Sladká nevědomost 05 - Ďábelské splátky

Několik hodin před tím, než sluneční paprsky zasvítily do malého pokojíčku, začala Hinata pociťovat úzkost a nemohla znova usnout. Neustále si probouzel ten podivný hlas, který jí neustále našeptával, že je si za to může sama.
Prudce se posadila a zamířila ke stropnímu oknu, které mírně pootevřela, aby mohl místnost zaplnit čerstvý vzduch. Pootevřela ho o trošičku víc, nešlo otevřít úplně, dokonce se samo s ránou zaklaplo.
Posadila se ke stolu, vytáhla svitek a začala tam z čisté nervozity cosi zapisovat.
„Bože!“ zvolala a práskla hlavou o desku stolu. „Mor na tebe Orochimaru!“
Nestačilo to, začala neustále přecházet z jedné strany pokojíčku na druhou, toho ale moc neušla, pokoj byl totiž velmi malý. Nakonec začala prohledávat všechny skříně a police- a našla spoustu věcí. Včetně zbraní.
Taková malá ostrá katana by mžiku rozbila to okénko, kterým by se Hinata v pohodě protáhla. Byly zde zásoby oblečení, dokonce i balíček rýže, bruska na katanu a lékárnička. Všechno přímo přálo útěku za ranního světla.
Hinata si povzdechla. Stiskla zbraň a zamířila k oknu. Avšak jej nerozbila. To svědomí jí bránilo odtud utéct. Orochimaru moc dobře věděl, že nedokáže utéct i s otevřenými dveřmi.
„Hinato-san.“
„K-Kabuto-san!“ vykřikla Hinata a zděšeně ustoupila od dveří a flákla sebou na postel.
„Čekáš dlouho?“ zeptal se mile a vešel do pokojíku.
„Mučení je to,“ odvětila Hinata neklidně. Kabuto si povysunul brýle na nos.
„Už dlouho vím, že jsi vzhůru, soudě podle toho-“ rozhlédl se po pokoji. Rukou ukázal na poškrábané okno, pomalované a roztrhané papíry, včetně trochu roztrhaných pokrývek či prostěradel, zbraní a oblečení. „Jsi velmi nervózní. Chytej.“
Hinata chytla jakousi krabičku.
„Proti nervozitě,“ řekl klidně. „Pojď se mnou, mám tě dát přivést.“
Hinata vstala a následovala Kabuta. Prošli několika sály a narazili na několik podivných lidí.
Kabuto otevřel mohutné a těžké dveře, ze kterých vyšlo neznámé světlo. Dostali se na jakési, takřka bitevní pole. Ve východu slunce zahlédla Hinata pár lidí, kteří stáli na jakémsi útesu nad mořem.
„Postůjme chvilinku, Hinato-san,“ usmál se Kabuto přívětivě. Hinata se zamračila. Proč dělá, jako kdyby se nic nestalo? Nevěděla proč najednou tak zrudla. Položila si studené ruce na tvář a sledovala dění, které jí po chvilce umožnilo slunce.
„Co jsi dělal, když jsem byl pryč, Sasuke-kun?“ zeptal se Orochimaru. „Zhoršil si se.“
„Zmlkni,“ odbyl ho Uchiha chladně.
„To je-“ odmlčela se. „Uchiha Sasuke-san, že?“
„Oh, ano,“ přitakal Kabuto. „Doufám, že se z toho nezhroutíš,“ dodal jízlivě.
„Proč bych měla?“ zeptala se Hinata.
Kabuto se zasmál. „Většina dívek z něj omdlela, když ho spatřila.“
„Nejsem jedna z nich,“ řekla užasle Hinata, když si uvědomila, že tohle velmi dobrá šance nasbírat informace a jakmile ji začnou hledat, tak jim je co nejdříve podat.
Orochimaru se vyhnul další spršce ohně a ze svých rukávů vypustil bílé hady, kteří se obmotali kolem Uchihova těla. Jeho končetiny byly škrceny. Sasuke se mu to snažil oplatit tím, že z rukávu také vypustil pár hadů, kteří se zakousli do krku Orochimaru. Namísto Orochimaru se objevil dým a několik dalších hadů-objevil se za Uchihou.
„Tahle Itachiho nezabiješ,“ rýpl si Oro. „Půjdeš na misi, hned.“
„Nerozkazuj mi,“ odbyl ho opět Sasuke, když se hadi zčistajasna vypařili.
„Dělám to pro tvé dobro,“ napomenul ho Orochimaru. „Běž s Kabutem, on ti něco najde. Přidělím ti Karin a -“
„Budou jen přítěž,“ řekl Sasuke otráveně. „Půjdu sám.“
„Hmm, dělej jak myslíš,“ řekl Orochimaru. „Á, už jsi vzhůru!“
Hinata přišla s Kabutem o něco blíže. „Hinata-san je již vzhůru dobré dvě hodiny, pane.“
„Doufám, že se umí vyjádřit sama, Kabuto,“ pronesl Orochimaru. „Nikdo jí jazyk neukousl.“
„Ano, Orochimaru-sama,“ poklonil se Kabuto.
Sasuke taky přišel blíže. Schoval katanu a postavil se vedle Orochimaru. Hlavou pohl na stranu a neustále se díval na Hinatu pohledem, který byl děsivý. Hinata ovšem nehodlala uhnout a zadívala se mu do očí, dala mu na jevo, že po něm neblázní.
Orochimaru tuhle oční přestřelku se zájmem sledoval. „Zapomněl jsem, že se vy dva znáte.“
„Studovali jsme spolu akademii,“ přisvědčil Sasuke.
„Nikdy jsme spolu nemluvili,“ dodala Hinata. „Uchiha-san.“
„Nechal bych to tak,“ řekl Sasuke. „Hyuuga Hinato.“
Po té odešel s Kabutem a Orochimaru s Hinatou zůstali sami.
„Lekce číslo jedna, Hinato.“
„Ehh,“ vzpomínala Hinata. „Jste hrdý člen třídy S?“
„Správně,“ usmál se Orochimaru a přišel blíž. „To ovšem není důvod, aby ses mě bála či stranila. Nestrpím chování, které má například Sasuke-kun, samozřejmě.“
„P-Proč ho tedy nevyrazíte?“ zeptala se Hinata.
„I on je mi upsaný. Silně po něčem touží a to mu brání odejít, stejně jako tobě brání svědomí. On žádné svědomí nemá,“ řekl Orochimaru. „Navíc: on je pro mě důležitý. Uhádneš lekci číslo dvě?“
„Ehh.....Nevim?“ zeptala se Hinata neurčitě. Orochimaru si povzdechl. Udělal takovéto gesto ukazováčkem, kterým se vyhrožuje malým dětem.
„Ts, Ts, Ts,“ syčel. „To není správně. Měla bys je správně odvodit... Lekce číslo tři.“
„Vždyť ani nevím-“
„Ticho, Hinato, Ticho. Zopakuj mi to.“
„Ehh,“ začala Hinata. „Lekce číslo jedna...umm....hrdý člen třídy S, lekce číslo dvě....etto..... neradit a nechovat se k vám drze? ….. Lekce číslo tři: Měla bych je sama odvodit....“
„Výborně,“ pochválil ji Orochimaru. „Pojďme utvrdit podmínky.“
„Podmínky?“
„Správně. Nechceme si přece ublížit navzájem, že?“

V jeho ložnici moc věcí k vidění nebylo. Nějaký obrázek na stěně, obrovská postel pod ním, na boku stůl s obou stran opatřen židlemi. Pak věšák, noční stolek se svícemi. Žádné okno.
„Posaď se sem, ano.“
Hinata se usadila na pohodlnou (neuvěřitelný) a nekejvací židli (zázrak).
„Nuže,“ začal Orochimaru. Vytáhl z šuplete svitek pergamenu. Inkoustem vyplnil jakási protečkovaná prázdná místa a podal jí ho. Hinata ho opatrně vzala do rukou a opatrně četla.
„Já Hyuuga Hinata se zavazuji Orochimaru-sama na dobu neurčitou, výměnou za novou sílu a zkušenosti, dobrého a zkušeného učitele i s možností lékařského vzdělání za těchto podmínek:“
Orochimaru zakýval hlavou a podal jí brk: „Já svoje vyplnil, tohle je potřeba od tebe.“
Hinata křečovitě uchopila brk a přemýšlela, co na ty třivolné řádky napíše, aniž by si přečetla ty nad tím. Nakonec je všechny popsala a neviditelná síla vrátila pergamen Orochimaru, který jej poté začal nahlas předčítat:
„Já Hyuuga Hinata se zavazuji Orochimaru-sama na dobu obyčejnou, výměnou za novou sílu a zkušenosti, dobrého a zkušeného učitele i s možností lékařského vzdělání za těchtě podmínek:
-přijmu prokletou pečeť jakéhokoliv druhu
-za nesplnění příkazů hrdě přijmu trest a poděkuji za něj
-budu plnit jakkýkoliv příkaz Orochimaru-sama a neodejdu bez jeho dovolení
-chci být vždy ochotně a trpělivě vyslyšena a mít právo na splnění daného přání
-chci slýchat novinky ze světa, hlavně za své vesnice, vědět kdo zemřel a jiné
-chci mít právo jednou za čas vyjít sama ven a na daný termín se vrátit
Podpis: “
Orochimaru přestal číst a zeptal se: „Jsi si jistá, že jsi v naprostém pořádku a zdravá?“
„Samozřejmě,“ odpověděla Hinata zmateně.
„Opravdu? Promysli si to.“
Po dlouhém přemýšlení konečně stiskla brk a podepsala se. Orochimaru si s nenadálým úsměvem strčil svitek pergamenu pod hábit a ještě jednou se uchichtl.
„Ku,Ku,“ zatrylkoval. „Víš jakou moc jsi mi teď dala do rukou?“ zeptal se.
Vtom Hinata ucítila, jak jejím tělem projel divný pocit a stejně rychle jako se objevil zmizel.
„Tohle je moje nové ninjutsu,“ řekl s úsměvem. „Kinjutsu: závazná smlouva s ďáblem.“
Po té opět zvážněl. „Takže zase podmínky. Neboli příkazy,“ dodal. „Kromě toho, co je sepsáno ve smlouvě budeš muset splácet některé z položek, tedy mi pomáhat. Například v mé laboratoři při pokusech, přičemž, když se budeš snažit, dostaneš další zkušenosti z přípravy jedů a protijedů. Většina jutsu, která tě možná naučím bude,“ odmlčel se. „Druhu kinjutsu. Budeš často pomáhat Kabutovi, ve svém volném čase budeš ve svém kutlochu, trénovat, nebo cokoli, co se ti zachce, ovšem musíš mít mé povolení. Můžeš například trénovat se Sasuke-kun. V svém kutlochu najdeš i jidlo, pětkrát denně, Sasuke-kun se nám tu kdysi zhroutil.. “ vysvětloval. „Dále jednou se splátek bude... na noc budeš chodit spát ke mně.“
Hinata vyprskla. „C-Co? C-Co jste to říkal? Mám dojem, že jsem špatně rozuměla...“
„Ne, to je jedna ze splátek, Hinato, nechci o tom už slyšet. Máš právo na víkend spát ve svém kutlochu.“
Hinatě bylo na omdlení. Ten kdo nazval Orochimaru ďáblem by opravdu objevil Ameriku! Vždyť to musí bít jasné každému, kdo se s ním jen setká, natož tomu kdo s ním mluví.
„Bože já jsem blbá!“ zvolala Hinata, když jí začalo docházet jakou moc mu dala do rukou.
„Co znamená na dobu obyčejnou?“ zeptala se Hinata.
„Ku, Ku, lekce číslo čtyři: než něco podepíšeš, desetkrát si to přečti. Inu, doba obyčejná je většinou tři roky a víc, bohužel-“ ďábelsky se zasmál. „Můžu tě tady mít jak dlouho budu chtít, bez ohledu na to, jak na tom zrovna jsi.“
Podvedl ji. Takže jediná možnost, jak mu utéct by tedy byla smrt.
„Můžu ti teď přikázat, abys šla do Konohy a vyvraždila celý klan. Můžeš přímo přede mnou spáchat sebevraždu! Nebo sama zabila Hokage, co víc, můžu jsem tě donutit postrčit jed tý tvý milovaný lištičce...“
Naruto-kun, šeptla si pro sebe. Jakou pitomost to udělala.
„T-To nemůžete.... Já vám věřím...“
„Lekce číslo pět?“ zasmál se. „Nikdy nevěř cizím shinnobi, které neznáš. Zvláště mužům.“
„Mor na vás!“ šeptla Hinata opět.
„Avšak nemám potřebu, aby jsi něco takového dělala... Zakazuji ti si ublížit a když už jsme u toho mě také ne, vyjma tréninku.“
Hinata si povzdechla. Orochimaru schoval brk a inkoust do šuplete. Opět se zasmál a naklonil se k ní přes stůl.
„Tobě se po mě ani trošku nestýskalo?“ zeptal se, najednou změnil téma hovoru. Hinata nestačila odpovědět. Nestýskalo se jí, ale většina snů se od té doby motala kolem něj. Někdo by si to mohl špatně vyložit...
„Vypadá to, že má otázka má nežádoucí efekt,“ pronesl a naklonil se ještě víc, chytil ji za bradu. Hinata cítila jeho rty na svých, měla chuť se bránit, ale neudělala to. Svědomí a ten podivný pocit v břiše jí v tom zabránili. Ucítila v břiše mírné šimrání, snažila si to vyložit tak, že má asi hlad, ale něco jí říkalo, že je to Orochimaru, kdo to vlastně způsobuje.
„Přijmeš prokletou pečeť?“ zeptal se, když se od ní odtrhl a opět se posadil.
„TO je to nejmenší.
„Toužíš po síle?“
„Dala bych si říct.“
„Výborně. Lekce...“
„Číslo tři? Lekce šest?“
„Ano.“

Když se Hinata ráno probrala, celé tělo ji bolelo. Na některých částech těla měla vlno obvazů a kolonii náplastí, ruce měla také celé zalepené. Ten trénink je ještě náročnější než si představovala. A ještě musela nosit Kabutovi bedny s nářadím!
Prudce se posadila a kýchla. „Asi na mě něco leze,“ Koutkem oka spatřila Orochimaru, který ještě spal. Ruce měl za hlavou a klidně oddychoval, vypadal docela nevinně.
Hinatinno svědomí však opět zasáhlo. Nic na tebe neleze, ale něco na tebe vlezlo! ječelo.
Aby to nemusela poslouchat, vstala a vydala se na cestu ke svému kutlochu a za Kabutem pro nějaké obvazy.
„Už jsi vzhůru?“ zeptal se Orochimaru. „Je brzo.“
„Divím se, že jsem vůbec zamhouřila oko,“ špitla Hinata pro sebe.
„Asi jsi byla moc znavená,“ řekl Oro. „Pojď ke mně.“
„Právě jsem chtěla jít za Kabutem-“
„To počká,“ odbyl ji a Hinata na svých ústech ucítila další z polibků, které byly součástí splácení. Doufala, že mu to vydrží, doufala, že nemyslí na nic ještě horšího... Už tak dost zhřešila ze slibu ke svému otci. Odtrhl se od ní.
„Dnes ti dám prokletou pečeť. Můžeš zemřít, buď připravena.“
„Ano.“