Mystery Warrior - Kapitola 1.

Vítr mi fouká písek do vlasů
a hledím na poušť nekonečnou.
Mám pocit, že již nesnesu
tu žízeň neutišenou.

Podlamují se mi nohy a padám do písku. Déle už chodit nezvládnu. Ale i tak se plazím dál. Musím se dostat z pouště. Jinak tu chcípnu. Už tu jsem měsíc a mé zásoby jídla a vody se značně ztenčily. Zbyla mi pouze trocha vody. Tu právě vytahuji a tu poslední kapku do sebe leju. Měla jsem z toho sucha úplně vyprahlé hrdlo. Voda mě trochu zvedá na nohy. Zase pevně "stojím" na nohou. Všímám si silnějšího větru. Brzy bude nejspíš písečná bouře a navíc se stmívá. To není dobré… Teď ale nesmím zastavit! Nesmím stát! Pokud zastavím, budu pohřbena za živa. Kráčím dál. Vítr ještě není tak silný. Pohybovat se zvládám.

Náhle něco vidím v dálce. Něco velkého. Sbírám poslední síly a utíkám tím směrem, snažíc se vzdorovat náporu větru. Přibližuji se. Už dokážu rozeznat, co to je. Jsou to nějaké hradby.
Teď už vidím i pohyby.
Náhle mě však prudký vítr strhává k zemi a mě dochází poslední síly.
Nemohu se zvednout.
Brzy upadám do temnoty, netušíc, co mě čeká…
___________

Ticho a temnota jsou mými společníky
a tato okolnost mě nutí
hledět na nebe, vzdát poslední své díky
a seznámit se se smrtí.

Pomalu otvírám ztěžklá víčka a oslepuje mne jasná záře. Tolik světla, tolik bílé, tolik čistoty. Jsem mrtvá? Jsem v nebi? Ale proč v nebi? Měla bych být v pekle. Zasloužím si to! Jsem přece zločinec třídy S. A to už jen proto, že nikdo neví, kdo jsem a jak vypadám.
Všímám si, že ležím v posteli. Opatrně se zvedám a vstávám. Jsem v jakémsi pokoji. Udělám po pokoji pár kroků a rozhlížím se. Najednou se však vidím v zrcadle. Vidím zacuchané rudé vlasy, dlouhé až k lopatkám. Tvář s pronikavě šedo-modrýma očima a dvojitou jizvou přes levé oko. Tu jizvu mám z doby, když jsem byla ve Skryté Listové. Vyslýchali mě. Ale já si nic nepamatovala. Chvíli před tím jsem si vzala své drahocenné pilulky zapomnění, jejichž účinky působí tři dny. Drželi mě tam příliš dlouho. A když jsem si vzpomněla, kdo jsem, musela jsem utéct. Nějak se mi to podařilo, ale… v jednu chvíli si mě někdo všiml a postavil se mi do cesty. Strhl se boj, ve kterém jsem já přišla o oko a on o život.
Potom jsem utíkala vesnicí pryč. Nikdo mě neznal, tak jsem je nemusela zabít. Dostala jsem se z vesnice ven a utekla. Nikdo už o mě neslyšel. Všichni na mě zapomněli. Pustila jsem na ně mlhu zapomnění.
Pořád tu jizvu mám, to znamená, že jsem živá. Ale… kde tedy jsem?
Náhle si vzpomínám. Kde je má kosa?! Moje kosa, kterou mám všude sebou. Kosa, kterou pro mne speciálně vytvořili v mé vesnici. Jediné místo, kde o mě vědí. Ta kosa… ta kosa je to nejcennější co mám. Začínám horlivě prohledávat, ale nikde ji nevidím. V zápalu hledání vyrážím dveře a objevuji se na jakési chodbě. Přede mnou stojí dvě vyděšené lékařské sestry a v tu chvíli mi je jasné, že jsem v nemocnici.
"U-už ses probrala?“ zeptala se jedna ze zmatených zdravotních sester.
Nic na to neříkám, jen se zase rychle odebírám do „svého“ nemocničního pokoje, kde si lehám na postel.
A sakra! Říkám si pro sebe, zatímco buším pěstmi do postele. Co když mě začnou vyslýchat? Potřebuji svoje pilulky, ale u sebe nic nemám. Mám na sobě jen nemocniční košili. Všechny věci maj u sebe oni. To není dobré, to není dobré! Řvu v duchu a silnou pěstí vrazím do postele, až se rozpadne. Musím vytvořit novou pilulku. Ale to zabere čas. Potřebuji být sama. Rychle běžím ke dveřím a zadělávám je pomocí trámů z postele. Tohle by mělo chvíli vydržet… Běžím co nejdál ode dveří, sedám si na zem do kouta a tisknu k sobě dlaně. Začínám do dlaní soustředit svou chakru a pomocí ní vytvářím novou pilulku.
Po chvíli slyším výkřiky Ninjů: "Z tamtoho pokoje vychází zvláštní silná chakra!“
"Rychle! Musíme se tam dostat!“ a chvíli na to už buší na dveře.
Musím se ale soustředit, nesmím jim věnovat pozornost.
Po pár minutách se jim ale daří vyrazit dveře a dostat se dovnitř: "Ty! O co se tu snažíš?“