Osamělá kunoichi 09: Báseň života 2. část

Aschika s Yurem běželi přes les pryč od vesnice.
„Kolik jich po nás jde?” Zakřičel Yure.
„Byakugan!” Aschika chvíli pozorovala okolí. „Dvacet shinobi asi dva kilometry za námi... obkličují nás. Pár z nich budou stopaři.”
„Zatraceně! Já věděl, že našemu "spojenci" nemůžem věřit!” Yure začal prskat tiché nadávky. Aschika se mezitím soustředila na past, svírající se kolem nich.
„Aschiko, pusť mě, tohle sami nezvládnete!”
Aschika věděla, že jí asi nic jiného nezbyde, ale přece jenom byla lehce podezřívavá.
„Technika rozdělení těl!” Myuki doskočila na zem a běžela s nimi.
„Nezdržíme je?” Podívala se na Yureho a Aschiku.
Všichni tři zformovali pečetě.
„Fuuton: Kamikaze!” Z Aschičiných a Yureho rukou vystřelilo tornádo.
„Katon: Hibashiri!” Z Myukiných úst vyšlehl plamen, který tornádo zapálil a nechal les v plamenech.
Aschika se znovu soustředila na okolí.
„Přímo před námi!”
„Kolik?” Yure si prokřupl prsty.
„Deset, těm neutečeme, musíme bojovat.”
Všichni se prudce zastavili, když před se před nimi objevilo deset shinobi. Jeden z nich se ušklíbl.
„Ale, ale, vždyť to jsou jen děti! Malé děti! To bude rychle hotové.”
Jeden z nich vystoupil vpřed. Měl černé vlasy. Vytasil katanu.
„Nebuď si tím tak jistý. Ale musíme je zabít.”
Všichni vyrazili vpřed. Zbraně zařinčely, vzduchem byl slyšet svist. Naše trojice dokázala úspěšně vyřadit pár ninjů, když se proti Aschice postavil ten vůdce. Oháněl se po ní katanou. Aschika rychle zformovala pečetě.
„Doton: Rūto kōgeki!“ Ze země vyrašily kořeny a vyrazily proti němu, ale jiný ninja, který sem právě přiběhl, je přesekl. Nyní Aschika musela čelit dvěma protivníkům. Yure s Myuki se společně bránili proti čtyřem ninjům.
„Musíme si pospíšit! Za chvíli dorazí další! Sakra... s tímhle Jiraiya-sensei určitě nepočítal!” Aschika vyhodila několik shurikenů.
„Vytmavit mu to můžeme potom! Teď to tu vyřídíme!” Myuki aktivovala svůj Sharingan a vrhla se znovu do boje.
Aschika vytasila kunai a vyběhla vpřed se zapnutým Byukaganem. Viděla, že Yure i Myuki tvrdě bojují. Ani ona nesměla zklamat.
Kdybych alespoň uměla lépe ovládat Byuakugan! Jiraiya ji v tomhle samozřejmě trénovat nemohl a do Listové ji nikdy nevzal. Aschika nevěděla proč.
„Douka Iwa Fubuki!“ Kameny vylétly do vzduchu na Aschiku. Ona začala rychle uskakovat dozadu. Jeden z kamenů ji škrábl do ramene.
„Suiton: Suihachi!” Ten druhý ninja na ni vyslal proud vody. Jen taktak dokázala uhnout a vyběhla vpřed. V ruce se jí zformovala menší chakrová koule.
„Rasengan!” Udeřila s ní ninju do hrudi, a ten odlétl pryč.
Tuhle techniku ještě moc dobře neovládám... Aschika věděla, že právě přišla o mnoho čakry. Všimla si, že Myuki a Yure už dva ninjy zabili. Bohužel přestala dávat pozor.
„Kam koukáš?” Zaslechla svist a viděla, že ten ninja k ní běží s napřaženou katanou. Nahromadila čakru.
„Rasen-.” Pocítila nedostatek sil. Rasengan už nedokázala zformovat. Rychle vytasila kunai a bránila se jeho zuřivým výpadům. Také viděla, že se k nim připojilo pár dalších ninjů. Achika se nyní bránila třem ninjům a Yure s Myuki pěti.
„Zatraceně! Děláte si ze mě srandu?”
„Alespoň je to zajímavé, ne?” Ale ani Myuki už nezněla příliš sebejistě. Aschika věděla, že jejich zásoba čakry se tenčí. Ani nemohli ustoupit. Ninjové na ně příliš tlačili. Aschika se stále bránila útokům ninjů. Jeden z nich, nukenin ze Skryté Vodopádové, zformoval pečetě.
„Takigakure Ryuu: Mizukiri no Yaiba!” V jeho ruce se vytvořil meč z vody a mířil s ním Aschice na hlavu. Jeho úder zablokoval Yure, který jí přišel na pomoc, a probodl ho druhým kunaiem. Myuki již taktéž vítězila. Aschika nechala Yureho, ať si to s tím ninjou vyřídí a chtěla se stáhnout, když ji zastavil ten vůdce.
Aschika rychle vyskočila proti tomu černovlasému a vytvořila znovu Rasengan z posledních zásob čakry. Tohle byl její poslední útok. On zacouval k blízké skalce a uhnul. Rasengan zasáhl skálu a ta se roztříštila. Ten muž ji, až nadliskou rychlostí oběhl a napřáhl se s katanou, aby ji mohl propíchnout.
„Sakra, nemám už dost čakry, nemůžu...” Neměla dost času, aby uhnula.
„ASCHIKO!” Muyki k ní rychle vyběhla, ale taktéž to nestíhala.
Aschika zavřela oči a čekala na úder.
Něco teplého jí dopadlo na tvář. Užasle otevřela oči.
„YURE!”
Stál před ní, propíchnutý katanou. Celý se třásl a z hrudi mu kapala krev. Ten muž užasle uskočil a hned se musel bránit Myuki, která se po něm v návalu vzteku oháněla kunaiem. Chvíli uskakoval, a pak se dal na útěk spolu s ostatními. Protože rozzuřenému Uchihovi je třeba jít z cesty. Aschika mezitím Yureho chytila a položila ho jemně na zem. Vytáhla mu katanu z břicha a pokoušela se mu zastavit krvácení.
„NE! Prosím ne, Yure! Proč jsi to udělal?”
Po tvářích jí stékaly slzy. Yure vykašlal krev a potichounku zašeptal:
„Měly byste jít... za chvíli... přijdou...”
„Přece tě tu nenecháme!” Myuki k němu poklekla a také se snažila zastavit krev, která se řinula z jeho hrudi. Yure chytil Aschiku za ruku.
„Už vím, jak zní dál...” Usmál se.
„Cože?” Aschika jeho ruku křečovitě sevřela.
„Ta báseň... už znám pokračování...
Jedno ohnivé, druhé s barvou levandule,
s humorem, který člověka dráždí,
přišla a popletla mé srdce,
a tak budu čekat navždy.
Na Jasnozřivou dívku...
... a doufám, že najde štěstí.”
Aschika se rozplakala, věděla, že Yuremu už nikdo nepomůže. Ten se na ni a na Myuki podíval.
„Aschiko, Myuki... mám na vás... prosbu.”
„Ano?” Myuki se snažila potlačit slzy.
„Utečte... ale předtím mě zabijte...”
„Cože???” Obě zalapaly po dechu.
„Slyšel jsem, že to posílí sílu v tvých očích... musíte být silnější... a navíc mi tím...” znovu zakašlal a ze rtů mu tekla krev, „zkrátíte utrpení... prosím...”
„To po nás nemůžeš chtít!” Aschika mu sevřela ruku ještě více.
„Aschiko... v budoucnu musíš chránit své přátele... ty taky, Myuki...tohle vám pomůže...”
„Proč? Proč jsi to udělal? Yure, prosím, zůstaň tu s námi!”
„Protože... vše, co dělám, dělám pro ochranu svých blízkých... to je moje... cesta ninjy...” Namáhavě zvedl druhou ruku a pohladil ji po tváři.
Myuki se na něj podívala a pak se obrátila na Aschiku.
„Já to udělám.”
„Myuki!” Aschika k ní vzhédla s uslzenou tváří.
„Běž! Přijdu za tebou.”
„A-ale...”
„BĚŽ! UTÍKEJ!” Aschika tatáž slova už slyšela... přinášela jen zkázu.
Yure jí stiskl pevně ruku.
„Miluju tě, Aschiko...”
„Yure... já...”
Yure se na ni usmál.
„Pozdravuj Jiraiyu-senseie...” Těžce se zvedl a políbil ji. V dáli byl slyšet dusot nohou a křik.
„Běž...”
„Miluju tě, Yure... sbohem...”
Aschika se rychle otočila a rozběhla se pryč. Nezastavovala se, nechtěla totiž slyšet to, co mělo přijít. Přesto jí neunikl vzdálený výkřik. Znovu se rozplakala. Po chvíli se k ní připojila Myuki. I ona plakala.
Aschika jí pokynula a ona se vrátila zpět. Spadla na zem, protože jí začalo okamžitě krvácet oko...
Už měla Mangekyou sharingan.
...
Aschika se tychle otočila zády k ostatním, aby nebyl viděť zármutek v její tváři. Tu část s básní vynechala, ale všem bylo jasné, co cítila. Chvíli bylo ticho. Pak se Aschika otočila a se smutně usmála. Pokračovala:
„Nejhorší bylo, když jsem to musela senseiovi říct. Společně jsme ho oplakávali velmi dlouho. Garik-san na nás zanevřel a začal nás nenávidět. I já jsem v sobě dusila vztek. Začala jsem tvrdě trénovat. Trénovala jsem asi rok tak intenzivně, že jsem se ocitla na jiné úrovni... Navíc mě cosi pohánělo vpřed. Chtěla jsem najít ty, co za to mohli. Jednoho dne jsem na noc utekla a vrátila se tam. Najala jsem pár banditů a napadli jsme vesnici,” Aschika si vzpomněla na boj, křik a krev, která ještě teď kapala z jejích rukou, „skoro celou vesnici jsme vypálili a zabila jsem mnoho lidí.”
Dívala se na jejich šokované obličeje, i Myuki byla skleslá, pak pokračovala:
„Téhle věci lituji nejvíce, toho, že jsem se nechala ovládnout nenávistí. Toho, že jsem donutila nevinné platit za mé chyby. Vlastně je to jedna ze dvou věcí, kterých lituji nejvíc... Ta druhá se stala den nato.”
...
Byli v zahradě. Jiraiya seděl na kameni a Aschika na trávě.
„Aschiko, kde jsi včera byla?”
Aschika zbledla. „On to ví...”
„Eh...no trénovala jsem.”
„Teoreticky je to pravda.”
Jiraiya se zamračil. „Možná jsi silná, ale neumíš lhát. Vím, kde jsi byla, vím, co jsi udělala, bohužel jsem to zjistil až dnes ráno.” Dal si hlavu do dlaní a mlčel. když promluvil, jeho hlas byl tvrdý a rozzlobený.
„Víš ty vůbec, co jsi udělala? Obě? Zbláznily jste se? Co jste to provedly?”
„Pomstily jsme se,” její klidná mluva přesto nedokázala zakrýt špatné svědomí.
„Zapomněly jste, co jsem vás učil? Nesmíte se nechat ovládnout nenávistí! Já...já nemůžu uvěřit tomu, co jsi udělala!” Skoro křičel.
„Vykonaly jsme spravedlnost.”
„Jiraiya-sensei příliš mluví!” Ale i Myuki věděla, že to, co udělaly, bude mít daleké následky.
„Opravdu? Zabili ti přítele, a tak vypálíš celou vesnici do základů?” Jiraiya se jízlivě ušklíbl. „Pokud tohle udělá každý, tak ze světa shinobi nic nezůstane! To, co jste udělaly bylo zlé, strašně zlé!”
Aschika se naštvala. Hodně se naštvala.
„Možná, ale kdo nás poslal na tu misi, která Yureho stála život?”
„Doufal jsem, že to zvládnete!”
Aschika ve svém srdci pocítila něco nového. Byl to vztek, spalující vztek, který ji obrátil i proti osobě, kterou měla na světě nejraději. Slova, která vyřknula, to jen potvrdila.
„Spíš to bylo proto, abyste mohl dělat ty svý výzkumy!”
Ten vztek zmizel tak rychle, jako přišel. Hned, jak ta slova vyřknula, chtěla je vzít zpět... Ale slova se nedají vzít zpět... a stejně tak činy. A proto nejvíc bolí.
Z Jiraiyova obličeje vyprchala všechna barva. Vstal a hrozivě se přiblížil k Aschice, která náhle dostala strach. Podíval se jí zpříma do očí.
„Něco takového bych nikdy neudělal. NIKDY!”
Ona náhle spatřila v jeho očích slzy. Zakroutil hlavou a smutně odcházel.
...
V pracovně vládlo stísněné ticho. Aschika by se nejraději propadla do země. Jedno ale věděla... že ostatní se k ní budou po tomhle chovat jinak.
„Těchto slov lituji nejvíce ve svém životě. Kéž bych je mohla vzít zpět a říct senseiovi, že jsem to tak nemyslela... On to samozřejmě ví a tím je to horší...”
Náhle uslyšela jakési tiché zašustění za oknem.
„Nečekala jsem, že si to přijdete poslechnout...
Omlouvám se... strašně moc mě to mrzí...
Jiraiya-sensei...”