Amaye Omitsu 6: Kunoichi z Yugy

Probraly mě sluneční paprsky. Trhla jsem sebou a zmateně se rozhlížela po okolí. Včerejší souboj s Yamatem mě docela vyčerpal, jelikož pořád nejsem ve svojí kůži, a já to vše korunovala nočním hromaděním chakry. Musela jsem usnout, ale nepamatovala jsem si to.
Pro jistotu jsem zkontrolovala chakrové úložiště v mém těle. Neporušené a úroveň energie se po včerejšku zase trochu zvedla.
Postavila jsem se a chytla se za hlavu. Zas mi třeštila.
Popadla jsem láhev s vodou a u pití koukala z okna. Pak mi pohled sjel na papíry na stole.
Kruci. Zapomněla jsem je vypsat!
S tužkou v ruce jsem je zběžně prolistovala.
Nebyl to jen dotazník, byla to zkouška.
Dva listy obsahovaly otázky související s povoláním ninji. Byly to úkoly jako při chuuninské zkoušce. Dotazy ohledně skupiny, bojové taktiky a podobně.
„Váš partner je v nebezpečí, jeho záchranou můžete všechno ztratit. Zachráníte ho?“ Četla jsem na hlas.
„Hm...“ Bručela jsem a nakonec vybrala odpověď hlásající moji oddanost ke kolegům v týmu. Nebyla jsem si jistá, že mi to u vedení projde, protože jak mi jednou řekl jeden muž: „Ve světě ninjů jsou ti, co porušují pravidla, považováni za odpad.“ Pak jsem se pousmála a vzpomněla si na zbytek: „ Ale ti, co opustí své přátele, jsou horší než odpad.“
Tahle slova jsem slyšela od Kakashiho, když jsme se poprvé potkali. Tehdy jsem omylem zaútočila na jejich skupinu, ale on neutekl, i když měl možnost a postavil se mi, aby zachránil své přátele.
Byla jsem na spoustě misí, ještě za svoji vesnici a stejně jako on, ani já bych nikdy nedopustila, aby kvůli mně zemřel někdo z kolegů.
I když jednou…

Vracela jsem se v myšlenkách o dva roky zpět.
Utíkali jsme lesem. Já, Toshio, Keto a Yasuharu. Za námi se hnala jednotka shinobi z kamenné vesnice. Šlo o svitek s tajnou technikou Skryté v Horkých pramenech a oni ji chtěli za každou cenu získat.
Cílem naší mise bylo donést svitek do úkrytu v lesích, kde měla být technika zapečetěna a uložena.
Kolem ucha mi prosvištěl kunai, zabodl se před námi a já si všimla výbušného lístku.
Seskočili jsme dolů z větví těsně před tím, než nás výbuch stihl smést.
Bylo to o fous, ale nikdo se nezranil.
„Amaye, zdržím je, veď skupinu k cíli.“ Yasuharu se zastavil a otočil se k nepříteli čelem. „Katon: Karyuu Endan.“
Les za námi vzplanul jednou z jouninových nejlepších technik.
„Yasuharu…“ Zkřivila jsem obličej do bolestné grimasy, ale pokračovala dál v misi.
Už jsme byli blízko úkrytu, když jsem ucítila Yasuharovu přítomnost. Byl za námi.
„Toshio, Keto.“
Kývnuli.
Stanuli jsme před cílem a náš kolega přišel těsně po nás. Byla jsem spokojená, že se mise zdařila bez ztrát. Ale bylo brzy se radovat.
Společně jsme se vydali do jeskyně uprostřed paloučku. Když v tom se v koruně stromu něco zalesklo a poměrně dlouhé ocelové kopí prosvištělo vzduchem.
„Amaye!“ Yasuharu se ke mně vrhnul v posledním okamžiku, aby mě stihnul odstrčit. Místo mě, projelo kopí hrudníkem jednomu z mých dobrých přátel. Zachránil mě za cenu bolesti a smrti.
Hleděla jsem zděšeně na jeho zkrvavenou vestu. Proboha proč se muselo tohle stát? Chytila jsem jej za zápěstí, cítila jsem pulz, ale velmi slabě. „Neumírej, jen ještě chvilku vydrž.“
Litovala jsem toho, že nemáme ve skupině lékaře, ale vzhledem k tomu jak malá je Yuga vesnice, nebylo možné zajistit doktora do každé jednotky.
Yasuharu se na mě podíval a usmál se. Pak zavřel oči a znovu už je neotevřel.
Podala jsem svitek Ketoovi. "Vem to a dokonči misi."
„Ale sensei…“ Začal něco namítat, ale umlčela jsem ho pohybem jedné ruky. Slyšela jsem, jak se blíží ninjové z kamenné, teď nebyl čas, kterým bychom mohli plýtvat.
„Prostě to vezmi a dělejte!“ Nacpala jsem svitek mladíkovi do ruky. „Rychle vypadněte.“
Společně s Toshiem začali ustupovat dozadu.
Vztek, smutek, touha po pomstě. Tohle bylo jediné, co jsem v tom momentě cítila.
Chakra ve mě snad vřela. Byla jsem čím dál víc naplněná vnitřní silou a pálily mě oči.
Vykročila jsem směrem k přicházejícím nepřátelům. Proti takové přesile nemůžu vyhrát, ale aspoň získám svým studentům čas. Aspoň vezmu pár těch kamenných s sebou. Cenila jsem zuby a cítila, jak se nepřátelé blíží.
Složila jsem k sobě dlaně se slovy: „Go Soburin no hakairyoku.“
Chakra v mém těle se začala měnit. Hromadila se v mých dlaních a předloktích. Chystala se ke smrtícímu útoku.
Rozpažila jsem. Nyní to bylo jako sen. Už jsem svoji sílu neovládala, to ta síla ovládala mě.
Mezi stromy se objevili první ninjové z kamenné.
Pousmála jsem se jako psychopat.
„Chcípněte!“ Zařvala jsem a uvolnila z těla gigantickou vlnu chakry, která získala na síle po smísení s okolním vzduchem.
Zaregistrovala jsem, jak můj útok v podobě žlutavé tlakové vlny smetl první shinobi a valil se lesem dál za doprovodu zvuků lámajících se větví a rozrývané země. Pak jsem se skácela do trávy napůl v bezvědomí vedle Yasuhara. Otřela jsem si ještě krev, co mi tekla z nosu a pak neschopná kloudného pohybu zavřela oči.
Kde jsem v sobě našla takovou sílu? Moje tělo takovou techniku znova nevydrží? Vypotřebovala jsem na to skoro všechnu svoji chakru, možná tady teď umřu. Ale mise byla úspěšná, ne?
Hned jak jsem načerpala dost sil, jsem požádala vůdce Yugy o uvolnění z jednotky shinobi a o možnost odejít. Nebyl rád, ale nakonec mi to dovolil. Yasuharuova oběť byla poslední kapka a i když jsem milovala svůj domov, nedrželo mě tu už skoro nic.
„Keto, Toshio... Opouštím vesnici.“ Oznamovala jsem svým parťákům.
Keto, zrzavý mladík se zelenýma očima měl na krajíčku. Kam se ztratil ten jas z jeho pohledu? A Toshio, černovlasý, tmavooký chuunin na mě hleděl s kamennou tváří, na níž se jako stín promítal smutek.
„Slibuju, že se uvidíme. Vy jste ti poslední kdo mi zbyl. Myslete na mě, prosím, a určitě se znovu potkáme.“ Držela jsem je za ramena a zoufale se snažila udržet jakýsi neutrální výraz.
„Tak nás vezmi s sebou, sensei.“ Pronesl Toshio a chytil mě za zápěstí.
„Přesně, můžeme ti být užiteční.“ Přidal se Keto.
Vydechla jsem.
"Přátelé. Potřebuju vás tu jako spojence. Navíc se mnou byste byli v nebezpečí."
Zápasila jsem s tolika pocity. Přála jsem si vzít je s sebou, ale vystavit je takovému riziku by bylo pošetilé. Byli moc mladí na takové poslání, toto je moje celoživotní mise.
„Sensei!“ Ketoovi se spustily po tvářích slzy a skočil mi okolo krku. Držel mě pevně. Obejmula jsem ho tedy taky a snažila se ho uklidnit.
„Víš co jsem tě učila? Že shinobi drží emoce na uzdě. Neopouštím vás na trvalo. A až se znovu sejdeme, budeme bojovat zase jako jeden tým. Slibuju.“ Plané to sliby. Možná se už nikdy nevrátím. Toshio to asi tušil.
„Amaye sensei, dávej na sebe pozor prosím.“
Usmála jsem se. „Nebojte.“
Keto se ode mě odlepil a zalovil pod svým trikem. Pak vytáhl přívěsek ve tvaru dvou vlnek a sundal si ho z krku. „Prosím vezmi si ho. Vzpomeneš si na mě občas, když ho budeš nosit.“ Na mladíkově smutné tváři se objevil úsměv.
Přijala jsem šperk a pověsila si jej na krk. „Arigato, Keto.“
„Eh. Nemám moc, co bych ti dal. Ale přijmi tohle.“ Toshio ke mně natahoval ruku, v níž svíral speciálně kovaný bojový nůž jeho klanu.
„Ale co ty?“ Znejistěla jsem.
„Dám si vyrobit nový. Tenhle jsem nikdy nepoužil, ale věřím, že ti poslouží dobře." Usmíval se a to dělal málo kdy.
Přijala jsem tedy zbraň a připnula si ji vedle svého meče.
„Pánové, strašně moc vám děkuju, nechte mě dát vám tedy jen maličkost.“
Uma, i, tatsu, mi.
Klekla jsem a položila dlaně na zem.
„Doton: Hakari Danpen.“
Země ve dvou místech praskla a začaly z ní vystupovat drobounké krystalky nerostů, které se nad mýma rukama spojovaly a tvořily tak jednotné tvary. Když byla technika dokončena, podala jsem svým přátelům výtvory.
Byla to dva nepravidelné kousky skla, vytvořené z čirých nerostů vytažených ze země.
Rozpačitě jsem se usmála. „Tyhle se rozpadnou na prach, když umřu. Vemte si je a já budu pořád s vámi.“
Oba mi jednohlasně poděkovali. Viděla jsem na nich, že je můj skromný dar potěšil, proto jsem to loučení nechtěla prodlužovat.
„Díky vám za všechno. Teď už musím jít. Sbohem, přátelé.“ Otočila jsem se k odchodu.
Volali za mnou, ať si to rozmyslím, ale na konec už jen rezignovaná rozloučení.

Vrátila jsem se do reality.
Vzpomínky bolely. Jak je na tom Keto a Toshio? Žijí vůbec? Sevřelo se mi srdce. Neměla jsem je tam nechávat, měli jít se mnou.
Stiskla jsem mezi prsty přívěsek. Ne! Oni jsou silní. Určitě se teď po misi koupou v lázních a vzpomínají na naše hodiny. Na naše mise a vtípky.
Chlácholila jsem sama sebe. Bude to dobrý, brzo je zase uvidím. A až se to stane, pozvu je všechny na obrovský oběd.
Byli to mí první a poslední studenti, ze dvou se stali chuunini a Yasuharu to ve svých šestnácti dotáhl na jounina…
Zašla jsem si do sprchy, oblékla čisté oblečení a učesala se. Pohlédla jsem na flaštičku parfému na stole. Pak jsem ji popadla a pošplíchala si krk.
Když nemám misi, můžu hezky vonět. Nakonec - jsem holka a chci vypadat k světu.
Někdo zaťukal.
Kdo to může být? Vydala jsem se ke dveřím a vzala za kliku.
„Kakashi.“ Zrudla jsem. „Dobré ráno co tu děláš?“
„Ahoj, promiň, že tě ruším, ale dneska budeš muset trávit celý den se mnou.“
Tak tohle má být ten dohled, o kterém mi Tsunade řekla? No, na jeho společnost si zatím stěžovat nemůžu.
„Aha. Dobře. Chceš jít dál? Nemám v plánu jít teď někam ven.“ Ustoupila jsem ze dveří.
„Jasně.“
Usadili jsme se ke stolu.
„Á takže chceš zůstat v Konoze.“ Přejel očima papíry pro Shizune.
„Přemýšlela jsem nad tím.“ I když jsem vůbec nepřemýšlela.
„Je docela těžké vyznat se v tobě.“ Pronesl Kakashi.
„Ty máš co říkat.“ Pousmála jsem se a ukázala na jeho masku. „Dneska netrénuješ Naruta?“
„Ne. Dneska má lekce s Yamatem.“
Takže mám celý den Kakashiho vážně jen pro sebe. To je snad ten nejlepší dárek na uvítanou.
Moje vnitřní já se tetelilo blahem, zatím co můj zdravý rozum jej tloukl pěstí po hlavě se spoustou výčitek.
„Copak Amaye? Vypadáš trochu přepadle, vadí ti moje přítomnost?“ Kakashi se opřel na židli a koukal na mě upřeně tím jediným viditelným okem.
„Ne to ne, právě naopak. Jen jsem si na něco vzpomněla.“
„Hm?“
Povzdechla jsem si. „Na moji poslední misi. Nedokázala jsem přivést zpět všechny členy.“ Zatínala jsem zuby. „Kakashi. Já vůbec nejsem dobrá kunoichi. Umřel kvůli mně jeden z mých studentů. Víš když jsem přišla o rodiče, chtěla jsem se stát tím, kdo přinese do svět mír. Zatím však v téhle misi opakovaně selhávám.“
Složila jsem obličej do dlaní a s pohledem zabodnutým do desky stolu jsem se snažila uklidnit. „Nepodceňuj se tolik. Chápu, že každý máme svoje slabé chvilky, ale určitě to s tebou nebude tak hrozný.“
Podporuje mě? Snaží se mi trochu pomoct?
Začala jsem prstem na stůl psát jakési znaky.
Budu silnější. Tehdy na misi, jsem je porazila všechny jedinou technikou. I když nevím, co to bylo, musím se to naučit ovládat i kdybych měla umřít.
Zvedla jsem hlavu a pohlédla z okna. „Díky Kakashi. Jestli mám být pod tvým dohledem, nebráním se. Jen potřebuji dnes zajít za Godaime.“