Bez minulosti - 7

Celá jejich cesta proběhla mlčky. Její kamarád ani jednou nepromluvil a ona sama nevěděla, o čem by si mohly povídat. Jediné na co celou dobu myslela, bylo, jak moc nechce odejít. S hlavou sklopenou ho však slepě následovala. Slova ji stále nepřicházela, jak na jazyk, tak na mysl. Byla tak ponořena do svých emocí, že si ani nevšimla, že už jsou na místě. Zastavila se, protože viděla, že Gaara se také zastavil. Zhluboka se nadechnul a vydechnul. Nechápavě ho pozorovala.
„Gaaro?“ zeptala se opatrně a udělala malý krok směrem k němu. Gaara se rychle otočil a znovu se usmíval.
„Tak jsme tady. Měla by sis pospíšit, aby ti doma nevynadaly.“ řekl a postrkoval ji ke dveřím. Aki se zamračila. Prudce se zapřela, odmítaje kamkoliv jít.
„Gaaro, co se děje? Proč se mě snažíš zbavit?“
„Zbavit?“ nechápal Gaara „To se ti jenom zdá. Tak honem, běž.“
Znovu ten úsměv.
„Gaaro!“
Nesměj se.
„Už bys vážně měla jít. Co, když zítra zaspíš.“ zasmál se.
Přestaň.
„Opravdu bych tě nechtěl budit.“ smál se rozjařeně a zatahal ji za ruku. Aki však stála na místě, s hlavou skloněnou.
Přestaň.
„Aki? Co se děje?“ zeptal se starostlivě Gaara.
„Snad si najednou nedostala strach.“ popichoval ji „Neboj se. Určitě si najdeš zase jiné kamarády.“
Už dost. Nech toho.
Pevně sevřela ruku v pěst. Začala se celá třást a pevně zatínala zuby. Gaara vypadal, jako by si ničeho nevšiml. „A já se dokážu o sebe postarat i sám. Než sem tě poznal, tak jsem to přece taky zvlá-“
„Tak už přestaň! Mlč!“ okřikla ho najednou Aki a konečně zvedla hlavu.
„Aki, c-“
„Co to do tebe najednou vjelo, Gaaro? Co se mi tu snažíš namluvit? Nebyl jsi v pořádku a já tě tu mám nechat znovu samotného? A proč vypadáš jako by ti to bylo jedno, že odjíždím? Proč se pořád usmíváš?!“ Aki chrlila jednu otázku za druhou. Byla k nezastavení. Všechen ten vztek, bezmoc a smutek, který se v ní za dnešek nahromadil, potřeboval ven. Nechtěla na Gaaru křičet, ale nemohla si pomoct. Nechápala jeho chování a zraňovalo ji. Připadala si, jako by o její kamarádství ani nestál.
„Aki, posl-“
„Nechci slyšet žádný výmluvy. Vypadá to, že naše přátelství znamenalo něco jenom pro mě.“ vzlykla Aki. Oči ji zvlhly a slzy se začaly drát na povrch. Zoufale je potlačovala, ale už to nedokázala udržet. Nenáviděla se za to.
„Omlouvám se.“
Zarazila se. Překvapeně se podívala na Gaaru, který se sice jejímu pohledu vyhýbal, ale bojácně stál pořád na stejném místě i po tom, co na něj byla tak zlá. Párkrát zamrkala a protřela si oči od zbylých slz. Když se tak dívala na toho malého kluka, který byl o půl hlavy menší než ona, jak se třese, zastyděla se.
„Promiň, nechtěla jsem na tebe křičet Gaaro.“ hlesla Aki.
„Taky nechci, abys odjela.“ řekl Gaara tiše.
„Cože?“
„Říkám, že nechci, abys odjela.“ vyhrkl už hlasitěji Gaara a studoval přitom své boty.
Když se dostala z šoku, zaplavila ji vlna radosti. „Opravdu? Takže proč ses pořád usmíval?“
„Protože jsem věděl, že nechceš odejít. To, že bych ti řekl, že chci, abys zůstala, by ti nijak nepomohlo. Chtěl jsem ti to aspoň trochu ulehčit.“ vysvětlil.
Aki se rozzářila, jako vánoční stromeček. „Díky bohu. Myslela jsem … Ani nevím, co jsem si myslela, ale jsem ráda, že už je to pryč.“
Gaara se trochu pousmál. Byl rád, že si to vyjasnily a zase se udobřily. „To stěhování zvládneš.“
„Jak to můžeš vědět? Už tě neuvidím a jezdit za tebou určitě nebudu moct.“ řekla pochybovačně Aki.
„Vím to, protože tě znám. Všichni tě budou mít rádi. Budeš mít spoustu přátel.“ ujistil ji.
„To je sice moc pěkné, ale přesto se spolu neudivíme.“ hlesla.
„Suna a Konoha od sebe nejsou zase tak daleko. Souhlasím s tím, že to bude menší problém, ale vím, že to nebude napořád. Jednou se zase setkáme.“ řekl sebevědomě Gaara a široce se usmál.
Aki mu úsměv opětovala. „Asi máš pravdu.“
„Jsem si tím jistý.“
„Přijdeš se se mnou zítra rozloučit?“ vyhrkla z ničeho nic Aki. Gaara se zarazil, až mu spadl úsměv ze rtů.
„Už nepřijdu, Aki. Je mi to líto, ale nemyslím si, že je to dobrý nápad.“
„Proč ne?“ nedala se.
„Bude lepší, když nikdo z vesnice, kromě pár lidí nebude vědět, že je to kvůli mně.“
„Ale to je přece-“
„Taky se mi to nelíbí, ale nedá se nic dělat.“ přerušil ji nekompromisně Gaara. Povzdechla si.
„No dobře.“
Oba přemýšlely, co říct. Dívali se jeden druhému do očí a přesně věděli co si ten druhý myslí. Přesně ve stejnou chvíli se na sebe usmáli a objali se. Jen tak tam stály v objetí a utěšovali se navzájem.
„Budeš mi chybět.“ zašeptal Gaara.
„Ty mě taky. Ale musíš to zvládnout i beze mě.“ nabádala ho Aki.
„Pokusím se.“ slíbil Gaara. S těmi slovy od sebe odstoupili, stále se na sebe usmívajíce. První se pohnul Gaara. Otočil se k Aki zády a pomalu se vydal domů. Smutně ho pozorovala, jak odchází. Odchází pryč od ní, pryč z jejího života. Už mnohokrát se loučila s kamarády, ale ještě nikdy ji to nebolelo jako dnes. Sevřela ruce v pěst a dodala si odvahy.
„Gaaro.“ zavolala na něj, ještě než zmizel za rohem.
„Gaaro. Nikdy na tebe nezapomenu.“ vykřikla, jak nejvíce mohla a napjatě čekala na jakoukoliv odpověď.
Podíval se na ni s tím nejšťastnějším úsměvem na rtech. „Ani já ne.“
S posledními slovy zmizel za rohem vedlejší budovy, stejně tak jako z jejího života. Z nějakého důvodu dostala nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. Nervózně se rozhlédla kolem sebe. Nic. Oddechla si a než překročila práh svého domu, naposledy se ohlédla na místo, kde Gaara zmizel. Usmála se, když si vzpomněla na jeho výraz. Nikdy ho neviděla šťastnějšího

Probudil se s prvními slunečními paprsky, které ho začaly šimrat na tváři. Pomalu se posadil, zastínil si rukou oči a zahleděl se z okna. Nic se nezměnilo. Obloha, ulice, lidé všechno bylo stejné, jako každé ráno. Veselý dětský smích, živé rozhovory, přátelské pozdravy se ozývaly ulicemi a tlumeně se nesly až k jeho oknu. Přesto si připadal podivně prázdný. Odvrátil se od okna a rozhlédl se po místnosti. Pohled mu padl na hodiny na hliněné zdi. Velká ručička se ve stejnou chvíli přesunula a hodiny odbily devátou. Chvíli na ně zamlkle hleděl. Vzápětí na to prudce vstal z postele, v rychlosti se oblékl a seběhl dolů do kuchyně. Zarazil se, když ji našel prázdnou. Opatrně se podíval do dalších pokojů, ale nikdo v domě nebyl.
„To je divný. Kde jsou všichni?“
Vrátil se do kuchyně, aby si dal něco k jídlu a uvažoval, proč nikdo není doma. Jeho otec je sice věcně v kanceláři, ale do ní chodí až kolem poledne nebo pozdě večer. Zamyšleně se natáhl pro sklenici vody, ale jeho ruku něco zadrželo. Podíval se na ni a uviděl, že se mu palec zasekl na řetízku. Pomalu jej vyvlekl, aby jej nepoškodil a prsten, který na něm vysel, si položil do dlaně. Mlčky si ho prohlížel a vzpomínal na minulou noc. Okamžitě mu bylo jasné, kam všichni zmizeli. Byl právě čas, kdy měla Aki a její rodina odjíždět ze Suny.
Váhavě se postavil. Netušil co dělat. Nebyl si jistý, jestli by vydržel znovu sledovat, jak Aki brečí. Zamračeně vzhlédl k hodinám a netrpělivě přitom podupával nohou. Neuběhlo ani pět minut a už teď mu to připadalo, jako věčnost. V mžiku se rozhodnul.
Potřebuju na vzduch, pomyslel si rozhodně a rozběhl se ke dveřím.