Proměna 17 díl

„Jé,co to tam je?“
„To je jeskyně a přesně tu hledáme.“
„Už tam jsme?“
„Ano, konečně.“
„Takže už dostanu chobotnici?“
„Tupče! Tu dostaneš, až ho chytíme a dáme šéfce.“
„Tak jo.“
„Vrauu!“
„Sly-slyšel jsi to?“
„Jo, pojďme to omrknout.“

Naruto lezl po miniaturních schodech tunelem. Sakra ty schody se točí. Pomyslil si a v to chvíli ucítil suchý vzduch prosycený vůní jeho společníků. S náhlým přívalem energie zrychlil krok. Konečně se tunel srovnal a tak se rozběhl. Udělal jeden ukázkový skok a už zase padal na čumák. Avšak nenastal tvrdý náraz, nýbrž jen takové přistání do peřiny a zavýsknutí přecházející do varovného vrčení. Naruto se podíval za zdrojem zvuku a uviděl svůj klon. Zrušil svojí techniku a pousmál se nad zážitky z toho dne. Uslyšel tiché vrzání a uviděl, jak se díra, kterou právě proskočil pomalu zavírá. Otočil se a pohodlně se uvelebil a přemýšlel. Přemýšlel nad Aneko. Na jejím krutým osudem a na vesnicí plnou lišek, kterou měl mít na starost devítiocasý. Nějakým záhadným způseb se jeho myšlenky zatoulaly k Hinatě a tak nechal myšlenkám volný proud.
„ÁÁÁ…“

„Aha, takže takhle.“
„Už bude chobotnice?“
„Blboune! Musíš chytit ty lišky a sebrat ten meč.“
„Ale ta jedna liška zmizela!“
„Cože? Tak chyť aspoň tu jednu!“
„Ach, ta je roztomilá.“
„A padej!“
„ÁÁÁÁÁÁ!“

„…ÁÁÁ!“ Kurama se prudce zvedl a v tu ránu mu něco přeletělo před nosem. Přikrčil se a uviděl otylého chlapíka z minula.
„To vám to nestačilo minule?“ křikl a hned uskočil čtyřem kunaům připojeným k síti z ocelových lanek.
„Tsss, minule jsme neměli dost času, teď tě konečně chytím.“ Hotaka seskočil za Kuramou na zem, kde se neohrabaně sbíral ze země Ryota.
„Hinato! Sakuro! Stávat!“ křikl přes rameno a z pouzdra vytáhl dva kunaje. Hodil je směrem k nepřátelům a naráz vybuchly. Bojiště zahalil hustý kouř. Kurama vystřelil z oblaku rovnou k dívkám a snažil se je vzbudit.
„Hinato! No tak Hina– ááá!“ nová síť ho obalila a odhodila na ostrou stěnu jeskyně.
„To nemá cenu,“ Hotaka vystoupil z kouře, „podívej se jim na nohy.“ Kuramovi nenávistně hledící oči sklouzly k hinatiným kotníkům. Byly obalené rudými popínavými rostlinami. Sakura měla kytkami pokryté i ruce.
„Co je to?!“ vyštěkl na Hotaku. Ten se chladně usmál a pomalým krokem vyrazil k Hinatě.
„Hotako, kde jsi? Já mám strach!“ kříčel z mizejícího mraku Ryota.
„Tady tupče! Máš tu práci.“ Ryota se otočil, přispěchal k Hotakovy a hladově se díval po okolí.
„Už tu je chobotnice?“
„Sklapni blboune,“ svým tenkým dlouhým prstem ukázal na Hinatu, „tam máš ten meč, pak jí vezmeme k šéfce spolu s-.“
„Ani prstem se jí nedotkneš!“ zavrčel tak chladným hlasem až se Hotakovy zasekla slova v krku. Z Naruta začala stoupat rudá čakra. Náhlý výbuch a místo malé lištičky tu zde stál třikrát tak větší Kurama i s devíti ocasy. Vrčel a třásl se nedočkavostí. Pomalu se přibližoval ke dvojici mužů a cenil zuby. Hluboký nádech a z jeho tlamy vyšlehly ohromné plameny.
„Doton: Doryuuheki!“ Hliněná zeď povstala ze země a zakryla Hotaku i s ryotou.
„Teď, když dívky spí mohu vám ukázat co všechno umím!“ křikl a z brašny vytáhl šest hvězdic. Složil pečeť. „Shuriken kage bunshin no jutsu.“ Zašeptal a z šesti shurikenů tu rázem bylo aspoň dvacet. Ty se zabořily do hliněné zdi a rázem vybuchly.
„Chabý!“ Zeď se rozletěla do všech stran. Hotaka stačil vytáhnout ještě čtyři kunaje a hodil je po Hinatě. Kurama švihl ocasem a kunaje se zabořily do země.
„To možná, jenže ty kytky vypouští smrtelný jed a jestli jim nedáš protijed do dvaceti minut, ony zemřou. Pokud je chceš zachránit hned se vzdáš a dobrovolně odejdeš s námi.“ Hotaka se zlostně zasmál.
„A když vás porazím?“
„To se nestane, a i kdyby, tak ty rostliny budou dál vypouštět jed. Tak co vzdáš se pro jejich dobro?“ Kurama zkřivil tvář vztekem. Drápy zaťal do země a začal se pomalu zmenšovat. Pohled stočil k nebohé Hinatě ležící opodál. Přišel k ní blíž.
„Odvolejte je.“ Hotaka se vítězně usmál.
„Ryoto, dej mu to a vem si ten meč.“ Ryota přistoupil blíž ke Kuramovi. Vytáhl svitek, který rozbalil. Utvořil pár pečetí a přivolal masitý ocelový obojek s pěti řetězy. Na čtyřech z nich byli další menší obojky. Tuto soupravu nasadil Kuramovi. Obojek na krk a čtyři menší obojky nasadil na jeho nohy. Jen co mu nasadil i poslední obojek, ucítil jak z něj mizí síla.
Kurama opět sklouzl pohledem k Hotakovi. Svým pohledem ho probodával tak dlouho, až se otřásl. Pak utvořil několik neznámých pečetí.Popínavé rostliny se stáhly do země. Ryota vyndal další svitek, který rozbalil a položil na zem. Kurama začal vrčet, ale to Ryotovi nebránilo v tom, aby z hinatiny brašny vytáhl černý meč. Položil ho na rozbalený svitek. Něco zamumlal a meč byl pryč.
Mezitím Hotaka vyndal z rukávu dvě malé lahvičky se žlutou tekutinou.
„Co je to?“ zeptal se Kurama rozčíleně.
„Protijed, ale jestli nechceš, tak jim to dávat nemu-“ Hotaku přerušilo Kuramovo vrčení. Pomalu přistoupil k dívkám a tekutinu jim nalil do úst.
„Tak, to by bylo.“ Hotaka zahodil lahvičky, popadl řetěz a prudce s ním škubl. Vyčerpaný Kurama spadl na čumák. S velkou námahou se vyškrábal na nohy a naposledy se ohlédl na Hinatu se Sakurou.
„Odpusť te.“ Pronesl do ticha a běžel spolu s Hotakou a Ryotou tichou pouští.