Minatův příběh lásky - Kap. 2

Kapitola 2.

Minato seděl na vrcholu útesu, jenž se vypínal nad Konohou. Pod ním na vesnici hleděly podobizny tří vůdců vesnice. Tohle místo miloval. Měl k tomu několik důvodů. Nikdo sem nechodil, takže tu mohl být sám se svými myšlenkami a pocity. Navíc odsud měl krásný výhled na celou Konohu, jíž byl z duše oddán a do širého okolí i daleko za hranice vesnice.

Nastavil obličej teplému větru a nechal jej, aby osušil slzy, jež stékaly po tvářích, staženými zoufalstvím a duševním utrpením. Ta dívka… Zavrtěl hlavou. Nechtěl na to myslet. Příliš to bolelo. Jako vyleštěná měď rudé vlasy, světlá pleť, stejné oči. Dokonce i to oblečení. Černé triko s krátkým rukávem, tříčtvrteční přiléhavé kalhoty, téže barvy a standardní chuuninská vesta v khaki zelené.

Doběla rozžhavený spár se zaryl do jeho duše a znovu otevřel ránu, která se již téměř zahojila. Krutý osud nebo druhá šance? Nevěděl a nyní na to nechtěl myslet.

Uvědomoval si, že se k ní zachoval příšerně, ale omluva a vysvětlení by to spravilo. Jenže jí do toho nic nebylo. Nepatřila k týmu. Tušil, že svým chováním ji odradil, a že se z nich asi přátelé nikdy nestanou.
„Tak ať! Nikdy jsem neměl moc kamarádů,“ zavrčel nahněvaně.

Zavřel oči a ztratil se ve svých myšlenkách. Nebyl si jistý, jak tam tak dlouho seděl, ale když se konečně rozhlédl okolo, zjistil, že má tak pět minut, dostat se na cvičiště. Povzdechl si a zmizel. Jen obláček jemného prachu pomalu mizel, rozehnán odpoledním větrem.

„Tak máme tak dvě hodiny času, Kushino-chan. Co podniknem,“ zeptal se Takashi, když vyšli před hlavní budovu Konohy.
„Šla bych se najíst. Mám hlad jako vlk,“ odvětila rusovlasá dívka.
„Bezva nápad,“ rozzářil se mladík, „taky bych něco zakousl. Kam chceš jít?“
„Nevím, Neznám to tu. Doporuč něco. Ty jsi místní,“ šťouchla do něj s úsměvem Kushina.
„No, napadá mi Ichiraku rámen. Tam ho maj fakt luxusní. Nebo můžem zajít do Yakiniku, tam dělají skvělé grilované maso. Teda ugrilovat si ho musíš sama, ale je perfektně naložený. Mňam,“ rozohnil se Takashi.
„Hm, to zní dobře. Pojďme tedy tam, Takashi-kun,“ usmála se rusovláska. „Jen doufám, že tam nebude ten blbec Minato.“
„Tak o tom silně pochybuju. Do Yakiniku moc nechodí a po tom, co se stalo u staříka Hokage, nebude mít myšlenky na jídlo. Předpokládám, že ho uvidíme až na cvičáku,“ zamítavě zavrtěl hlavou její společník.
„Proč tam nechodí? Když říkáš, jak je to tam dobré, tak je divné, že tam nechodí,“ udiveně pronesla.
„Na to přijdeš časem sama,“ smutně pronesl Takashi. „Opravdu nechceš radši zajít na ten rámen? Na to maso mi nějak přešla chuť.“
„Stalo se něco?“ Proč se chová najednou tak divně?
„Ale nic,“ potřásl hlavou Takashi. „Tak pojďme.“

Netrvalo dlouho a stáli před poměrně nenápadnou budovou. Jediné co ji činilo nápadnou, byl okrasný vývěsní štít. A ta nádherná vůně. Kushině zakručelo v žaludku tak hlasitě, až se ona i Takashi rozesmáli.

Vešli dovnitř a dívce neušlo, že se její nový kamarád rychle rozhlédl, kdo tu je. Přišlo ji to zvláštní, ale taky mohl hledat volná místa. Nedivila se, bylo tu opravdu hodně hostů. To není zase tak divné. Je čas oběda.

„Pojď, představím tě ostatním. Budou závidět, jakou kočku máme v týmu. Třeba se někde sešoupnou a udělají nám volno,“ vybídl ji s úsměvem černovlasý mladík. „Koukám, že jsou tu skoro všichni.“
„Kdo všichni?“ zeptala se Kushina se zájmem.
„Spolužáci z akademie,“ odvětil.
„Hej, bando. Přestaňte se chvíli cpát a věnujte mi chvilku pozornost,“ zahulákal.

Okamžitě se na něj upřely pohledy všech přítomných. Většina ho pozdravila kývnutím hlavy nebo veselým pozdravem. Jen několik lidí se odvrátilo bez pozdravu a dál se věnovalo svému jídlu. Kushinu přepadla nečekaná ostýchavost. Nebyla zvyklá, když byla nebo měla být středem pozornosti. Za poslední dva roky, kdy ji drželi v přísně tajné výcvikové místnosti pod sídlem elitních ANBU jednotek, takřka odvykla lidské společnosti.

Když si však všimla, jak na ni ostatní koukají, okamžitě ji ostych přešel. Pohledy ostatních byly stejně překvapené a nevěřící, jako Takashiho a Minata před necelou hodinou. Co se tady sakra děje?

„Lidi, tohle je Uzumaki Kushina, kunoichi ze Skryté Vířivé a nový člen týmu 13,“ hrdě prohlásil Takashi, dost hlasitě, aby jej všichni slyšeli.
„Teď už z Konohy,“ opravila jej. „Ráda vás poznávám.“
„Tak máte konečně nového člena, co?“ ozval se mladík se světlou pletí a po ramena dlouhými vlasy barvy havraních křídel.
„Kushino, tenhle černovlásek je Uchiha Fugaku, dědic a budoucí hlava klanu Uchihů. Vedle něj sedí Aburame Shibi a Inuzuka Tsume. Dál tu je Hyuuga Hiashi a Hyuuga Hizashi, bratři z jednoho z nejsilnějších klanů v Konoze,“ představil jí nejbližší mládež u stolu.

Postupně jí představil všechny své spolužáky a známé. Všimla si, že jednotlivé týmy sedí pohromadě, a i když se baví s ostatními z jiných týmů, příliš se mezi ně nemíchají. Jen u tohohle stolu byla výjimka.

Přijali ji s opatrným nadšením. Přeci jen nemůžou vědět, co ode mě mohou čekat. Byla ráda, že jim udělali místo u stolu, a když se na stole objevila nová porce masa, ihned hodila na gril tři plátky. Měla hlad, až to bolelo. Maso na grilu vonělo tak báječně, že se jí sliny sbíhaly a žaludek se stahoval nedočkavostí.

U stolu se rozproudila živá zábava a ona cítila, že ji přijali mezi sebe. Všechno bylo fajn, dokud nepadla otázka, která všechno pokazila.
„Hej, Takashi, kde je vlastně Minato?“

Kushina si později nemohla vzpomenout, kdo tu otázku položil, ale sotva zazněla, na zábavu to mělo stejný dopad, jako kýbl vody na oheň. Rozhovory okamžitě utichly, ústa přestala žvýkat a všechny pohledy se stočily na osloveného.

„Nevím, asi šel trénovat,“ pokrčil rameny mladík a doufal, že tím to přestane.
„Se divím, že nešel s vámi, když máte nového člena týmu. Já mít v týmu takovouhle kočku, tak se od ní nehnu,“ pronesl samolibě Fugaku.
„To jsi ty,“ přikývl Takashi. „Minato je jiný.“
„Jo, to je fakt. Já nejsem zrádce,“ poznamenal jedovatě dědic Uchihů.
„A jsme u toho zase,“ otráveně zavrčel Minatův přítel. „Minato není zrádce! Nemůžeš ho pořád obviňovat za něco, co údajně spáchali jeho rodiče! To je, jako kdybych řekl, že celý Uchiha klan je banda zrádců, protože váš předek Uchiha Madara zradil Konohu tím, že ji opustil a utkal se s Prvním.“
„Tak tohle odvoláš, ty smrade!“ vyštěkl zuřivě Fugaku a v jeho očích se objevil sharingan, kekkei genkai Uchiha klanu. S Fugakuem se na nohy zvedlo několik dalších Uchihů.

„Vypadá to na pořádnou rvačku,“ pomyslela si Kushina a připravila se postavit na stranu Takashiho. Ale proč vlastně? On brání toho namyšlenýho pitomce, co mě tak urazil. Měla by být na straně ostatních.
„Takashi za nic nemůže, jen brání svého přítele. A Minato je tvůj týmový partner. Taky by ses za něj měla postavit,“ zašeptal jí v hlase tichý hlásek.
„Ale není to můj přítel!“ odsekla vztekle.
„Ne, ještě ne. Vůbec nevíš, o co jde a proč se tak zachoval. Třeba má nějaký důvod,“ odvětil hlásek klidně.
„Tak dost! Uklidněte se. Fugaku, Takashi má pravdu,“ ozval se mladík, který jí byl představen jako Nara Shikaku. Zaujal ji. Ve svém ošumělém oblečení a se dvěma ošklivě vypadajícími jizvami přes obličej.
„Děti nenesou vinu za činy svých rodičů. Navíc byli očištěni. Nechal bych Minata být,“ přidal se Akimichi Chouza.
„Nechte Minata-kun být. On je tak úžasný,“ pronesla vášnivě Tsume, což okamžitě potvrdilo několik dalších dívek. „On by nic takového nikdy neudělal.“
„Vás, holek se nikdo neptal. Vždyť jste všechny do něj úplně paf a vidíte ho růžovými brýlemi,“ zavrčel nakvašeně Fugaku.
„Pořád mu, Fugaku, nemůžeš zapomenout, jak tě seřezal při chuuninských zkouškách?“ rýpl si Takashi. Nesnášel, když se někdo navážel do jeho nejlepšího přítele.
„To je jedno! Ale to nemění nic na tom, že zrádce je. Nechal ze…“ nedal se Uchiha.
„TAK DOST!!!“ zařval vztekle Takashi. „Tohle poslouchat nebudu! Fugaku, víš sám, že ani jedno z toho nebyla jeho chyba!“
„Jak to, že ne?! Vždyť…“
„Nebyls ani u jednoho z toho, tak mi nevykládej, jak to bylo, zatraceně! Kushino jdeme!“ vyštěkl vztekle mladík.
„Ale…“ snažila se něco namítat Kushina, ale nedal jí šanci.
„Jdeme. Za chvíli máme být na cvičáku,“ vyrazil ze sebe, z kapsy vytáhl hrst drobných a položil je na stůl. Pak chytil Kushinu za ruku a ne zrovna jemně ji vyvlekl před restauraci. Co se to tady sakra děje?

Už toho měla dost. Těšila se na vzájemnou pohodu a spolupráci a zatím to vypadalo, že jeden z jejích týmových kolegů je zrádce, kterého nesnáší většina vesnice. Sotva vyšli před restauraci, s obličejem staženým hněvem chytila Takashiho pod krkem.

„Tak a teď mi hodně rychle vysvětli, co se tady děje? Minato se ke mně chová tak arogantně a povýšeně, jako bych nebyla víc než bláto na podrážkách jeho bot. Ten Uchiha o něm mluvil jako o zrádci a naznačil ještě něco. Něco, co tě rozzuřilo,“ syčela hlasem zdrsnělým zuřivostí a vlasy jí vlály ve větru jako krvavé plameny. „A můžeš mi vysvětlit, proč na mě každej kouká, jak kdyby spatřil ducha?“

Takashi zbledl a obrazil jej ledový pot. Ta holka se vůbec nezdála. Působila tak křehce a nevinně, ale když ji něco vytočilo, děsila ho. Jemně chytil její ruce, které ho dusily a snažil se je odtlačit.

„Kushino-chan, když mě teď uškrtíš, tak se nic nedozvíš,“ zasípal.
„Promiň. Omlouvám se. Mám takovou prudší povahu,“ usmála se rozpačitě.
„Všiml jsem si,“ přikývl Takashi, ale pořád ji bedlivě sledoval.
„Tak mi to konečně povíš?“
„Tady rozhodně ne,“ rezolutně zamítl mladík a odvedl ji na vzdálené, v tuto chvíli opuštěné hřiště. Posadil se na kovovou prolézačku a pohlédl na oblohu, kde se proháněly bílé, nadýchané mraky.
„Tak co, Takashi. Začneš už, nebo to z tebe mám vymlátit?“ ozvala se netrpělivě Kushina.
„Tak jo. Dobře poslouchej. Třeba ti to pomůže Minata pochopit,“ přikývl Takashi. „Ale to, co ti teď povím, je víceméně přísně tajné. Sice se o tom ve vesnici občas dost mluví, ale přesnou verzi znají tak tři, možná čtyři lidi v Konoze. Já ji znám od Minata. To, co ti teď říkám, se nesmí nikdo dozvědět. Zejména Minato. Zabil by mě.“
„No, to jsem zvědavá, o co jde,“ zavrčela pochybovačně.
„Když bylo Minatovi pět let, stalo se v Konoze něco, co na něj vrhlo hodně špatné světlo. Shinobi ze Skryté Kamenné vnikli do vesnice a pokusili se unést děti předních klanů ve snaze získat jejich dědičné schopnosti. Celá vesnice je chráněná důmyslným systémem. Nikdo nepovolaný se dovnitř nemůže dostat bez toho, aby na sebe upozornil. Pokud ovšem nezná klíč. Ten všem zná jen několik málo elitních anbu a vedení Konohy. Kamenní ovšem pronikli ochranou bez toho, aby na sebe jakkoliv upozornili. Bylo jasné, že někdo zevnitř je pustil.

Klany, k nimž se vloupali, je odhalili a rychle porazili. Když se začalo pátrat po způsobu, jak se dostali do vesnice, všechny důkazy ukazovali na Minatova otce a matku. On byl velitelem anbu a klíč znal, ale tolik shinobi sem nemohl vpustit bez pomoci.

Oba byli usvědčeni a jako zrádci odsouzeni k trestu smrti. Minata jako jediného ušetřili na rozkaz samotného staříka Hokage. Jenže se musel dívat na popravu svých rodičů, jako varování.“
„To je strašné. Nechat malé dítě se dívat na to, jak zabíjejí jeho rodiče,“ vyhrkla Kushina vyděšeně.
„To ano. Ale tím to nekončí,“ přikývl Takashi smutně. „Lidé se Minata stranili a odháněli od něj i své děti. Na akademii na něj ostatní hleděli částečně se strachem, který v nich vzbudili jejich rodiče a částečně se závistí. Minato se totiž velice rychle učil a vše co dělal, dělal lépe než ostatní. Kvůli tomu neměl moc kamarádů. Vlastně jen dva. Mě a mou sestřenici Hanare Kazumi. Byli jsme nerozlučná trojka. Čekali jsme, že nás dají po absolvování akademie do jednoho týmu, ale nestalo se. Kazumi skončila v jiném týmu.
Po akademii, když z nás všech byli geninové se přístup ostatních k Minatovi změnil. Začal být užitečný pro vesnici a při několika misích zachránil nebo pomohl svým týmovým kolegům. Navíc zapracoval Kazumin vliv, která byla velmi oblíbená u ostatních.

Minato Kazumi miloval. Už odmalička. Když se mu ostatní pošklebovali a odmítali si s ním hrát, ona byla ta, která mu zase dodala odvahu a vymyslela nějakou rošťárnu pro nás tři. Milovala jej taky. Dali si slib, že až dospějí, vezmou se. A teď se dostanu k tomu, proč na tebe každej tak kouká. Vypadáš naprosto stejně jako ona.“
„Cože?!“ Kushinu tohle prohlášení naprosto vykolejilo.
„Ano. Stejně dlouhé rusé vlasy, stejný obličej, stejné oči. Velmi podobný účes a takřka totožné oblečení.“
„A proč se Minato teda choval tak namyšleně?“
„Protože se stalo něco, co Minato, a vlastně ani já, do nynějška nepřekousl. Kazumi zemřela.“

To Kushinu zaskočilo, ale leccos jí došlo. Tak proto se všichni tvářili tak zaskočeně. Teď už dokázala Minata pochopit, ale ne odpustit. Odpustí mu, až se jí omluví.

„Jak se to stalo?“ zeptala se přiškrceně.
„K tomu se dostanu,“ odbyl její otázku mladík. „V době kdy se stal chuuninem, se chvíli těšil přízni ostatních. Zvláště dívek. Pohledný, silný a už chuunin. Jenže pak se to začalo kazit.“
„Co se stalo?“ přerušila jej Kushina. Tenhle příběh ji začínal zajímat a tušila nějakou tragédii.
„Všechny dívky v Konoze se do Minata zbláznily. Pochybuji, že to je pravá láska, spíš jen takové dívčí poblouznění, ale vydrželo jim to dodneška. Minato je odmítal. Měl oči jen pro Kazumi. Holky po něm blázní dodnes a pro kluky je velmi obtížné nějakou sbalit. Ony vidí jen jeho. To přináší dost mrzutosti.

Navíc, Minato všechny ve své generaci předčil. Ve dvanácti chuunin, ve třinácti vymyslel techniku třídy A, v patnácti ho povýšili na jounina a tentýž rok vymyslel další techniku. K tomu jej povolali mezi anbu. Ti, co o něm mluví, tak jak jsi slyšela v Yakiniku, mu závidí. Krásný, silný a bohatý. Jediná vada na kráse je ta zrada rodičů.“
„Ale ty jsi tam v grilu, řekl že ,pro údajnou zradu‘ a Nara Shikaku-san pronesl, že byli očištěni. Jak jste to mysleli?“
„Minato asi před dvěma lety plnil ANBU misi v Kamenné. Co to bylo za misi, nevím, ale podařilo se mu získat svitek, který obsahoval informaci, jak Kamenní pronikli do Konohy. Klíč získali z těla elitního ANBU, který jej znal a byl zabit při misi. Stařík tehdy svolal celou vesnici a veřejně očistil jméno Minatových rodičů. Jenže Fugaku a několik dalších se toho drží jak klíšťata a neustále mu to předhazují,“ svěsil hlavu Takashi.
„Proč?“
„To kdybych věděl. Množná proto, že před tím, než je očistili, se hodně šeptalo o tom, že i Minata měli popravit, neboť krev není voda, a když zradili jeho rodiče, zradí časem i on.“
„A co je to za techniku, co vymyslel po svém jmenování na jounina?“ zeptala se se zájmem.
„Hiraishin no jutsu. Časoprostorová technika. Zdaleka překonává obyčejnou techniku problesknutí. Už si ji viděla.“
„Fakt? Myslíš, jak zmizel z kanceláře Hokage-sama?“
„Přesně.“
„Ale vždyť nesložil žádnou pečeť.“
„K tomu, aby se přesunul z místa na místo, je nepotřebuje. Přesouvá se pomocí značek na speciálních kunaích.“
„Aha.“
„Tak se vrátíme k Minatovi, ne? Před dvěma lety se ale stala tragédie. Kazumi byla zabita při misi. Minato měl jít s nimi, jako náhrada za Fugakua, ale na poslední chvíli dostal přísně tajnou ANBU misi. Dodneška mu to Fugaku nemůže odpustit. Tvrdí, že zradil, když nešel s jejich týmem na misi. O té tajné neví. Neví, že Minato plnil důležitější úkol někde jinde.“
„A proč mu to nikdo neřekne?“
„Protože to bylo přísně tajné a dosud je. Jenže Minatovi to ve vesnici dost ublížilo a nijak se nebránil. Nedokázal se z její ztráty vzpamatovat. A aroganci nasadil jako zbroj. Stačí mu, když ho na misích poslouchají, to je vše. Jediným jeho přítelem jsem já.“
„To je hrozné. Je ještě něco, co bych o něm měla vědět?“ zajímala se.
„Ne,“ pronesl Takashi po chvíli ticha. „Nikomu to neříkej. Jinak jsme oba mrtví.“
„Díky. Nyní Minata trochu chápu. Ztratit lásku svého života musí být strašné,“ prohlásila soucitně. „A proč jsi mi to vyprávěl, když je to tak tajné?“ Věděla, že lže, že se stalo ještě něco, ale netlačila na pilu. Však se to časem dozvím.
„Sám nevím. Snad jen proto, že vypadáš skoro stejně jako ona a já tohle v sobě dusím už hodně dlouho. Ale dost řečí. Musíme pohnout. Už je skoro čas.“

Oba vyrazili na cvičák, kde se měli setkat se senseiem a posledním členem týmu.