Jak se zabavit?! 06

Další ráno vypadalo veseleji než to minulé. Žádné chmurné šedivé mraky na obozoru nebyly. Jako obvykle jsem si upletla cop. Už ani nevím proč a kdy jsem s tím začala, ale stalo se to zvykem a nějak jsem to prozatím měnit nehodlala. Nasnídala jsem se a vyrazila jsem do ulic. Dnes jsme měli jako tým dostat první misi. Vidím to na ztracenou kočku nebo při mém štěstí to bude sběr odpadků. Jak motivující.
Měla jsem čas, tak jsem se nepřemístila a vlastně jsem si i chtěla provětrat hlavu. Potřebovala bych z hlavy dostat Toshira. Nechtěla jsem na něj zapomenout, to v žádném případě. Ale moje city by mohly vyhasnout jen na obyčejné přátelství.
Trhla jsem sebou.
„Kumiko Miyu?“ Ozval se nademnou hluboký mužský hlas, tvrdý, chladný a naprosto lhostejný. A že bych byla tak zatoulaná v myšlenkách, abych nepotřehla, že je někdo takhle blízko?
Zvedla jsem hlavu, abych zjistila, kdo mě schání. Na střeše stál shinobi v bílém, což byla nezvyklá barva. Nehledě na to, že na sobě měl brnění ANBU a k tomu masku, která měla znázorňovat tygra.Všechno laděno do černé a bílé. S poryvem větru se mu rozpohybovaly delší havraní vlasy.
„Kdo si a co chceš?“ Zamračila jsem se. Copak jim nestačilo říct jednou ne?
Jako odpověď kývl jen hlavou na nedalekou střechu nemocnice. Povzdychla jsem si a přemístila jsem se tam.
Už tam stál ledabyle opřený o zábradlí. Byl vyšší než jsem předtím odhadovala a pod bílou látkou se mu rýsovaly pevné svaly. Zamračila jsem se nad svými rozutíkanými myšlenkami. Nebyly zrovna na místě, byl to jeden z ANBU a soudě podle toho, že si vesele vykračoval v bílé nejspíš kapitán, nikdo jinej by to neudělal.
„Můžeš mi říkat Shiroi Tora,“ začal klidně, „a chci si jen promluvit.“
Založila jsem si ruce na prsou. „Už jednou jsem řekla, že ne. To jako odpověď nestačí?“
Uchichtl se. „Řekl bych, že každý z nás mluví o něčem jiném.“
To uchichtnutí mě vyvedlo z rovnováhy. Nebylo hrané a tedy chladné a ani nebylo zlověstné, prostě zněl pobaveně. Byl to doopravdy člen ANBU?
Probodla jsem ho chladným pohledem. „Pak mluv.“
„Jak velké problémy má Daisuke?“ Zeptal se.
Nadzvedla jsem obočí. Proč by se on staral o Daisukeho?
„Co je mezi tebou a ním?“ Naklonila jsem hlavu mírně ke straně. Nedávalo mi to smysl.
„Jsem jeho bratr,“ přiznal, „nikoho jiného nemá.“
Ušklíbla jsem se. Teď už to dávalo smysl. Daisuke ho chtěl překonat, proto stále opakoval, že se stane vrchním velitelem ANBU. Tak tady byl zakopaný pes.
„Jediný jeho problém je nedostatek respektu k varováním a příkazům.“ Připustila jsem.
„Což je docela velký problém.“Prohlásil ale jeho hlas už se netvářil tak lhostejně a netečně.
Mírně jsem přikývla. Kdyby se na misi něco zvrtlo, pak by to mohlo znamenat potíže.
„Promluvím s ním.“
„Nejsem si jistá, zda je to ten nejlepší nápad.“Nesouhlasila jsem s ním, pokud je mezi nimi špatný vztah, pak to Daisuke vezme jinak a bůhví, jak by to dopadlo.
Všimla jsem si jistého zaražení po mých slovech. Copak tu někdo neni zvyklej na odpor? Neudržela jsem koutek úst a ten mi zacukal.
Založil si ruce na prsou. „A jakej máš nápad ty?“
Rozhodila jsem rukama. „Nechat tomu prozatím volný průběh?“
„A riskovat život jak jeho, tak celého týmu?“
„Vraždí se snad na déčkách?“ Nadzvedla jsem obočí.
Rozesmál se. Trhla jsem sebou. Jak se tak smál, něco na tom mě přitahovalo. Možná jeho barva hlasu nebo způsob jakým se smál? Těžko říct. Ušklíbla jsem se a odvrátila jsem od něj zrak. Zpropadené ANBU, neustále mi leze do života.
„Máte tohle vůbec povoleno?“ Zeptala jsem se, když mě jenom smích začínal vytáčet.
„To,“ řekl záhadně, „je tajemství.“
„Jo, to je sice hezký, ale já musím jít za hokage a svým týmem.“Poznamenala jsem věčně.
Jen přikývl a já jsem se přemístila.

Objevila jsem se za svým týmem. Hokage zrovna něco podepisovala a Iruka si měřil moje svěřence pohledem.
„Jdeš pozdě,“ konstatovala Tsunade.
„Gome,“ omluvila jsem se, „menší zdržení.“
„Nehci vědět s kým,“ ušklíbla se Pátá.
To nebylo zrovna fér. Až na to, že to nejspíš nemohla tušit a jen reagovala na má slova. Doufám...
„Vaše mise je jednoduchá jako facka, chyťte zrzavou kočku s modrým obojkem,“ to bylo vše, co k tomu řekla.
Daisuke se ušklíbl, „jenom chytit kočku? Tímhle stylem se nikam nedostanu!“
„Když si dáš záležet třeba z tebe bude profesionální lovec koček,“ poznamenala Taya.
„Jakejch přesně máš na mysli?“ Optal se Rei.
Daisuke se zašklebil, „když už tak obojí.“
„To jsem neřekla!“ Zavrčela Taya.
Povzdychla jsem si nad touhle výměnou slov. Tak mladé a už to používá dvojsmysly!
Hokage zvedla hlavu od papírů, „to už jste zpátky?“ Zabodla do mě vražedný pohled. Škubla jsem sebou. Nebylo moudré zahrávat si s Tsunade, o tom jsem věděla svoje. Rozbité okno nebo dveře je ještě maličkost.
„Pojďme,“ s tím jsem vyrazila z neúprosného pohledu Páté.
Jakmile jsem se ocitli venku, tíha pronásledující pohledu hokage za mě spadla. Úlevně jsem si oddechla, sice to byla hokage a ne nepřítel, pocit to byl však strašlivý.
„Máme takovou loserskou misi, proč nám nemohli dát něco jiného?“ Zeptal se otráveně Daisuke. Přesně protohle, kdyby se neptal, duševně by byl připravený na vyšší stupeň.
„Ne že bych z toho byl nadšený, ale nějak se začít musí,“ pokrčil rameny Rei.
„Dost řečí,“ poznamenala jsem a vyndala jsem vysílačky, „frekvence by měla být sladěná,“ s tím jsem dala každému jednu a nasadila jsem si svojí a zadoufala jsem, že nebudu mít antitechnický den. S mým štěstím by mi to vzplálo.
„Nejdřív prohledejte vesnici,“houkla jsem na ně.
„Je tohle opravdu nutné?“ Dožadoval se lepší mise Daisuke.
Zabodla jsem do něj pohled, „pokud se chceš stát vrchním velitemem ANBU, pak určitě. Vede k tomu trnitá cesta, na které musíš umět perfektně hledat.“
Jen synchronizovaně přikývli a zmizeli mi z dohledu. Pohrávala jsem si s myšlenkou, zda bych jim měla pomoct nebo ne. Chytit kočku snad ale dokážou sami ne? Líně jsem protáhla své ztuhlé tělo a vydala jsem se k nejbliší čajovně. Už dlouho jsem nenasávala tu uklidňující atmosféru.
Vešla jsem dovnitř, někdo tiše vybrnkával na ukulele uklidňující melodii a vzduch příjemně voněl. Posadila jsem se do jednoho z boxů na polštář. Na stolku předemnou plála bílá svíčka. Bílá byla nejlepší volbou, jak jsem se jednou někde dočetla, přitahovala pouze pozitivní energii. Zajímavé, ale že bych tomu měla věřit? Až to uvidím, případně pocítím na vlastní kůži, tak tomu teoreticky uvěřím.
„Konichiwa,“ vyrušil mě ze zamyšlení mladý ženský hlas, „co si dáte?“
Usmála jsem se na ní, „Matču, pokud můžu prosit.“ Doladila jsem si s ní ještě detaily mé objednávky.
„Samozřejmě,“ s tím odešla a stále se tvářila jako by jí někdo šlápl na nohu.
„Prohledal jsem okolí hlavní brány, nikde po ní neni ani stopa,“ zašuměl ve vysílačce Daisuke.
„V jižní části taky nic,“ ozval se Rei.
„Na západě už vůbec ne,“ přiznala Taya.
Stiskla jsem tlačítko, „prohledejte všechno a pozor ať se s ní neminete.“
Pak už nastalo jenom ticho. Ušklíbla jsem se nad tím.
Mladá žena mi donesla mojí milovanou Matči a položila přede mě i nádobu s medem, ve tváři měla jistý odpor. Nebrala jsem na ní ohled a do krásně zeleného čaje jsem si přidala špetku medu. Přesně to dochutím až pak. Opájela jsem se jeho vůní a ohřála jsem si ruce o čajovou misku.
„Asi jí vidím!“ Ozval se Daisuke a zněl poněkud rozrušeně.
Že by si přece jen užíval lov na obyčejnou kočku? Pousmála jsem se, holt je to lovec.
„Míří k centru,“ pokračoval.
Ti dva mlčeli, zjevně jim tohle stačilo. No a co bych jim do toho kecala? Měla jsem svůj čaj a klid, co víc si přát? Ale, jak mě popadla myšlenka na lovce. Zauvažovala jsem nad tím, zda je i Daisukeho bratr lovec. Dopřála jsem si doušek čaje a ještě jsem tam přidala trochu medu.
Nějaký kapitán ANBU mě přece vůbec nemusí zajímat! Ať už si je lovec nebo ne. Zamračila jsem se a vyhnala jsem ho z hlavy. A co Toshiro? Nikdy nevypadal, že by byl lovcem a jestli tu svojí ulovil, nebo ona ulovila jeho, jsem netušila. Vztekle jsem zavrčela. Myšlenky si opravdu utíkaly kam chtěly.
„Sensei, lov je odtrouben,“ ozvala se Taya.
„Super,“ nechtělo se mi do sebe kopnout čaj jen proto, abych byla opět vystavená pohledu Tsunade, „vraťte jí a vyzvedněte si odměnu.“
„He?!“ Ozval se Daisuke, „vy s námi nepůjdete?“
„Ne,“ poznamenala jsem věčně, „osamostatněte se, nikdo vám nebude stát věčně za zády.“
Původně to měla být výmluva, ale usoudila jsem, že je to spíš realita. A samostatnost je pro přežití důležitá. Povzdychla jsem si a lokla jsem si čaje. Kolik takovýhlech misí budu muset absolvovat? Ne, že by mi vadilo sedět v čajovně, ale věděla jsem, že takové štěstí už mít asi nebudu, abych si to mohla dovolit.

Co budu celý den dělat? Je teprve poledne a mise je splněná. Zauvažovala jsem, dlouho už jsem pořádně netrénovala, ale přednější bylo naučit něco ty tři. Takže bylo rozhodnuto. Ale co by se jim mohlo hodit? Koncentrace chakry? To jsou základy, takže se budu muset přesvědčit o tom, jak moc jim to jde. Dopřála jsem si dalších pár doušků a zjistila jsem, že už mám skoro dopito.
„Sensei, co teď?“ Ozvala se opět Taya.
„Počkejte na mě u západní brány,“ oznámila jsem jim a snažila jsem se nevnímat pohledy všech z okolí, když jsem vypadala, že trpím samomluvou.
„Co tam?“ Ozval se Daisuke.
„Uvidíš,“ zamumlala jsem tajemně. Skočila jsem zaplatit a vydala jsem se k již zmiňované bráně.
Trpělivě tam na mě čekali, Rei tam stál s rukama v kapsách a sledoval oblohu. Taya měla ruce klasicky založené na prsou a mračila se na všechny v okolí. A Daisuke se ledabyle opíral o zeď. Bylo mi to povědomé. Zapátrala jsem v paměti. Napodoboval svého bratra, ten na střeše nemocnice vypadal podobně, ale z něj byla cítit síla.
Zašklebila jsem se na ně, „zvládli jste to rychleji než jsem předpokládala.“
„A za to nás pozvete na oběd?“ Zeptal se s nadějí v hlase Daisuke.
„Pro jednou s tebou musím souhlasit,“ připustila Taya.
„Kdepak, nevlastním tiskárnu a vy jste dostali peníze za tu kočku, takže si upalujte koupit něco na cestu, pokud máte takový hlad,“ oznámila jsem jim prostě.
„Na cestu? Kam půjdeme?“ Zeptal se duchapřítomně Rei.
„Nikam daleko,“ zazubila jsem se na ně.
Daisuke ani Taya se neměli k činu a jen na mě tiše upírali pohledy.
„Fajn, když nic nechcete, tak pojďme,“ s tím jsem se rozešla ven z vesnice.
„He?“ Daisuke vydal udivený zvuk, „horké prameny?“ Zeptal se.
„Ne, trénink,“ pousmála jsem se a zavedla jsem je k velké vodní ploše.
„Čeho?“ Zeptala se Taya.
„Překvapivě vás,“ ušklíbla jsem se.
„Sensei, lepší odpovědi byste pro nás neměla?“ Zeptal se Daisuke mírně zklamaně.
Usmála jsem se, „když jinak nedáš, Daisuke.“
Skočila jsem na vodu. Automaticky jsem hromadila čakru na chodidlech.
„Kdo z vás umí chodit po vodě?“Přehodila jsem si cop přes rameno a zadívala jsem se na ně.
Taya zakroutila hlavou, Rei na sobě nedal nic znát a Daisukemu v očích jiskřilo. Skočil za mnou. Mírně zavrávoral, pak se ale chytil a zůstal stát.
Nadzvedla jsem nad tím obočí, „kdo tě to naučil?“
Asi jsem ho vyvedla z rovnováhy, skončil ve vodě a zabodl do mě obviňující pohled.
Pokrčila jsem rameny, „je to dobré, jen to chce čas.“
Otočila jsem se k těm dvěma, „je to jen o koncentraci,“ udělala jsem k nim pár kroků, „když do toho dáváte příliš chakry, skončíte ve vodě, a když málo tak taky. Je to otázka cviku a zkušeností,“ odmlčela jsem se a oni přikývli, „pokud to zvládnete, můžete se stejnou měrou viset i na větvi vzhůru nohama,“ uchichtla jsem se, „to už pak záleží na vaší fantazii.“
Pohled mi padl na Daisukeho, který už opět stál na nohách. Navzdory tomu, že z něj odkapávala voda, tak se křenil.
Usmála jsem se. Rozhodila jsem ho předtím z rovnováhy. Nejspíš to bylo součást té bolestivé minulosti. Ale... Teď mi to vlastně došlo, ten jeho ANBU bratr přece říkal, že nikoho jiného nemá. Být v tomhle věku sám a mít bráchu chladnokrevného vraha. Kdo by na tom nebyl podobně? Byl čas se věnovat tréninku, ne minulosti.
„A co vy dva? Nechcete se namočit?“ Nadzvedla jsem obočí a čekala jsem jestli přijmou výzvu. Ani jeden přeci nechtěl prohrát.
Taya se ušklíbla, zavřela oči a zjevně se soustředila.
„Daisuke,“ otočila jsme se zpět na svého jediného studenta, který to zatím dokázal, „a bojovat takhle dokážeš?“
„Sensei,“ jeho hlas zněl sebejistě jako vždy, „o tom nepochybujte.“
Vzal to přesně tak, jak jsem chtěla. Rozběhl se ke mě. Když se odrážel ke skoku, přidal do levého chodila víc chakry. Zavrávoral, když se mu noha mírně potopila. Naneštěstí to vyrovnal a nezaplaval si po druhé.
„Hej, sensei!“ Zaslechla jsem Tayu.
Pootočila jsem hlavu. Oba se přibližovali, ale stále to bylo nejisté. Ani jeden z nich nenalezl rovnováhu, kolísali.
Věnovala jsem jim úsměv, „na ty poměry to není zlé.“
„Na ty poměry?“ Odfrkla si Taya a chtěla něco dodat.
Ztuhla jsem, Daisuke na mě zaútočil. Pár přemetů mi stačilo k tomu, abych se dostala do bezpečné vzdálenosti. Na jednu stranu je dobré, že už mu to jde, na druhou stranu na mě zaútočil aniž bych k tomu dala povel. To bylo nemilé. Hodil po mě pár shurikenů. Odfrkla jsem si a lehce jsem se jim vyhla. Nechtělo se mi na něj zaútočit, tak jsem vyčkávala, co udělá dál.
Překvapivě se ke mě rozběhl.
Zvedla jsem ruku, „to stačí, Daisuke.“
Zaváhal ale nezastavil. Vytáhl kunai a protočil jí mezi prsty. Super, takže mě absolutně nerespektuje. Vyskočil do vzduchu, zamračila jsem se, toho to ještě nepřestalo bavit? Uskočila jsem do strany, kam na mě letěl shuriken. Vrátila jsem se zpáty a vrazila jsem do něj. Skončil ve vodě.
„Konec znamená konec,“ řekla jsem mu chladně a vyrazila jsem k těm dvěma.
„Sensei?“ Zeptala se Taya. Pokusila jsem se uvolnit, ale pochybnosti ohledně toho, co udělám s Daisukem, mi to zrovna moc neusnadňovaly. Možná měl Shiroi Tora pravdu, ale to jsem nechtěla riskovat. Na déčkových misí by se nic nebezpečného stát nemělo, přesto nemělo neznamená, že se to nestane s mým štěstím obzvlášť.
„To nic, Tayo,“ vykouzlila jsem na tváři úsměv.
„Připravte se, Sensei,“ poznamenal Rei a zaútočil až když jsem přikývla. Chytila jsem jeho nohu, když se mě pokusil kopnout. Druhou nohu jsem mu podkopla a pustila jsem ho, skončil ve vodě. Zauvažovala jsem nad tím, zda na ně nejsem moc tvrdá. Ano, na přežití to nejspíš nestačí, ale jak jsem vyčetla Shiroi Torovi, jsou to jenom geninové a na ty, toho umějí docela dost. Zavrtěla jsem hlavou. Proč mi neustále do myšlenek skáče ten šílený ANBU co chodí v bílém? Je to sebevrah, neřekla bych, kdyby tu povětšinu roku leželo několik čísel sněhu, ale takhle?
Rei už byl mezitím opět na nohou a za mnou byl Daisuke. Mírně jsem pootočila hlavu, pro všechny případy jsem chtěla být připravená. Ruce měl v kapsách, na tváři nečitelný výraz a nevypadal na to, že by to chtěl zkusit znovu. Zadržela jsem oddychnutí, to by nevypadalo zrovna nejlépe.
„Tayo?“ Nadzvedla jsem obočí a zadívala jsem se na drobnou blondýnku.
„Je to nutné?“ Otázala se.
Ušklíbla jsem se, „tak se to naučíš rychleji, rozkazovat ti v tomhle nebudu, je to tvoje věc,“ pokrčila jsem rameny.
Přeměřila jsem je všechny pohledem, „jestli chcete, tak trénujte. Já mizím,“ pousmála jsem se a přemístila jsem se na nedaleký strom, kde jsem byla skrytá před jejich zraky. Posadila jsem se na větev a opřela jsem se o kmen stromu.
„Zajímalo by mě,“ ozval se Daisuke, „kam šla.“
Rei pokrčil rameny, „kdo jsme, abycho to měli vědět?“
„Její tým?“ Ušklíbla se Taya.
„Není to dostačující k tomu, aby nám to mohla říct?“ Zamyslel se Daisuke.
Rei se zašklebil, „jistě, zná nás dva dny a bude se nám svěřovat jak deníčku,“ mávl rukou, „nikdo z nás nemá tušení jaký vede život a proč se motat do jejího soukromí?“
To bylo od Reie milé. Co se mu ale mohlo stát, že by byl tak vyspělý? Taya mi svojí minulost ve stručnosti řekla. O Daisukem mi něco málo prozradil jeho bratr, ale Rei byl jedna velká neznámá. Neměla jsem ráda tyhle neznámé. Zvědavost mě vždycky donutila z nich udělat známé. Ušklíbla jsem se, neznámé taky v boji znamenaly problém. A boj se odehrával i na vodě podemnou.
Rei s Daisukem si nevedli špatně. Taya je se založenýma rukama a pochybovačným pohledem sledovala. Povzdychla jsem si. Ano, tyhle prcky bylo potřeba chránit a učit. To by měla být priorita, musím říct, ale velmi unavující a nudná priorita.