Klíč ke svobodě 02 - Nejde jen tak zapomenout

Nadechla jsem se a začala: "Narodila jsem se tady v Konoze. Nejsem v žádných záznamech, protože jsem byla utajované nechtěné dítě. Kříženec. Odpadlík. Matka mě skrývala doma. Oproti mojí sestře Shizune jsem byla nula. Odmala talentovaná, starší, milovanější. Nemohla jsem v tom tlaku žít. Jednoho dne jsem utekla. Bylo mi asi pět a utekla jsem do lesa. Tam jsem narazila na milého muže - dal mi najíst a napít. Byla jsem ohromená a šla jsem dobrovolně s ním do jeho domu. Tam mi řekl své jméno - Orochimaru...
Neměla jsem tušení, kdo to je, ale byl jako můj otec. Až do mých dvanácti bylo všechno v naprostém pořádku - trénoval se mnou nové techniky, staral se o mě. Nechala jsem ho, ať mě klidně testuje - nevadilo mi to a tu bolest jsem mu dávala za jeho péči. Jenže pak, na moje třinácté narozeniny, se tam objevil on - Uchiha Sasuke. Sensei počítal s tím, že s ním budu skvěle vycházet. Oba jsme přece byli nejmladší, nejslabší a odstrkovaní.
Spletl se. Nenáviděli jsme se a jak jsme mohli dělali jsme si naschvály a potíže. Orochimaru mě trénoval míň a míň, měl přece novou hračku.
Po roce jsem utekla a toulala se po světě. Neměla jsem peníze, byla jsem kost a kůže. Pak jsem uviděla další šanci na život. Novou práci. Dostala jsem se až k úkrytu Akatsuki - přivydělávala jsem si jako nájemný špion. Vidina peněz mě zaslepila, byla jsem rozdychtěná. Objevili mě nedaleko úkrytu. Jeden z nich mě sledoval víc než rok. Byl to jeden z těch zrzavých zmetků. Dostal mě a já skončila takhle..."
Hokage mě jen pozorovala a řekla: "Nájemný špion?"
"Mhmh," přikývla jsem. Tsunade jen pokyvovala hlavou. Pak pomalu otevřela dveře a odešla. V mysli mi vířily spousty dotazů a taky vzpomínek.
Malá holčička s rozbitým kolenem. Sasuke, co si sedl na prdící polštářek. Opilý Kabuto...
Otočila jsem se na druhý bok a usnula.

V noci mě probudil nepříjemný pocit. Někdo mě sleduje. Nenápadně jsem se podívala po pokoji. Nikdo tam nebyl. Ani v otevřeném okně. POČKAT! Já jsem okno zavírala sama!
"Co tak čumíš. Kde jsi byla tak dlouho?! Sensei se po tobě ptal. Mám za úkol tě přivést zpět," řekl protivný hlas nademnou a něco spadlo přímo na mou postel, kousek vedle mě. Postel tiše zavrzala. Naskočila mi hustí kůže.
Vzmohla jsem se na odpor: "Nikam s tebou nepůjdu! Ten tvůj sensei si může leda tak...!"
Ani jsem to nedořekla a cítila jsem, jak mi zacpal rukou pusu a vyskočil se mnou z okna.
Kousla jsem ho a zařvala: "Pomoc!" To jsem neměla dělat. Pokusila jsem se vykroutit ale držel mě pevně. Podívala jsem se nahoru a zhypnotizovaně pozorovala jeho oči. Příjemnou noční tmu proťalo krvavé záření Sharinganu.