Klíč ke svobodě 03 - Zase jinam

"Pořád vzdoruje?" ozval se hlas z nejtemnější části místnosti.
"Pořád. A začíná mě vážně štvát, už jsem si musel hojit snad každou část těla," zabrblal Kabuto.
Postava v rohu se napřímila a přešla pod světlo. Zkoumavě se dívala na Kabuta a pak se rozchechtala: "Vážně na každém? Godarimi se nezdá, že, Sasuke?"
Dotazovaný jen pohoršeně odfrknul. Pak se zadíval do zdi a otráveně pronesl: "Ta holka je bezcenná a zbytečná. Nechápu, proč se s ní zdržujeme."
"Tak ji zkus zabít, Sasuke. Jen jdi a zabij svou sestru!" naštval se Kabuto.
Uchiha poskočil zlostí, bleskově vyrazil dopředu a chytil medika pod krkem: "Není to moje sestra! Jen proto, že se její matka vyspala s mým otcem to není moje setra!"
"Pusť ho," ozval se lenivě Orochimaru, "tady Kabuto má pravdu. Jen jdi a zabij ji. Už není potřeba..."

Vyděšeně jsem odtrhla ucho od stěny a přemýšlela jsem co budu dělat. Byli jen o dva pokoje dál. Třásla jsem se strachy, nepřicházel žádný nápad. On mě nikdy neměl rád... Už nejsem potřeba.
Slyšela jsem ťukání na dveře a Kabutův hlas: "Goda-chan? Můžu dál?"
"Pojď dál!" křikla jsem aby mě líp slyšel. Mezitím co vstupoval dovnitř jsem si připravila poslední zbylý kunai. Jen co Kabuto vkročil do místnosti, zabouchla jsem za ním dveře, strhla ho k zemi a přitiskla mu kunai ke krku. Nečekal to a zalapal po dechu.
Dřív než jsem zatlačila na kunai, zašeptal: "Sbalil jsem ti věci a nějaké jídlo. Tuhle zeď prolomíš jako nic, musíš zatlačit na místo nejvíc uprostřed. Teď mě musíš omráčit, aby nikdo nezjistil, že jsem ti pomohl. Najdi Akatsuki a Sasoriho. Předej mu tenhle svitek. Nenechám Sasukeho, aby ti ublížil, Godarimi."
Zaslechla jsem kroky na chodbě a rychle jsem omráčila Kabuta. Dveře se rozlétly v tom okamžiku, kdy jsem prorazila zeď. Nasadila jsem nejvyšší tempo a neohlížela jsem se. V běhu jsem otevřela svitek, který mi popisoval cestu k sídlu Akatsuki. Nabrala jsem správný směr a běžela plnou rychlostí, ani jednou jsem nezastavila.
Po více něž dvou hodinách jsem byla skoro tam. Stoupla jsem si na nejvyšší větev stromu a pozorovala okolí. Nikde se nic nehýbalo, slyšela jsem jen šustění větru v korunách stromu. Byla jsem vyhladovělá a polomrtvá vyčerpáním. Nohy mi vypověděly službu, už už jsem padala. Ale někdo mě chytil za boky a vytáhnul mě zpátky. Cítila jsem jeho dech na krku a roztřásla mě zima.
Otočila jsem se a strnula překvapením. Nestihla jsem vydat ani hlásku, moje slova přetrhla rána do zátylku a já zase začala padat. Tentokrát to asi nepřežiju...