Bez minulosti - 6

Ve chvíli, kdy se Aki zbořil celý svět, byl Gaara tím nejšťastnějším klukem na světě. Dnes to bylo přesně šest let, co se narodil do tohoto světa. A za celý šest let nebyl šťastnější. Plný očekávání čekal na svou nejlepší kamarádku. Měla malé zpoždění, ale Gaarovi to nevadilo. Za tu chvilku už si na Akiiny pozdní příchody zvyknul. S úsměvem shlížel na vesnici a nohama vesele houpal dolů ze skály. S pocitem nedočkavosti a zvláštního napěti občas pokukoval ke vchodu do jeskyně. Ještě dlouhou chvíli ji nikde neviděl. Asi za hodinu však konečně zaslechl hluboké oddechování. Okamžitě vyskočil na nohy a udělal několik kroků k jeskyni. Oddychování bylo čím dál tím blíž a blíž. Když spatřil pramen dlouhých černých vlasů, usmál se a došel blíž.
„Aki.“ vydechl ulehčeně.
Dívka se na něj podívala, tak utrápeně, že úsměv mu okamžitě zmizel.
„Co se stalo? Aki, co se děje?“ zeptal se jí opatrně. Aki uhnula pohledem a vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí. Gaaru to vyděsilo. Když se podíval pozorněji, všiml si, že má červené oči lehce napuchlé od pláče, stejně tak měla lehce načervenalý nos. Ramena měla skleslá a celá se třásla. Gaara začal panikařit. Zmateně k ní došel blíž a opatrně ji pomohl si sednout. Přitom si sedl naproti ní.
„Jsi v pořádku?“
Chabě se pokusila usmát, ale na rtech se jí zformoval podivný úšklebek. Nevěděl, co by měl dělat. Vypadalo to, že se jí o tom nechce mluvit, a tak si jen sedl vedle ní a opřel se o skálu. Tiše čekal, až se rozmluví sama od sebe, jako ona jednou čekala na něj. Bylo to to nejmenší, co pro ni mohl udělat. Nechtěl na ni tlačit, protože vypadala, že se co nevidět rozbrečí.
Aki se snažila být silná. Silou vůle držela proudy slz pod pokličkou. Nechtěla, aby ji takhle Gaara viděl, ale nedokázala od něj odejít. Skrčila kolena a objala je rukama. Hodnou chvíli nehybně seděli v naprostém tichu.
Když si Aki byla jistá, že může promluvit, aniž by se rozbrečela, vzhlédla a podívala se na Gaaru. Trpělivě na ni čekal. Na tváři se jí podařilo vykouzlit slabí úsměv, který ji okamžitě oplatil. Dodala si odvahu a zhluboka se nadechla.
„Budu se stěhovat.“ vyhrkla jedním dechem, nedokázala se mu však podívat do očí. Bála se, co v nich najde. Ticho však trvalo neuvěřitelně dlouho a Aki začínala být nervózní. Přes svůj strach zvedla oči a pohledem vyhledala ty jeho. V okamžiku, kdy se jejich pohledy setkaly, připadalo Aki, jako kdyby ji někdo vrazil nůž do srdce. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Nechala je. Bylo jí to jedno, všechno jí bylo jedno. V životě už nikdy nezapomene na pohled, který ji Gaara věnoval. Jeden pohled a tolik bolesti.
„Promiň. Moc mě to mrzí.“ vzlykala přidušeně Aki, protože hlavu složila do dlaní. „Odpusť mi to.“ Měla pocit, že ho zradila tím nejhorším možným způsobem. Byla znechucená sama sebou. Nedokázala svou zradu nijak napravit. Nemohla se vzepřít rodině, protože věděla, že by to bylo k ničemu. Mohla se jen omlouvat a doufat v odpuštění.
„Aki.“ promluvil na ni tiše Gaara. Viděl, jak sebou škubla, když uslyšela své jméno. Věděl, že poslouchá každé jeho slovo, a proto nevěděl, jak začít. Nechtěl ji nijak ublížit, ale zeptat se musel. Měl své podezření, že tohle všechno se děje jen a jen kvůli němu.
„Aki, víš důvod, proč se tvoji rodiče chtějí přestěhovat?“
Neznatelně kývla hlavou. Když nic neříkala, pokračoval.
„A řekneš mi to?“
Dlouhou dobu neodpovídala. Ve chvíli, kdy na ni chtěl Gaara trochu zatlačit, pomalu zvedla hlavu. Když spatřil její mokré tváře, sáhl do kapsy pro kapesník, žádný však nenašel. Povzdechl si a utřel jí aspoň oči a tváře rukávem.
„Lepší?“ zeptal se ostýchavě. Přikývla a na rtech vykouzlila lehký úsměv.
Gaara nervózně polknul. „Je to kvůli mně, že?“
Nejdříve nechtěla odpovědět, ale uvědomila si, že se to jednou Gaara stejně dozví.
„Ano.“
„Myslel jsem si to.“ povzdechl si.
Překvapeně se na něj otočila. „Ale jak?“
Pokrčil rameny. „Znám svého otce. Měl jsem nepříjemné tušení, že se to dřív nebo později dozví. Navíc tu je ta událost, kdy nás obě rodiny sledovaly.“
„Ale jak se to mohli dozvědět. Jsem si jistá, že ode mě to neví.“ bránila se Aki zoufale.
Konejšivě se na ni usmál. „Vím, že ne. Pokud to byla něčí chyba, tak moje. Můj otec je hodně vynalézavý, a stačí mu sebemenší náznak, aby se dozvěděl pravdu.“
„Co budeme dělat? A proč zrovna na tvoje narozeniny?“ zamumlala nešťastně Aki.
„Narozeniny? Ach, ano. Úplně jsem na ně zapomněl.“ uvědomil si udivený Gaara. Z ničeho nic se začal smát.
„Proč se směješ? Na tom není nic vtipného, Gaaro!“ pokárala ho Aki a zamračila se na něj. Gaara však nemohl přestat a smál se dál.
„P-promiň, ale …“
Jak ho tak Aki pozorovala, naslouchaje jeho živému smíchu, neudržela se a koutky jí začaly cukat. Netrvalo dlouho a její smích doplnil ten jeho. Nebyl to však smích, jakým by se měly děti, jako oni smát. Bylo v něm tolik smutku a bezmoci, až to srdce trhalo.
Když se trochu uklidnily, vyčerpaně se svalili na zem. V tichosti pozorovali azurovou oblohu, bělostné mraky a sluneční paprsky, které mezi nimi občas prosvitly.
„Kdy odjíždíte?“
„Zítra.“ zašeptala skoro neslyšně.
V okamžiku překvapení otevřel ústa, ale žádný zvuk z nich nevyšel. S očima dokořán hleděl dlouhou chvíli před sebe. Bylo mu do breku, ale statečně slzy zadržel.
„Chápu.“ hlesl s mírným úsměvem na rtech. Jeho smaragdové oči se však neusmívaly a ona to věděla. Rychle zamrkala, aby se znovu nerozplakala.
„Mám pro tebe dárek.“ usmála se a mírně pootočila hlavu, aby na svého kamaráda viděla. Ten ji věnoval udivený pohled.
„Nastav ruku a zavři oči.“ poprosila ho. Gaara si s úsměvem posadil a natáhl před sebe ruku.
„Ještě ty oči.“ napomenula ho. Poslušně zavřel oči a na nic se nevyptával. Sám nevěděl, co by měl říct.
Aki sáhla do kapsy a vyndala z ní dva prsteny. Jeden si nasadila a druhý, ten větší nasadila Gaarovi. Byl na něj však moc velký. Zamračila se.
„Můžeš se podívat. Bohužel jsem to nějak zvlášť nedomyslela, takže …“
Gaara se zvědavě podíval na svou ruku. Okamžitě ho upoutal velký černý kámen vsazený do prstenu, spolu s podivnými ornamenty, které do prstenu byly vyryty.
„Páni. Je neuvěřitelný.“ řekl Gaara.
„Taky by měl. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem je našla.“ řekl pyšně Aki usmívající se na něj.
„Je?“
„Přesně. Dívej.“ nastavila ruku, aby mu ukázala svůj prsten na dlani.
„Je skoro stejný, jako ten můj.“ usmál se Gaara.
„Našla jsem je v jednom zapadlém obchodě, kde byly společně. Hned jak jsem je uviděla, vzpomněla jsem si na nás dva.“
S úsměvem pozorovala, jak si jej prohlíží. „Všechno nejlepší k narozeninám, Gaaro.“
„Moc děkuji, Aki. Budu ho nosit stále u sebe.“ ujistil ji a jako důkaz vytáhl z kapsy provázek a navlékl na něj prstýnek.
Aki si jeho dílo kriticky prohlédla, než nakonec souhlasně přikývla. „Dávej na něj pozor.“
„Budu.“ slíbil vážně Gaara. Prstýnek schoval pod tričko a zahleděl se na západ, kde se právě vytvořily červánky. Vypadaly jako velké chomáče cukrové vaty. Aki sledovala jeho pohled.
„Mají stejnou barvu, jako tvoje vlasy.“ promluvila tiše a dotkla se zlehka trčících rudých vlasů. Usmál se.
„Mně se zase líbí ty tvoje. Mnoho lidí v poušti nemá černé vlasy jako ty.“
Zamyšleně se podívala na svoje ebenově černé vlasy, které se jí vždycky neuvěřitelně líbily. „Myslím, že tmavá by ti neslušela.“
Odpovědí, ji bylo pouze slabé uchechtnutí. Aspoň doufala, že se smál, protože mu neviděla do tváře. Seděl k ní zády a stále pozoroval oblohu.
Na oba padla melancholická nálada. Tiše seděly bok po boku, když vzpomínaly na společně prožitý čas, který byl neuvěřitelně krátký. Neznali se ani rok, ale jim to připadalo, jako věčnost. Věčnost, která právě končí. Aki smutně sklopila oči. Chtěla říct tolik věcí, že nevěděla, o čem má mluvit, jako první. Několikrát otevřela ústa, ale nevydral se z nich žádný zvuk. Slova se jí však jakoby vyhýbala. Bylo ji do breku, ale odmítala se znovu zhroutit. Nechtěla, aby jejich poslední chvilky spolu pokazila její slabost. Najednou se Gaara zvednul. Dlouhou dobu stál bez hnutí, ale nakonec se přece jenom na ni otočil.
„Už je pozdě. Doprovodím tě domů.“ usmál se na ni vřele. Nebyla schopna odpovědět. Jeho úsměv ji naprosto odzbrojil. Poslušně se tedy zvedla a následovala Gaaru do jeskyně.