Hokageho syn ep. 33, část první

Před čtyřmi lety.
Staré město Aquila. Na první pohled vypadalo hezky, skoro až ráj na zemi. Přístav, pěkné hradby, hrad na kopci, pěkně vysoký kostel a dokonce i mělo svoji podzemní část. Bohužel ale detailnější pohled ukáže, jaké zrůdnosti toto město skrývá. Mezi zdí ohraničující pozemek kostela a zdí samotného kostela odpočívalo sedm lidí. Zjevně vydýchávali útěk.
„Tohle je peklo. Myslíte, že se odtud někdy rychlo-dostaneme?“ Zeptal se jeden z klečících mužů.
„Kdo ví. Ale když je to na králův rozkaz.“ Ozval se mladě znějící hlas.
„Hloupost! Jsme tu jako krysy v pasti! Není cesty zpět!“ Nesouhlasil druhý muž.
„Kapitáne? Co teď?“ Zeptal se další muž jejich kapitána. Kapitán jen zahodil nedopalek na zem a otočil se. Byl to Tanma, ve své hnědé mikině s tygřími pruhy, koženým pásem kolem břicha a svými zbraněmi. Podíval se na svůj tým. Před ním stál mladík z Mlžné, který si nechával říkat Opar. Přejel pohledem zbytek. Muž ze Skryté Vzdušné, kterému nikdo neřekl jinak, než Nut. Mluvil Vzdušným dialektem, na který si Tanma později přivykl. Právě ten měl vědět víc o jejich úkolu. Tanma se podíval dál. Pohled mu padl na mohutném muži z neznámé vesnice. Pesimista, který se představil jako Rendan. Zbytek tvořili stráže Skryté Vzdušné.
„Měli by jsme jít dál.“ Navrhl Tanma.
„A kam? Není kam jít! Jen se na to podívej!“ Zvedl se Rendan a začal protestovat.
„Kapitáne?“ Oslovil Opar Tanmu, který s ním zjevně vycházel dobře.
„Půjdeme.“ Odpověděl Tanma a Rendan začal protestovat ještě víc. A jakoby to nebylo málo, dal se do sporu s Nutem. Nikdo nestihl ani zareagovat, Rendan byl přišpendlený ke zdi. Tanma ho držel levou rukou za krk.
„Pokračuj v těch kecech a naše mise se rovnou může zapsat jako neúspěšná! Jen takhle pokračuj a budeš první oběť!“ Vyhrožoval Tanma, jeho hlas nabral takový tón, jako nikdy neměl. Rendan se nezmohl na slova, jen vyjeveně hleděl.
„Víš, Rendane, nic proti vám všem nemám. Ale mám něco proti těm, kteří začnou kázat, aniž by něco zkusili.“ Uklidnil se už Tanma a Rendan stále mlčel.
„Takže mě moc ne**r, jinak ti tohle…!“ Začal Tanma opět s výhružkami a vytočil levé zápěstí tak, aby skrytá čepel mohla pohodlně vyjet a přitom Rendana nezabít.
„Snadno projede tvojí prázdnou hlavou! A věř mi, mi to problém nedělá.“ Zakončil Tanma, načež Rendanovi pustil krk a vrátil se na své místo u zdi.
„Co teda, Kapitáne?“ Zeptal se Nut, když se Tanma opřel levým ramenem o zeď.
„Za chvilku vyrazíme někam jinam. Pokud máte ještě někdo něco, tak zapalte.“ Odpověděl Tanma, než si zapálil. Ostatní následovali jeho počínání. A Rendan se zvedl ze země, očima Tanmu nenávistivě propaloval.
„Teda, Kapitáne. Nemusíte na nás být tak kruto-tvrdý.“ Ozval se jeden ze stráží. Tanma se neubránil pobavenému uchechtnutí.
„Ts, chceš snad obejmout?“ Zeptal se Tanma a potáhl.
„Ne, díky. Nechci si nechat zlomit vaz.“ Odpověděl Vzdušný strážce.
„Tak si nestěžuj.“ Dodal Tanma a pokuřoval dál. Po zhruba deseti minutách chůze se Tanma, vedoucí tým, zastavil na jednom místě.
„Tak tady, kde stojím, se město rozděluje. Jako kdyby odtamtud až tam vedla vzdušná čára.“ Řekl Tanma a ukázal na jedno místo a pak na další na opačném konci.
„A to znamená co?“ Zeptal se Nut.
„Naším momentálním cílem je najít nějaké útočiště. Opar a Nut půjdou se mnou na severní stranu. Vy čtyři…“ Tanma se obrátil na tři členy stráže a Rendana.
„Vy půjdete na jih. Sraz za dvě hodiny tady. Hodně štěstí.“ Nakázal Tanma, než popřál ke štěstí.
„Pane, ano pane!“ Zakřičeli strážní a vydali se na jih. A Tanma se svými dvěma společníky zase na sever.
„Páni! Toto místo vypadá jako po apokalypse.“ Uznal Opar neutrálně a sledoval domy. Celé město působilo celkem starším dojmem.
„Nute, můžu otázku?“ Zeptal se Tanma během chůze.
„Jistě, Kapitáne.“
„Co máme vlastně za úkol?“
„Strašně-postrádáme naši princeznu a dědičku trůnu. Podle všech zpráv rychlo-utekla tady.“ Vylíčil Nut znění úkolu.
„Utekla tady? A proč?“ Ozval se Opar.
„Buď utekla a nebo ji někdo tady unesl. Nebo taky něco. Každopádně, Nute. Jak by měla vypadat? Ať vím, za čím se ohlížet.“ Zeptal se Tanma. Nut ani nestihl odpovědět, jižní stranu města proťal mužský křik.
„K***a! Tohle bylo blízko!“ Zaklel Tanma.
„Kapitáne?“ Oslovil ho Opar.
„Za zdrojem! Rychlo-klus!“ Zavelel Tanma a všichni tři se vydali za zdrojem křiku. Na zemi našli čtyři zbylé členy jejich týmu.
„Můj ty Bože! Co se stalo?“ Zeptal se Opar, když se Tanma skrčil k jednomu ze stráží. Všichni čtyři měli ve tváři výraz zděšení a velkou díru, ať už v krku, nebo v hrudi, nebo v břiše.
„Jedno je jistý. To co je pobilo, musí bejt ještě tady!“ Uznal Tanma a vytasil.
„Jsme jako lovná zvěř.“ Uznal Opar a ozval se další křik, tentokrát dívčí.
„Ženská?“ Podivil se Opar. Tanma zavelel na další spěch ke zdroji. U jedné budovy se krčila dívka v tmavě zelené mikině, která jí byla krapet větší a kapucí na hlavě. Vysokou rychlostí se na ní řítilo něco, jako černé chapadlo. Chapadlo se ale nedotklo své kořisti, skončilo na zemi probodnuté šípem. Dívka se podívala po střelci, zahlédla jen zakukleného muže v hnědé mikině a lukem v ruce.
„Princezno!“ Zakřičel Nut a hned přiběhl k dívce i s Oparem. Tanma, stojící na střeše, si všiml podivné, bílé a kostnaté ruky s dlouhými drápy místo nehtů, jak mizela do stínu. Hned za tou rukou mizelo i to chapadlo.
„To nemůže být!“ Pomyslel si Tanma a lehce se zachvěl.
„Kapitáne! Pojďte!“ Zakřičel Opar na Tanmu a společně vyrazili někam do bezpečí. Na radu dívky vstoupili do jednoho domku, který vypadal opravdu bezpečně.
„Děkuji vám moc.“ Poděkovala dívka a sňala kapuci. Opar měl pocit, že se asi zamiloval. Spatřil její dlouhé, zrzavé vlasy a zelené oči, které jí ladily k mikině. Dál si všiml, že dívka měla na sobě černé šortky a punčocháče stejné barvy, které jí dosahovaly až do půli stehen.
„Kde je Kapitán?“ Zeptal se Nut.
„Říkal, že se ještě porozhlídne kolem.“ Odpověděl Opar a přisunul se k dívce.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se.
„Ano, jsem. Nebýt vás, asi bych nebyla.“
„Princezno, co byla ta věc, co po vás šla?“ Zeptal se Nut.
„Sama nevím.“ Odpověděla údajná princezna a podívala se na Opara.
„Žádám po tobě tvé jméno.“
„Můžu ti akorát říct, že mi přátelé říkají Opar. Jako mlžný opar, ne ta hnusná věc, co se tvoří na puse.“ Představil se Opar.
„Divné jméno-volání. Ale kde je ten třetí? Ten střelec?“ Zeptala se princezna. V tom Tanma vešel do dveří, už s kapucí dole.
„Mluvil o mně někdo?“ Zeptal se přítomných, než se sklonil k Nutovi.
„Jak jí je?“
„Je v pořádku. Kapitáne, dobrá práce. Princeznu jsme našli.“ Informoval Nut a Tanma se podíval na princeznu.
„Jak se jmenuješ?“
„Bývá zvykem, že se muž představuje první. Zvláště šlechetné krvi.“ Odbyla ho princezna a podívala se na Tanmu. Zlaté, delší vlasy, modrošedé oči, dvě jizvy na obličeji, lehčí strniště a zase tu máme další pocit zamilovanosti.
„No jo. Jsem to nezdvořák. Kde jsou mý způsoby?“ Zavtipkoval Tanma lehce.
„Říkají mi Zlatý Orel. Je to dost?“ Zeptal se Tanma a Opar se naklonil k Nutovi.
„Já myslel, že jsou to jen povídačky. Že Zlatý Orel není skutečný.“ Špitnul mu Opar do ucha.
„Jak vidíš, tak je. Máme toho nejlepšího Kapitána, jakého jsme kdy mohli dostat.“ Opáčil Nut.
„Takže ty jsi…?“ Princezna zjevně znala Tanmovo pravé jméno, ale chtěla se ujistit. Tanmovo kývnutí hlavou byla pádná odpověď.
„Já jsem Salina. Pro přátele a zkráceně Sali.“ Představila se princezna, teď už známá jako Sali.
„Moje čest, Princezno Sali.“ Řekl Tanma a vtiskl Sali letmou pusu na hřbet ruky.
„Ale i tak jste zraněná. Pojďte se mnou.“ Nakázal Tanma a zvedl se.
„Pánové, dopřejte si odpočinek. A od teďka, jsme si rovni. Už jsme jen přeživší.“ Oznámil Tanma dvěma mužům, kteří zbyli a zmizel se Sali v jednom z pokojů.
„Nejsem zraněná. Co jsi na mně zjistil?“ Zeptala se Sali, když Tanma zapálil svíčku.
„Máte přetažené svaly. Na další postup by jste nebyla schopna.“ Odpověděl Tanma, pořád si držel úctu.
„Asi nic neschovám.“ Uznala Sali a sundala si mikinu. Tanma měl co dělat, aby se udržel na uzdě, přece jen byl ženatý. Sali pod zelenou mikinou schovávala bílé tílko a celkem dosti vyvinutý hrudník. Tanma od někud ze skříněk vyhrabal skleničku, jídelní hůlky a kousek vaty.
„Lehněte si na břicho.“ Pokynul Tanma.
„Co chceš dělat?“ Zeptala se Sali, když si lehala.
„Stará čínská léčba. Můžete to znát pod pojmem baňky.“ Odpověděl Tanma a vytáhl skleniček víc. Kousek vaty chytil do hůlek a dal nad svíčku. Jakmile vata vzplála, vložil ji do skleničky, aby se nahřála. Pak jí dal skleničku na záda a pokračoval, dokud mu nedošly skleničky.
„Jak mi to pomůže?“
„Uvolní vám to svaly.“ Odpověděl Tanma a sundal si rukavici na levé ruce. Po sundání skleniček z jejích zad si nechal ruce nad svíčkou vzplát.
„Jen klid.“ Utěšoval Tanma Sali a přiložil jí hořící ruce na záda. Začal jí rukama projíždět po holých zádech, až Sali spokojeně vrněla. Opar a Nut seděli hned vedle, něco probírali.
„Už tady tvrdneme rok. Ale princeznu jsme našli.“ Pronesl Opar.
„Svatá pravda, příteli. To by chtělo rychlo-poslat zprávu do Skryté Vzdušné.“ Uznal Nut a Tanma vyšel z jednoho pokoje.
„Necháme si jí odpočinout. Co probíráte?“ Zeptal se Tanma svých společníků.
„Chceme rychlo-poslat zprávu do Kazegakure.“ Odpověděl Nut a natáhl se pro papír a tužku.
Uběhly už tři měsíce od poslání zprávy do Skryté vzdušné. Ale žádná odezva, což všechny čtyři znepokojovalo.
„Sakra, čtvrt roku uběhlo a pořád nic! Tohle se mi nějak nezdá.“ Pomyslel si Tanma, když seděl na střeše a sledoval město. Náhle ho přepadla ostrá bolest v pravém rameni.
„Do háje!“ Zaklel Tanma a už dolů šly popruhy s lukem, mikina a triko.
„Ty už mě začínáš celkem s**t.“ Zamrmlal Tanma a podíval se na svoje rameno. Netušil, že je sledován. Ale ne nějakou zrůdou. Ty se zázrakem stáhly.
„Copak ty tu sedíš tak sám?“ Ozvalo se Tanmovi za zády. Přišla k němu Sali.
„To je u mě běžný.“ Odpověděl Tanma a Salina se pozastavila nad jeho tetováním mezi lopatkami. Pak si ale přisedla k němu.
„Co s tím máš?“ Zeptala se a narážela tím na jeho rameno. Měl tam dost ošklivě vyhlížející ránu. Po celém rameni, horizontální řezná rána, pěkně hluboká a taky široká. Skoro mu ta ruka držela už jen silou vůle.
„Je to staro-kostní(staré) zranění. Příležitostně se otevře.“ Odpověděl Tanma a Sali si všimla, že Tanma pomalu mluví jak ona a Nut.
„Pomoct s tím nechceš?“ Zeptala se, když si Tanma vytáhl kapesní nožík, který nosil pořád.
„Pokud bys byla tak laskavá.“ Odpověděl Tanma a plivnul na místo před sebou, kde hned vzplál oheň.
„Co mám udělat?“
„Až zvednu ruku, ty mi ji trošku víc zatlačíš do těla, ať se rána zavře. Pak se mi možná povede si ránu vypálit.“ Sdělil Tanma instrukce a zvedl ruku. Sali hned učinila, jak jí bylo nakázáno a povedlo se jí ránu zavřít.
„Sakra! Tohle mi trošku nevyšlo.“ Zanadával lehce Tanma, když se snažil rozpáleným nožem dosáhnout na ránu.
„Ukaž.“ Nabídla se Sali a Tanma si protočil nůž v levačce, ať Sali může snadno vzít rukojeť. Pak přejela rozpáleným nožem Tanmovi po ráně.
„Díky.“ Poděkoval Tanma a začal si hasit hořící kousky kůže lehkým poplácáváním.
„Zjevně víš, jak na to.“ Uznala Sali, když se Tanma oblékl.
„V tomhle mám dlouholetou praxi. Když se na mě podíváš, tak všechny jizvy, kde jsem byl schopnej dosáhnout, vznikly stejně.“ Potvrdil Tanma a Sali se podívala, kde měla přístup.
„A co že ty tu tak sám?“ Zeptala se náhle, když si Tanma hodil přehozy na tělo.
„To je u mě běžný. Tohle dělám často. Si takhle odpočinou někde venku, v přírodě.“ Vysvětlil Tanma a zapálil si.
„To ti spíš jasno-sedí na Ninju ze Skryté vzdušné. Máme dost hodně blízko k přírodě.“ Uznala Sali.
„Soucítíte s přírodou. Jste jedna duše.“ Promluvil Tanma a potáhl. Na Salině tváři se objevilo menší nepochopení.
„Vím to, protože jsem tam kdysi byl. Nut by ti mohl říct-vysvětlit.“ Vysvětlil Tanma.
„Že jsem si tě tam nevšimla.“
„To bylo taky před devíti lety, když mi bylo sedmnáct. A že to bude nějakej ten pátek.“ Dodal Tanma.
„Hmm, to mi bylo jedenáct, to by mohlo všechno jasně-vysvětlovat.“ Zamrmlala Sali.
Uběhlo už půl roku a pořád nic. Což začalo Přeživší štvát. Společně si zvolili nové pravidla, mezi nimi jedno hlavní. Ven vycházet nejméně ve dvou, obzvláště ve večerních hodinách. Což Tanmovi bylo jedno, přes den si vysedával na střechách, kde příležitostně posílal domů vzkazy. Sali procházela po městě, zjevně něco hledala.
„Tak kde je? Kde zase pevně-sedí?“ Ptala se sama sebe, než uslyšela slabší melodii. Někdo hrál na flétnu.
„Flétna?“ Podivila se Sali a rozběhla se za zdrojem. Zvuk po chvilce ustál, ale Sali se rozhodla vyrazit na místo, kde to slyšela nejintenzivněji. Na jedné střeše seděl Tanma v tureckém sedu, sledoval přístav. Ale Sali měla pozorné oči.
„Nikdy jsem neviděla Anděla brečet.“ Ozvala se jemně, až sebou Tanma lehce trhnul a hned stíral slzy.
„Já nebrečím. A zvláštní je, že mě nazýváš zrovna Andělem.“ Uznal Tanma a pokusil se o lehčí úsměv, Sali mezitím vylezla za ním na střechu a přisedla si.
„A proč by mělo? Vždyť takhle může vypadat jedině Anděl.“
„Takhle otrhaně?“ Zeptal se Tanma, načež se Sali zlehka zasmála.
„Vím, na co narážíš. A musím tě zklamat. Ono je to totiž i důvod, proč slzo-brečím, jak sis všimla.“ Začal Tanma a vytáhl si zpoza trika svůj přívěsek.
„Ty jsi ženatý?“ Zeptala se Sali mírně zklamaně.
„Nejen to.“ Odpověděl Tanma tiše a pevněji sevřel flétnu v ruce. Sali na něj tázavě pohlédla.
„Mám rodinu. A kvůli té spouštím slzy. Jenže, ty jsi ještě mladá. Tomu bys nerozuměla.“ Pokračoval Tanma dál.
„Zkus to.“ Pobídla ho a posunula se blíž.
„Už je to rok a půl, co jsem tady. A už rok a půl se já s Oparem a Nutem hluboce-skrýváme, dokud můžeme. Nut a Opar jsou v pohodě, ti dva si mají co vyprávět už od dětství.Ti si aspoň můžou minule-zavzpomínat na jejich příhody. Ts, ale co já? Půl roku probdím celý dny a noci, jen pro vaše bezpečí.“ Sali ho sledovala s roztřesenýma očima.
„A právě proto smutně-postrádám svoji ženu, své přátele, kteří mě podrží v nouzi. A ti lidi z tý Skrytý Vzdušný mě taky začínaj pěkně dopalovat!“ Poslední větu Tanma doslova zakřičel a vzteky vystřelil šíp. A ani netušil, že trefil jednoho mutanta, co právě vylézal ze své skrýše.
„Prostě už tady z toho začínám blbnout.“ Zakončil Tanma klidněji.
„Neboj, já jsem tady.“ Konejšila ho Sali a položila mu ruku na rameno.
„Aspoň něco.“ Uznal Tanma a schoval si flétnu do brašničky.
„Mimochodem, hezky hraješ.“ Pochválila ho Sali, když si Tanma zapaloval.
„Dík. Pokud bude třeba, můžu ti zahrát i ukolébavku.“ Nabídl se Tanma a sledoval zapadající slunce.
„To by nebylo zlo-špatné.“ Uznala Sali a z ničeho nic mu dala letmou pusu na tvář.
„Promiň, já jen…“ Začala se hájit, ale Tanma to přešel s klidem.
„To se stává. Nedělej si z toho tvrdě-těžkou hlavu.“ Pronesl Tanma a už zahazoval nedopalek.
„Tobě to…“
„Pšt!“ Přerušil ji Tanma a zaposlouchal se do zvuků v okolí.
„Možná se mi něco jen bludně-zdálo. Sakra!“ Zaklel Tanma a chytil se za hlavu.
„Co se děje?“
„Sali, utíkej!“ Vydal ze sebe Tanma, i když mu v uších divně pištělo.
„To už tady bylo! Je tu někde!“ Pomyslel si Tanma a hledal ‚ho‘.
„Co se stalo?“ Chtěla zjistit Sali, načež se k ní Tanma otočil s Okem Irbise.
„Sali, poslouchej. Tohle neříkám jen tak nikomu, ví to jen moje žena a teď už ty. Když mi bylo sedmnáct, tak jsem se s tímhle tvorem prvně-setkal. Nebylo to veselo-vřelé setkání, protože ještě teď mi to způsobuje trauma. Abych pravdu řekl, kromě starosti o přátele mi i tenhle netvor způsobuje strach.“ Vysvětlil Tanma svoji obavu(nečekaně, co?).
„Co je to za tvora?“ Sotva, co to Sali dořekla, ozval se divný zvuk. Jakoby kombinace chrčení, vrčení a mručení a na střeše opodál se něco objevilo. Bylo to tak vysoké, že kdyby Tanma stál na balkóně patrové chatky, tak se tvoru dívá do očí. Teda, kdyby nějaké měl ten tvor. Celé jeho tělo bylo křídově bílé, obličej bez ničeho. Bez úst, nosu, očí. Spíš jen nějaký náznak nosu, nebo obrys a místo očí jen oční důlky potažené kůží. Tvor byl kompletně hubený, spíš jen kost a kůže, takže jeho černé oblečení, které statečně připomínalo oblečení mnicha, na něm jen tak plandalo. Z rukávů mu čouhaly fakt jen konečky jeho dlouhých drápů a svoji holou a bílou hlavu skrýval pod kapucí. A v Tanmových očích se objevil strach a celý se zachvěl. Sali na tom byla podobně.
„T-tohle?“ Zeptala se s obavami a Tanma přikývl, než Sali hlasitě polkla.
„Co budeme dělat?“ Zeptala se roztřeseným hlasem a divná figura se k nim otočila čelem.
„Pryč!“ Zakřičel Tanma a hned vyklidili střechu. Našli úkryt za jednou zdí.
„Ten zmetek je snad všude!“ Zavrčel Tanma.
„Jde po nás?“ Zeptala se Sali vystrašeně. Sám Tanma na tom nebyl o moc líp.
„Hlavní je, abychom se my rychlo-dostali do bezpečí. Pojď za mnou!“ Tanma se už zvedal, ale zase to pištění. A Sali měla to samé.
„Namikazeeeeee.“ Zachrčel ten netvor a zpoza hábitu mu vyletěly dvě černé chapadla, které mířily na Tanmu a Sali. Náhle mu pod nohy přistála malá oslepovací bomba a netvor na chvilku neviděl. Toho využil Tanma, který chytil Sali a přemístil se s ní do jejich bezpečného domku.
„Kapitáne, slyšeli jsme hrozný řev! Co se stalo?“ Vyptával se Opar, když si Tanma sedl na zem a zhluboka dýchal.
„Po celém městě se potulují hrůzná monstra. Jen taktak jsme rychlo-unikli.“ Vysoukala ze sebe Sali a podívala se na Tanmu. Ten se klepal tak, že i ratlík by proti němu prohrával.
„Tak to je radostně-veselá věc. A my tu máme dlouho-čekat na naši záchranu. No super!“ Rozhodil Nut rukama.
„Nute!“ Ozval se Tanma, stále mírně roztřesený. Nut se otočil na svého kapitána.
„Nad ránem vyrazíme do města. Naše zásoby bohužel nejsou nekonečné. Jděte se vyspat, tohle nějakou dobu potrvá.“ Nakázal Tanma a Opar s Nutem tak učinili. Sali ale zůstávala.
„Pro tebe to platí ale taky, Sali.“ Promluvil Tanma jemně, už se neklepal.
„Já nechci. Prosím, zůstaň se mnou.“ Prosila Sali.
„Taky nikam neodcházím.“ Řekl Tanma potichu, když vytahoval flétnu.
„Chceš teda tu spací-píseň?“ Zeptal se následně, když si protočil flétnu mezi prsty své pravačky.
„Ani nevíš jak.“ Odpověděla Sali nadšeně, načež se Tanma mírně pousmál a Sali se zarazila.
„On se usmál! Po půl roce se mu objevil úsměv!“ Pomyslela si, ale hned si šla lehnout na pohovku, kde si Tanma taky přisedl.
„Tohle mi vážně jde. Kolikrát se mi to povedlo.“ Pochlubil se Tanma lehce.
„Nějaký tajno-trik?“ Zeptala se Sali lehce zvědavě.
„Je to jen o tom, jak máš volně-uvolněnou mysl a jak se do toho hluboko-zaposloucháš. Sladký sny, princezno.“ Zakončil Tanma, než přiložil flétnu k ústům a začal hrát. A opravdu, Sali se zhruba v půlce hraní začaly klížit oči a hned usnula.
„Jak je vždy-možný, že dovedu lidi svým hraním uvést do takového tvrdo-spánku?“ Ptal se Tanma sám sebe, když dohrál.
Nad ránem už byl Tanma a Nut na cestě za zásobami. Všechna monstra se už chystala do svých úkrytů.
„Víte, Kapitáne, Princezna o vás mluví dost hezky. Strašně si vás cení.“ Oznámil Nut během cesty.
„To všichni, co mě znají.“ Opáčil Tanma, ale i tak dával bedlivý pozor na dění okolo, jelikož byla ranní mlha.
„Kapitáne, řekl bych…“ Nestihl Nut doříct.
„Žádné Kapitáne a taky žádné vykání. Řekl jsem, že jsme si rovni. Jsem Tanma.“ Přerušil ho Tanma.
„Dobře. Tanmo, řekl bych, že je do tebe dokonce i hluboko-zamilovaná.“ Uznal Nut.
„Já vím. A Opar to má s ní stejně. Tak a jsme tady. Pojď, rychlo-pobereme co můžeme a rychlo-vypadneme.“ Nakázal Tanma a spolu s Nutem vešel do jednoho obchodu.
„A teď rychle!“ Nakázal Tanma a spolu s Nutem naházeli do pytlů, co mohli a unesli, protože i když bylo ráno, podezřele to venku žilo. Pobrali, co mohli a rychle uháněli pryč.
„Snad se eskorta rychlo-objeví.“ Doufal Tanma a běžel s Nutem zpět do jejich útočiště.
„Tanmo! Pomoz mi!“ Zakřičel náhle Nut, protože ho černá chapadla brala za tělo. Tanma ve spěchu odhodil pytel na zem a s vytaseným mečem se rozběhl za svým přítelem, kterého už černá chapadla pomalu táhla do stínů.
„Rychlo-zachraň mě!“ Křičel dál Nut, který se snažil vzdorovat. Jedním sekem přeťal všech šest chapadel, co Nuta držely, hned se ale vyřítilo dalších dvanáct.
„Rychlo-uteč, Nute!“ Zavelel Tanma a chytil jedno z chapadel, které se k němu řítilo. Nut se dal na útěk a Tanma do boje. Přitáhl si za chapadlo jednoho dalšího netvora. Třímetrový, celý černý, ještě černější než chlupy na zádech Turka a taky nebezpečně vyzáblý. Chapadlo šlo tvorovi z břicha.
„Pojď blíž k taťkovi.“ Pronesl Tanma a jakmile byl černý tvor u něj, dal mu čelo a přelomil mu několik obličejových kostí. Kolem Tanmy se objevilo zbylých jedenáct černých tvorů, kteří široce rozevřeli čelisti. Bradu měli až na hrudi. S těmi si Tanma poradil rychle, jejich hlavy se povalovaly kolem něj. Ozval se další chrčivý řev.
„Nut!“ Pomyslel si Tanma a vydal se za zdrojem. Našel Nuta, jak ho do svých dlouhých prstů bere jeden ten černý tvor a zvedá ho do výšky. Tanma vysokou rychlostí prokopl tvorovi nohy a následně mu urazil hlavu.
„Pojď! Mám tě!“ Řekl Tanma a zvedl Nuta. Ale objevilo se několik dalších chapadel, které se většinou zabodly do země. Jedno škráblo Tanmu na pravém rameni a znovu mu otevřelo ránu. Nut skončil s probodnutým břichem a jedno to chapadlo ho zase táhlo do stínů. Tanma se pokoušel chapadlo přeseknout, ale nešlo to. Nut zajel do stínů, kde se ozval Nutův bolestný křik, trhání masa a kostí a nelidský, chrčivý řev. Tanmovi se v hlavě zase ozvalo to pištění. Ze stínů na krátký moment vykoukla bílá hlava, ovšem taky s rozevřenými čelistmi.
„Kua!“ Zaklel Tanma, pobral zásoby a radši se dal na útěk.