Minatův příběh lásky - Kap. 4

Kapitola 4

Kushina pomalu kráčela tichými ulicemi Konohy. Byl červen a venku panovalo horké slunečné počasí. Ačkoliv již nastal podvečer, v ulicích bylo stále vedro. Právě se vracela z tréninku a užívala si poklidného zbytku dne. Na tváři jí pohrával mírný úsměv.

Chtěla dostát svému slibu, že se zlepší v taijutsu, aby mohla nakopat zadek Minatovi, jehož už tři týdny neviděla. Stále plnil misi, na kterou jej povolali rovnou z cvičiště, kde ji tak zmlátil. I když jej bytostně nesnášela, rady, které jí během jejich souboje dal, uposlechla.

Tvrdě trénovala s Jiraiyou a Takashim a po několika dnech tvrdé práce se konečně dostavily první plody úsilí. Její síla, rychlost i odolnost rostly. Nezáleželo na tom, kolikrát byla sražena k zemi, vždy se zvedla a se zvýšeným úsilím pokračovala.

Pojednou jí zakručelo v břiše. Rozhlédla se, zda to nikdo neslyšel. Na ulici zrovna nikdo nebyl, což ji upokojilo. Je to tak trapné, když někdo slyší, jak vám kručí v žaludku. Spatřila však vývěsní tabuli své oblíbené restaurace. Že bych si dala rámen?

„Proč ne,“ pronesla nahlas a vešla dovnitř. „Zdravím, Teuchi-san.“
„Vítej, Kushino-chan. Miso rámen, že,“ zeptal se s milým úsměvem majitel restaurace a kuchař v jedné osobě.
„Ano, prosím,“ přikývla a posadila se na barovou židli.

Pohodlně se o bar opřela a sledovala Teuchiho při práci. Nikdo tu ještě nebyl a spokojeně unavená, hladová dívka nechala své myšlenky se zatoulat.

Za ty tři poklidné, horké týdny si díky své otevřené a přátelské, i když prudké povaze získala mnoho přátel. Dostala také přezdívku. Habanero Chilli. Sotva si na to vzpomněla, rty se jí roztáhly v širokém úsměvu od ucha k uchu. Získala ji vlastně ještě ten první den, kdy ji Minato tak zpráskal.

Sotva je sensei propustil, šla se do svého nového bytu umýt a převléknout. Přestože se umyla ve studené vodě, potlučený obličej byl stále opuchlý. S Takashim se sešla o něco později a zašli se najíst právě sem. Zde se nacházela část mládeže, kterou poznala o pár hodin dříve v Yakiniku. Uchiha Fugaku, se hlasitě rozesmál, sotva ji spatřil.

„Je tu něco vtipného, Fugaku-kun?“ zeptala se mírně nakvašeně.
„Ano, ty,“ přikývl se smíchem mladík. „S těmi rudými vlasy a oteklým obličejem vypadáš jako krásně uzrálé rajče.“ Sotva to dořekl, prohnul se v pase pod náporem další vlny smíchu.

Nyní se však nesmál sám. Smáli se i všichni ostatní. Jako legrácka dobré, ale když ji tak oslovovali celý večer a dělali si z ní srandu, její prudká povaha to nevydržela. Vztek, že ji porazil mladík, kterého tak nesnášela a ještě roztrpčenost, že se stala cílem posměšků, vykypěly v jediném poryvu zuřivosti.

Její dlouhé, rusé vlasy jí vlály okolo hlavy, zatímco řádila. Zmlátila je všechny do jednoho. Nejhůře to však odnesl rýpal a posměváček Fugaku. Ještě ten večer ji nazvali Habanero Chilli.

Ze vzpomínek ji vytrhlo klapnutí misky o bar, jak před ní Teuchi postavil její objednávku. Zhluboka nasála vůni a pustila se do jídla. Výtečná chuť rámenu ji přiměla nevnímat okolí. Zatímco jedla, objednala si hned další porci, takže sotva dojedla tu první, Teuchi před ni postavil další. Spořádala tři porce, než konečně s blaženým zafuněním odsunula misku.

„Výborné jako vždy, Teuchi-san,“ pronesla pochvalně. „Zaplatím.“
„To jsem rád, že chutnalo, mladá dámo,“ potěšeně se usmál muž a přijal peníze.

Vyšla ven a pohlédla na oblohu. Slunce již téměř zapadlo, přesto však bylo ještě krásně vidět a teplota se snížila na příjemnou úroveň. Spokojeně unavená z tréninku a takřka přejedená se líně procházela ulicemi. V nich se konečně objevilo více lidí, kteří vyšli ven, když povolil nesnesitelný žár.

Netrvalo dlouho a potkala svého týmového parťáka, Takashiho. Srdečně se pozdravili a v živém rozhovoru se bezcílně toulali ulicemi. Takashi se právě vrátil z týden dlouhé mise, takže si měli o čem povídat. Zrovna se smáli nějakému vtípku, když spatřili Minata, který kráčel proti nim. Ruce v kapsách, hlavu sklopenou a pohled zabodnutý do země.

„Hej, Minato! Konečně zpátky,“ zahulákal vesele Takashi. Byl rád, že vidí svého přítele.
„Ahoj, Minato-kun,“ zdvořile pronesla Kushina. Dnešní večer byl příliš krásný, než aby ho strávila hádkou.
„Ahoj, vy dva. Máte se?“ pronesl mdlým hlasem blonďák a krátce na ně pohlédl. Vzápětí však zase sklopil hlavu.

Nesmírně ji překvapil jeho výraz. Bez života, s hluboce vyrytým smutkem a trýzní. I jeho oči, dříve tak jiskřivé a plné elánu, nyní byly strnulé, plné žalu. Co s ním je?

Aniž by Minato vyčkal odpovědi na svoji otázku, pokračoval bez zájmu dál. Vydechla překvapením. I když ho znala vlastně krátce, protože ještě ten den, kdy se poznali, jej odveleli na misi, ze které se vrátil pravděpodobně teprve dnes, přišlo jí jeho chování více než divné.

Takashiho zaražený výraz, který se záhy změnil na starostlivý, usoudila, že je něco špatně. Hodně špatně. Jenže její uražená ješitnost, ze dne, kdy jí napráskal, si nedala říct. Ta jeho nevšímavost, ať už hraná nebo ne, ji dráždila stejně jako předchozí arogance.

Udělala několik rychlých kroků, tvrdě jej chytila za rameno a prudce s ním trhla, aby jej otočila. Vykřikl a obličej se mu zkřivil bolestí. Pravou ruku si přitiskl k rameni, za které jej chytla. Modré triko začalo rychle tmavnout čerstvou krví. Polekaně zalapala po dechu a zbledla.

„Minato, promiň. To jsem vážně nechtěla,“ sypala ze sebe omluvy.
„Je to jen škrábnutí,“ mávl rukou blonďák.
„Brácho, tohle jako škrábnutí nevypadá,“ starostlivě pronesl Takashi. „Měl bys zajít do špitálu, ať se na to mrknou.“
„Neboj, zajdu tam,“ přikývl Minato.
„Co se ti vlastně stalo?“ zajímala se Kushina.
„Nepřátelský kunai na misi,“ vysvětlil. „Naštěstí jeden z mého týmu umí lékařské techniky první pomoci. Zastavil krvácení, ale rána ještě neměla čas se pořádně zhojit, takže jak si mě za ni chytla, znovu se otevřela.“
„Už jsem se omluvila,“ uraženě zafuněla dívka.
„Nic ti nevyčítám. Nevědělas to,“ pronesl smířlivě a lehce se pousmál.
„To bylo od toho zranění, žes vypadal tak přepadle,“ zajímal se Takashi. „Nebo se stalo něco vážného?“
„Ne. Ani ne,“ zavrtěl hlavou Minato. „Jen…“
„Jen co?!“ zvolala podrážděně Kushina. „To to z tebe budem tahat jak z chlupatý deky?“
„Kushino, nech to být. Nemám náladu se s tebou hádat. Mám za sebou hodně ošklivou misi a rád bych si užil chvíli klidu. Rozumíš,“ pronesl a obrátil se k odchodu.

Rusovláska chtěla ještě něco říct, neboť s ní opět lomcovala její prudká, výbušná povaha, ale Takashiho ruka na jejím rameni ji zarazila. Udiveně se na svého společníka podívala. Ten akorát zavrtěl hlavou a pak na ni pohlédl.

„Nech to plavat. Stejně ti nic neřekne. Právě se vrátil, zraněný a skleslý a ty na něj hned vyjedeš,“ pronesl tiše.
„Když on mě vytáčí jen svou přítomností,“ odsekla rázně, vzápětí však pokračovala o dost mírnějším hlasem. „Ani vlastně nevím proč.“
„Pojď, projdeme se,“ vybídl ji Takashi s úsměvem. Následovala jej.

Hodnou chvíli se potulovali beze slova, ztraceni ve svých myšlenkách. Oboje se shodně týkaly jejich týmového kolegy, leč u každého z nich z jiného důvodu.

„Víš, takhle jsem ho viděl jen jednou,“ začal znenadání mladík. „A to, když zemřela Kazumi.“
„Co si teda o tom myslíš,“ zeptala se rusovláska.
„Nevím. Buď ztratil někoho z týmu, nebo zemřel někdo, kdo si podle něj zemřít nezasloužil.“
„Jakože zabil nevinného?“ zvolala užasle i pohoršeně Kushina.
„To snad ne,“ zavrtěl rázně hlavou její kamarád. Pak zoufale rozhodil rukama. „Já nevím, co se na té misi stalo! Ani neznámé předmět té mise. Jednalo se o záležitost ANBU. Tam mohlo jít o cokoliv. Krádež tajného svitku, osvobození nebo naopak vražda někoho důležitého. Prostě cokoliv a bůh ví, co se stalo.“
„Myslíš, že pokud někoho zabil, že to bylo oprávněně?“
„To nevím, ale jedno vím jistě. Minato nezabíjí bezdůvodně, takže pokud někoho připravil o život, důvod jistě měl,“ pronesl Takashi pevně.

Dalších několik minut kráčeli tiše. Brzy vyšli z vesnice a nyní kráčeli potemnělým lesem. Světla již ubývalo a i teplota klesla na víc než příjemný chlad po žhavém dni. Záhy vyšli na nepříliš vysoký kopec, ze kterého však byl krásný výhled na ulice Konohy zářící světlem pouličních lamp.

„Zabilas někdy někoho, Kushino,“ zeptal se tiše. „Vidělas vyhasínat život v očích nepřítele? Cítilas žár jeho krve, kterou jsi prolila na svých rukách?“
„Ne,“ zaraženě hlesla dívka.
„Já i Minato ano,“ šeptl mladík a zahleděl se na tmavnoucí oblohu, kde začaly pableskovat první hvězdy. „Zabil jsem třikrát a ani na jednoho z nich nemohu zapomenout.“

Odmlčel se. Kushina se neodvažovala promluvit. Ticho, které po jeho slovech zavládlo, mělo na ni tísnivý dopad. Napjatě na něj hleděla a čekala, až promluví.

„Minato jich má jako ANBU na kontě daleko víc. On si uvědomuje úděl shinobiho. Ví daleko lépe než ostatní, že jsme zabijáci poslušní rozkazům nadřízených. Když řeknou – zabij, zabíjíme. Když řeknou – ukradni to, tak to ukradneme. Bez ptaní, bez zbytečných řečí.“
„To je hrozné,“ vydechla zděšeně.
„Tobě to dojde taky, až poprvé zabiješ. Zatím jsi neprolila krev, nevzalas něčí život. Jsi nevinná, proto nás nesuď moc příkře,“ pronesl se zvláštně smutným úsměvem Takashi a položil ji ruku na rameno v povzbudivém gestu.
„Kdy… kdy… Minato zabil poprvé?“ zeptala se po chvíli.
„Když mu bylo dvanáct let. Při druhém kole chuuninských zkoušek,“ suše a bez váhání odvětil Takashi, aniž by na ni pohlédl.
„Už ve dvanácti?“ Bože, první zabití už ve dvanácti!
„Nic zvláštního. Ve dvanácti jsou někteří opravdu talentovaní už ANBU, elitní zabijáci. Aspoň tady v Konoze. Nevím jak u vás ve Vířivé,“ pokrčil rameny Takashi.
„Tam to chodilo podobně, ale z mého ročníku, pokud vím, tak nezabil ještě nikdo,“ pronesla pomalu Kushina, přemýšlejíc pečlivě nad každým slovem.

Nemohla říct, že už dva roky ve Vířivé nebyla. Sotva to řekla, pocítila nebývale silný stesk po domově, příbuzných a starých přátelích. Krk se jí stáhnul a rty pevně sevřely. Do očí jí vhrkly slzy. Byla ráda, že se na kraj snáší tma. Takashi alespoň neuvidí její slzy. Teď toužila jen po jednom, být sama. Rozloučila se nepatrně se chvějícím hlasem a rychlým během se vrátila do vesnice. Okamžitě zamířila do svého podkrovního bytu.

Sotva se za ní zaklaply dveře, klesla na postel v neovladatelném pláči. Stesk po rodičích, bratrovi a sestře byl příliš silný. Zde, v soukromí svého bytu, skrytá před zraky ostatních, mohla odhalit své pocity a slzy, které předtím skryla.

V době, když do ní zapečetili Kyuubiho a trénovala, aby jej dokázala zvládnout, si to nepřipouštěla. Jistě, myslela na své blízké a stýskalo se jí, ale díky tvrdému tréninku a neustálému dohledu ANBU, dokázala vzpomínky odsunout do pozadí.

Jenže nyní se dva roky potlačovaný stesk přihlásil. Najednou jí chyběl její starý domov. Smích lidí, které znala od narození. Cítila se osamělá. Ačkoliv si zde za těch několik týdnů získala několik přátel a kamarádů, chyběl jí člověk, s kým by sdílela vzpomínky a důvěrnosti dětství.

Na mysli jí vytanul Minato. Cítila, ne, věděla, že s ním začala špatně. Zvláště po té, co jí tehdy řekl Takashi. Pro Minata musel být šok spatřit ji. To jak vyletěl v kanceláři Hokage vedlo k výbuchu její prudké povahy. A záhy na to, na cvičišti, to byla její vina a věděla to. Každý má nějaký sen a neměla právo ho kvůli tomu urážet. Jenže v ní bublal vztek a jeho chladné vystupování ji opět vytočilo. Nyní jsou tým a měli by spolu vycházet, i když se přáteli asi nestanou. Jeho slova o tom, že se na shinobiho nehodí, a že by se raději měla věnovat hrncům, ji urazilo. Zítra se mu omluvím.

Polštář, který pevně svírala, byl brzy promáčený neutuchajícím přívalem horkých slz. Netrvalo dlouho a vyčerpaná pláčem usnula.

Minato vylezl na střechu svého domu a užíval si rychlého utichání ruchu v ulicích. Sledoval vesnici, kde většina obyvatel již spala. Jen v několika oknech se ještě svítilo. Rty mu zvlnil posmutnělý úsměv.

Lehl si na záda a roztáhl ruce. Střecha rozpálená horkým dnem nyní vydechovala nahromaděné teplo a příjemně jej hřála do zad. Pohled svých očí upřel na oblohu, kde se na černém sametu noci matně blyštěly myriády stříbřitých hvězd.

Konohu miloval. Pro ni a její obyvatele by ochotně položil život, kdyby to bylo zapotřebí. Proto toužil po titulu Hokage, aby mohl vesnici chránit. Dosud však pro ni jen zabíjel. Znal úděl shinobiho. Bez ptaní plnit rozkazy, ať jsou jakékoliv, což ovšem neznamenalo, že s nimi musí souhlasit.

Zabíjel a to často. Nikdy však pro potěšení. Jako ANBU plnil mise, které vesnici a její obyvatele měli hlavně chránit, ale při vzpomínce na poslední misi, měl pocit, jakoby mu ledová ruka sevřela srdce. Tolik zabíjení.

V paměti mu nejvíce utkvěla jeho poslední oběť. Mladičká dívka s vlasy stejně rusými jako měla Kushina. Ještě teď viděl její výraz plný bolesti a nepochopení, když probodl její drobný hrudník kunaiem. Neměla zemřít a věděla to. Bože, nemohla být starší jak dvanáct let! Takové děti by neměly umírat! Šanci jsem jí dával, dával, ale…

V očích jej zaštípala sůl a z koutku očí začaly vytékat tenké praménky slz. Nechal je stékat po skráních a vpíjet se do jeho zlatavých vlasů. V krku se mu udělal obrovský žmolek, jenž mu bránil dýchání. Několikrát naprázdno polkl, aby se ho zbavil, ale marně.

Pozvedl ruce před obličej. Ač věděl, že jsou čistě umyté, cítil na nich vlhké teplo lepkavé krve oné dívky. Jsme zabijáci. Všichni do jednoho. Nechal ruce klesnout zpět vedle sebe. Propadl se do bezútěšných myšlenek o svém životě. Aniž by si to zprvu uvědomil, v dlaních otevřených k obloze se začaly tvořit dva drobné víry. Oba, podobni štíhlým tornádům, narostly do několikametrové výšky. Stříbřitě pableskovaly, vlnily se a kroutily. V tmavé noci poskytovaly krásný pohled.

Minato zavřel oči a ze své hlavy vytěsnil veškeré myšlenky. Spodní části obou vírů začaly růst do šířky, dokud nepohltily celé dlaně. Jakmile se dotkly konečků prstů, rozpadly se. Nyní z každého prstu vycházel jeden vír podobný stuze.

Otáčely se, vzájemně proplétaly a ovíjely v dokonalé harmonii. Jejich stříbřité a namodralé pableskování představovalo dech beroucí podívanou. Pohyb větrných stuh se neustále zrychloval, až vířily ve zběsilém reji, dokud se opět nesjednotily do dvou silných vírů.
Minato jimi nechal odplavovat špatné pocity a myšlenky. Potřeboval obnovit svoji duševní rovnováhu a tohle byl jeden z těch lepších způsobů.

Před očima se mu zjevil dívčí obličej. Zpola mu přinášel muka a z části naději na druhou šanci. Nechtěl nad tím přemýšlet, příliš to bolelo. Chtě nechtě jej to vrátilo ve vzpomínkách zpět k misi a vzápětí k tomu, jak se choval ke Kushině. Nemohla vědět, že je tak podobná jeho lásce Kazumi. Nebyla to její chyba. Uvědomil si, že se choval jako hlupák. Zítra se jí omluvím.

Víry se rozpadly a zmizely. Mladík vstal, protáhl se a vrátil se zpět do domu.

Podle hodin nespala více jak hodinu. Promnula si uplakané oči a vešla na balkón. Chladný noční vzduch jí udělal dobře. Opřená o zábradlí hleděla se zvláštním zalíbením po ztemnělé vesnici. Vždycky měla ráda tyhle temné, tiché hodiny dne. Najednou její pozornost upoutal pohyb v temnotě o pár ulic dál. Co to bylo? Pták? Nebo se mi něco zdálo?

Vzápětí znala odpověď. Sledovala vlnící se stříbřité víry. Se zatajeným dechem sledovala úchvatné divadlo. Co je to? Nějaké jutsu? Zvláště se jí líbilo, když se víry rozpadly v deset jiných, menších a jako stuha štíhlých. Pocítila zvláštní lítost, když víry zmizely a víc se neobjevily. S povzdechem se vrátila dovnitř a zavřela dveře.