Přízrak je Stín? Démon a Zachránce – díl 35. ½

Na chvíli se Havranovi zazdálo, že vše proběhlo úspěšně. I Mio to cítila podobně, ovšem stalo se něco, co nikdo nemohl tušit, ani v těch nejdivočejších snech.
Právě ona změna stavu konečného vyřešení celé téhle šlamastyky vzala za své, protože se neodehrála předešlá scéna s větrnou bariérou. Prostě se celá budova začala chvět, Havran měl pocit, že se udusí. Takový tlak nikdy nezažil. Stěny jako by se stahovaly a chystaly se implodovat. Jeho tělo nebylo na takový tlak stavěny. Byl drcen neviditelnou rukou. Bez možnosti utéci tomu. Ovládal ho strach ze smrti. Ještě nebyl připraven zemřít… pud sebezáchovy se ujal vedení nad Havranovými instinkty. Přesto nemohl popadnout dech.
Mio, v podobné situaci jako Černý, vše vnímala jinak. Otřesy a silný tlak brala jako to nejryzejší zlo ve své prapůvodní podobě. Čelila strachu tak velkému, až se její tělo samo třáslo. Doslova byla drcena váhou čiré touze po zabíjení. Ani kočkovité šelmy, rapy, tímto chtíčem neoplývaly… bledly pod tím, co přišlo pak.

(…)

Ostatní se jen nechápavě dívali na obraz před sebou. Ani jeden se neopovažoval pohnout. I oni cítili tu sílu tlaku.
Až na jednoho. Tenzoa. Pravděpodobně za to mohla DNA Shodaimeho, která kolovala v jeho těle. Též jako osamocený divák sledoval jiný úkaz. Dva mlžné opary snášející se na Přízraka a Shiho.
Jeden měl barvu oranžovou, druhá byla temně modrá…
„Odhoďte ty kunaie!“ Tenzo zařval jak nejvíce mohl.

(…)

Když už si mysleli, že nemůže být hůř; najednou bylo po všem. Tajemná síla odhodila pouze jeden kunai, i to stačilo. Bylo však už příliš pozdě…
„Jak se ti daří, ty spratku?“ promluvil Shi tak děsivým hlasem, až Mio krátce vykřikla. Omdlela.
„To samé bych mohl říct i já, co Oni-chan?“ Přízrakův hlas zněl naopak andělsky a tak povědomě konejšivě…
„Máš pravdu, lidský červe, nebo ti mám říkat pravým jménem? Namikaze Minato?“

„Sakuraaaaa!“ volala Hanabi na svoji kamarádku, když jí zahlédla jak vychází z knihkupectví.
„Aj, Hanabi, jak se máš?“ usmála se Sakura.
„Skvěle, Neji-nii-sama souhlasil, že já a Na…“ zarazila se v právě včas, málem prozradila pravou identitu své lásky.
„Na?“ podivila se Sakura. „Skoro to vypadalo, že chceš říct Naruta, tak vyklop to, chci znát pravdu!“
„No, víš… věc se má tak…,“ Koktala zmatená Hanabi.
„Jen jsem žertovala, moc dobře vím o Narutově smrti. Moc mi chybí, snad někde Sasuke-kun a Naruto popíjí a koukají se na nás.“ Lehký úsměv na její tváři dal tušit konečnému smíření se.
„Máš pravdu a Hinata je peskuje za jejich chování.“ Přidala se směle do hovoru Hanabi, netušíc o snu, který Sakura měla…
„Máš teď čas?“ náhle se zeptala Sakura, držíc v ruce knihu od Sanada…
„No, relativně mám. Nastanou mi krušné časy. Musím před Radou starších dokázat mé vůdcovské schopnosti, i když Nejiho-nii-sama nepřekonám, budu se za Hinatu, Naruta a Sasukeho snažit. Navíc potřebuju jednu knihu, půjdeš tam se mnou?“
„Tak je to správné, tak to má být. Ráda.“
Obě mladé ženy vstoupily do knihovny, která stála o ulici dál než knihkupectví, kde se potkaly.
Tato budova v sobě ukrývala tajemství. Tajemství tak staré jako dobro a zlo…
„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“ ochotně a mile se nabídla žena.
„Ne, děkuju, vím přesně, co hledat.“ S úklonou se vydaly hlouběji do knihovny. Procházely tolik různých regálů, aniž by se čehokoliv dotkly spadla jedna kniha.
„Znamení,“ řekla nejistě dívka s mléčnými oky.
„Možná, ale proč by padala zrovna tahle?“ ukázala Sakura na hřbet knihy, kterou zvedla, aby se na ní podívala a kde se skvěl hůře čitelný titul „Démoni“. Oběma náhle byla docela zima. Zčistajasna pocítily hrůzu tak hmatatelnou, živou a tak dychtivou, ze které běhal mráz po zádech…

(…)

Jednomu mladíkovi se zdál velice podivný sen, kde se mu zjevila jeho mrtvá Vládkyně. Oba dva se nacházeli v troskách jejich vesnice, kde spolu žili po tolik staletí. Najednou k němu promluvila.
„Můj následovníku, já věděla, že to budeš ty. Na tobě visí břemeno, které jsem měla splnit. Nestalo se tak. Žezlo bylo předáno. Tvůj čas nastal. Musíš co nejrychleji jít svým přátelům na pomoc. Jsi klíč k úplnému konci.“
Mladík nestačil nijak zareagovat a Královna zmizela, jako sen. Probudil se zmatený, ovšem s jasnou hlavou. Od začátku nechápal proč ho jeho královna tolik zahrnuje svou přízní. Věděla to! Měla přece dar vidět do budoucnosti. Chtěla, aby z něho vyrostl laskavý mladík, který jednoho dne bude bojovat za osud lidí a ninjů. To on rozhodne následující bitvu. Byl osudem vybrán. Jako Zachránce…
Napsal ve stručnosti dopis, kde se omlouval svým učitelům. Zdůvodnění v dopise znělo prostě, rodinné důvody.
Oblékl si bojovou výstroj a vyzbrojil se. Zachránce byl připraven, i přesto, že neměl páru do čeho jde.

„Tos byl ty?“ ptal se hlasem Přízraka.
„Já toho natropil, co myslíš konkrétně?“ smál se mu netvor do očí, v těle jeho syna.
„Tohle, musel si narušit moje zakletí, a využít těchto kunaiů…“
Itachi a zbytek přihlížejících byli ještě více zmateni. Promluvila však Temari. „Co se to tady sakra zase děje?“
„Tak za prvé, ženský lidský červe,“ jen k ní natáhl ruku a Temari se začala dusit, síla byla dost velká i na dálku. „Není vůbec slušné rušit Oniho v rozhovoru, natož mu skočit do řeči. Zapamatuj si to! Nebo za to příště zaplatíš životem, lidská hnido! Jak rád bych vás všechny zabil! Jenže ten spratek od Senjuu klanu uvalil na nás klatbu, trvající do té doby, než poslední jeho potomek s jeho krví zemře… varuju vás, kdokoli se mě pokusí napadnout, dopadne hodně špatně.“
Yamato se najednou ošil. Poznal, že mluví o něm. Nevěděl o nikom, kdo by ještě vlastnil jeho krev. Nasucho polkl. Nesměl dát najevo o svém původu, i když tak trochu zfalšovaném.
„Nějak takhle,“ ukázal prstem na jednoho se Shiových lidí, Yamashiho, chytil se srdce, které najednou bušilo jak o závod, mysl se ztrácela, až potemněla, tělo se orosilo potem, jak bojovalo s cizí silou. Zůstala pouze odvěká touha po zabíjení. Jeho ruce se vymrštily na svého druha, Taa, začaly ho nemilosrdně škrtit.
S hrůzou sledovali marnou snahu Taa se osvobodit, zachránit si holý život. Nemohli pro něj udělat nic, jen přikovaně sledovat smrt, kterou mohli odvrátit.
Když se už Taovy pohyby staly pomalejšími, přestával klást odpor, zvýšil Yamashi ještě více tlak svých rukou. Tato hrůza trvala pět nekonečných minut. Poté se Taoovo bezvládné tělo sesulo s tupým žuhnutím na zem. Yamashi se dostal k sobě, pochopil, co udělal a vzal si dobrovolně život ukrytou dýkou, nosící na pravé noze. Bodl se do břicha, ne jednou, ale šok zcela změnil jeho chování. Bodal do sebe dokud mohl. Taktéž se svalil, ale ne na zem, na tělo svého kamaráda od dětství.
Démon s tělem Shi se opět otočil na svého protivníka. „Takže si nakonec zemřel?“ tón hlasu napovídal jisté uspokojení.
„Budu tě muset zastavit, znovu,“ prohlásil jistě Minato.
„Tentokrát se ti to nepovede. Mám tohle tělo, cítím jako bych byl doma. Tohle tělo hluboce nenávidí. Pomohu mu najít správnou cestu.“ liboval si démon.
„Nedovolím, abys tomu mladíkovi jakkoli ublížil. Je ti to jasný?“
„Celej lidský červ, kdy se začnete chovat jako my?“
„Sni dál, my jsme lidé, ne prohnilí démoni.“
„Si jen myslíš, naivní lidská veš!“ nečekaně zaútočil. S kunaiem proti Přízrakově srdci…

Jak vše začalo, také skončilo.
Sakura si neuvědomila, že upustila knihu. Ta se otevřela na jedné stránce. Obsahovala popis jednoho démona, byl považován za mýtus. Prý s ním Rikudo svedl rozhodující bitvu o tento svět.
Jmenoval se zvláštně. Ovšem už i to jméno působilo mocně. Oniyama. Jeho moc byla tak obrovská, až drtila hory a lámala skály. Nikdo si před ním nebyl jist svým bídným životem… Pocházel z temné hory, vládl tam tisíce let, až se objevil Juubi. Vyzval ho na souboj, vítězem se stal Juubi.
Oniyama plánoval pomstu, celému tomuto světu. Jenže se mu do cesty postavil Rikudo, nyní s Juubim v těle…

(…)

„Děsí tě to?“ Hanabi stále nemohla pochopit, co to mohlo být za jev.
„Až moc, podívej. Přečti si to od prostředku na konec.“ Vybídla ji sinalá Sakura, ani během těhotenství nebývala takhle bledá.
Hanabi si to polohlasem četla taky. „Rikudo ho vyhnal. Plánoval zase mstu, nedal si pokoje, zas za znovu útočil na tento svět. Vždyť on byl vládcem.
Uplynul nějaký čas, za který osnoval svůj plán. A jako už tolikrát v minulosti, nalezl se ninja schopen ho porazit. Jmenoval se Senjuu Hashirama. Povedlo se mu ho zaklít na věčné časy…“
„Vyvstává otázka proč se tohle děje.“
„Protože se Oniyama vrátil.“
„Cože?“ obě dívky šokem poskočily a podívaly se směrem, odkud slyšely hlas.
„Ano, někdo ho musel přivolat a tudíž ho osvobodit z jeho vězení, kam ho náš milovaný Yondaime poslal. Tři roky na to zemřel.“ Odpověděla žena – knihovnice.
„P-počkat! On s ním bojoval Narutův otec?“ oběma se otevřela pusa dokořán.
„Ano, ví to jen tolik lidí, kolik dokážete spočítat na prstech jedné ruky mínus tři.“ Další záhada.
„Jak ho lze porazit?“ změna tématu od Sakury.
„Musíte obětovat svůj život, který se vám zkrátí na pouhé tři roky…“

Útok byl neškodný, Minato použil svoji techniku. Dostál svému jménu.
„Nudím se, lidský červe, ukaž mi zase něco!“ Oniyama v Shiově podání působil otráveně.
„Co takhle finální boj?“ navrhl Minato.
„Zní nudně, znám tvé umění boje.“
„Ale techniky mého syna neznáš.“ V průběhu pobytu v jeho mysli mu stačila na to vymyslet strategii, sice s podvodem, ale v lásce a válce je dovoleno vše.
„To zní velice zábavně. Otestuju své dočasné bydliště.“

„Tady se odehraje náš boj,“ Minato svou rukou ukázal na nové prostředí. Ze skrýše se vydali ven, na cvičiště Přízrakovy party. Ti, a dva zbylí Shiovi muži museli jít také.
Začátek boje byl tak rychlý a brutální, až všichni nadskočili. Podstatně více šokovaní z toho útoku, než pro samotný boj.