Osamělá kunoichi 10: Báseň života 3. část

„Jiraiya-sensei se mnou týden nemluvil. Postupně mi docházel význam jeho slov. Ty tváře lidí, které jsem zabila, jsem vídala každou noc. Obviňovali mě svými hlasy. Znova a znova. Nemohla jsem spát. A když už jsem usnula, budlia jsem se s křikem a pláčem. Ty vyděšené hlasy mě pronásledovaly i ve dne.” Aschika si moc dobře vzpomínala na tréninky, při kterých se jí začaly samovolně klepat ruce. „Jednoho dne si mě Jiraiya-sensei zavolal...”
...
Aschika trénovala údery na stromě u lesa. Ruce už ji bolely, ale ona nehodlala přestat. Vtom zaslechla to zavolání.
„Aschiko!” Vydala se za hlasem Jiraiyi-senseie.
U chatrče stál Jiraiya a čekal na ni. Přiběhla k němu.
„Aschiko, sbal si věci, půjdeš se učit k Tsunade.”
„Cože?” Myuki přestala s tréninkem v genjutsu.
Aschika na něj zírala. „K Tsunade-sama? K dalšímu legendárnímu Sanninovi?”
„Naučíš se u ní kontrolu čakry a lékařské techniky. Už jsem se s ní domluvil.”
„Vy... vy mě nechcete učit, Jiraiya-sensei?” Aschice začali slzet oči. Jiraiya začal hned vysvětlovat.
„Samozřejmě, že chci. Jen jsem si říkal, že až jednou budeš mít spoustu přátel a budeš je mít ráda, bylo by lepší, kdyby neumírali, jinak by v Ohnivé zemi nezbyla ani jediná vesnice.”
Aschika ho objala. „Omlouvám se za to, co jsem řekla. Vím, že to nenapravím, ale omlouvám se, strašně moc se omlouvám. Odpustíte mi, sensei?”
„Pořád se hněvám, to pár dní nezmění. Ale asi ti dokážu odpustit. Chápeš už, co jsem ti říkal? V noci slyším tvůj pláč.”
„Nenávidím se za to.”
„Bylo by dobré nezapomenout a snažit se ovládat. Pojď, sbal se a za chvíli vyrazíme.”
Aschika cítila, že Myuki je zmatená. „Co je, Myuki?”
„On...on je stále tak hodný. Proč to dělá? Uchihové by mě za něco takového i zabili...”
„Tady nejsme v dávných dobách u Uchihů. To ta doba byla tak tvrdá?”
„Tvrdší, než si umíš představit.”
„To ano... když jsi zemřela ve čtrnácti.”
„Nenávidím Uchiha klan...”
...
„Vyšli jsme do jedné vesnice a já se těšila, že se setkám s legendárním Sanninem, silným a úžasným...” Tsunade hrdě vypjala hruď. Aschika s úsměvěm pokračovala. „Nemohla jsem se víc mýlit...”
...
Jiraiya s Aschikou přelétli hospodu očima. Byla kompletně zničená. Jen vzadu byl nepoškozený stůl a na něm chrápala jakási blondýna s... vyvinutým hrudníkem. Vedle ní spala černovláska. Všude se povalovaly prázdné láhve od saké. Jiraiya se naklonil nad blondýnu a poklepal ji na hlavu.
„Tsunade? Hej, Tsunade! Jsi vzhůru?”
Její pěst vyletěla vzhůru a Jiraiya odletěl na druhý konec hospody.
„Uh... asi jo.”
Aschika s Myuki jen zíraly na tu sílu. Tsunade pomalu vstala a začala se se zíváním protahovat.
„Jiraiyo? Co tady děláš?” Pak si všimla Aschiky a přelétla ji pohledem. „Tak tohle je ta tvoje žákyně? No, nic moc...”
Aschika se podívala na Jiraiyu, svírajícího si čelist. Hlasitě zašeptala:
„Tohle je ta legendární Tsunade? No, nic moc...”
...
Budovou Hokageho otřásl smích a vzápětí hvízdla rána. Aschika si ublíženě mnula hlavu.
„Chtěla jsem jen odlehčit atmosféru, Tsunade-sama...”
Pak pokračovala: „Tak jsem se tedy začal učit u Tsunade. Různě jsme cestovaly se Shizune asi rok a pak jsme se vrátily do Konohy...”
...
„Aschiko, pojď, někoho ti představím, ” Tsunade s Aschikou se vydaly k budově Hokageho. Vyšly až nahoru na střechu. Tam stál muž v bílém plášti.
„Sarutobi-sensei,” Třetí Hokage se na ně otočil.
„Dlouho jsme se nevděli Tsunade. Tak tohle je ta studentka mých bývalých žáků?” Obrátil se s úsměvem na Aschiku.
„Jsem Aschika Namikaze, Hokage-sama.”
„Tsunade, nechci znít nezdvořile, ale teď bych si rád promluvil s Aschikou. Uvidíme se později.”
Tsunade kývla a odešla. Třetí se chvíli díval na Konohu. Pak řekl:
„Pojďme se projít.”
Pokýval jí a společně vyrazili odpolední Konohou.
„Slyšel jsem, že jsi skvělá studentka.”
Aschika zrudla. „Snažím se.”
„Měla by ses snažit ještě víc! A já jsem tady taky!” Myuki si založila ruce v bok.
„Ale, jsem to ale nezdvořilý. Myuki se jistě také snaží,” Třetí jakoby tušil, jak bude Myuki reagovat a usmál se.
„No proto...”
„Sklapni, vždyť je to Sandaime Hokage!”
„Ty sklapni! Vždyť já jsem Uchiha Myuki!”
„Taky jsem slyšel, co se stalo...” Třetí se zamračil, „Ztráta milované osoby bolí, ale člověk to musí překonat, jinak uvázne v minulosti a už nikdy nevykročí vpřed.”
„Mrzí mě to... co mám říct jiného?”
„Věřím, že tě to mrzí, a že víš, že jsi udělala zlou věc, ale pouhou omluvou to nespravíš...”
„Co mám dělat? Co mám udělat, abych to napravila?”
„Snažit se napravit svoji chybu dobrými skutky, o zbytek se postará čas.”
Chvíli bylo ticho.
„Víš, že i Jiraiya a Tsunade přišli o drahé osoby?”
„Opravdu?” Aschika se na něj udiveně podívala. Její senseiové o tom nikdy nemluvili.
„Ano, oba si protrpěli bolest. Mnoho bolesti. Tak jako ty.”
„A vy? Vy také?” Aschika slyšela něco málo o třetím Sanninovi. O Orochimarovi.
„Samozřejmě, jako Hokage jsem musel mnohé obětovat...”
Aschika s Myuki věděly, že teď svým učitelům rozumějí mnohem více. Náhle se styděly za to, co udělaly ještě víc.
Šli dál, až se Aschika zeptala:
„Jak se má Naruto? Chtěla jsem ho vidět, ale Jiraiya-sensei mi to nedovolil.”
„Pojď.” Vydali se směrem k velké budově Akademie. Zrovna ven vybíhaly děti. Třetí a Aschika čekali, až vyběhne jedno speciální dítě. Pak ho Aschika spatřila.
...
„Hned jsem tě poznala. Prostě jsem věděla, že jsi byl můj příbuzný. Hned jsem tě začala mít ráda.”
Taky jsem tě poznala podle tvých vlasů a očí... Jako Minato...
...
„Je roztomilý.” Pak si ale všimla, jak se k němu chovají ostatní. Zle a nepřátelsky. Zrovna do něj strčila skupinka dětí a srazily ho na zem. Naruto za nimi křičel:
„Jen počkejte, až se stanu Hokage, to všichni uvidíte!”
„Je mu teprve deset a už má tak vysoké cíle... Naruto, ty se jím jednou staneš!”
„No jo, dobrý rodinný setkání... hlavně se nerozbreč!” Myuki zívla.
Aschika věděla, proč jsou vesničané takoví. Kvůli Kyuubimu. Ale i tak ji to mrzelo. Chtěla tam hned teď vběhnout a obejmout ho. Ale bála se. Jak by na ni reagoval? Byla z toho velmi smutná.
Třetí mlčel, nebylo třeba cokoliv říkat. Stáli tam, dokud Naruto neodběhl. Pak šli tiše dál, dokud se jí Třetí nezeptal:
„Kdy mu to řekneš? Kdy tu s ním vlastně zůstaneš?”
Aschika chvíli přemýšlela. „Už jsem o tom mluvila s Myuki i Tsunade, až dokončím trénink, budu chvíli cestovat. Ráda bych poznala trochu svět. Pak se vrátím.”
„To zní jako dobrý plán. Každopádně, pokud budu ještě Hokage, nebude mi dělat problém přijmout tě do Listové. Ale teď bych docela rád viděl, co všechno vlastně umíte.”
Vydal se s Aschikou a Myuki trénovat do lesů. Pak si šel Třetí promluvit se Tsunade a Aschika pozorovala Naruta. Byl večer, když se všichni sešli u brány Konohy. Byl tam i Jiraiya. Tsunade se Shizune a Aschikou se chystaly znovu odejít.
„Už to byla nějaká chvíle, kdy se sešlo tolik Sanninů, že?” Tsunade přešlápla na místě.
„A to všechno díky Aschice,” Jiraiya se musel usmát. Ale i tak tu jeden chyběl.
„Jediný člověk, kterého kdy trénovali dva Sanninové.”
Už se chystaly k odchodu, když Třetí sáhl pro něco do kapsy.
„Aschiko, vezmi si ji,” podával jí modrou čelenku Listové, „patřila tvému otci.”
Aschika si ji vzala a pevně ji stiskla. „Děkují Vám, Hokage-sama.”
Ten kývl, rozloučil se a odcházel zpět do Konohy. Jiraiya na ně mávl a taktéž odcházel.
„My už taky půjdeme, Aschiko.” Tsunade se otočila a šla se Shizune pryč. Aschika šla za nimi, ale ještě předtím se otočila na Konohu.
„Naruto, bratránku, Konoho. Jednoho dne se vrátím!” Stiskla čelenku, dala si ji na krk a vyrazila za Tsunade a Shizune.
...
„Když jsem za rok ukončila trénink u Tsunade, vydaly jsme se s Myuki do světa. V tu dobu jsem také našla lví horu a uzavřela tam dohodu se lvy. Když se to Jiraiya-sensei dozvěděl, nebyl úplně nadšený... Asi rok jsme cestovaly a já se vrátila do Konohy, když mi bylo sedmnáct. Zbytek už znáte.”
Bylo docela pozdě a v pracovně vládlo úplné ticho. Pak k ní Naruto přišel a objal ji.
„Promiň za to, co jsem předtím říkal. Mrzí mě to, Aschiko.”
„Mě mrzí mnohem více věcí, Naruto. Nech to být.”
Všichni ostatní se na ně jen tiše dívali. Aschika se na všechny podívala.
„Vím, že na to nemám nárok, ale dokázali byste mi odpustit mé činy a přijmout je?”
„Všem jste nám hodněkrát pomohla, Aschika-san. Co se týče mě, můj názor na Vás se nezměnil. Jste skvělá osoba,” Neji vstal a podal jí ruku. Aschika ji pevně stiskla. Ostatní přikyvovali. Aschika měla znovu slzy v očích.
„Děkuji vám, jste úžasní přátelé.”
Pak k Aschice přišel Garik. Odkašlal si.
„Aschika-sama... Mrzí mě to, co se mezi námi stalo. Nyní Vám už věřím. Omlouvám se za to, co jsem způsobil,” taktéž jí podal ruku a Aschika ji stiskla a objala ho.
„Není co odpouštět...”
„Tak fajn, je vážně super, že tu máte objímací hodinku, ale už je pozdě v noci, tak spát!” Tsunade tleskla a všichni se rozešli. Rozhodně měli o čem přemýšlet.
Ještě předtím, než Aschika odešla, zaklepala třikrát na okno. Ozvalo se stejné zaklepání. Musela se usmát.
Když došla do svého bytu, opřela se o stěnu.
„Už půjdeš spát, ne?”
„Ještě musím něco udělat.” Aschika si sedla za stůl a z kapsy vytáhla malý svitek. Rozbalila ho. Text zněl:
„Jsem tím, kým jsem a nikým více,
žiju a šťastná jsem díky vám,
má naděje září jako svíce,
kvůli chlapci, kterého znám.”

„Čekal jsi na mě a pak jsi odešel
a já se srdcem prázdným,
čekám, kdo potěší mou duši
a učiní svět krásným.”
Vzala do ruky pero a dala se do psaní.
„Teď žiji ve vesnici v listí,
mé srdce září štěstím,
zde lidé jsou tak milí a čistí,
jsem obklopena přátelstvím.”
Odložila pero, svitek znovu pečlivě složila a šla spát.
Spalo se jí mnohem lépe. Cítila totiž, že z ní spadlo těžké břemeno.