstřihu! Panebože!
"Víš, já... Já h-ho mám pod... Chápej!" koktala jsem celá zrudlá. Vypadalo to, že si moje rozpaky užívá.
"No kdepak? Řekni strýčkovi Hidanovi a on ti rád pomůže!" smál se.
"Je pod tričkem, takže ho koukej vytáhnout, než se na*eru, přetrhám ty provazy a ten svitek ti nacpu do pr*ele!" rozzuřila jsem se.
Když viděl moje oči, okamžitě začal couvat. Bez problému jsem se zvedla z podlahy, přeťaté provazy ze mě spadly a moje tělo samovolně kráčelo k Hidanovi, který se najednou začal chechtat. Vycenila jsem tesáky a zavrčela. Snažila jsem se znovu ovládnout svoje tělo. Raksho, pokud zabijeme jednoho jejich člena, těžko nás tu nechají. Tak tu neblbni a vrať mi moje tělo. Nemám zájem o další problémy. NAVAL HO ZPÁTKY!
"Co to ksakru bylo? Vypadala jsi jako bys měla zácpu," vyhekával ze sebe vysmátý Hidan. Heknul ještě jednou a pořádně, protože do něj narazila moje pěst a poslala ho na opačnou stranu kobky. Ležel na zemi jako pohozená hračka a vyčítavě po mě koukal. Bylo mi ho líto, moje démonická síla mu musela dost ublížit.
Vytáhla jsem si svitek zamaskovaný v mém výstřihu, otevřela ho a zamávala mu jím před nosem. Jemně jsem ho kopla do nohy, vrazila mu svitek do rukou a pobídla ho: "Čti."
Zamračil se a četl. Cítila jsem změnu v ovzduší. Začínal mě litovat, pak mi uvěřil.
"Jde se k šéfovi. Myslím, že svazovat tě nemá cenu."
Koukla jsem na něj a špitla: "Prosím, nechte si mě..."