Bez minulosti - 8

Aki pomalu kráčela ulicí a tiše se loučila se Sunou. Byly tu pouze krátce, ale i přesto si to tu zamilovala. Ráda pozorovala západy slunce, které zbarvovalo horizont do ruda. Milovala jemný vánek, který se proháněl ulicemi, ale i prudký vítr, co vál vysoko nad vesnicí. Věřila, že konečně našla svůj domov po tom všem stěhování, kterým musela projít. Ale ze všeho nejvíc si konečně nepřipadala sama. Poznala Gaaru, který od základu změnil její život. Díky němu pocítila tolik nových pocitů a zažila tolik nových věcí.
Nenápadně se rozhlédla kolem sebe. Dívala se hlavně do nejtmavších koutů a odlehlých uliček, ale nikoho neviděla. Trpce se usmála. Nebuď naivní. Už se neukáže.
S povzdechem se dál ploužila ulicí. Její matka si ji starostlivě prohlédla. Chtěla ji nějak pomoci, ale netušila jak. Možná by Tatsumiho dokázala přemluvit, ale podle něj dostal příkaz přestěhovat se přímo od Kazekageho. A s někým tak mocným není radno si zahrávat.
„Zlatíčko, já vím, že se nechceš stěhovat, ale musíš to překousnout,“ řekla Nao a povzbudivě se na svou dceru usmála.
„Já vím. Nic mi není, neboj.“ oplatila ji Aki strojeně úsměv a znovu se pohroužila do sebe.
Když Nao viděla dceřin úsměv, píchlo ji u srdce. Jemně položila Aki ruku kolem ramen, čímž ji přinutila podívat se na ni. „Je mi líto, že ti nemůžu pomoct, ale až budeš dostatečně velká, určitě se zase potkáte.“
Aki překvapeně zamrkala. „Myslíš? Pochybuju, že by to táta nebo Kazekage dovolili.“
„Chm, něco už vymyslíme. Vím, že jsi hodně vynalézavá.“
„Díky mami,“ řekla Aki.
„Copak si to tam šuškáte?“ Překvapeně se zahleděli na Tatsumiho. V rychlosti na sebe mrkly a usmály se na něj.
„Všechno vědět nemusíš, tati.“
„Cítím neplechu.“
Ani nevíš, jak velkou, pomyslela si Aki.
„Raději se dívej na cestu.“ napomenula ho Nao, „A, dívej! Kazekage-sama už na nás čeká.“
Aki okamžitě zvedla hlavu a podívala se směrem, kterým ukazovala. Jakmile ho uviděla, začal v ní prudce stoupat vztek. Zatnula ruce v pěst a přinutila se odvrátit pohled.
Hned jak je Kazekage uviděl, vydal se jim vstříc s širokým úsměvem na rtech. I když se to Aki moc nezdálo, měla pocit, že jeho pohled je upřímný. Energeticky si potřásl s jejím otcem.
„Nakashima-san, jste tu brzo,“ řekl nadšeně Kage.
„Ale vůbec ne. Nemohl bych vás tu přece nechat čekat. To by se nehodilo.“
„Klidně bych čekal celý den. Tak výborného podřízeného, jako vy budu těžko shánět.“
„Děkuji mnohokrát. Jen doufám, že v Konoze mají také tak skvělého Kageho jako vy. Bylo mi stí s vámi pracovat.“
Aki zamračeně a trochu otřeseně sledovala, jak její otec vysekává tomu muži až přeslazené poklony. V jednu chvíli by ho nejraději okřikla, co to dělá, ale udržela se. Raději se od nich odvrátila a zahleděla se na ulici, kterou k bráně přišli. S těžkým srdcem se naposledy rozloučila. Ale právě ve chvíli, kdy se už už odvracela, zahlédla na nejvyšším bodě pohyb. Oči se jí rozšířily překvapením a jako uhranutá hleděla na horizont. Musela si zastínit rukou pohled, protože se dívala přímo do slunce, ale díky tomu jasně viděla postavu, která se proti němu rýsovala. Srdce ji poskočilo radostí a rty se jí zkroutily do širokého úsměvu.
„Aki, už musíme jít.“ zavolala na ni matka. Aki to vnímala, jakoby z dálky. Nemohla se odtrhnout od drobné postavy, která stála na drobném výběžku, který čněl nad vesnicí.
„Už běžím.“ houkla na zpět, ale ani se neotočila.
Hleděla na Gaaru a věděla, že on hledí na ni. Bylo to jejich poslední rozloučení, do doby než se znovu shledají. Usmála se, protože skutečnost, že ho už nikdy nemusí vidět, ji přestala děsit. Tušila, ne věděla, že se znovu setkají a bylo jedno, jak moc času uplyne.
Právě, když se chtěla odvrátit, zadržel ji lehký dotek na tváři. Překvapeně se dotkla líčka, ale nic nenahmatala, kromě drobných zrnek písku.
Gaara, napadlo ji okamžitě a jemně, jako kdyby k ní natáhl ruku, mu ji stiskla. Dřív než všechen písek zmizel měla Aki pocit, že zaslechla tiché sbohem.
„Sbohem.“ zašeptala a prošla bránou, přič ze Suny, přič od Gaary.
Na Kazekageho se ani nepodívala, přestože věděla, že ji zezadu propaluje pohledem a celou scénu pozoroval.
Jen ať se dívá. Však já mu ještě ukážu, pomyslela si Aki.

Rozpačitě hleděl na svou ruku, kde stále cítil její dotek. Netušil, jak to dokázal, ale i na takovou dálku se jí dotknul.
„Sbohem, Aki.“ zašeptal a odvrátil se. Oči mu zvlhly. Snažil se slzy zahnat prudkým zamrkáním, ale vůbec mu to nepomohlo. Seběhl z výběžku a sedl si na místo, kde spolu včera s Aki seděli. Vzpomínal, jak mu oznámila, že se bude stěhovat. Tak mizerně a bezmocně se ještě nikdy v životě necítil. Okamžitě mu bylo jasné, že je to práce jeho otce. Nějakým záhadným způsobem se dozvěděl o Aki a zatlačil na jejího otce. Bylo to podlé a kruté, ale co mu to bylo platné, když s tím nic nezmohl.
„Kdybych byl silnější. Kdybych byl někdo jiný,“ zarazil se. „někdo kdo má sílu a moc.“
V mysli se mu vybavil obraz jeho otce. Přestože ke svému otci necítil žádné velké sympatie, respektoval ho a uznával ho, ale pouze jako skvělého shinobi a Kazekageho. Věděl, že je velmi silný a přesně takovou sílu potřeboval. Tiše se zasmál. „Když budu Kazekage, dostanu právo vídat, koho chci a kdy chci. Nikdo už mnou nebude opovrhovat nebo bát se mně.“
Je rozhodnuto, pomyslel si a tryskem se rozběhl domů.
Tam jej čekalo velké překvapení. Hned jak otevřel dveře, uviděl za nimi stát svého otce. V soku zůstal stát před domem a jen se na něj bezeslova díval. Kazekage mu pohled oplácel s dokonalou maskou. Najednou se ale k němu otočil zády.
„Pojď za mnou.“ vyzval ho a zamířil po schodech nahoru. Ani se na Gaaru neohlédl, aby se ujistil, že jde za ním. Gaara však neměl na vybranou. Jeho tón byl bez známky citu, ale bylo jasné, že to byl rozkaz a ne žádost. Tiše jej následoval do schodů, prošli dlouhou chodbou kolem pokojů, které patřily Gaarovi a jeho sourozencům a zastavil se u posledních dveří na chodbě. Gaara v tom pokoji nikdy nebyl, ale věděl, že je to otcova pracovna. S bušícím srdcem jej následoval dovnitř.
Měl tolik otázek, atmosféra však tak napjaté, že se ze sebe neodvážil vydat ani hlásku. Zavřel dveře a v očekávání hleděl na Kazekageho, který se zastavil u prostorného okna zády k němu. Když nic neříkal, Gaara se začal rozhlížet kolem dokola.
Místnost byla jednoduše zařízená. Po obvodu stěn se vinuly dřevěné skříně. Některé z nich byly naplněné knihami, jiné byly zavřené a podle všeho měli zámek. Na podlaze byl dlouhý hnědošedý koberec s podivnými vzory, které Gaarovi nedávaly žádný smysl. V čele místnosti stál masivní stůl, který byl přeplněný papíry, svitky a nejrůznějšími věcmi. Celý pokoj působil prostorně a byl prosvětlený díky velkému oknu, které se táhlo po celé délce stěny, ale přes to u Gaary nevyvolával příjemný pocit. Chtěl se obrátit a co nejrychleji z pokoje zmizet, v poslední chvíli ho však zarazil Kageho hlas.
„Od příštího týdne nastoupíš na Akademii. Budeš se zodpovídat Kankurovi a Temari.“
Celý překvapený Gaara otevřel a zase zavřel pusu. Nevěřícně se zavrtával pohledem do otcových zad. Chtěl začít protestovat, že je stále mladý a do Akademie má jít až příští rok, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
Kazekgae mírně pootočil hlavu a pohlédl na něj, až ho zamrazilo. S nepříjemným mrazením se Gaara strachy rozklepal a odvrátil od něj pohled.
„Ano, otče.“ zamumlal přidušeně Gaara aniž by odtrhnul oči od svých bot.
„Výborně. Teď odejdi, mám moc práce.“
Gaara beze slova odešel z místnosti. Jakmile za sebou zavřel dveře, opřel se o chladnou zeď. Oproti pohledu jeho otce byla chladivě konejšivá.
Stále lehce otřesený sešel schody a zamířil do kuchyně. Tam na něj čekalo další překvapení. Za tmavým stolem seděla Temari a Kankurou. Tiše spolu hovořili, a když do místnosti vešel Gaara, ztichli a přeměřili si ho pohledem. Ticho přerušila Temari, když vstala ze židle a přešla k lince.
„Jsi v pořádku?“
Gaara pomalu kývl a ostražitě si ji měřil.
„Otec si do pracovny nikoho nezve, pokud to není důležité.“ vysvětlila. Přitom popadla sklenici, naplnila ji vodou a podala Gaarovi. Po dlouhém zaváhání po ní natáhl ruku. Když zjistil, že se stále klepe, rychle ji stál zpátky. Temari se pro sebe usmála a položila sklenici na stůl. Přešla zpátky na své místo a sedla si. Gaara ji zdráhavě následoval, sedl si na židli, přičemž si opatrně přisunul sklenici.
„Otec mi řekl, že příští týden musím do Akademie,“ řekl tiše, stále hledící na sklenici. Sourozenci po sobě úkosem pohlédly.
„Řekl proč?“ zeptal se Kankurou. Nejmladší sourozenec zavrtěl odmítavě hlavou.
„Zatím se tím netrap. Nebudeš tam sám,“ řekla Temari, usmívajíc se na něj. Gaara překvapeně zamrkal, koutkem oka se podíval na Kankura, který souhlasně přikývl.
„Díky,“ zamumlal vděčně Gaara a lehce se usmál na sklenici. Zvedl ji a na ráz ji vypil. Jeho sourozenci ho s obavou sledovali.
Ještě než dopil poslední zbytky vody, věděl, že něco není v nepořádku. Opatrně položil sklenici na stůl a vstal ze židle. Okamžitě se mu udělalo nevolno a celý svět se točil kolem dokola. Pokusil se zachytit stolu, ale kvůli závrati ho minul. Těžce dopadl na zem, kde bez pohnutí zůstal. Slyšel jak na něj Temari volá a třese s ním. Snažil se jí odpovědět, ale nemohl se pohnout. Cítil, jak se propadá do temnoty a celým tělem mu začal prostupovat chlad.