Klíč ke svobodě 01 - Proč jsi mi nic neřekla?!

Z posledeních sil jsem se doplazila před otevřenou bránu Konohy. Musel to být otřesný pohled na moje zkrvavené tělo. Cáry oblečení jen stěží dokázaly zastavit krvácení z mých hlubokých ran. Vlasy jsem měla slepené špínou a zaschlou i čerstvou krví.
''Konohagakure no Sato... Sbohem,'' zašeptala jsem potichu. Najednou ze strážní budky vyskočil někdo mě velmi povědomý.
''Panebože! Godarimi, co tu ksakru děláš?!''
Pak se mi zavřely oči a já slyšela jeho volání jen z dálky. Pomalu jsem se smiřovala se svým osudem. Když mám umřít, tak jen ve své vesnici. Smrt není tak bolestivá... Je to jako bych padala do vody. Příjemně studené, léčivé vody. Cítila jsem, jak se moje rány stahují. Přestávám si dělat naděje, že se ještě pomstím... Je to jako když nestihnete poslední vlak - žádný další už nepojede, žádná šance dostat se domů. Žádný další život - žádná další šance na pomstu. Ale co. Když ne já, tak někdo jiný.
Otevřela jsem oči, ale zase je rychle zavřela - je tu spousta světla. Nepříjemné. Bodalo mě do očí, podtrhávalo každý můj nedostatek, zvýrazňovalo každou moji jizvu. Pomalu mi bušilo srdce. Trhaně, nepravidelně, ale bušilo. Počkat! Já.. žiju?! Pomalu jsem zamrkala a zkusila pohnout rukama a nohama. Bolí to, pálí, štípe, ale cítím, že je všechno v pořádku. Teda, já mám ale štěstí! Vlasy mám umyté a učesané - cítím vůni nového šamponu. Tělo bez jediné špíny. Páni, to je luxus!
''Tsunade-sama! Probrala se!'' zařízl se mi do uší čísi hlas. Naplno jsem otevřela oči. Viděla jsem jen dvě obrovská prsa. Pak jsem zaslechla dusot a někdo odstrčil majitelku této nádhery.
''Goda-chaaaan!'' zakřičel příchozí.
''Ko-Kotetsu?!'' nevěřícně jsem vydechla. Pak jsem cítila obrovský tlak na hrudi.
Do ticha se ozval podrážděný křik: ''Kotetsu! Je vážně zraněná! Žádné návštěvy, žádné objímání, jen klid na lůžku! VEN!''
''Tsunade-sama...'' chabě zaprotestoval. To neměl dělat.
Celou nemocnicí se ozval řev Páté: ''HNED!''
Pak se obrátila na mě. S hraným klidem jsem se jí dívala do očí. Ucukla jako první. Cítila jsem vytrvalý pohled té druhé. S bolestivým sykáním jsem otočila hlavu. Zatočila se mi hlava při pohledu na ni.
Vzpamatovala jsem se: ''Ahoj Shizune. Jsi ráda že mě vidíš?!'' Jmenovaná jen zalapala po dechu. S jistou škodolibostí jsem ji pozorovala.
''Vy se znáte?!'' zeptala se šokovaně Tsunade. Chachacha. Tohle si užiju.
Nahlas jsem pěkně kysele pronesla: ''Jistěže se známe. Mě jen tak nezapřeš, sestřičko.'' Panebože, už zase to překvapený ticho. Otravný... Nejradši bych zařvala... Není to tak špatnej nápad. Mohla bych pěkně nahlas zařvat: 'Co tak čumíte, cucáci?!' Ale radši ne. Slyšela jsem o legendární síle Páté. Mohla by mi způsobit vážnější zranění než ten rezavej spratek. No co, aspoň má o pár piercingů míň.
''Vy jste sestry?'' zmohla se Tsunade na prostou otázku.
''Napůl nevlastní'' přikývla jsem a pokračovala, ''stejná matka, jiný otec.''
''Sensei. Vysvětlím vám to. Jen mě prosím poslouchejte. Začalo to, když...'' nadechla se ke zdlouhavému a pro mě velmi bolestnému vyprávění.
Rychle jsem jí skočila do řeči: ''Nevíš vůbec jak to bylo! Přestaň tady kázat a vypadni. Je mi blbě, ten zmetek mě skoro zabil. A vůbec - kde mám sakra čelenku? A co můj plášť? Kde mám věci?!'' Vypadalo to že chytím záchvat a proměním se jim tady před očima. Shizune jen stála a koukala.
''Nebudu to opakovat. VEN!'' zařvala jsem. A sakra, už je to tady. Pravé oko schované pod ofinou mě začínalo pálit. Za chvilku už to nebudu já.... Auuuu! Naštěstí pro vás mám lepší sebeovládání než té noci... NE! Řekla jsem si žádné vzpomínky! A taky to dodržím.
''Hokage-sama? Přijďte prosím zítra, všechno vám vysvětlím. SAMA.'' zavrčela jsem směrem k Shizune.
''Necháte mě prosím, abych se vyléčila vlastní metodou? Jinak se mi ty rány nezahojí.'' Nedůvěřivě se na mě dívali. Čekala jsem až se někdo zeptá jaký je to způsob.
Kotetsu mě nezklamal: ''A jak se vyléčíš, Godarimi-chan?''
''Pořádně dlouhým a nerušeným spánkem'' zasmála jsem se.
''Necháme tě spát jak dlouho budeš chtít, Godarimi.'' řekla Shizune a natahovala ruku aby mě pohladila. Pak si všimla mého pravého oka a ruku rychle stáhla. Ani se ti nedivím, ségra. Jen musím vymyslet jak to říct Godaime aniž by mě zabila.... No co, ráno moudřejší večera.

Ráno se u mě vystřídalo několik lidí. Většinou mí staří známí. Kotetsu se mi nakýbloval do pokoje na celé dopoledne. Nakonec ho musela Shizune 'vyprovodit' po svém. Myslím, že odletěl až někam za bránu Listové. Smála jsem se tak, že se mi znovu otevřela rána na krku. Jen jsem povzdechla, zavřela oči a krvácení zastavila. Kolem poledne jsem slyšela mírné zaklepání. Praskly dveře. Pátá je tady. A já pořád nevím jak jí to všechno říct... Jashine, pomoc!!! Já už budu hodná!!! Rozklepaly se mi kolena.
Godaime zavřela dveře, posadila se na židli, upřela na mě pohled a řekla jen: ''Tak spusť.''