Svět je kolotoč

Narodil jsem se v době, kdy země byla ještě v plenkách a lidstvo dělalo první nesmělé krůčky na svojí cestě historií. Svět ještě voněl novotou, plný svěžích barev a věcí podněcujících zvědavost člověka. Byli jsme jako děti ráje, vpuštěné do světa neomezených možností, objevující a zkoumající vše okolo, fascinováni každou skutečností, kterou nám to zdánlivě nekonečné místo nabízelo.

Časem mi došlo, že to není tak jednoduché. Ve zmatku a chaosu jsme se pokoušeli najít nějaký řád, něco, co by nám dalo jistotu. Začala vznikat první společenství. Nebyly to zrovna skupiny stejně smýšlejících jedinců, na to se tehdy nehrálo a na rozdílné názorové výměny nebyl čas, protože hlavní starostí bylo přežít. Člověk totiž zjistil, že na svém hřišti není sám a o svůj prostor se bude muset poprat a udržet si ho. Přivlekl a ochočil býložravce, postupem času se odhodlal postavit se nebezpečnějším šelmám a po jejich zpacifikování se hrdě prohlásil za pána tvorstva. Pak začaly první války.

Nejdřív se lidi prali o místo. V té době se rozhodovalo všechno, protože kdo si jednou něco vybojoval, on a jeho skupina, v pozdější době rod nebo klan, tam taky mohli zůstat pěkných pár stovek let. Z místa, které je dnes známé jako Konoha, se tehdy postupně oddělovaly menší či větší skupiny lidí; někdo došel až na sever k oceánu a naučil se rybařit, někdo se přizpůsobil životu v horách, na poušti nebo v lese. V lidské povaze je touha vlastnit toho co nejvíc, přinejmenším tedy aspoň tolik, kolik toho má ten vedle. A tak i když lidem stačilo místo a o potraviny nebyla nouze, vjížděli si do vlasů dál.
S tím se pojila další věc. Lidi už měli svoje rodiny, první domy uplácané z hlíny a za nimi kus pole, měli zvířata, zbraně a hrstku spojenců a nepřátel. Ale co dál? Začali si klást spoustu otázek a tou nejpalčivější z nich bylo, co tu vlastně dělali. Nechtěli už jen žít, ale chtěli mít nějaký důvod, chtěli vědět, co je čeká po smrti a zda se mají někomu tam nahoře během své existence zavděčit. Když byly záplavy, velká sucha, požáry, zemětřesení, nemoci a malá úroda, všichni se shodovali na tom, že někdo bohy rozhněval. Když se naopak dařilo, ať už ve válce nebo v jiných aspektech lidského života, bohové byli pozitivně nakloněni. Vznikaly eposy, dramatická vyprávění, příběhy popisující úkazy a děje, které si tehdejší člověk neuměl vysvětlit. Vznikala první náboženství.

Tehdy mi mohlo být kolem dvaceti let, ale nevím to s jistotou, protože jsem to nikdy nepočítal. Ty, které jsem považoval za svou rodinu a přátele, mi v obrovském nájezdu vyvraždila jiná skupina. Sebrala nám půdu i majetek, který jsme do té doby shromáždili. Zbylo nás jen pár. Strašně jsem tehdy zuřil a nedokázal se s jejich smrtí smířit, celé dny jsem jako smyslů zbavený vyřvával, rouhal se, urážel bohy a přírodu samotnou svým primitivním jazykem. Požadoval jsem odpověď na otázku, proč neexistuje nesmrtelnost, proč, když už má člověk všechno na dosah ruky, musí být jeho život tak krátký. Musím se přiznat, že tehdy jsem nevěřil, že tam venku možná skutečně je někdo, kdo mě poslouchá. A kdo se mě chystá potrestat.
O nějaký čas později přišel nájezd sarančat a zlikvidoval i to poslední, co z úrody zbylo. Začala panika, lidé stavěli pomníky, modlili se, ale nic nepomáhalo. Nastal hladomor, a proto nepřicházelo v úvahu nabídnout bohům domácí zvířata. Místo toho se lidé zaměřili na mě, protože už delší dobu se domnívali, že všechna neštěstí v poslední době jsou způsobena mojí vinou – nebylo nikoho, kdo by nevěděl o mém rouhání. Jednoho dne prostě vtrhli ke mně domů a rozhodli se uchýlit k nabídnutí první lidské oběti.
Svázali mě, dotlačili do čela slavnostního průvodu a vyšli se mnou na posvátnou horu. Pak mě shodili ze srázu. Celý ten čin doprovázelo veselí a zpěv písní, následovat měla hostina a modlení, po kterém by bohové lidem konečně odpustili. Nakonec se sebrala i skupina těch prozřetelnějších a šli se podívat na moje tělo, snad aby mě později mohli zakopat nebo spálit. Když zjistili, že jsem přežil, dostali strach. Moje společenské postavení se v jedinou chvíli dostalo z absolutní nuly na post někoho jako vůdce smečky. To ze mě byla modla, to mě se lidé báli, klaněli se mi.

Byl jsem prokletý. To mi došlo až o mnoho let později, kdy svět kolem mě začal stárnout a já jediný jsem stál na místě, bez jediné vrásky, nepoznamenaný zubem času. Nejdřív jsem to nepovažoval za trest, nesmrtelnost jsem viděl jako možnost zkoumat další epochy lidské existence. Jenže pak začalo všechno mně drahé mizet. Život byl neúprosný a utíkal stále dál, kupředu.
Dny a roky se slily ve staletí a já netušil, co mě na světě stále drží. K zápěstím mi bohové, možná samotná příroda, připoutala neviditelná pouta. Svět se mě nechtěl jen tak lehce vzdát.

Lidi už tou dobou přestalo bavit se mlátit oštěpy a házet po sobě kameny v neustálých soubojích o kus země a do popředí se dostalo něco, o co se do té doby příliš nestálo – inteligence. Řemesla. Vynálezy. Umění. Lékařství. Vznikaly obory, o kterých se do té doby nikomu ani nesnilo, vznikaly stroje a díla, která jako kdyby se mě snažila přesvědčit, že můj trest je vlastně požehnání. Během pár dalších staletí se civilizace dostala pár mílových kroků kupředu a prožila obrovský technický pokrok. Už se nesvítilo jen svíčkami, na vědecké teorie se nahlíželo s úctou a přírodní zákony se přestávaly brát jako rozmary bohů. Začalo se stavět do výšky, domy vysoké jako hory, obrovské a majestátní. Města se rozrůstala, vznikaly technické a architektonické zázraky. Svým způsobem jsem v tom období byl šťastný.

Našel jsem si ženu. Bylo mi jasné, že až začne stárnout, budu se muset vypařit – tak, jako už mnohokrát předtím. Ale zamiloval jsem se a učarovala mi povaha té doby a Minene, jak se jmenovala, byla nádherná bytost. Sedávali jsme spolu na balkonu jejího bytu v jedné z výškových budov, tiše diskutovali a já pohledem hledal místo, kde jsem před staletími bydlel ve svojí chatrči s pětičlennou rodinou. Přemýšlel jsem, jestli jsem jediný na světě, kdo se okolo sebe mohl takhle dívat, kdo viděl minulost. Také mě napadlo, kdy asi v tom krásném období plném létajících strojů a neomezených možností přijde zlom. Kdy se zase celý domeček z karet sesype.

Během let cestování po celém obrovském kontinentu jsem zjistil, že svět se točí v kruzích. Že není konec ani začátek, že neexistuje něco jako soumrak historie, po kterém už by nebyly žádné spory nebo boje. Byla dvě stádia – období vzestupu a období úpadku.

Úpadek přišel rychle a bez varování. Lidem se zalíbila nadvláda nad světem, a tak zase jednou zatoužili mít nadvládu i nad sebou, nad těmi méně mocnými. Začala válka, jakou svět neviděl – do té doby nebylo tolik způsobů, jak se vzájemně zničit. Země byla rozrytá, zničená a neplodná, lidé umírali po stovkách a po tisících. Migrovali z jednoho koutu země na druhý, zmatení, vyděšení a hladovějící, jako stádo ovcí, které se pes snaží zahnat do ohrady. Rozmohly se nemoci, voda se znečistila, vědomosti předchozí generace byly pryč a lidé znovu podléhali léčitelným nemocem.
Tak to pokračovalo několik desítek let. Lidé za tu dobu zdivočeli, vraceli se ke svým kořenům, vrátila se víra v nadpřirozeno, ale tentokrát se k tomu přidalo i něco temnějšího. Lidé proti sobě vyvolávali nadpřirozené síly. Když vzduch dostatečně zhoustnul nenávistí, zrodili se z ní první démoni a v jejich čele stanul Juubi – obrovský desetiocasý démon, který svou ničivou silou překonával všechno, co se dosud objevilo na tváři světa.

Země tehdy opět získala nová pravidla hry. Upadla do chaosu, do období, které trvalo desítky, možná stovky let a později vstoupilo do historie jako nekonečná válka. Z nás se stala štvaná zvěř a bojovalo se vzájemně, o přežití, nebo se v neúspěšných pokusech zbrojilo proti démonům, proti kterým jsme neměli šanci. Chodil jsem od domu k domu a snažil se lidem pomáhat a využívat znalostí, které jsem nasbíral kdysi dávno. Většinou mě vyhnali, protože mě měli za šarlatána nebo sluhu temných mocností, či jak se jim říkalo – kdo věděl příliš mnoho, vypadal příliš vzdělaně, byl jednoduše podezřelý.
Tehdy jsem se konečně několikrát pokusil o sebevraždu. Věřil jsem, že můj trest je už dostatečný, že pohled na celé generace trpící takovým způsobem přece musel stačit. Topil jsem se, věšel, skákal z útesů, podřezával si zápěstí, jedl zkažené maso nemocných zvířat. Když mi došly nápady, postavil jsem se před Juubiho, ale ani jeho obrovská síla mi neublížila, rozhodně tedy ne na moc dlouho.

Napadlo mě, že jednou tomu musí přijít konec, že stejně, jako mnohokrát v minulosti, i teď se odněkud objeví nějaká tajemná bytost, zázračné dítě, které zase jednou spasí svět. Pokud se proti démonům nedá bojovat, musí se zkrotit – a měl jsem pravdu.
Do historie vstoupil muž známý jako Rikudou Sennin – poutník šesti cest. Jeho příběh je známý dodnes a v tehdejší době z něj udělali boha – mnohem většího, než jsem jím kdy byl já. On objevil něco, čeho si lidé, dosud posedlí fyzickou silou, nikdy nevšimli. Existence chakry ležela přímo před našima očima a my ji slepě přehlíželi, jako kdybychom nevěřili, že existuje i jiný způsob, jak se démonům postavit. Rikudou cestoval z jednoho kouta země na druhý, rozšiřoval povědomí o nových schopnostech, dával lidem naději, získával si lidi pro náboženství. Říkali si Shinobi.

Párkrát jsem ho zahlédl během svých vlastních cest, kdy jsem smazával stopy o své existenci – ne, že by si mě v chaosu války někdo pamatoval, ale byl jsem zvyklý měnit místa, jakmile jsem vypadal mladě příliš dlouho. Rikudou byl úžasný, nadaný člověk, objevitel prvního ninjutsu a zakladatel ninja technik obecně. Ukázal lidem, že vedle pěstí, zbraní a strojů tu je ještě něco dalšího, něco v nás samotných. Člověk znovu získal sebevědomí, postavil se na vlastní nohy a dychtivě naslouchal slovům nového vůdce.
Nositel první kekkei genkai, člověk s tajemnou minulostí, pak lidstvu prokázal největší službu a ukázal svou pravou oddanost, když do sebe Juubiho po mnoha bojích zapečetil. Byla z něj první schránka démona a hrdina nejen naší generace, ale i těch dalších. Před svou smrtí, kdy tušil, že Juubi by se mohl znovu dostat do reálného světa, démona rozdělil na devět částí, na ocasé démony. Jeho tělo zapečetil a později tak dal vzniknout Měsíci, odrážejícímu v noci světlo tak daleko od naší planety.
Když Rikudou odešel, mnoho lidí truchlilo. Začal nový boj o moc, o obrovský zdroj chakry, kterým démoni disponovali. Bojovalo se o ně tak dlouho, že zdivočeli a aby se předešlo dalším masakrům, po vzoru Poutníka se našlo prvních devět Jinchuuriki pro devět ocasých démonů. Mír to nezajistilo, ale s tím se dalo počítat.

V průběhu následujících sta let mi přišlo vše strašně rychlé. Možná to bylo tím, že lidem zase jednou někdo otevřel oči, jako tomu bylo v období před nekonečnou válkou – vznikala ninjutsu, klany postupně získávaly na vážnosti, svět se rozdělil na civilní obyvatelstvo a ninji, zakládaly se první skryté vesnice, ustanovily se hranice, prosazovaly se nové ideály. Přišel nový vzestup, střídaný válkami a obdobími, kdy si lidé přehazovali Jinchuuriki z jedné strany na druhou. Přesto byl vidět pokrok, existoval mír. Přešly tři války, přičemž se o každé říkalo, že je ta nejhorší, ale já věděl své.

Cestoval jsem po světě, vracel se a objevoval, co mi uniklo. Lidem se podařilo zkombinovat to, co vzniklo v dřevních dobách naší civilizace, kdy jsem se narodil; využívali znalostí, co se zachovaly z technicky nejvyspělejšího období našeho světa a zároveň postupně a nenápadně přibývaly prvky rodícího se ninja světa. Vždy mě fascinovaly vysoké budovy v Amegakure, jakýsi pomník dávno padlé civilizace. Lidé znali počítače, elektřinu, továrny rozhodně nebyly jen záležitostí ruční práce. Přesto se stále využívaly povozy tažené koňmi, poštovní holubi, cesty zůstávaly udusanou hlínou. Vedle toho se objevovali shinobi s neskutečnými schopnostmi taijustsu, ninjutsu i genjutsu, doplňující celou tu zvláštní mozaiku o další rozměr. Svým způsobem jsem byl rád, že to můžu vidět na vlastní oči.

Ve chvíli, kterou považuju za současnost, probíhá Čtvrtá shinobi válka. Své místo v ní našli i hrdinové dnešní doby, silnější a vytrvalejší než kdy dřív. Jako kdyby chakra a její způsoby využití měly dosáhnout jisté horní hranice, limitu určujícího, kolik síly může jednotlivec mít. Skoro cítím, jako kdyby tohle mohla být poslední válka – alespoň poslední z těch, které uvidím. Svět zase jednou stojí na rozcestí mezi mírem a chaosem a já ani teď neznám odpověď na otázku, kterou cestou se vydá. Zažil jsem už řadu událostí, kterým lidé říkají apokalypsa – je to vlastně taková čistka. Opláchne svět od zla, lidstvo alespoň chvíli začíná nanovo, popisuje čistý list papíru a buduje nové základy – kdy přichází ta chvíle, kdy se to všechno znovu zbortí a všechno se opakuje? Svět je jako kolotoč a lidé se ho snaží ze všech sil zastavit, ale nejde jim to, protože jsou sami a brzy jim dojde síla, neudrží ho. Potřebují ho zastavit společně, na cestě za jedním snem, a už se nepohybovat v kruzích, ale jen dopředu. K tomu potřebují někoho, kdo je sjednotí, kdo jim dá tolik naděje, kolik jí kdysi poskytnul Rikudou Sennin, který nám ukázal cestu a díky němu na nás i v noci dopadá světlo, měkká zář Měsíce.

Možná, že až to všechno dojde ke konci, budu volný. Zažil jsem tolik utrpení i radostí, viděl toho tolik, co žádný člověk. Plnil jsem úlohu tichého pozorovatele, neoficiálního kronikáře našeho světa a zažil vzestupy i pády civilizace. Ale už jsem unavený. Toužím po chvíli, kdy mi snad bude dovoleno v klidu zestárnout a zemřít, konečně mít rodinu a potomky, kteří mě přežijí. Možná se rozpadnu v prach ve chvíli, kdy se nade mnou bohové slitují a znovu ze mě bude smrtelník. Možná to ještě pár chvil bude trvat, možná pár desítek let, možná sto, možná víc. Já umím čekat, naučil jsem se trpělivosti a konečně si cením daru života. Už jsem se poučil – teď jen vyčkávat. Je tu jeden člověk, který by se mohl stát tím, kdo znovu spasí svět… a s ním i mě.