TenTenin den

Další krásný den. Ptáci štěbetají, slunce svítí, lesy šumí. Ideální den na trénink. Asi už začínám být jako Lee. Usmívám se. Je to blázen, stejně jako Gai-sensei.
Vstávám a rozhlížim se po svém pokoji. Je jednoduchý. Takový můj malý koutek. Se spousty květinami. Květiny provoní vzduch a to mám ráda. Na vyřezáváném stole je fotka našeho týmu. Lee a Gai-sensei se svými zařivými úsměvy. Neji se tváří nezaujatě. To byl ještě zahořklý vůči klanu Hyyuga. S úsměvem po fotografii přejedu prstem. Dnes pro nás Gai-sensei připraví něco speciálního. Určitě to bude nějaký šílený trénink.
Obléknu se do svého oblíbeného oblečení. Nosím bílou halenu a červené kalhoty, jsou pohodlnější než sukně. A jsou jednoduché. Mám ráda jednoduchost.
Beru si hřeben a dělám si culíčky. Nasadím si členku Listové a podívám se do velkého zrcadla. Kunoichi jsou často podceňované, já dokážu, že se muži mýlí. Budu úžasná kunoichi, lepší než Tsunade-sama.
Otevírám dveře vedoucí na zahradu. Když jsem se stala Chuuninem, požádala jsem otce o vlastní zahradu. Náš dům stojí u lesa, takže nějaké místo se vždycky najde. Sama jsem zde vypěstovala květiny a vyhloubila malé jezírko. Dá se tu skvěle trénovat se zbraněmi.
Nadechnu se a s bosýma nohama se procházím po zahradě. Rosa mě studí. Fouká vítr a ovívá mě. Cítím záchvěv každé květiny. Každé bílé růže. Bílé růže jsou nejkrásnější. Jemná krémová bílá je nádherná.
Jdu až k malé skalce, do které můj otec vytesal draka. Draci jsou symbolem vznešenosti. Jsou moudří. Dvě z mých technik jsou techniky draků. Pod drakem jsou má oblíbená slova:
"Nikdy nemiň cíl."
Nikdy neminu. Už nikdy, protože jsem silná. Doufám, že budu jednou tak moudrá a vznešená jako draci.
Stoupnu si na jednu nohu, druhou si opřu o její lýtko. Spojím ruce u hrudi a zavřu oči. Mé pohyby jsou ladné a přesné. Na tom si zakládám, s přesností přichází síla.
Jsem v úplném klidu a vnímám okolní zvuky.
Ševelení větru, šum listů, zpěv ptáků i máchnutí ptačích křídel. V tuto chvíli slyším i své srdce bít. Dračí síla je se mnou. Takhle stojím v klidu několik minut.
„TenTen, snídaně!” Volá na mě matka z kuchyně. Stěny našeho domu jsou tenké a tak to slyším i tady. Uvolněná a osvěžená jdu do svého pokoje, nazouvám si boty a jdu do kuchyně.
K snídani mám sezamové dango. Mé oblíbené jídlo. Matka mi asi chce udělat radost. Stojí v kuchyni, krásná a elegantní. Má dlouhé hnědé vlasy, které si spíchla jehlicemi do drdolu. Oči má hnědé, jako já. Je členkou ANBU, ale není expertka na zbraně, jako já a můj otec. Moc se mi líbí její úsměv, který říká Miluji tě s takovou intenzitou, že mi tím dokáže rozzářit celý den.
„Krásné ráno, že Ten?” Usměju se a sedám si ke stolu. Říká mi Ten, protože jsem se takhle prý jako malá poprvé podepsala.
„Je krásně, snad to vydrží.”
Matka se na mě usměje a dívá se na mé vlasy. Bere do ruky hřeben, rozpouští mi culíčky a sundává čelenku.
„Mamí, nech mě!”
„Jsi rozcuchaná, vydrž!”
Češe mě a já jím dango. Její hbité prsty mi dělají nové, hebké culíčky a když dojídám, matka mi ještě uváže čelenku kolem hlavy. Otočím se na ni a ona mi uhladí vlasy za ucho.
„Krásná, jako vždy. Určitě se budeš Nejimu líbit.”
Já zrudnu. I má matka si všimla toho, že vždycky, když Nejiho uvidím zčervenám?
„Proč Nejimu?”
Mrká na mě. „Jen tak. Už běž, abys nepřišla pozdě.”
Obejmu ji a jdu do svého pokoje, kde otvírám svoji velkou skříň. Zbraně jsou mojí velkou vášní, najdete jich tady spoustu. Od kunaiu a shurikenů, přes katany a srpy po výbušné lístky a kouřové bomby. Beru si ze skříňky svitky se zbraněmi a připínám si taštičku. Rychle se ještě podívám na fotku našeho týmu a vybíhám z domu. Jdu lesní cestou až na louku, kde mám sraz s týmem.
Cestou přemyšlím o tom, co se dneska bude dít. Možná uděláme nějaký výlet. Nebo možná souboje. Nedávno si Lee stěžoval, že nemáme takový trénink jako třeba Naruto, který odešel trénovat s Jiraiyou-sama. Já bych také chtěla něco těžkého, přece jenom musím být lepší než ostatní. Jediný Neji to nepotřebuje, už je Jounin. Ani s námi nemusí trénovat, ale přesto to dělá.
Neji... jeho úsměv mě vždy rozechvívá. Mám ho moc ráda. Jeho dlouhé hnědé vlasy a vševidoucí oči. Je tak milý a ohleduplný. Ale nemyslím si, že u něj mám šanci. Jsem jen obyčejná holka, která to trochu umí se zbraněmi. On si jistě najde někoho z klanu Hyuuga. Nic jiného ani udělat nemůže.
Je opravdu nádherný letní den. Fouká vítr a listy poletují po nebi. Slunce září jasně, ale ne ostře, o to se starají bílé mraky linoucí se po obloze. Na louce už samozřejmě stojí všichni. Dám se do běhu.
„Ahoj TenTen!” Zdraví mě se zářivým úsměvem Gai-sensei a Lee. Neji se na mě usměje a pokývá hlavou.
„Krásné ráno všichni!”
Gai-sensei si odkašlává a my se na něj otočíme.
„Říkal jsem, že pro vás všechny mám něco speciálního. Jde o zvláštní trénink.”
Já věděla, že to bude nějaký trénink, určitě zase trénink v taijutsu, aby se mohl Lee vytahovat.
„Jóóóóóó! Speciální trénink pro mou sílu mládí!” Leemu už zase hoří oči, Ohnivá vůle dej mi sílu ho přežít.
„Lee, nech laskavě Gai-senseie domluvit!” Přimhouřím oči, ale to už ho Gai-sensei praští do hlavy.
„Bude to trénink přátelství.”
Co? A já čekala, že to bude sto koleček okolo Konohy, nebo tak něco...
„Trénink přátelství? Co to je?” ptá se nedočkavě Lee.
„Jde o to, že budeme utužovat své vztahy. První část bude, že se posadíme do kruhu a každý řekne o všech nějakou hezkou věc. Další věcí bude, že všichni společně vyrobíme něco velkého, co bude připomínat přátelství týmu Gai, ať všichni vědí, jaký úžasný tým jsme.”
„To zní skvěle!” Lee zatne pěst a usměje se. I Neji se pousměje. Mě to přijde jako dobrý nápad. Proč ne?
A tak si sedáme do trávy do kruhu. Já si sednu vedle Nejiho a Leeho.
„Začne Lee.”
Lee si odkašle. „Já si myslím, že jsme úžasný a skvělý tým a jsme moc silní. TenTen je úžasná kunoichi, která je věrná a přátelská. Neji je silný génius a úžasný přítel. A Gai-sensei je ten nejskvělejší sensei z Konohy a já k němu cítím velký respekt! Ukázal mi, že odpadlík překoná génia pomocí tvrdé práce a dal mi naději na to, že můžu být úžasným shinobim.”
Gai-sensei už má zase slzy v očích. „Krásně řečeno, Lee. Teď já... Lee, jsi ten nejlepší student a tvá síla mládí je obrovská a perfektní. Jsi mým nejoblíbenějším studentem. Vždy jsem ti věřil. TenTen jsi skvělá osoba, která nikdy nemine cíl jak zbraní, tak svými slovy. Neji, ty jsi překonal zlý osud své rodiny a dokázal jsi, že jsi úžasný člověk plný mládí.”
Zčervenám, protože mě těší milá slova od přátel. I Neji vypadá potěšeně a to se nestává často.
„TenTen, teď ty,” pobídne mě Gai-sensei. Já zčervenám ještě více.
„Chtěla bych říct, že jsme skvělý tým. Lee, tvé zapálení mě inspirovalo k tvrdému tréninku a i když jsi někdy neuvěřitelně praštěný, mám tě ráda. Gai-sensei, vy jste stále mladý a plný síly. Osoba s úžasným charakterem,” a teď Neji... Co mám říct, ach co? „A Neji, ty jsi ten nejsilnější shinobi, kterého znám. Jsi hodný, chytrý, ohleduplný a když vidím tvůj úsměv, celá se třesu,” u všech všudy, co jsem to teď řekla? Rudnu a jsem červenější než rajské jablíčko.
Neji se tváří překvapeně. A pak se zase usměje.
„Neji, teď ty.”
„Lee, ty nejsi odpadlík, ale génius, který mi mnohokrát dodával inspiraci a jsem ti vděčný v mnoha věcech. Gai-sensei, vy jste mi pomohl dostat se z mé nenávisti vůči klanu Hyuuga a jste úžasná osoba. A TenTen...
Já doufám, že jednou budu vrhat zbraně stejně dobře, jako ty. Jsi fajn kamarádka.”
Já jsem ráda, že mě pochválil, ale mrzí mě, že neřekl něco víc. Že jsem snad víc než kamarádka... Ale stejně jsem tomu nevěřila, takže co? Přesto jsem zklamaná.
Gai s Leem vyskakují. „Dobře! To by bylo. A teď vyrobíme něco skvělého! Co třeba sochy nás všech?”
Tak tohle je opravdu hrozně praštěné. Ale musím se usmívat. Mám je ráda přesně takhle. Dáváme se do práce. Nejdříve jdeme do lesa, který voní smolou a létem.
Gai a Lee se vydavají najít nějaký velký kámen a já s Nejim zůstáváme sami.
„Je to pěkně praštěné, viď?” usměju se a v duchu se mlátím, protože vůbec nevím, co mám dělat.
„Hmm... to ano. Ale je krásný den.”
Chvíli je zase ticho a já nevím, co mám říct. Naštěstí to už vyřešili Gai-sensei s Leem, kteří přinesli společně velký kámen. Je dost velký, aby se tam vešly všechny naše podobizny.
Trvá nám to celý den, než se nám konečně podaří vytvarovat sochy do dokonalého tvaru. Několikrát jsem musela použít své jutsu, abych sochy osekala a je pozdě, když jsme hotoví. Celý den nám trvalo vyrobit sochy! Bylo to těžké, ale zvládli jsme to.
Jsme tam všichni čtyři. Já, Neji, Lee i Gai-sensei. Lee a Gai ve svých pozách mládí. Já svírající svitek se zbraněmi a Neji s aktivovaným Byakuganem. Všichni se usmíváme. Na podstavec všichni vytesáme svá jména a velký název:
„Mladý tým Gai. Nikdy nezapomeneme na svou sílu.”
Asi tu sochu necháme zde a budeme se tu scházet. Ale už je večer a loučíme se. Já jdu domů s vědomím, že dnes byl úžasný den. Kdyby mi ještě Neji řekl... ne to je hloupost. Jsem naivní.
Doma zjišťuji, že matka i otec mají misi, a tak mě přišla pohlídat babička. Jako kdybych to potřebovala.
Jdu zase na zahradu meditovat. Protože s klidem v duši a silou v rukách se dají dokázat zázraky.
Na zahradě zjišťuji, že jsou krásně vidět hvězdy a tak říkám babičce, že se jdu projít.
Je krásná noc a lesy šumí. Něco mě znovu táhne k té soše. Stojím u ní a dívám se na Nejiho sochu. Ten jeho jemný úsměv jsem sama tesala.
Náhle slyším kroky a rychle se otáčím. Je to Neji a dívá se na mě.
„Neji! Co tady děláš?” Jsem polekaná a znovu rudnu, protože se na mě usmívá.
„Chtěl jsem se znovu podívat na tu sochu a taky s tebou chci mluvit. Půjdeš se se mnou projít k blízké skalce na louce, u které jsou vidět stovky hvězd?”
On se mnou chce mluvit? Ach ne! Co mu mám říct?
„A-ano, ráda se s tebou projdu.”
A tak jdeme bok po boku tiše, až Neji řekne:
„Jsem hloupý...”
„Ty, Neji? Proč?”
„Protože jsem ti při tom tréninku neřekl všechno. Chtěl jsem o tobě říct mnohem víc věcí, jen jsem nevěděl jak.”
Asi omdlím. Zrudnu ještě víc. Už jsme u té skaly, která je dost velká pro nás pro oba. Sedáme si vedle sebe a upíráme zrak na oblohu.
Neji měl pravdu. Stovky a stovky hvězd na obloze. A já sedím tak blízko něj.
Náhle Neji ukazuje na oblohu. „Padá hvězda, podívej! Rychle si něco přej!”
A tak si něco přeji. Chci s ním zůstat na tomhle místě navždy.
„TenTen? Pamatuješ, jak jsi nám vyprávěla ten příběh o Stříbrné dračici?”
Ano, na to si vzpomínám, kdysi dávno hrdá dračice poznala krásy života, spojila se lidmi z Listové a ukázala jim dračí techniky. Já jsem jedním z uživatelů těchto technik. Ty techniky se dědí, můj otec je dostal od mého dědy a já je dostala od něj. Ta dračice je na mé skalce. Dračí síla je ve mně. Ale nejspíš je to jen historka.
„Ano, proč?”
„Mohla bys prosím udělat svoji techniku Soushouryuu? Tu s dvěma draky?”
Ta otázka mě vyvádí z míry. „Proč? Navíc tady nemám dvé svitky.”
Neji náhle z kapes vytahuje dvě bílé stuhy. „Prosím, použij místo nich tyhle stuhy.”
Jeho prosba mě mate, ale beru si je z jeho rukou a stoupám si od něj dál. Vyskakuji do vzduchu.
„Soushouryuu!” Stuhy se kolem mě otáčejí a vytvářejí krásné křivky. Ve vzduchu to jistě vypadá úžasně s pozadím padajících hvězd. Otáčím se ladně ve vzduchu a pak hladce dopadám na zem.
Neji se na mě dívá tak zvláštně. Vracím mu stuhy.
„Proč jsi to chtěl?”
„Abych se ujistil, že dračice existují.”
Já ztuhnu a on mě náhle chytá za ruku.
„TenTen... chtěl jsem ještě říct, že jsi úžasná osoba a tvůj úsměv mě dokázal mnohokrát vytáhnout z apatie. Tvé vlasy a oči jsou dokonalé a jsi... jsi ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy poznal. Ty jsi Stříbrná dračice, hrdá a vznešená.”
Já... asi opravdu omdlím. On o mě řekl tohle? Já... já vůbec nevím, co mám dělat. On si mě přivine k sobě.
„TenTen, možná se někdy chovám strašně, ale chci abys věděla, že pro mě mnoho znamenáš.”
Dívám se do jeho očí, které nikdy nelžou. On mě pohladí po vlasech.
A pak mě políbí.
Jsem v sedmém nebi a mé srdce bije tak prudce, že se mi snad rozskočí. Tenhle okamžik se mi hned vrývá do paměti. Asi se mi to jen zdá. Po celém mém těle se šíří teplo. Líbám ho také a cítím, jak voní. Jako vanilka, krásná vůně.
On mě po chvíli pouští a pak mě pohladí po tváři.
„Miluji tě, TenTen.”
Jsem ta nejšťastnější kunoichi na celém světě.
„Taky tě miluji, Neji.”
Znovu mě líbá a společně se objímáme.
A hvězdy nad námi dál padají.
Ale čas se zastavil.