Poslední Dračí odkaz - Prolog

„Teiren, pečetě už dlouho nevydrží, nevím jak dlouho je dokážu ještě zadržet!“
„Dej mi ještě pár minut, víc nepotřebuju.“
„Dej mi ještě pár minut,“ říkal jsem si skrze zatnuté zuby a přidával na dveře a zdi další a další ochranné pečetě, uvolňoval čím dál víc chakry, abychom dokázali odolat náporu nepřátel, kteří se snažili dostat dovnitř.
„Víš, jak to dopadlo minule, když jsi mi tohle říkala naposled.“
„Nějak si nemůžu vzpomenout, drahý, můžeš mi to připomenout?“
„Velmi rád, lásko. Čekal jsem na tebe dlouhé dvě mučivé hodiny než se připravíš, abychom mohli konečně vyrazit.“
„To víš, chtěla jsem na naší první schůzce vypadat dobře.“
„Jo jasně, jedinej, kdo si ten pohled na tebe užil byli ostatní chlapy, který tě očumovali až jim málem vypadli oči z důlků a div si neposlintali oblečení.“
„Ale, ale, ale, že by na mě můj princ žárlil?“
„Žárlit a na tebe, pch, to nemám zapotřebí, tak hezká zase nejsi.“
Usmála se drobná dívka s ohnivě rudými vlasy a očima jako dva smaragdy. Modrá záře kolem ní ještě zesílila jak posilovala svoji pečetící techniku, kterou začala posilovat dračí chakrou, kterou jsme ona a já ovládali. Z konečků prstů jí vytryskla tmavě šedivá záře.
Spojila se s modrou ve šedomodré spirály, za šepotu tichých slov a skládání pečetí vytvářela prastaré symboly, které měly odolat věky.
Dunivé nárazy, sypaní omítky a praskání zdí ji vyděsilo, ale ne natolik jako desítky stínů, které se míhaly za okny.

Najednou se ozval výbuch, kolem hlavy mi proletěly kousky dřeva a zdi. Instinktivně jsem se sehnula a vyhnula se jim, zachvátil mě silný kašel, když se do místnosti vehnal oblak prachu, který se mi usadil na plicích a oslepil mě, až mi z očí tekly slzy. Věděla jsem, že už nemáme moc času, ale věřila jsem Nayonovi, který se ho určitě pokusí získat co nejvíc, ale nedokázala jsem si odpustit, další poznámku, která ho naštve a dožene k vyšším výkonům.
„Lásko, někdo klepe. Můžeš jít otevřít.“
Chvíli bylo ticho, ale pak jsem uslyšela kašel, nadávky a jeho nespokojené mručení.
„Sakra, proč všechnu dřinu musím zase odřít já a naše princezna si tam jen tak sedí a čaruje. Jestli tohle přežiju, tak si to s ní pěkně od plic vyříkám. Asi přehodnotím i náš vztah a senseiovi řeknu, ať si najde jiného blázna, kterej by pro ní nasazoval krk. Že já blbec jsem se nechal k tomuhle podniku ukecat. Příště už na ten její medový hlásek neskočím a těma kukadlama, ať si mrká jak chce, sensei si může klidně říkat jak jsem spolehlivý a talentovaný. Vždyť je Sennin Šesti cest, tak proč nemůže vybrat nějakou jednoduší cestu, proč má vždycky tu složitou při, které jsem já většinou ten živej štít a musím zachraňovat situaci, vždyť mám IQ přes pět set, to já jsem tady génius a né chůva na hlídání!“
Musela jsem se smát tomu jak se rozčiloval a ještě víc mě rozesmála představa toho jak asi musel vypadat, když ty dveře explodovaly. Z mého bezstarostného smíchu mě probral dračí řev, který mě celou rozechvěl, probudil ve mně prvotní strach, který v sobě má každý člověk z draků zakořeněný, ale mě už neděsil, tak jako ostatní neb jsem se učila u draků spolu s Nayonem, takže jsme už byli na tohle zvyklí.
Zahnala jsem všechny své obavy a soustředila se dál na techniku a věřila, že můj princ mě zvládne ochránit.

Díval jsem se skrze rozbitou bránu a zdi, jak se venku houfují letky černých draků.
Chystali se na smrtící úder. Pečetě, které jsem vytvořil, slábly a tak jsem je zrušil, abych získal alespoň nějakou chakru zpátky. Začal jsem vymýšlet plán, který by nás odsud dostal v jednom kuse nebo alespoň ve dvou. Rychle jsem složil pečetě a vytvořil kolem sebe vzdušný vír, který se kolem mě divoce točil a pulzoval modrou chakrou smíchanou s bílou dračí, která byla schopná odrazit jakýkoli útok. Strop se nade mnou zachvěl a já ucítil jak draci do něj boří své drápy, chrlí oheň, aby ho oslabily. Vypadalo to s námi hodně špatně, hůř než obvykle.
„Hej Teiren, máme tu docela vážný problém.“
„A jaký, zlato, snad jsi nezapomněl jak se otevírají dveře, když jdou hosti na návštěvu.“
„No, vlastně zapomněl, nemohla bys mi to sem jít přijít ukázat nebo raději nakreslit, nechal jsem si totiž doma mozek ve sklenici a nějak mi to bez něj nemyslí.“
„To je ti podobné, drahý.“
„Jak já tu ženskou nenávidím,“ procedil jsem skrze zuby s úsměvem na rtech, hned mi z tváře zmizel, když jsem ucítil, že draci se to rozhodli ukončit. Zahájili útok.
Složil jsem pečetě, v rukou se mi objevila dvě velká větrná kopí, která jsem vší silou mrštil proti dvěma černým drakům, kteří byli nejblíže, a kteří se mě chystali usmažit.
Kopí je probodla skrz naskrz, jejich velká mrtvá těla dopadla na dláždění až se zachvěla země, půda kolem nich popraskala. Dva dole čtyřicet osm zbývá.
Vyšel jsem ven na volné prostranství, i když jsem věděl, že to byla ta největší blbost, co jsem mohl udělat, ale potřeboval jsem získat čas a uvnitř jsem byl jako ve vězení nebo v peci, kde se na mě mohl zřítit strop nebo si mě mohli do křupava upéct. Tady venku jsem měl volnost pohybu a element, který mě chránil a dával mi sílu. Samotný vzduch a nebe.
Draci se zformovali do útočných letek po pěti a já zatím odříkával slova dračích technik, uvolňoval chakru, přitom skládal pečetě, které mě naučil mistr.
Vzdušný vír kolem mě zesílil, v ruce se mi objevilo větrné kopí a vzduch kolem ztěžkl, aby se drakům hůře bojovalo a létalo. Teď se ukáže jestli opravdu za něco stojím. Rozkročil jsem se, připravil se na první letku, která se na mě řítila střemhlav zatímco druhá se chystala plivat oheň, to raději nemluvím o těch dalších.

Slyšela jsem venku dračí řev, hluk bitvy, padání mrtvých těl draků k zemi, která rozechvívala strop, zemi a zdi všude kolem mě.
Cítila jsem jeho bolest, jeho vůli se nevzdat, odhodlání bojovat dál, aby mě mohl ochránit. Zatínala jsem vzteky zuby, kousala se do rtů, až mi z nich tekla krev. Tolik jsem mu chtěla jít na pomoc, chtěla jsem se tady na to vykašlat, nemohla jsem. Byl to úkol daný senseiem, který nám vysvětlil, co by se stalo, kdyby se nám tu věc nepodařilo zapečetit. Zápasila jsem mezi láskou a povinností, věděla jsem, že on by chtěl abych splnila naši misi, misi která nás oba může stát život. Tolik jsem se o něj bála. Byl zdatný shinobi, ale jeho schopnosti v boji nebyly tak dobré jako ty mé, přesto trval na tom ať to zapečetím já, neb mám silnější vůli než on. Ten zatracenej blbec si vždycky musel hrát na hrdinu, i když mu teklo do bot. Byla jsem na něj tak naštvaná jako nikdy předtím. Můj vztek mi dával ještě větší sílu, musela jsem se uklidnit, tohle byla jemná práce, zatraceně, jestli to přežije tak si vyměníme role a tohle bude dělat on.
Země se najednou celá zachvěla a já uslyšela jak strop nade mnou praská. Vzhlédla jsem, uviděla drobné praskliny, které se rychle šířily a zvětšovaly, až najednou explodovaly.
Stačila jsem rychle uskočit, jinak by mě zasypaly kusy kamene. Skrz oblak prachu, kouře a dýmu jsem uviděla padat lidské tělo obklopené vířivým vírem chakry, které s dutým nárazem dopadlo na hromadu kamenů.
„Nayonéééé!!!“ vykřikla jsem zděšením a rozeběhla jsem se k němu.
Klekla jsem si, s hrůzou v očích se dívala na jeho potrhané oblečení skrz, které prosvítaly rudé rány od drápů draků, ze kterých stále tekla krev, barvila jeho bílé oblečení doruda. Něžně jsem mu podepřela rukama hlavu a šeptala mu konejšivá slůvka, zatímco jsem se snažila vyléčit nejvážnější zranění. Díky jeho větrné magii dosud žil, nevěděla jsem jak dlouho.
Oční víčka se najednou pohnula, já uviděla jeho mléčně bílé oči. S hrůzou jsem vyjekla, když jsem je uviděla protkané rudými žilkami, ze kterých se začala řinout krev. Ten blázen, aby mě ochránil, použil tu techniku, kterou mu zakázal používat Rikudou-sensei.
„Nayone, lásko, jak je ti, nebolí tě něco, jsi ještě někde vážně zraněn, řekni mi jak ti můžu pomoct?“
„Už bylo i lépe, sluníčko, neplač mi tu. Víš, že pláč ti nesluší, dělá ti jen vlásky na tvé líbezné tváři.“
Usmála jsem se, protože jsem věděla, že je v pořádku. Snažil se nahnout a něco mi říct. Sklonila jsem se pomalu k němu a oči rozšířené úžasem, když mě ten blázen začal líbat.
Začala jsem se červenat, celou mě rozechvěl ten zvláštní pocit, který jsem měla pokaždé, když jsem byla s ním.
„Na to teď není čas, Nayone.“
„Tohle říkáš pokaždé,“ řekl s úsměvem, rozkašlal se.
Ten kašel byl zlý, viděla jsem jak má na dlaních stopy po krvi, ale nic jsem neříkala, nechtěla jsem se ho dotknout. Věděl, že mám o něj starost a nechtěl mi přidělávat další, hlupáček můj jeden.
„Je tady,“ řekl vážně, když kašel ustal a on se přestal třást.
„Kdo je tady?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Narextzraz.“
Vyděšeně jsem se na něj podívala.
„Ten má být, ale mrtvý. Sami jsme přeci viděli, jak ho sensei zabil s pomocí Bijuu.“
„Ten všivák je mistr iluzí a lží, a k tomu jeden z prvotních draků. Nedivil bych se, kdyby se mu podařilo ošálit i senseie a nějak přežít.“
„To máš pravdu, ale jestli je to on tak proč to rovnou už tady celé nezničil.“
„Proč asi, chce to, co se tady snažíme zapečetit.“
„Jestli to, ale získá je se všemi konec.“
„Nezapomeň, že je to jen jedna z částí, kterou potřebuje, aby mohl probudit Osmičku.“
Znovu se rozkašlal, tentokrát byl záchvat mnohem silnější. Celé jeho tělo se třáslo a já cítila jak trpí. Zatnula jsem ruce v pěst, vstala jsem, vydala se ven k východu. Už jsem nehodlala tomu všemu dál přihlížet.
„Nepustím tě,“ řekl skrze rozbité rty dívaje se na ní.
„Stále mohu bojovat. Přísahal jsem ti, že tě ochráním.“
„Ty zůstaneš tady a jestli se ke mně jen na krok přiblížíš zopakuji ti to, co jsem ti udělala před pěti lety, když jsi mě zkoušel špehovat těma svýma věšteckýma očima,“ pronesla jsem chladným hlasem bez špetky emocí. Zřetelně jsem cítila jeho reakci, naskočila mu husí kůže, při opětovné vzpomínce na ten osudný den.
„Dobře, zůstanu tady a dokončím to co jsi začala, ale pamatuj, až tohle všechno skončí tak chci rozchod, kdo má furt mít nervy z toho jak se snažíš spáchat sebevraždu?“
„No přeci ty, má lásko,“ řekla jsem s ledabylým úsměvem, sáhla pro dva svitky, které jsem měla upevněné na zádech.

Ztuhnul jsem, když jsem uviděl jejich barvu. Rudý a modrý. Tyhle svitky neznamenaly nic dobrého, ať už pro ni, tak pro její soupeře.
„Opravdu chceš ty věci použít?“ ptal jsem vážně a díval se na ní přísným pohledem.
„Ty jsi také porušil mistrův příkaz a použil tu svojí techniku, teď je řada na mě, abych se neřídila jeho pravidly. Pokud sis nevšiml, tak na nás závisí osud lidí a já nehodlám trpět za svoje chyby jestli se Narextzrazovi a jeho černé letce podaří získat to, co je tady.“
„Máš pravdu, už nemáme nic, co bychom mohli ztratit, tohle je stejně náš poslední boj.“
Vstal jsem z hromady suti, otevřel jsem své oči, složil jsem pečetě a probudil v sobě léčivou moc nebeských draků. Zranění se mi zacelila, ale nevyléčila. Měl jsem dvacet minut než se mi všechny rány opět otevřou, ale má síla díky tomu desetinásobně vzrostla.
„Já to tady zapečetím, ty se postarej o ten zbytek. Může jich tam být ještě tak kolem třiceti, přestal jsem to počítat, když se na mě snesli najednou. Dej si, ale pozor na Narextzraze a jeho iluze, slib mi, že se vrátíš, nerad bych o tebe přišel.“
„Nějak mi měkneš, lásko.“
„To víš, někdo musí bejt ten dobrosrdečnej blbec.“
Ohlédl jsem se za ní a viděl jsem jak její tělo začaly pomalu pokrývat železné šupiny. Technika, kterou se naučila od svého dračího mistra a vůdce železné letky Zediaela. Poté vyhodila do vzduchu rudý svitek, natáhla levou ruku kolem, které se jí sám od sebe omotal. Začala nahlas odříkávat slova v jazyce železných draků, která by do lidské řeči zněla asi nějak takto:

Jsem ruka, která vede tvé ostří.
Jsem silou, která tě pohání.
Jsem ničím ve tvé přítomnosti.
Jsem tvá otrokyně, jež ti pokorně slouží.

Pij z plna hrdla krev nepřátel,
jež pro tebe s radostí prolévám.
Hoduj na mase a kostech živých,
jež jim zaživa z těl trhám.

Poníženě tě prosím o pomoc v hodině nejvyšší.
Tví zapřisáhlí nepřátelé opět ohrožují svět lidí.
Společně je budeme zabíjet.
Hlasitě se přitom smát.

Přijď můj mistře, pane, vládče,
já Teiren, tě o to prosím,
připravena zaplatit cenu nejvyšší.

Svitek se jí pevně obtočil kolem ruky a planul jasným rudým světlem. Vší silou udeřila do země, ve které zmizela její ruka neb se otevřel časoprostorový portál, ze kterého vytáhla dva metry dlouhý černý meč na jehož čepeli planuly jasně rudé symboly, které zraňovaly moje oči. Nedokázal jsem přeložit, co znamenaly a popravdě jsem to ani nechtěl vědět. Ten meč byl odporný už od pohledu, vyzařovala z něj neuvěřitelná síla, která sebou nepřinášela nic dobrého. Jedna strana čepele byla zubatá, aby mohla způsobovat, co největší bolest a druhá hladká jako ostří katany. Jílec měl podobu lidské kosti zakončený hlavicí ve tvaru lebky. Ze špičky čepele kapala na zem krev.
Teiren vítězoslavně pozvedla meč a v jejích očích jsem viděl podivné světlo, které nevěstilo nic dobrého. Najednou vykřikla bolestí, když ze svitku vyrazily ostré bodce, které ji postupně probodly ruku až k rameni.
Vykřikl jsem strachy, ale ona se na mě nechápavě otočila a v očích jí planul fanatický výraz. Jako by jí ta bolest dělala dobře. Takovou jsem ji vůbec neznal. Zlehka máchla mečem v ruce jako by to byla jen dětská hračka, která nic neváží a láskyplně si ho prohlížela. Něco mu šeptala, ale nevím co to mohlo být, ale děsilo mě to.
Hned poté vyhodila do vzduchu modrý svitek, který se v něm začal ladně vznášet, jako by snad tančil v nějaké podivném rytmu, který slyšel jen on. Teiren rytmicky pokynula pravou rukou, svitek se rozbalil a ona začala znovu pronášet slova, tentokrát, ale v lidském jazyce a přitom skládala jednou rukou pečeti.

Lehký vánek v tisíce peříček se promění
každé je živlem jenž Zemi vytvořil.

Má vůle dává sílu a tvar.
Měnit neměnné.
Probouzet neživé.
K obraně života,
před věčným zlem.

Otevřete se stovky bran.
Zapějte píseň pomstychtivou.
Propůjčete mi moc světa,
na ochranu před Osmičkou.

Otevřela se další časoprostorová brána, ale tentokrát ne jedna, ale stovky a z každé z nich vylétala malá peříčka, která hrála nejrůznějšími barvami. Byla to úžasná podívaná. Připomínalo mi to malý ohňostroj, při oslavách příchodu jara. Peříčka se začaly skládat do podoby velkého vějíře, mě až moc dobře známého. Vějíře, který vytvořil Sennin Šesti cest pro svoji žačku jako dárek k jejím desátým narozeninám.
Lehce a láskyplně ho vzala do pravé ruky, máchla s ním, vzduch kolem ní se naplnil, blesky, ohněm, vodou a dalšími elementy, které dokázal přivolat jen tento vějíř.
Usmála se na mě, pomalu vyšla po napůl rozbořených schodech nahoru. Věděl jsem, že to musí brát hodně vážně, musí být pěkně naštvaná, když se rozhodla povolat tyhle dvě zbraně. Ještě, že nechala spát ostatní svitky, ve kterých mohlo být ukryté bůhvíco ještě horšího.
Zahnal jsem své chmury, pustil se do zapečeťování a v duchu si říkal, že všechno bude dobré, že to nemůže být, až tak zlé jak to bylo, ten nepříjemný pocit v nejzazším koutě mého já mi našeptával, že to bude ještě mnohem horší.
Shromáždil jsem všechnu svou chakru, začal zapečeťovat tu odpornou věc, která se hýbala a svíjela pode mnou.
Snažil jsem se nevnímat ten rachot, řev, chvění země a hluk bitvy, jež nebrala konce. Bránil jsem sám sobě vší silou, abych se jí nerozběhl na pomoc, ale moc dobře jsem věděl, že bych jí tam nahoře stejně překážel. Tančila svůj tanec smrti, kdokoliv by jí se připletl pod nohy, by zemřel, i kdybych našel odvahu a běžel jí na pomoc, jen bych tím urazil její čest a válečnickou pýchu, které si vážila víc než svého života. Oba dva jsme byly shinobiové. Věděli jsme, co to slovo znamená, i co sebou přináší, že to jediné co nás čeká je smrt v boji. S tím jsme se museli smířit, i když naše láska byla proti tomu. Dokonce i sám sensei něco tušil, říkal nám, že naše společné city nám přinesou jen bolest, my jsme ho neposlouchali, řídili se hlasy našich srdcí. Dost ho to zarmoutilo, ale nakonec jsme obměkčili jeho srdce a dal nám své požehnaní.
Přestal jsem vzpomínat a soustředil jsem se raději na techniku, vzteky jsem se, ale kousal do rtů a snažil jsem si nepředstavovat, jak nahoře bojuje Teiren o život, abych to já tady mohl dokončit a mohli jsme společně zmizet z téhle smrtící pasti, která se kolem nás čím dál tím víc stahovala.
Lil ze mě pot, když jsem dokončoval poslední pečetě, když v tom se celý chrám otřásl, podlaží nade mnou zmizela jako by je někdo vyrval. Díval jsem na nebe, které zatemněl jediný obrovský černý stín. Po ostatních dracích nebylo ani památky. Teiren je dokázala všechny zabít. Oddechl jsem si úlevou a začal jsem rychle po ní pátrat svýma očima, které viděli všechno, co se kolem mě dělo. Srdce se mi zastavilo zděšením, když jsem uviděl Teiren zmítající se v Narextzrazových spárech, snažící se osvobodit. Její křik mě bodal do uší, zastavoval mi srdce. Nechal jsem zapečeťování, rychle jsem zformoval větrné kopí a mrštil ho po té bestii. Kopí proletělo jedním jeho křídlem a on začal ztrácet výšku.
Teiren mezitím vymanila ruku z jeho sevření a vší silou po něm hodila svůj černý meč.
Zasáhla oko.
Narextzraz divoce zařval, když mu magická čepel probodla jeho černé oko. Teiren vítězoslavně vykřikla, ale její křik se změnil v bolestivé zachroptění, když jí drak svým pařátem probodl břicho, vší silou jí mrštil několika set metrů k zemi.
S hrůzou v očích jsem sledoval její pád a snažil se ho zpomalit pomocí vzduchu, podařilo se mi to až jen pár metrů nad zemí, což nestačilo. Tělo dopadlo s drtivou ránou na dláždění, já uslyšel praskot kostí a viděl krev, jak stříká z ran, kde kosti vyrazily skrze kůži.
Rozeběhl jsem se k ní a díval se na její zničené a polámané tělo.
Dýchala, stále dýchala. Její železná kůže dokázala zastavit nejhorší rány, ale i tak byla na pokraji smrti, bez řádné pomoci zemře. Začal jsem ji léčit, cítil jsem, že s tímhle nic nesvedu. Nebeská magie, kterou jsem mohl použít na tohle nestačila.
Celá se třásla, jak v jejím těle probíhaly záškuby bolesti, svaly, kosti a nervy měla poškozené a napnuté k prasknutí. Vnímala teď bolest neuvěřitelně silně, mnohem víc, než by to dokázal, kterýkoli člověk snést.
Otevřela oči, tělem jí projela další vlna bolesti, snažila se mi něco říct, ale rty se jen chvěly a nebyly schopné dát dohromady souvislá slova.
Nedokázal jsem se na ní takhle dívat, bolelo mě to, možná víc než jí. Vím, že za to co se chystám udělat mě bude nenávidět, ale ať, stejně možná nebudeme žít tak dlouho, abych musel snášet její výčitky.
„Neboj se lásko, hned tě dám do pořádku, budeš zase krásná, zdravá a silná tak jako před chvílí.“
Viděl jsem jak se její ruka snaží pohnout, jak mě chce zastavit, ale bylo už pozdě. Složil jsem pečeti, zašeptal slova, levou ruku dal na své srdce a pravou na její.
„Můj život, za tvůj, má milovaná.“
Oči se mi rozšířily a já nahlédnul do nejzazších koutů jejího vědomí. Mé oči prolétaly jejím tělem, hojily rány, dávaly dohromady poničené orgány natolik, aby mohla žít. V tomto momentu jsme byly jedním. Dával jsem jí svůj život, přitom jsem jí pomalu stárnul před očima. Slyšel jsem její emoce, cítil její lásku. Byl jsem tak dojatý, jako nikdy ve svém životě. Pro tuhle ženskou stálo za to zemřít, já se to chystal udělat. Poslední krůček, chyběl už jen poslední krůček, abych zahojil všechna její zranění, když jsem na tváři pocítil ochromující bolest, která mě vytrhla z mého transu.
Užasle jsem zamrkal očima a díval se na tvář Teiren, celou rudou vzteky a zbrocenou krví.
„Co si, sakra, myslíš, že děláš, ty jeden pitomče,“ pronesla s hlasem plným zuřivosti a zloby.
Chtěl jsem jí odpovědět, ale ta rána kterou mi dala mi vykloubila čelist natolik, že jsem nemohl mluvit.
Pomalu se ke mně šourala, nechávaje za sebou rudou šmouhu. Viděl jsem, že většina vnějších zranění je vyléčená, některá vnitřní se pomalu otevírala a rána na břiše to už také dlouho nevydrží.
Doplazila se až ke mně a já byl připraven čelit její zlobě, místo toho mě však pevně sevřela v náručí a začala plakat jako malé dítě.
„Život bez tebe pro mě nemá žádnou cenu. Copak to nevíš nebo je ti to snad jedno. To ti na mě opravdu tolik nezáleží, že zahodíš svůj vlastní život jen proto, abych já mohla žít a trápit se tím, že jsi mě tu nechal samotnou.“
Objímala mě čím dál pevněji a mé ruce ji začaly konejšivě hladit po zádech.
„O kolik let, svého života si díky mě přišel, ty tupče?“ zeptala se mě s pocitem viny.
Nahodil jsem si zpátky čelist, bál jsem se jí to říct, nakonec jsem se nadechl a odpověděl.
„Pět let.“
Roztřásla se ještě víc, nevěděl jsem jestli to bylo vztekem, smutkem či šokem z toho, co jsem řekl.
„Proč jsi to udělal, Nayone?“
„Protože tě miluji, ty hloupá, sám sobě jsem přísahal, že tě ochráním za každou cenu, tak jak to děláš ty.“
„Ale tohle, je moc, má lásko, tohle, tohle…“
„Tohle je to co pro sebe dělají zamilovaní blázni.“
Její oči se opět zaleskly slzami. Něžně jsem ji k sobě přivinul, abych ji ukonejšil, cítil hřejivé uklidňující teplo jejího těla.
„Jaká to dojemná scéna, asi se z toho rozbrečím,“ zazněl posměvačný hlas plný nenávisti nad námi.
„Ukončíme to.“
„Ano.“
„Co pečetě, jsou na svém místě?“
„Chybí už jen poslední, ale nemám už dost sil, abych ji vytvořil, něco mě napadlo. Můžeme použít tamtu pečeť a skloubit ji s tou zakázanou.“
„Víš, co se stane, když to uděláme. Mistr nás předtím varoval, zakázal nám ji používat protože…“
„Mlč prosím, teď už je to stejně jedno a je to naše jediná naděje.“
„Seš ještě větší šílenec než jsem si myslela.“
„Zkus hádat po kom to asi mám.“

Usmáli jsme se na sebe, mlčky si říkaje, co si ten druhý myslí. Naše ruce se vzájemně propletly a naše síla dosud spící hluboko uvnitř nás se začala probouzet.
Pomohli jsme jeden druhému na nohy, dívaje se přitom na svého nepřítele, který kolem nás začal tkát síť iluzí, která nás měla zabít.
Oběma nám to, ale bylo jedno. Měli jsme jeden druhého, nic víc nás už nezajímalo.
Poslední polibek zpečetil naše nevyřčená slova, když jsme použili sílu, která odporuje zákonům shinobiů, abychom tak vytvořili nejsilnější pečeť, která přetrvá věky.
Pečeť Lásky.

Kdesi daleko v jiné době, na jiném místě se jedna dívka a jeden chlapec probudili ze spánku celý zbrocení potem, s nechápavým výrazem ve tváři, prudce tlukoucím srdcem a s tak živými vzpomínkami na sen, který se jim před malou chvilkou zdál.
Těmi dotyčnými byla dívka TenTen a chlapec Hyuuga Neji.