Amaye Omitsu: 5 Kekkei genkai vs. Kekkei genkai.

Rozběhla jsem se proti Yamatovi a pečlivě sledovala jeho pohyby.
Tak zaútoč, dělej - potřebuju znát tvoji techniku.
Hodila jsem několik shurikenů - odrazil je.
Super, první ruční pečetě.
Ze země proti mně začaly vylézat úzké dlouhé trámy. Vyskočila jsem a unikla tak z jejich dosahu. Ještě ve vzduchu jsem si všimla, že zem pode mnou se mění. Praskala, vlnila se a úplně měnila svůj reliéf.
Dopadla jsem na jeden vyvýšený bod, aha uživatel země. Možná kdybych víc studovala, znala bych podstatu mokutonu lépe.
Co na něj zabere? Mám jít zemí proti zemi? Použít vítr? Zase se po mě natáhly větve, uskočila jsem.
Yamatova ruka se měnila v dřevo. Kůl rostl dál a dál div že mě neprobodnul. Tohle je ale zákeřná schopnost, měnit se ve špalek kdykoliv se mu zachce.
Na vteřinku mi hlavou proběhla necudná myšlenka.
„Noták, nemůžeš jen uhýbat.“ Zaslechla jsem Kakashiho hlas docela z dálky.
„Ještě mi do toho kecej.“ Zabručela jsem a vrávorala na zase se pohybujícím kusu země. Teď je řada na mě, dvě ruční pečetě. "Ishi Hari." Břichem mi projela známá křeč a ucítila jsem bahno mezi zuby.
Plivla jsem do dlaně.
Bahno se protáhlo jako sliz a ztuhlo v nesouměrných, avšak ostrých kamenných jehlách. Mrštila jsem jimi obratně na protivníka. Osm jehliček prosvištělo vzduchem.
Yamato je skoro všechny obratně odrazil až na jedinou, která prosvištěla tak blízko jeho levé ruky až roztrhla látku jeho oděvu.
Mračila jsem se. Co použije teď?
Další pečetě?
Počkat!
„Eej.“ Zakvílela jsem.
Z jeho dlaně začala stříkat voda a to docela silným proudem. Když mě to sejme, budu v nevýhodě.
„Doton: Ishi Shiro.“ Zamumlala jsem a okolo mě ze země okamžitě vyrostla nepropustná kamenná hradba.
Ok, měla bych to začít brát vážně.
Vyskočila jsem na vršek svého hradu a se čtyřmi pečetěmi vykřikla: „Fuuton: Kiatsu!“ Okolím se prohnal prudký vítr, stočil se do viditelného kruhu a pak šílenou rychlostí praštil Yamata. Povalilo ho to na zem a chvíli se nemohl zvednout. Síla tlaku vzduchu byla nepřekonatelná. Pokusil se vyškrábat na nohy, ale vítr ho znovu plnou silou srazil k zemi. Teď můžu použít další zemní techniku. „Doton: Hatsuka.“
Z prasklin okolo protivníka se vylilo měkké lepkavé bahno. Ne nadarmo téhle technice říkám mucholapka, co se na ni přilepí, nemá šanci utéct ale - .
Yamato stačil vyskočit a přivolat si pod nohy dřevěný špalek.
Tasila jsem meč. „Akuma kenka: Ryu tsume!“ Švihla jsem ostřím proti Yamatovi a odrazila tak na něj vlnu větru ostrou jako žiletka, která ho zasáhla do břicha. Měl by být vážně zraněný, je konec?
Vykřikla jsem zděšením. Postava se rozpadla na dva kusy dřeva.
Cože? Dřevěný klon, ale kdy?!
Už mě to štvalo, ten chlápek je vážně zajímavý!
Cosi mě sevřelo okolo kotníku a levého zápěstí.
Cítila jsem jeho přítomnost těsně za mnou. Jak se tam dostal? Nedávala jsem pozor! Kunai se mi mihnul okolo obličeje.
Zaklela jsem a mečem přesekla Yamatův mokuton. Pak jsem se saltem vrátila na kamennou hradbu. Zase se na mě plazilo dřevo, uskočila jsem, ale sejmul mě proud vody, který mi na okamžik vyrazil dech. Spadla jsem, narazila zády o protilehlou zeď a udeřila se do hlavy.
Okamžitě jsem ale stála na nohou. "Kage bushin no jutsu." Sykla jsem a vyslala klon do boje, zatímco moje pravé já se chystalo na útok ze zálohy.
Pomocí kage bushin se mi podařilo Yamata zatlačit až k okraji jezírka lepkavého bláta. Jedinečná příležitost! Začala jsem s pečetěmi. Ovečka, pes, kůň, králík, pes, had, potkan. Klon zmizel v oblaku kouře.
„Fuuton: Nami No Kaze.“ Udělala jsem rukama závěrečný pohyb, jako když narazíte do zdi a promísila tak vzduch se svojí chakrou.
Poryv větru udeřil Yamata do hrudníku a zvedl ho pár metrů do vzduchu. Pak se vítr stočil a shodil jounina do bahenní pasti.
„Sakra.“ Slyšela jsem ho zaklít a sledovala, jak se marně snaží postavit.
Přeskákala jsem k němu. „Končíš?“ Sykla jsem strojeně povýšeneckým tónem.
Kývnul.
Ponořila jsem ruku do bahna a uvolnila krátký impuls chakry. Blátivé sevření okolo ninjových končetin se uvolnilo a bláto se začalo pomaloučku vsakovat do země. Natáhla jsem se a pomohla mu vstát. Celý souboj trval jen chvilku, ale měla jsem podezření, že mě Yamato hodně šetřil. Kdyby použil plnou sílu mokutonu, určitě bych prohrála.
Vrátili jsme se k Narutovi a Kakashimu a svalili se na zem.
Chvilka zaslouženého odpočinku.
„To bylo hustý.“ Zaslechla jsem Naruta.
„Celkem nuda.“ Poznamenal Kakashi.
Zarazila jsem se a šlehla po něm pohledem. „Zkus to zopakovat.“
Pousmál se a mlčel. Tím mě přinutil taky k úsměvu.
Překvapivě mi bylo ve společnosti těchto ninjů dobře, cítila jsem se jako mezi přáteli a nikdo ze mě nedělal monstrum schopné zabíjet pohybem jednoho prstu.
Netrvalo dlouho a řeč se stočila zase ke mně.
„Ta technika s tím mečem…?“ Zeptal se Yamato.
„Technika démonního meče: dračí dráp.“ Doplnila jsem s mírným pokývnutím hlavou.
„Jo, přesně ta. Nikdy jsem neviděl nic podobného.“
Pokrčila jsem rameny. „Je to moje speciální technika. Nemyslím si, že je na ní něco špatného a pracovala jsem na ní docela dlouho.“
Kakashi se postavil. „Yamato, můžeš na slovíčko?“
Oba muži se sbalili a poodešli o kousek dál ode mě a Naruta. Vím, že to není slušné, ale zaposlouchala jsem se, abych věděla, o čem se budou bavit.
Jasně, mluvili o mně a mých tajných technikách. Jak kruté.
Vypadalo to, že Yamata to docela zaujalo a vzrušeně gestikuloval.
Můj styl boje je individuální. Tak jako styl boje kohokoliv jiného. Tajemství je v mojí zásobě čakry a v tajných technikách, na kterých jsem pracovala roky. Nejsou zakázané - protože nelze zakázat něco, o čem nikdo neví.
Navíc Dračí zub je jen slabý odvar toho, co s mečem opravdu dokážu. Ale ten čas kdy svoji plnou sílu předvedu, se neúprosně blíží.
„Naruto?“ Otočila jsem se k blonďákovi. „Jakou máš vůbec čakru? Vítr?“
Chlapec kývnul. „Jo ale nějak nedokážu to, co po mě mistr Kakashi chce.“
„Neboj, to určitě zvládneš.“ Nahodila jsem tón, který jsem nepoužila od odchodu z rodné vesnice.
„To je jasná věc, dattebayo!“ Na tváři se mu rozlil široký úsměv. „Ty používáš vítr a zemi - co z toho je tvůj hlavní element?“
Zamyslela jsem se. „U mě je to jiný. Nedokážu posoudit který z elementů je silnější nebo slabší. Někteří členové klanu Omitsu z Yugy prý uměli použít i další elementy, díky kekkei genkai. Já jsem jen slabý odvar předků. Naše techniky bývaly založené na dokonalém ovládání čakry a kombinaci živlů. Nepoužívám je.“
„Třeba bys mohla ještě trénovat.“
Kousla jsem se do rtu. „Kdyby existovalo něco, co by mi pomohlo s rozvojem kishoubou - možná bych na sobě mohla dál pracovat.“
Naruto nechápavě potřásl hlavou. Proto jsem se dala do vysvětlování.
"Víš, když používám svoje oči, bolí to. Začne to svěděním, pálením přechází to do ostré bodavé bolesti a končí to hrozným tlakem a krvácením z očních jamek. V tom stavu jsem byla jen jednou a to po čtvrt hodině použití téhle techniky." Mluvila jsem s pohledem upřeným do dálky k lesu. Sama nevím, proč to vykládám dítěti jako je Naruto, ale trošku se mi tím i ulevilo.
„Byla jsi za bábi Tsunade? Třeba by ti pomohla je nejlepší z nejlepších."
Kývla jsem. "Zajdu tam zítra.“
„Jinak mimochodem, máš zajímavý techniky. Když jsem viděl styl Temari-chan, bylo to úplně něco jinýho." Mumlal a koukal na mě.
Pročísla jsem si rukou vlasy. „Kdo je to Temari?“
„Ninja ze Suny.“ Šklebil se Naruto a prohlížel si pravou ruku od lokte až ke konečkům prstů.
Pousmála jsem se.
„Tak, Naruto, je čas pokračovat.“ Kakashi s Yamatem již dokončili horlivou debatu a byli zpět.
„Jdu na to mistře, dattebayo!“ Vyletěl na nohy jako střela. "Taju kage bushin no jutsu."
Pořád mě uchvacovalo to obrovské množství stínových klonů. Já zvládnu jeden-dva ale tenhle kluk…
Zbytek dne jsem trávila sledováním tréninku a předstíraným relaxováním, doopravdy jsem ale přemýšlela jak dokončit své nehotové techniky. Tohle bude hodně těžké, ale udělám cokoliv, abych se příště zvládla postavit Akatsuki.
„Hmmm.“ Bručela jsem si pro sebe s pohledem upřeným k nebi a rekapitulovala jsem si vše, co zatím vím. Jsou to dobré informace, jen je jich žalostně málo. Kdybych dokázala infiltrovat tu organizaci...
Zatřásla jsem hlavou. Blbost.
„Kakashi?“
Pohlédl na mě.
„Prý ses za mě zaručil Hokage-sama.“ Mračila jsem se.
„Jo, totiž - “ poškrábal se za uchem, „myslel jsem, že by ses k nám ráda přidala, tak jsem se rozhodnul trochu ti pomoct.“
Hleděla jsem na něj, jako by přede mě sestoupil sám vše vidoucí a hledala očima svatozář v čupřině bílých vlasů.
Ach jo. Ten zpropadenej Kakashi, nemůže se začít chovat tak, aby se mi nezačínal líbit? Dala jsem si v podvědomí obrovskou facku a s neutrálním výrazem poděkovala.

Zaklaply za mnou dveře mého skromného bytu.
Shodila jsem plášť a zula si boty.
Venku už se válela nepropustná tma, ale já nechtěla jít spát. Postavila jsem se doprostřed místnosti, s kotníky asi deset centimetrů od sebe. Složila jsem k sobě dlaně a začala s koncentrací chakry.
Tohle jsem dělala mockrát. Ještě u nás ve vesnici.
Potřebovala jsem nahromadit co nejvíc té vnitřní síly a schovat si ji v těle. Uložit ji v hrudníku, mezi plícemi a srdcem, nebo jen tak kdekoli mezi vnitřními orgány.
Bude to asi ještě dlouhý proces, ale za výsledek to bude určitě stát.