Hokageho syn ep. 33, část druhá

„Tohle místo je Peklo, a to jsem viděl dost podobných. Ale tohle je to nejhorší. Co tady vlastně dělám? To se mě chtěl někdo zbavit? Nevím. A doufám, že ne. Snad to není místo, odkud není úniku. Opar už pomalu začíná ztrácet naději. Prý, že před temnotou nejde utéct. No, ne před TOUTO temnotou. Těžko si to přiznávám, ale chybí mi můj tým. Chybí mi všechno, co leží mimo tuto temnotu. Tohle je těžká doba. Doba, kdy se snažím udržet zbylé přeživší mimo cestu úhony. Kdy o sobě člověk začíná uvažovat jako o hrdinovi. Heh, blbost. Už to budou necelý dva roky, co jsem společně s mým týmem prošel těmito branami. Sedm mužů. Teď už zbyli jen dva. Ale tehdy bylo něco špatně. Ten výkřik, Nut vytahoval zbraně, ta nenávist v Oparových očích. Nevím. Nedovedu si to vysvětlil. A byl bych slaboch, kdybych řekl, že tu zemřeme. I když nevím. Zdi se nade mnou posouvají a ohýbají, loví ty, které můžu ještě ochránit… Slyším šepoty. No po pravdě, neslyším taky už nic jinýho. Mimo to ale miluju zvuk lámání kostí té Černé hmoty. Tak křehké kreatury. Jak snadno se lámou, hehe. Pomalu ztrácím vlastní rozum a přepadá mě vztek. Náš úkol je splněn, tak kde k***a se ta záchranná eskorta potuluje?! To snad není možný! Mluvil jsem o úkolu a o ztrátě rozumu. Nebýt princezny, kterou jsme měli najít, je ze mě nic. To ona mi pomáhá udržet si jasnou hlavu. A taky díky ní jsem odhalil ten hrůzný objev. Tam dole pod kostelem v temnotách na nás hluboko-číhá ještě větší zlo-moc. Měl bych princezně poděkovat. Prozatím ale nezbývá nic jinýho, než jen čekat. A doufat, že to přežijeme.“ Ano, hezky nám to Tanma shrnul, když posedával na střeše, hned naproti místa, kde vyhasl Nutův život. A snažil se to říct normálně, jenže se mu to už jaksi nepovedlo. Hned na to se ale uvrhl do jedné vzpomínky.
Před měsícem. Tanma šel se Sali do kostela, protože z toho kostela vedl vstup do podzemní části města. Objevila strašný nález.
„Tam, podívej.“ Ukázala Tanmovi do osvětlené jeskyně.
„To mě p***r!“ Zašeptal Tanma překvapeně. Celá podzemní část se hemžila těmi podivnými černými tvory, které Tanma popsal jako Černá hmota. A tomu všemu vladařil drak tak obří, že by klidně spolkl celý kostel. A to byl ten kostel dost vysoký.
„Ty víš, co to je za zlo-tvora?“ Zeptala se Sali a zadívala se na draka. Tělo by drakovi, respektive Wyvernovi odpovídalo. Hlava se ale podobala hodně velké, lidské lebce s rohy směřujícími před tlamu. Byl v kombinaci černé a tmavě červené barvy.
„Nejmocnější válečník Pekla. Maledic.“ Odpověděl Tanma.
„Maledic? Něco jsem o něm slyšela. Prý, že velko-strůjce veškeré zlo-moci.“ Uznala Sali.
„Přesně tak. Souboj proti němu bude tvrdo-těžkej.“ Zakončil Tanma a společně opustili podzemní části města. A Tanma se momentálně taky rozhodl, že pobere pytle se zásobami a opustí místo. Bral to přes střechy, ignoroval bolest v rameni i v koleni.
„Bože můj! Kde jsi byl tak dlouho? Jsi zraněný!“ Vysoukala ze sebe Sali, když Tanma vtrhl do domu velkou rychlostí a odložil pytle.
„To je jen škrábnutí.“ Pronesl Tanma a jal si dělat první pomoc.
„A kde je Nut?“ Zeptal se Opar.
„Nestihl to. Je mi to smutně-líto.“ Odpověděl Tanma, když si obvazoval rameno. Opar se snažil zůstat v klidu, ale nešlo to.
„Sakra!“ Zakřičel, když bouchnul pěstmi do zdi.
„Tak teď už je to ztraceno!“ Pokračoval Opar dál smutně a naštvaně. Teprve až teď si Tanma všimnul té rýhy na čelence.
„Opare, co se děje?“ Zeptal se Tanma jemně.
„Víte, že Mlžná a Vzdušná mají dobré vztahy. Jako malý kluk jsem občas zašel do Vzdušné a poznal Nuta. Dělali jsme snad všechno spolu. Dokonce i když mě Mlžná vyhnala do exilu, Nut se přimluvil u vedení Vzdušné, abych tam mohl zůstat. A teď… už nemám nikoho.“ Zakončil Opar svoji odpověď.
„Nemáš nikoho? Podívej se na nás. Jsme vždy-tady a s tebou.“ Klidnil ho Tanma.
„Má pravdu. Nemusíš mít několik přátel, stačí jen málo-pár dobrých, kterým vždy-věříš.“ Přidala se Sali, což donutilo Opara k lehčímu úsměvu.
„Tak fajn. Co dál, Kápo?“ Zeptal se poté Opar.
„Nezbývá nám zase než jen dlouho-čekat. Ale i tohle se dá rychlo-zabít.“ Odpověděl Tanma, když na sebe hodil mikinu.
„A jak?“ Zazněla otázka obou.
„Monstra, kterým teď říkám Černá hmota, a mutanti si pomalu víc dovolují. Pokoušejí se potulovat po městě i přes den. Opare, my dva jsme v pohodě. My zuřivo-bojovat umíme. Ale s tebou je to tvrdo-těžký, Sali.“ Odpověděl znovu Tanma.
„Myslíš, jako že ji vycvičit?“ Zeptal se znovu Opar, načež dodal.
„Možná jako učitel stojím za houby, ale bojovat dobře umím. Mohl bych být nápomocný.“
„Za to já jsem obstojný učitel. A to jsem nikdy nechtěl být velitelem, hehe.“ Zasmál se lehce Tanma a Sali se rozšířily oči.
„Vy mě chcete trénovat?“ Zeptala se nadšeně.
„No když to říká.“ Potvrdil Opar, načež se Sali rozjásala.
„Aspoň tvrdo-ukážu těm moulům, že i vznešená krev se o sebe umí vždy postarat!“ Zajásala.
„Ale nejprve se musíme rychlo-posilnit. To je základ.“ Nakázal Tanma.
Uběhly další dva měsíce poctivého tréninku. Sali dělala značné pokroky v Taijutsu a Kenjutsu. Byla dokonce i tak pilná, že ji Tanma s Oparem naučili pár základů Vzdušných a Vodních technik. A Tanmovo předloktí už zdobily tři znaky pro jeho elementy.
„Dělá dobré pokroky, Kapitáne.“ Uznal Opar, když s Tanmou sledoval Sali, jak si procvičuje Taijutsu.
„Tanmo.“ Opravil ho Tanma, hned musel vysvětlovat.
„Moje jméno. Tanma Namikaze.“ Vysvětlil.
„Tanma Namikaze? Zlatý Orel?“ Podivil se Opar.
„Ty sis toho ještě rychlo-nevšiml?“ Opáčil Tanma.
„Sali říkala, že si všimla tvého tetování mezi lopatkami.“ Uznal Opar, když Sali předvedla sérii výkopů.
„Jsem Seso.“ Vyslovil Opar své jméno.
„Říkal jsem, že jsme si rovni.“ Pousmál se Tanma a sledoval dál Sali, která už přešla na šerm.
„Velmi dobře, Sali. Jen si tě ještě rychlo-prozkouším.“ Přerušil Tanma její cvičení a přešel k ní.
„Nebudeš moc tvrdý?“ Zeptala se, protože Tanma se zdál na tvrďáka.
„Vždycky jsem co nejněžnější.“ Pousmál se Tanma a začali bojovat. Zatímco se Sali urputně snažila dostat se blíž k Tanmovi, Tanma vše v pohodě vykrýval. Bojoval úplně s klidem, jako by se spokojeně procházel.
„Bojuješ úplně klidně. Jak to?“ Podivila se Sali, když dávala jednu ránu za druhou.
„Co jsem vždy-říkal? Žádná zbytečná agrese, jen klidná a volně-uvolněná mysl.“ Odpověděl Tanma a zasadil Sali ránu do hrudi svojí dlaní.
„Tak tohle bolelo!“ Obořila se na něj Sali, když se zvedala ze země.
„A jak, když jsem do toho nedal tvrdo-sílu? Na začátečníky jsem vždy-mírnej. Což jsi i ty.“ Hájil se Tanma.
„Nebo sis tak moc zvykla na komfort ve svém domově?“ Zeptal se Tanma tvrdě a přísně, což Sali lehce naštvalo a vystartovala do dalšího útoku.
„Klidná mysl!“ Připomenul jí Tanma, když letěla zase na zem. Seso se rozhlížel, než mu pohled na něčem spadl.
„Lidi, nechcu vás rušit, ale je tu něco, co nevím.“ Upozornil na sebe Seso a Tanma se Sali se podívali jeho směrem.
„Je to?“ Začala Sali a Tanma už skákal na střechu.
„Sokol!“ Zakřičel svým společníkům, než nastavil pravačku a silně hvízdl.
„Opravdu není původem ze Vzdušné? Vždyť on umí i zvířecí řeč!“ Divila se Sali v duchu. Ano, Tanma hvízdl tak, že to znělo stejně jako sokol. A sokol se mu hned usadil na ruce, třímal zprávu.
„Rychlo-nachystejte mu vodu! Nese zprávu.“ Nakázal Tanma, když seskočil ze střechy a vešel do domku.
„Co je v té zprávě?“ Chtěl vědět Seso a Tanma otevřel obálku. Hned se zaradoval.
„Tak poslouchejte.“ Řekl Tanma, než začal číst.
„Zdravíme vás, Přeživší. Omlouváme se, ale až teď jsme rychlo-obdrželi vaši zprávu. Hned rychlo-začneme s přípravami. Bohužel, na město i na moře tvrdo-padá mlha, bude problém se tam dostat. Pokud ale rychlo-vyšlete nějaký signál, do tří týdnů by jsme tam byli. Námořní jednotka Kazegakure.“ Dočetl Tanma zprávu a začal se od srdce smát.
„Jsme zachráněni!“ Oddechl si Seso a Sali znova začala jásat.
„Počkej! Říkali, že se blíží mlha a že máme vyslat signál?“ Zeptal se Seso a Tanma pohlédl ven. Opravdu, začala se snižovat viditelnost.
„Do p****e!“ Zaklel Tanma, ale hned věděl, co dělat.
„Signály se většinou vysílají z nějakého vysoko-velkýho místa. Napadá mě vrchol kostela.“ Navrhl Tanma.
„To nezní špatně. Ale co potom?“ Zeptal se Seso a Tanma jim něco nabízel.
„Nejdřív si rychlo-vezměte tohle. Je to už naladěné na můj kanál.“
„A co s tím?“ Zeptala se Sali, když převzala od Tanmy vysílačku.
„Až budu na vrcholu, rychlo-ozvu se.“ Odpověděl Tanma a nasadil si kapuci.
„Ale pozor! Teď se to určitě bude venku hemžit potvorami.“ Upozornil Seso, ještě než Tanma odešel. A jako na potvoru se dalo i do deště. Tanma to bral po střechách, díky Oku Irbise věděl kam běžet. Kostel už byl na dohled, ale Tanma za sebou zaslechl divné vrčení. Ve velké rychlosti se otočil a už držel Černou hmotu za krk. Černá hmota se pokusila na něj dosáhnout rozevřenými čelistmi, ale nešlo to. Tanma držel až moc pevně. Ozvalo se křupnutí a Černá hmota se skácela na zem.
„Zachraň nás.“ Ozval se divný šepot. Ten Tanma momentálně ignoroval a jal se škrábat na kostelní věž.
„Už se rychlo-škrábu na věž. A že to jde hodně tvrdo-těžce. Všechno je mokrý.“ Nahlásil Tanma do vysílačky.
„Ale co to mělo znamenat? Něco mi na tom nesedí.“ Uvažoval Tanma v duchu a lezl dál, než stanul na špičce.
„Dobře, jsem na vrcho-špičce. Páni, odtud je dobře vidět celý město.“ Užasl Tanma lehce.
„Je tam něco na použití signálu?“ Ozvala se Sali a Tanmův pohled padl pod jeho nohy.
„Jo. Teď se nízko-krčím na dřevěném kříži a k mému divo-překvapení pevno-drží. To by možná šlo nějak využít.“ Nahlásil Tanma.
„Našel jsem nějaké dřevo a trošku slámy. Myslíš, že by to šlo využít?“ Ozval se Seso.
„Definitivně.“ Odpověděl Tanma, když stočil pohled na přístav.
„Dobře, rychlo-vrať se k nám.“ Nakázala Sali a ukončila rozhovor.
„Ale bude to chtít nějakej bystro-plán, ať se to povede.“ Pouvažoval Tanma, než skočil.
Dva týdny už byly v čudu a záchranná loď se už měla blížit. Ale mlha ve městě pořád neustupovala. Ale Přeživší už měli zhotovené to něco, čím vyšlou signál.
„Ale i tak ta mlha trošku ustoupila.“ Uznal Seso, když šel společně se Sali a Tanmou ke kostelu.
„Pravda. Aspoň dobro-vidím na cestu.“ Přitakala Sali. Tanma mlčel, poslouchal okolí, protože jeden nikdy neví. Ale byl podezřelý klid. A s takovou došli společně až ke kostelu, kde Tanma položil velký objekt na zem.
„Plán pevno-sedí?“ Zeptal se Tanma svých společníků. Odpovědí bylo kývnutí hlavou a Tanma se mohl činit. Uvázal kus provazu kolem toho objektu a druhý konec lana si hodil do zubů. A že to lano bylo pěkně dlouhé.
„Až rychlo-vylezu na vrchol, zatřepu s lanem a někdo tam nasedne.“ Zašišlal Tanma a začal se škrábat na vrcholek věže.
„Tak teďka jsem mu nerozuměl ale vůbec nic.“ Pronesl Seso, když Tanma zmizel v mlze.
„Stává se. Nasedáš?“ Zeptala se Sali, když se lano zatřepalo.
„Sakra, lidi! Rychlo-nasedejte a připevněte to na vršku.“ Ozval se jim Tanma ve vysílačkách a Seso se nakonec chytil provazu. Tanma na vrchu ucítil lehčí táhnutí směrem dolů, tak jednal rychle. Proběhl za křížem, takže naproti sobě měl kus lana vedoucí nahoru, a skočil z věže. A Seso i s divným dřevěným krámem se zvedl do vzduchu. Tanma dopadl na zem a čekal asi tak pět minut. Pak se Seso stejnou cestou vystřídal s Tanmou.
„Je to tady, lidi.“ Oznámil Tanma do vysílačky, než zkontroloval stabilitu toho dřevěného krámu.
„Pevno-drží. To je super-skvělý.“ Pousmál se Tanma, načež rozehnal mlhu kolem vrcholku a vytáhl zapalovač.
„Taky máte takovou husí kůži, jako já?“ Zeptala se Sali.
„Trochu.“ Odpověděl Tanma a s hořícím zapalovačem se přiblížil k čouhajícímu kousku provázku. Oheň se rychle dostal až ke konstrukci a divoce vzplál.
„Yahooo!“ Zaradoval se Tanma a schválně přepadl z vrcholku zády napřed. Skok Víry pozpátku je asi jinačí machrovinka.
„A můžeme jen počkat pár dní a konečně vypadneme!“ Zajásal Seso a se svými dvěma společníky se vydal zase do jejich útočiště. Po pěti dnech se Tanma sám vydal k přístavu, kde byl asi jediný zdroj vody. Samotné moře.
„Tak to asi dlouho-potrvá, než ze sebe smyju tu veškerou špínu a krev.“ Pomyslel si Tanma v duchu a z mola se sklonil k hladině, kde chvilku sledoval svůj odraz.
„A nějakej ten tvrdo-spánek taky bude užitečnej.“ Dodal si v duchu, než ponořil ruce do vody a trošku si opláchnul obličej a vlasy.
„Co to?“ Podivil se Tanma, když se zvedal. O pár metrů od mola bylo něco na moři.
„Zlo-vidím. To jen takhle.“ Zamrmlal Tanma pod vousy, když normálním okem nerozpoznal objekt. Hned ale vytáhl jen luk a napnul tětivu. Hned se mu vyrýsoval tvar lodi.
„Juchů! A jsou tady!“ Zaradoval se Tanma, schoval luk a uháněl zpět k Sesovi a Sali.
„Rychlo-poberte, co můžem! Tomuhle místu můžeme říct sbohem!“ Zahulákal Tanma, když rozvalil dveře.
„Konečně!“ Ozvalo se a tři přeživší začali brát jen to nejnutnější, než vyrazili k přístavu. V cestě jim ale stála několikanásobná řada Černé hmoty.
„Nechcou nás pustit!“ Zakřičel Seso, když si jich všiml. Na Tanmových rtech pohrával úsměv.
„Pevno-držte se za mnou! To proboříme!“ Nakázal Tanma, než celý vzplál a proběhl Černou hmotou. Účinek byl stejný, jako beranidlo skrz tenké, dřevěné dveře. I tak ale tři Přeživší běželi dál k přístavu.
„Och, je to veselo-šťastné vidět nějakou normální tvář.“ Oddechla si Sali, když jí posádka lodi pomáhala na palubu.
„Ať už se stane cokoliv dalšího, budu jen rád.“ Ohlásil Seso, když se vyškrábal na palubu.
„Abys potom zlo-nelitoval.“ Okomentoval Tanma, když posádka k němu vztáhla ruce na pomoc.
„Víc vás není?“ Ozval se hlas z přídi. Na přídi stál kapitán lodi.
„Bohužel, ne.“ Odpověděl Tanma a kapitán učinil pár kroků k Přeživším.
„Stále pohromadě, Kapitáne Namikaze?“ Oslovil kapitán lodi Tanmu se smíchem.
„No, ještě se držím, Kapitáne Fubuki.“ Odpověděl Tanma se smíchem a loď vyplula.
„Ještě si pamatuju, jak jsem vás tu vezl. To vás bylo sedm. Co se jim zlo-stalo?“ Zeptal se Fubuki, když kormidloval.
„Neměli to štěstí. Jak dlouho poplujeme?“ Zeptal se Tanma, který stál vedle Fubukiho.
„Vidím to na pár dní cesty, teda pokud budou dobro-příznivé podmínky.“ Odpověděl Fubuki, bohužel to zakřikl. Na čtvrtý den cesty vypukla na moři bouře. A s tím taky spousta práce s jištěním.
„Tanmo!“ Vykřikl Seso, když doběhl k Tanmovi.
„Rychlo-schovej se do podpalubí! Sali vem taky!“ Nakázal Tanma.
„A co ty?“
„Já to zmáknu.“ Přišla Sesovi odpověď a Tanma vyběhl za Fubukim.
„Kapitáne! Masivní smršť na dvanáctce!“ Ohlásil Tanma, když doběhl ke schodišti.
„Tak se tomu musíme vyhnout!“ Řekl Fubuki.
„Ale jediná rychlo-cesta do Vzdušné je právě skrz tu vodní smršť!“ Zakřičel Tanma.
„A máte nějaké návrhy, Kapitáne? Plavil jste se někdy v bouři?“ Zeptal se ho Fubuki a snažil se loď vytočit ze směru víru.
„Neplavil, ale letěl. A to je těžší.“ Vykřikl Tanma a vylezl za Fubukim na můstek.
„Co navrhujete?“
„Pusťte mě ke kormidlu a budete šokem-žasnout. Věřte mi, vždy-vím co dělám!“ Odpověděl Tanma a Fubuki ho pustil ke kormidlu. Tanma se podíval na plachty, byly napůl.
„Tak proto to pluje tak pomalu.“ Zamrmlal Tanma, než nakázal.
„Plný plachty!“ Zařval na celou posádku a ta se činila. Loď ihned nabrala větší rychlost.
„Opusťte palubu! Rychlo-kvapem!“ Zavelel Tanma a posádka se skryla do podpalubí.
„Blázníte?! Tohle není vzducho-pohyb!“ Zakřičel Fubuki, když Tanma stočil loď znovu čelem na vír.
„Všechno si je nějak stejno-podobné!“ Opáčil Tanma a použil víc vzduchu pro rychlejší pohyb.
„Držte se!“ Zakřičel Tanma tak mocně, že to bylo slyšet i v podpalubí a kýl lodi se už pomalu dotýkal vodní smrště.
„Jestli tohle šťastně-přežijeme, už o vás nebudu nikdy pochybovat, Kapitáne!“ Zakřičel Fubuki a pevně se chytil zábradlí před ním. Loď doslova proletěla smrští, jen díky Tanmovu Fuutonu.
„Jeden zlo-problém za námi!“ Ohlásil Fubuki, ale hned si všiml velké vlny na jedné straně a obřích chapadel na druhé straně.
„Ale další před námi!“ Dodal.
„Rychlo-vezměte to za mě! A pokračujte stejným směrem!“ Nakázal Tanma, než saltem přeskočil zábradlí na můstku a do vody hodil slušnou šipku.
„Co to?“ Nechápal Fubuki, ale to už byl Tanma pod vodou. Musel se tedy chopit kormidla a pokračovat ve stejném směru. Pak si ale všiml Tanmy, jak běží současně s lodí a míří k vlně.
„Snad ten chlap dobro-ví, co dělá.“ Pomyslel si Fubuki, když Tanma zmizel ve vlně. Ta se potom rozrazila a po vlně nebylo ani památky. Pak doslovně doklouzal až za loď, kterou pak popohnal větrem do plachet.
„A ještě ten hlavonožec.“ Pomyslel si Tanma a otočil se směrem na ty chapadla. Ty už byly nebezpečně blízko.
„Klid a soustřeď se. Stejně jako za letu.“ Povzbuzoval se Tanma v duchu, než složil pečetě.
„Žádnej zlo-problém! Živel Oheň: Dračí oheň!“ Vykřikl Tanma a jedno chapadlo, co k němu bylo nejblíže vzplálo. Ale ne klasickým ohněm, vzplálo modrým, který mohl Sasukeho černé plameny strčit do kapsy. Modrý oheň měl větší teplotu a voda na něj nepůsobila.
„Snad by to bylo.“ Uznal Tanma, když celý promočený dopadl zpět na palubu.
„Dobrá práce, Kapitáne Namikaze! S takovou budeme-rychlo doma!“ Pochválil jeho počínání Fubuki. Náhle ale klid vystřídal další výkřik.
„Tsunami!“
Následující den se loď úspěšně došourala k pevnině. A zdálo se, že je posádka mrtvá. Fubuki opřený o kormidlo, Tanma v polosedu u stěžně, v podpalubí taky mrtvo.
„C-co to?“ Podivil se Tanma a pomalu otevíral oči. Probral ho svit slunce, šelest stromů a zpěv ptáků.
„Skrytá Vzdušná.“ Hlesl, když už plně probuzený rozpoznal místo. Hned se zvedl a šel na kapitánský můstek. Loď plula k pevnině dost rychle, kvůli plným plachtám. Hned vztáhl pravačku k nebi, aby zmírnil vítr a loď tak nenarazila. Hned ho ale něco napadlo, stejně si to chtěl vyzkoušet.
„Země na obzoru!“ Zakřičel silně svým metalovým hlasem, až to probralo kompletně celou loď(a div si nevykřičel hlasivky).
„Tak jsme to přežili.“ Uznal Seso, když vylezl na palubu.
„Tys mi nevěřil?“ Propálil ho Tanma pohledem.
„Každopádně, chlapci, vřele-vítejte ve Skryté Vzdušné.“ Ohlásila Sali otočená směrem k hustému lesu. Tanma se tam podíval taky. Pro jeho ostrý zrak nebyl problém spatřit nějakou tu zavěšenou chatku na stromě, větší úžas padl na vznášející se ostrov přímo nad lesem.
„Hádám dobře, že jedna část je hluboko-ukryta v lese a druhá na tom ostrově?“ Zeptal se Tanma Sali.
„Hádáš velmi dobře.“ Odpověděla s úsměvem.
„Hej, co děláš?!“ Vykřikl Seso a natáhnul jednu jednomu námořníkovi.
„Co je to tady?“ Chtěl vědět Tanma, spatřil pouze pár námořníků s provazy v ruce.
„Promiňte, Kapitáne Namikaze. Ale tohle pevno-stojí v zákonu.“ Omluvil se Fubuki.
„A co?“ Zeptala se Sali.
„Každý návštěvník by měl podstoupit důkladnou prohlídku.“ Odpověděl Fubuki a pokynul námořníkům.
„Pracky pryč!“ Vyhrožoval Seso, když se dva námořníci blížili k němu.
„Co je to za super-nový zákon?“ Ptala se Sali dál Fubukiho. Tanma jeho odpověď neslyšel, protože se už musel potýkat s pěti námořníky.
„To přece nemůžete! Jsem Králova dcera!“ Zaslechl Tanma Saliin křik.
„Mám zlo-pocit, že tady diplomacie nepomůže.“ Pomyslel si Tanma hořce a už ucítil provazy, jak mu stahují zápěstí. Seso na tom byl podobně.
„Znovu se smutně-omlouvám, Kapitáne. Ale rozkazy jsou rozkazy. A ty vždy-říkají, že všechno, kromě ošacení musí jít pryč.“ Vysvětlil Fubuki omluvně a Tanma přišel o veškeré zbraně.
„Řekl jsem VŠECHNO!“ Zdůraznil Fubuki a jeden z námořníků se natahoval Tanmovi na krk.
„Můj Uncia přívěsek nikdy!“ Nesouhlasil Tanma a začal se prát. Námořník, co mu šel po přívěsku, dostal hlavou do hrudi a Tanma měl volný prostor. Vyskočil, přehodil si ruce a mohl začít svou salvu kopanců. Ale námořníci se stále zvedali a pokračovali.
„Rychlo-vyhlaste, že můžou jít volně a Zlatý Orel přestane.“ Pronesla Sali, když sledovala, jak Tanma rychle vykopává, občas provede nějaký ten kop ve výskoku.
„Bohužel, Princezno. Ale tohle nařízení vydal samotný Velitel našich stráží. A Král souhlasně-potvrdil.“ Hájil se Fubuki.
„Tomu nevěřím.“ Pronesla Sali tiše. Seso už byl KO, námořníci vytáhli paralyzér a šli po Tanmovi. Jenže tomu slabé výboje nedělaly nic.
„Proti blesku bleskem. Někdy se na to musí jít chytře.“ Pomyslel si škodolibě Tanma, než zase vykopl.
„Chidori Nagashi!“ Všichni námořníci od Tanmy odletěli, kompletně ochromeni. A jako na potvoru si Tanma nevšiml příchodu dalších lidí a dostal ránu tyčí do zátylku.
Tanma se probral v cele, ve vedlejší seděl Seso.
„To mě p***r! To byla zlo-zrada!“ Syknul Tanma do prázdna a pokusil se pohnout. Jenže v cele byl s rozpaženýma rukama v okovech a zase klečel.
„Proč se vždy-dostanu do takový dementní pózy?!“ Zavrčel Tanma nevrle.
„Kapitáne, co budeme dělat?“ Ozval se Seso a snažil se dostat z okovů.
„Musíme si nějak poradit. Nemůžeme tu věčně-tvrdnout.“ Odpověděl Tanma a Seso se přisunul blíž k mřížím.
„Něco jsem ti zachránil.“ Pronesl a pokusil se k Tanmovi do cely vhodit jeho přívěsek i s prstenem.
„Stihl jsem to vzít, ještě než jsem definitivně odpadl.“ Tanma se podíval na svůj přívěsek, který se teď válel před ním.
„Vím, jak moc si toho ceníš. Taky bych si toho cenil, kdyby to bylo od drahé osoby.“ Pokračoval Seso a odšoural se zpět na svoje původní místo.
„Díky, Seso. Tohle máš u mě.“ Usmál se Tanma a pohnul prsty. Přívěsek se zvedl Tanmovi před oči a rozepnul se.
„Ještě kousek.“ Říkal si v duchu Tanma a přívěsek se mu přiložil kolem krku a následně zapnul.
„Bez tohohle bych nedal ani ránu.“ Zamrmlal Tanma a snažil se uvolnit z okovů. Tentokrát žádný výboj ho nezasáhl.
„Chce to plán, Tanmo.“ Usoudil Seso a taky se snažil uvolnit.
„Rychlo-pracuju na tom.“ Řekl Tanma a v tu ránu se otevřely dveře věznice.