DeiSaku - Zamilovaní nepřátelé 6

Probudilo mě ranní sluníčko. Jeho paprsky mi osvítily obličej. Zašklebila jsem se. Otevřela jsem oči a zamžourala. Z okna foukal lehký vánek, který si pohrával se závěsy. Vítr se mi dostal až k obličeji a jemně mi rozcuchal vlasy. Chtěla jsem se posadit a protáhnout, ale až teď jsem si všimla, že mě někdo objímá za pas a nemíní pustit. Otočila jsem. Musela jsem vykulit oči a otevřít pusu. Deidara? Co se to sakra…
Aha. Vzpomněla jsem si na včerejší večer. Obrátila jsem oči v sloup. Ale musela jsem se usmát. Jeho rty byly tak hebké, jemné a příjemné. Stýskalo se mi po nich a chtěla jsem je opět ochutnat. Ležela jsem těsně před jeho obličejem. Spal, byl strašně roztomilý a nevinný. Vypadal jako andílek a věřila bych, že měl nad hlavou malou svatozář. To už začínám bláznit? Promnula jsem si pomalu oči. Měla jsem chuť ho pohladit po jeho hladkých tvářích. Ale najednou jsem uviděla, že se Deidei usmívá. Zamračila jsem se. Kde jsem přišla na přezdívku Deidei? Hmm…
„Dobré ráno.“ řekl ještě se zavřenýma očima a s úsměvem na rtech, po kterých jsem toužila.
„Dobré…“ můj hlas se třepal a já viděla, že on to poznal.
Otevřel oči a jeho úsměv opadl. Zadíval se mi do očí, tak hluboko, až jsem musela uhnout pohledem. Pomalu jsem na něj upřela zrak. Jeho ustaraný obličej se nezměnil. Svůj pohled jsem zase upřela zase někam jinam.
„Sakuro… je všechno v pořádku?“ zeptal se ustaraně.
„Jistě.“ hlas se mi nepřestával třepat.
Nervózně jsem upírala zrak na stoleček u dveří. Nevěděla jsem co se děje. Celkem jsem začínala rudnout. Stydím se snad před ním? Ne to není možné. To určitě ne. Pocítila jsem motýlky v břichu a také to, že se ke mně přibližuje. Najednou mi jeho pevnou a hebkou rukou opatrně otočil obličej a naše pohledy se setkaly. Byla jsem krapet nervózní, ale on zachovával klid. Měl pořád jeho vážný a ustaraný výraz, ze kterého se mi podlamovaly kolena. Sklopila jsem zrak. V očích jsem měla slzy. Nebylo to správné, to co se stalo. Nesmí se to stát znovu. I když po tom tolik toužím. I když je to můj nepřítel, něco k němu cítím. Ale tohle nemá smysl, nemělo by to žádnou budoucnost. Po jeho rtech, po jeho objetí a smíchu se mi bude nejspíš stýskat.
„Sakuro…“ řekl to tak bolestně, až mě píchlo u srdíčka.
Podívala jsem se a uviděla jeho smutný obličej. Slzy už mi stékaly po mých zrudlých tvářích, nevydržela jsem se na něj dívat. Nezvládla jsem to. A on to věděl stejně dobře jako já. Spolu být nemůžeme a tohle není správné.

Pohled na plačící růžovovlasou dívku mě ničil. Věděl jsem, až moc dobře, proč brečí. Nebylo správné, že jsem včera večer neodešel. Nemusel bych cítit a vidět tolik bolesti. Není možné, aby to s ní fungovalo. Ale bylo to pěkné. Tenhle život by mi vyhovoval. Koukali jsme na sebe a nic neříkali. Ani jsme nemuseli, naše obličeje mluvili za vše. Rozuměli jsme jeden druhému. Chtěl jsem ji obejmout a nikdy nepustit, chtěl jsem s ní zůstat v objetí, klidně do konce svého života. Nikdy bych ji nikomu nedal. Byla by jen moje a nikoho jiného.
„Dei…Deidaro.“ řekla slabě.
Podíval jsem se jí hloub do očí, abych poznal, co má na mysli. V tom mě její malá ručka pohladila po tváři. V jejich zelených očích se zablýskly nové slzy. Moje ruka automaticky udělala to samé na její rudé a roztomilé tvářičce. Pohladil jsem ji, ale přitáhl si její obličej blíž k tomu svému. Mlčeli jsme. Její pohled se zatoulal na můj kousek nahé hrudi, který nebyl schovaný pod dekou, a pak se očima vrátila zpět a vpíjela se do mých modrých, studánkových očí. Byla ještě červenější, než před tím. I když jsme byli v téhle situaci, dokázal jsem si představit, na co myslí. V duchu jsem se musel pousmát. Přiblížil jsem se k ní ještě víc, políbil ji na čelo a znovu jí koukl do očí. Viděl jsem, že se pomalu přibližuje ústy k těm mým. Nečekal jsem a pomohl tomu. Konečně jsem opět a znovu ucítil její rty. Miloval jsem je, stejně jako ji celou. Přiznal jsem si sám sobě, že jsem se zamiloval. A to opravdu hodně. Správně to není, ale jsem oslepený láskou a zdravý rozum opravdu postrádám.
Polibek byl krátký, ale za to vášnivý. Poznal jsem, že po něm toužila a užívala si ho, jako já. Myslel jsem, že zešílím. Každým pohledem, dotykem a polibkem mě dostávala do stavu naprostého štěstí. Když jsme se od sebe odlepili, přitulila se ke mně a já ji jemně objal. Byli jsme zticha a jen si užívali té chvíle. Ucítil jsem, že její slzy opět tečou po jejích lících. Oba jsme věděli, co nás čeká později. Hlavou mi prolítla otázka, jak se rozloučíme, jestli vůbec. Nemůže jen tak odejít a nechat mě napospas těm tupcům z Akatsuki. Já… ji nepustím. Představoval jsem si život s ní. Ochránil bych ji před vším. Vychovali bychom spolu spoustu malých dětí, jako správní rodiče. Zatím, co já bych dělal nějaké lumpárny s dětmi, ona by se nad tím rozčilovala. Představil jsem si Sakuru s rozčíleným výrazem a se zástěrou kolem pasu. V culíku by měla své krásně lesklé, růžové vlasy. A mezi očima měla vrásku z rozčílení. Byla by pořád tak roztomilá a krásná jako vždy. Jen bych jí políbil na čele a uklidňoval ji.
Ne, já ji nemůžu nechat odejít.

Hořké slzy ukapávaly z mých očí. Objímal mě silně, slyšela jsem jeho tep, a jak dýchá. Uvědomuji si, že tahle chvíle skončí, ale dokud ji mám, užiju si ji. Zvedla jsem hlavu a koukla mu do očí. Uviděla jsem bolest a taky to, že musel zadržovat pláč.
„Musíme jít.“ řekla jsem tvrdě.
Podíval se na mě a jen přikývl. Chtěla jsem se už zvednout, ale zastavil mě. Přitáhl si mě znovu a pohladil mě po vlasech. Objal mě a políbil do vlasů. Na to už jsem zvedla a šla se převléct. Deidei už zmizel, zřejmě se ještě převlíká. Okřikla jsem se v duchu, že mu tak říkám.
Stoupla jsem si nenápadně k oknu a koukala ven. Byl jasný, krásný letní den a v ulicích procházeli vesničané. Uviděla jsem procházející pár. Šli ruka v ruce a usmívali se. On ji zastavil a něžně ji políbil. Naproti ve stánku ji koupil růži a dal jí ji. Vzpomněla jsem si na červenou růži, kterou mi Deidara daroval. Ohlédla jsem se na ni. Ležela vedle mých věcí a byla stejná jako včera. Odvrátila jsem zrak zpátky na roztomilý pár, objímali se. Dívčiny tváře byly načervenalé a chlapec se na ni jen zamilovaně usmíval. Opřela jsem se o rám okna. Tak lehké a krásné bychom to neměli. Deidei je hledaný zločinec a po mně se asi už shání z Listové. Na tenhle 'románek' by se zapomnělo… a my byli zase nepřátelé. I když je to rozumné a dobré rozhodnutí, nechci to tak. Toužím po jeho doteku a polibku. Z přemýšlení mě vytrhlo objetí, které přišlo zezadu. Ucítila jsem zase ty hebké a příjemné ruce. Blonďáček mi zašeptal do ucha, že půjdeme a na to odešel. Hlas byl zklamaný, ale být to tak přece musí.
Vyšli jsme z hostince a beze slov odcházeli. U brány vesnice jsem se ohlédla zpět. Kéž by tohle nikdy neskončilo. Deidara zjistil jakou stranou je má vesnice a šli jsme tím směrem. Mlčky a sklopeným zrakem do země. Nešel se mnou až přímo do vesnice. Mohl by spadnout do nějaké zbytečné pasti. Na začátku Konožského lesu jsme se zastavili. Šli jsme hloub do lesa, nemusí nás nikdo vidět.
„Tak…ahoj.“ řekla jsem a obrátila se k odchodu. V očích jsem měla slzy. Viděla jsem před očima jeho roztomilý, smutný pohled. Chtěla jsem se otočit zpět, ale nemohla jsem. Kdybych zůstala déle, dopadlo by to jen špatně. I když je to vůči nám a naší lásce nefér…
V tom mě chytl za zápěstí a otočil mě zpět k sobě. Zírala jsem na něj, a ani nedutala. Výraz měl stejný jako já, překvapený. Podle všeho to jeho tělo udělalo automaticky. Čekala jsem, co se bude dít dál…