Minatův příběh lásky - Kap. 3

Kapitola 3.

Minato se objevil vedle mohutné borovice na okraji mýtiny, která tvořila část cvičiště. Na hrubé kůře starého stromu se nacházela zvláštní značka, část jeho časoprostorové a přemisťovací techniky. Tyhle značky měl rozmístěné porůznu po celé Konoze, aby se v případě potřeby mohl rychle přesouvat z místa na místo. Vzápětí si všiml nedaleko stojícího senseie.

„Akorát, Minato-kun,“ pronesl Jiraiya, aniž by se ohlédl.
„Řekl jste ve dvě, tak jsem tu ve dvě, senseii,“ odvětil blonďák a pohodlně se opřel o mohutný kmen.
„Nevíš, kde jsou ti dva?“ zeptal se celkem zbytečně starší muž. Vypadalo to, že chce zapříst rozhovor, ale k tématu se chce dostat oklikou.
„Ne,“ hlesl mladík, aniž by se jinak pohnul.
„Nemyslíš, že ses k ní zachoval hrozně? Takového tě neznám, Minato-kun.“
„A to jsem měl jásat radostí? Další husa, která bude jančit z toho, že mě vidí? Nebo na mě koukat spatra, jen kvůli tomu, co se stalo kdysi,“ zavrčel podrážděně Minato.
„Myslím, že Kushina-chan bude jiná, než zdejší dívky. A co bylo, bylo. Historii nezměníš. Budou lidé, kteří budou lpět na verzi, jež jim bude vyhovovat, i když nebude pravdivá,“ moudře pronesl Jiraya.
„A co mám dělat, senseii?“
„Vykašlat se na ně. Drž se svého přátelství s Takashim a pokus se spřátelit s Kushinou. Když budete jednotní jako tým a přátelé, nic vás neporazí a s podporou přátel můžeš čelit celému světu. Zkus být na ni milejší.“
„No, to nevím. Když ona je…“
„Jo, já vím, ale není už čas, aby ses přes to přenesl a šel dál? Jsi ještě mladý na to, abys zanevřel na všechno.“
„Už jsem si myslel, že je to za mnou a najednou se objeví ona jako blesk z čistého nebe.“
„To chápu,“ přikývl Jiraiya a zvedl hlavu. „A už jsou tady.“

Skutečně. Na mýtině se právě objevil Takashi s Kushinou po boku. Když spatřili oba čekající, zvolnili z prudkého běhu do volné chůze, aby se trochu vydýchali.

„Omlouvám se, senseii, ale úplně jsme zapomněli na čas,“ vyhrkl Takashi omluvně.
„Nevadí, hlavně že jste dorazili. A zpoždění nemáte velké, jen pár minut,“ mávnul s úsměvem rukou Jiraiya.
„Pár minut, které se můžou někdy stát osudnými,“ zavrčel Minato.
„Promiň, kámo, ale fakt jsme nestíhali,“ pronesl jeho přítel.
„Sensei, Minato-kun, i já se omlouvám. Moje chyba, že jdeme pozdě,“ omluvila se s úklonou Kushina.
„Senseii, co budeme dělat? Doufám, že ne zase zápasit o rolničky,“ zeptal se Minato.
„No, to není špatný nápad, Minato-kun, ale o rolničky dneska zápasit nebudeme. Jen jsem chtěl, aby nám Kushina o sobě něco řekla a my pak řekli jí něco o sobě, ať se lépe poznáme,“ odpověděl Jiraiya rozvážně. „Takashi, začni.“
„Hm,“ rozpačitě se poškrábal za uchem mladík a přešlápl z nohy na nohu. „Moje jméno už znáš. Hodností jsem chuunin. Mým oblíbeným jídlem je rámen a barbecue z Yakiniku. Oblíbené činnosti? Trénink a cachtání se v horkých pramenech. No, je toho víc, to bychom tu byli dlouho. A můj sen? To je tajné.“
„Minato, teď ty,“ kývl Jiraya na druhého studenta.
„Namikaze Minato. Oblíbené jídlo – rámen. Činnosti? Trénink a četba. Sen? Chci se stát dalším Hokage.“

Sotva to Kushina uslyšela, dala se do hurónského smíchu. Jiraiya s Takashim na ni vyvalili překvapeně oči a Minato se zatvářil ublíženě.

„Něco se ti na tom nelíbí?“ zavrčel podrážděně.
„Ty a Hokage? Takovej zženštilej pitomeček a nafoukanec k tomu a stát se Hokagem? To nikdy,“ vmetla mu Kushina nahněvaně do tváře. Doposud v ní bublal hněv pramenící z jeho chování. „To se spíš stanu Hokagem já.“

Černovlasý mladík skryl rezignovaně tvář v dlaních, vrtěl hlavou a něco nesrozumitelně mumlal. Jiraiya svěsil hlavu a v duchu proklínal Třetího za lapálii, kterou mu hodil na hlavu. Minato na Kushinu nevěřícně zíral a snažil se přebrat, co právě slyšel. Došlo mu to vzápětí. Výraz v jeho obličeji ztvrdl, blankytné oči potemněly. Cítil se do hloubi duše uražen. Jak se tenhle přivandrovalec odněkud může opovážit mě takhle urazit?!

„Ty a Hokage? Nenech se vysmát a raději se věnuj plotně a hrncům. Na shinobiho se nehodíš a tím spíš na Hokage,“ pronesl syčivě.

Jiraiya si povzdechl. „Tak to je hotovo. Tímhle to totálně zazdili. Takhle se z nich přátelé nikdy nestanou. Co zamýšlíte, senseii,“ pomyslel si chmurně. Svého senseie, současného Třetího Hokage znal a věděl, že Třetí nikdy nic nedělá bez rozmyslu.
„Pusťte mě na něj!“ Zaječela Kushina. „Já mu ukážu, jak se nehodím na ninju. Nafoukanec jeden nafoukaná.“

Takashi se ji snažil udržet ze všech sil, ale zuřící dívka byla na něj příliš silná.

„Ach jo,“ povzdechl si rezignovaně Jiraiya. „No, dobře. Stejně jsem chtěl uspořádat souboj mezi Kushinou a Minatem. Ale jen v taijutsu. Slyšíte mě?“
„Hai, sensei,“ zazubil se Minato.
„Zabiju ho holejma rukama! Roztrhnu ho jako hada,“ vřískala Kushina. Takashi ji raději pustil a urychleně se vzdálil do bezpečí.

Rusovláska se divoce vrhla na Minata, který se jí posmíval. Útočila jako smyslů zbavená. Hněv v ní vřel jako láva v sopce. Jenže její divoké útoky se míjely účinkem. Minato jen uhýbal.

„Bojuj se mnou, ty zbabělče,“ vykřikla frustrovaně Kushina, když už po několikáté uhnul její pěsti. „Se bojíš, abych ti neupravila fasádu, co?!“
„Ty že budeš Hokage? S touhle úrovní taijutsu? Vždyť mě ani nedokážeš trefit,“ posměšně pronesl Minato, skrčil se před vysokým kopem mířeným na hlavu a uskočil o kus dál. Sotva Kushina uslyšela jeho slova, zavyla hněvem a vrhla se do dalšího útoku.

Útočila bezhlavě a v obraně nechávala plno mezer. Minato jich předtím nevyužil, ale nyní snadno pronikal její obranou a uštědřoval jí tvrdé rány. Každý úder, který schytala, v ní vyvolával nové a nové vlny hněvu. Bylo jen otázkou času, kdy bude muset změnit styl boje.

„Senseii, tohle asi nebyl nejlepší nápad,“ zamumlal pochybovačně Takashi.
„Proč myslíš,“ zeptal se udiveně bělovlasý ninja.
„Minato ji zabije. Nebo ona jeho,“ odvětil mladík a s povzdechem se odvrátil od zápasící dvojice.
„To si nemyslím. Minato ji nebere vážně a ona nemá na to, aby ho dostala,“ nesouhlasně zavrtěl hlavou Jiraiya a znovu se zahleděl na bojiště. Kushina se zrovna poroučela k zemi po tvrdém kopu do břicha.

Kushina se pomalu zvedla ze země. Celé tělo ji bolelo od ran, které utržila. Chjo, zítra budu samá modřina. Zuřivý, zaslepující vztek ji opustil. Spíš ho ze mě ten blonďatej bastard vymlátil. Tupá bolest z míst, kam inkasovala rány, jí pročistila hlavu. Nyní mohla jasně přemýšlet. Teď, když se uklidnila, útočila opatrněji a dávala si větší pozor na obranu. Už nechtěla dostat další výprask. To se mu to machruje, když je jounin a ANBU k tomu. Já mu ale ukážu. Vrhla se do útoku a každý kop či úder vedla s rozmyslem, uvažovala dopředu a reagovala na soupeřovi pohyby. Záhy sklouzla do pohodlného tempa a rytmu a po chvíli s úžasem zjistila, že ji to začíná bavit.

Minato zaznamenal změnu souboje a v duchu se pousmál. „Konečně tě hněv opustil, co? Zkušenost pro příště. Nenechat se unést hněvem v bitvě,“ poznamenal.

Kushina na jeho poznámku zareagovala hněvivě. Proč mě zrovna on dokáže takhle vytočit? Zaútočila rychle pěstí, ale Minato uhnul, chytil ji za ruku, trhl a tvrdě s ní praštil o zem.

„Hněv je dobrý, dává sílu, ale něco ho musí usměrnit,“ poradil.
„Ty si asi myslíš, kdovíjak nejsi chytrej, co,“ zavrčela rusovláska, když se zvedla a zaútočila znovu. Tentokrát kopem mířeným na žebra. Zachytil její kop a prudce do ní vrazil. Spadla na zadek. Bylo to spíše ponižující než bolestivé.
„Bojuješ srdcem, ale ne hlavou. Až spojíš obojí a dokážeš ovládat svůj vztek, budeš výborná,“ zašklebil se na ni.

Zhluboka se nadechla a vydechla. Zapojit hlavu, jo? Ovládnout svůj hněv? Tak dobře. Znovu se uklidnila a dovolila hněvu, aby jí dodal sílu do unavených, bolavých svalů.

Minato se konečně začal soustředit a vzal to vážněji než doposud. Dosud většině kopů a úderů uhýbal, ale občas přidal i nějaký ten blok a ránu zablokoval. Čas od času opětoval nějaký úder, ale klidně uvažující Kushina se buď vyhnula, nebo ránu zablokovala.

Doposud šel na ni zlehka a ani do úderů, kterými prošel její hněvem rozhozenou obranou, nevkládal takovou sílu, jako by to udělal ve skutečném boji. Přemýšlel, jestli se do toho má skutečně vložit a souboj rychle ukončit, ale zatím se docela dobře bavil. Tempo i rytmus mu vyhovovaly, i když byl zvyklý na rychlejší. Že bychom přitvrdili? Zrychlil.

Změny v rytmu si všimli i oba přihlížející. Nyní s úžasem přihlíželi takřka vyrovnanému souboji v taijutsu. I když jim bylo jasné, že na ni Minato nejde plnou silou, museli uznat, že jejich nový týmový parťák není tak špatný.

„Co se uklidnila, tak to vypadá mnohem líp, že?“ obrátil se Jiraiya na mladíka sedícího vedle něj.
„To ano,“ přikývl Takashi. „Dokonce se i o ně přestávám bát.“
„Já ti říkal, že to bude dobré,“ usmál se Jiraya.
„Jako kdyby si v boji dokázali konečně porozumět,“ poznamenal užasle Takashi, který sledoval souboj s široce otevřenýma očima.
„Vypadá to tak, že?“ nadhodil jeho sensei. „Uvažuju nad tím, že to ukončím. Remízou, ať se zase nepohádaj.“
„Ještě je nechte, senseii,“ zaprosil mladík. „Krásně se na to dívá.“
„Dobře.“

Kushina vytáhla kunai. Trochu to okořeníme. Boj s nožem byl její specialita. Její soupeř se zazubil a tasil svůj. Bojištěm zaznělo první jasné zazvonění oceli. Vyvalila oči, když jej spatřila. Nepodobal se žádnému z kunaiů, které dosud viděla.
„Speciálně dělaný na zakázku,“ pronesl Minato, když spatřil její výraz.

Několikrát se střetli, ale nyní se boj změnil spíše na sérii výpadů a úhybů. Záhy se však dívka dostala do výhodné pozice pro dlouhý výpad. Neváhala ani vteřinu a bodla s rychlostí útočící kobry. Minato skočil proti ní. Jednou rukou se opřel o její záda a odrazil se. Bleskově změnila držení nože a bodla přímo vzhůru. Na tváři se jí objevil vítězný úsměv. A mám tě.

Těsně předtím, než zasáhla, Minato zmizel. Použil své teleportační jutsu, aby se vyhnul zranění. Zalapala po dechu a narovnala se.

Jiraiya s Takashim vytřeštili oči.
„Tak tohle bylo velice dobré,“ vyhrkl černovlasý mladík.
„To jistě,“ užasle pronesl jeho sensei.
„Sensei, akorát je škoda, že už je konec,“ posmutněl hoch.
„Jak to?“
„Dotkl se jí.“
„Ty myslíš, že…?“
„Je to víc než očividné. Tohle je Minatův způsob boje,“ stál si za svým Takashi.
„Uvidíme, jak se to vyvrbí.“

Minato se objevil u borovice, kde měl svoji značku. Se širokým úsměvem se vydal zpět na bojiště, kde čekala připravená rusovláska.

„Dobrá práce, Kushino. Někdo pomalejší by už byl zraněný,“ pronesl pochvalně a věnoval jí jeden ze svých zářivých úsměvů.

Vzápětí zvážněl. Vycítil cizí přítomnost. Úkosem pohlédl na senseie a Takashiho, ale ti nevypadali, že by si něčeho všimli. O něčem se vzrušeně bavili. Kushina stála ve střehu a očekávala jeho další pohyb. Pohledem sjel k lesu, kde vycítil vetřelce. Spatřil jen nejasný obrys postavy ve větvích vzdáleného dubu.

„Bylo to docela fajn, Kushino, ale je čas to ukončit,“ pronesl a zmizel. „Konec, děvče,“ hlesl, když se vzápětí objevil za ní. Malíkovou hranou dlaně ji sekl do šíje.

Když uslyšela jeho hlas za svými zády, ztuhla úlekem. Jak se sem sakra dostal?! Vždyť stál u té borovice támhle. Pak ucítila tvrdou ránu a před očima se jí rozhostila tma.

Sotva se začala hroutit, zachytil ji a jemně položil do trávy.
„Je mi líto, děvče, ale nemusíš vědět vše,“ zašeptal lítostivě a napřímil se.
„Ty seš ale cvok, Minato,“ vykřikl rozhořčeně Takashi. „Nepřehnals to náhodou?“ Vzápětí poklekl u rusovlásky, aby se přesvědčil, zda je v pořádku.
„Neplaš, Takashi. Nic jí není. Jen jsem ji uspal,“ pronesl Minato.
„Proč?“ vyhrkl udiveně jeho přítel.

Jako odpověď na jeho otázku se vedle nich zhmotnil maskovaný ANBU. Podal Minatovi zapečetěnou obálku a pronesl: „Ten boj ti trval nějak dlouho. Vždyť je to jen chuunin. Neříkej, že začínáš rezivět,“ pronesl posměšně.
„To bys nepochopil,“ suše odvětil blonďatý shinobi převzal psaní, soustředil chakru, dotkl se pečetě a pronesl tiché: „Kai!“
„Rozumím,“ zašeptal, když si přečetl dopis. „Senseii, Takashi, zatím se mějte. Mise,“ mávnul psaním na vysvětlenou a zmizel. Stejně tak i ANBU.

Jiraiya s Takashim přenesl bezvědomou dívku do stínu stromů. Černovlasý mladík záhy donesl z blízkého potoka vodu a omyl jí obličej a paže. Zvláště opatrný byl v okolí odřenin a podlitin. Netrvalo dlouho a probrala se.

„Kde je ten zmetek?!“ vykřikla. To, že ji uzemnil, mu nehodlala odpustit. Stejně tak i to, co jí na počátku souboje řekl. Taková drzost! Ke špatné náladě se přidávala bolest z odřenin, šrámu a podlitin.
„Uklidni se, Kushino-chan. Není tu. Odešel na misi,“ odvětil tiše Takashi a v duchu si oddechl. Další ohňostroj mezi nimi se odkládá, naštěstí.
„Mise? Teď takhle najednou? A jak to, že šel jen on,“ vykulila oči.
„Ano,“ přikývl Jiraiya. „Dostal misi.“
„Jakou?“ vyhrkla zvědavě rusovláska.
„Moc o tom nevíme, ale najednou se tu objevil maskovaný ANBU a předal mu obálku, pravděpodobně s rozkazy. Když si ji přečetl, řekl, že má misi a zmizel.“
„Chápu. Takže mi uspal, abych neviděla toho ANBU?“
„Pravděpodobně ano,“ přikývl Jiraiya a postavil se. „Pro dnešek to balíme. Kushino, ty si odpočiň. Minato ti dal pěkně do těla, darebák jeden.“
„Díky, senseii, ale měla bych prosbu. Trénujte mě v taijutsu. Než se vrátí. Ať mu příště můžu nakopat zadek,“ zaprosila Kushina a upřela na něj prosebný pohled svých nádherných očí.

Tomu se prostě nedalo odolat. Jiraiya neochotně přikývl. Napadaly jej jiné věci, které by se s dívkou její postavy a věku daly dělat, ale byla jeho studentem. Potřásl hlavou, aby se zbavil hříšných myšlenek. Nakonec přikývl.

„Dobře, ale nejdřív pozítří. Ať si trochu odpočineš,“ pronesl.
„Už zítra. To už budu v pořádku,“ rezolutně namítla Kushina.
„Dobře tedy,“ usmál se Jiraiya. „Teď už plavte, vy dva a užijte si volna.“

Nemusel říkat dvakrát. Než by člověk řekl popel, oba jeho studenti byli pryč.

„Mládí,“ zasmál se bělovlasý ninja a potřásl svojí mohutnou hřívou. Pomalým krokem se vydal k vesnici ztracen ve svých myšlenkách.