Katsu! 7. díl

Probudil jsem se na té stejné pohodlné židličce v čekárně. Kolem seděli ostatní, o něčem se dohadovali.
"Růženka se nám probudila..." spustil Itachi posměšně. Nehodlal jsem si nechat sr*t na halvu.
"Víš co, Itachi? Ty v**e, ty mě neser! Víš, čistě hypoteticky by někdo mohl Sasukemu anonymně zaslat tvoje a Kisameho fotky v... jak to říct... ne příliš vhodné póze," poznamenal jsem zamračeně a zjistil, že všechen povyk ustal a všichni se dívají na mě a Itachiho.
"Cože...?!" zařval nepříčetně Itachi a snažil se na mě vrhnout, ale v tom mu zabránila znovu flirtovní podlaha.
"Nebo mu mám říct o tvém utajovaném vztahu s podlahou?! Hm?!" vyhrožoval jsem za doprovodu hlasitého smíchu kolegů. Itachi se postavil a jeho obličej splýval s aktivovaným sharinganem.
"Hele Zetsu, bejt tebou moc se nesměju! Kdo ví, s čím to tvoje máma dělala," rozkřikl se Itachi na nebohou kytičku, "a ty Deidaro, ty drž hubu, ani neznáš Sasukeho mail!"
Povytáhl jsem obočí. "sasuke.mstitel@zabititachiho.kono, ty nádhero,"odfrkl jsem si.
"Jak můžeš vědět jeho mail? Co s mým bráchou máš?! Tak mluv ty nepovedená bárbíno, ty prototype, ty kopie barbie od Matela! Dochází ti slova, hermafroditní pablbe?" rozkřikl se Itachi a začal uvězňovat všechny kolem sebe v Genjutsu.
Všichni jsme se octli v kontrastním světě kde světlo zářilo rudě. Všichni jen znuděně civěli před sebe.
"Itachi," začal Kakuzu, "máš tohle zapotřebí? Jen nás tím buzeruješ a když to skončí, máš z toho jen zrak na h***o."
Kisame se postavil. "Tak a dost, Itachi! Už mám těch tajemství dost! Ano. Já a Itachi jsme spolu!" vhrkl a spěšně se posadil. Nikdo ani nedýchal.
"Tím se vysvětlují ty podivné zvuky, které jsem v noci slýchal," začal jsem šokovaně, "ale myslel jsem, že to jen Hidan dostal chuť zmasakrvat něco nebo někoho uprostřed noci, nebo že to jde z Peinova pokoje. Záhada vyřešena," uzavřel jsem to a iluze se rozpadla. Přede mnou na zemi ležel zhroucený Itachi.
"Fíha Kisame, Sasuke se nasere jestli už nedejchá," prohodil Hidan a vítězoslavně odkopl Itachiho tělo na druhý konec čekárny. V očích se mu zablesklo to potěšení z pomsty.
"Tobi se probral," začala Konan.
"Dědku posuň se! Fakt se musíš takhle roztahovat?! Projashina, kde to žijem?"
"Hidane, já se tu pokouším spát, tak laskavě už buď ticho!" zavrčel Pein.
"Ježíši šéfe, nechrapte!" okřikl jsem ho.
Konan nás sledovala rozzuřeným pohledem. "Tobi se probral..." zkusila to znovu.
"Zetsu, ne, nejez to! Seš blbej, nebo co? Ty záclony patřej na okno a ne do tvýho žaludku!" rozkřikl se Kisame který přestal Itachiho opečovávat.
"Tobi se PROBRAL!" rozkřikla se modrovlasá a oči měla rudé nepříčetností. Zetsu strnul s polovinou záclony v krku, Kisame se zastavil v tahání té záclony nazpět. Hidan ani nedýchal a já se opatrně přesunul za Kakuza. Podle všeho si to slíznu já.
"Deidaro, máš 72 hodin aby jsi doplatil těch 50 000 ryou," upozornila mě na příčinu mého omdlení.
"72 hodin... To je v přepočtu na dny... Eeeh 5, 39 ne?" zeptal se Itachi sbírajíc se ze země.
"Jistě, Itachi, jistě..." konejšil ho Kisame a přitom na nás vrhl smutný výraz.
"Omluvte ho, ale právě se uhodil do hlavy. Neví, že 72 hodin jsou vlastně 4,21 dny," mluvil se Kisame a vytáhl Itaciho na vzduch.
Konan se zděšeně podívala na všechny přítomné. "Ještě někdo tady neví že je to 1,58 dne?" zeptala se ostražitě. Vyměnili jsme si významné pohledy. Konan se nemá odporovat. Tak zní třetí zákon Akatsuki:
Jestliže Konan po vás něco chce, něco vám přikazuje (což je v podstatě to samé) nebo vám něco tvrdí, prosím skloňtě hlavu dolů a na horu. Takováto reakce se od vás očekává. V jakýchkoliv jiných případech vám nemůžeme zaručit, že nepodstoupíte újmu na zdraví. Varování: Prosím, v tomto případě je pohyb hlavou do leva a doprava přísně zakázan. Porušení tohoto zákazu se obvykle trestá smrtí. Je to efektivní způsob pomalé a bolestivé sebevraždy. Přejeme hodně štěstí!
Podle Kakuzovy chytré kalkulačky je 72 hodin 3 dny, jak jsme se domnívali. Tento fakt je jedním z mnoha, která jsou před Konan tabu.
"Takže, adios, nemocnice!" vykřikl Kisame a připravený na odchod tahal Itachiho za sebou. Za ním jsem šel já se Zetsuem a Hidan s Kakuzem. Byl čas opustit toto zařízení.
Nemohl jsem pochopit, jak je možné, že z nemocnice vycházím polámanější než jsem přišel?! Takové příšerné služby! Už dlouho jsem se pořádně nenajedl, kuchařky nám každý den ohřívaly to, co jsme nesnědli a to už naštvalo i Zetsua, který se obyčejně živil fotosyntézou. Kisame byl však té lásky a pravidelně nám nosil jeho úlovky z rybníka. Byly to kousky ohromných velikostí. Alespoň jsem mohl ochutnat plankton na řasách a prvoky na mírno uvařené. Vskutku jsem se z toho nikdy moc nenajedl.
Ovšem nemocnice si neměla na co stěžovat. Spali jsme v čekárně, jídlo jsme nejedli a Zetsu perfektně každý den vynášel odpadky (myslím že všichni dobře víme, co si pod tím máme představit a není nutno se k tomu znovu vracet) a také zbavil budovu všech škodlivých mikroorganizmů. Fungoval zde jako vysavač a tato práce se mu natolik zalíbila, až uvažoval o opuštění Akatsuki.
Konan a Pein zůstali v nemocnici na blízku Tobimu. Spíše Konan rozhodla, že tam počkají. Pein sice přesvědčoval ostatní členy, aby ho z nemocnice za použití brutální síly dostali, ale všichni možní sebevrazi, kteří by toho byli schopni, si až příliš uvědomovali, že smrt je ten nejlepší trest jaký je od Konan může čekat. Když se Konan rozjede, její praktiky můžou konkurovat Jigsawovým hrám.
Po dlouhé cestě, kterou si Hidan užil tažen Kakuzem po zemi si pochvaloval, že se zbavil nadbytečné kůže. Nikdo se neuráčil podotknout, že moc kůže mu teda nezbylo, ale podle Hidanových slov to on určuje co je v módě a když si naivní Zetsu všiml, že Hidan postrádá 80% kůže, začal škemrat, zda bych ho zbytek cesty netáhl za sebou po Kakuzově vzoru. Obyčejně bych šťastně vláčel nebohou rostlinou ze strany na stranu, ale dnes jsem neměl na zábavu ani pomyšlení.
Zamýšlel jsem, kde vzít peníze. Moje jílové prasátko zelo prázdnotou. Všechny mé dosavadní úspory byly utraceny minulý měsíc, když Konan rozhodla že za zmizení Kisameho rybiček můžu já. Neopovážil jsem se poznamenat, že Zetsuovi z pusy ještě trčí ploutvička.
No a když už jsem kupoval rybičky, nebylo na škodu koupit i nové akvárium. Tenkrát jsem odporoval, že pokud tak moc chtějí rybičky a akvárka, proč si nezaložit Happy Aquarium on Facebook. Po těchto slovech jsem musela dokoupit ještě nový gauč do obýváku. Co mají společného rybičky a gauč jsem nepochopil, ale další narážky jsem už neměl. Kdo ví co bych kupoval potom? Vířivku?
No, hlavním faktem zůstává, že mám tři dny a nula ryou. Ač jsem se vše snažil brát optimisticky, žádná světlá stránka na tom nebyla, ať Zetsu tvrdil co chtěl. I když jsem se to snažil brát realisticky, všechno prostě bylo černé a já upadal do pesimistické nálady.
Konečně jsme dorazili do naší milované, domovem vonící skrýše. Zetsu se rozběhl zalét všechny poschlé květiny, i když už se všichni začali připravovat na nevyhnutelný pohřeb několika uschlin. Hidan se začal probodávat a slastně ječel, jak dlouho to už nezažil. Kakuzu, aby se na něj nemusel dívat, se zabydlel v obýváku před jeho oblíbenou televizí (kterou jen tak mimochodem koupil ve 49% slevě. Takový úlovek jsme patřičně oslavili. Jen tak pro informaci). Itachi se s Kisamem zašil do pokoje a já nemínil zjišťovat za jakým účelem.
Já neviděl jinou možnost, než za penězemi jít za Kakuzem. Jakoby ledabyle jsem se přiloudal k maskvanému a přisedl vedle něj, příjemně se rozvalil abych navedl přátelskou atmosféru. Všechny mé pokusy selhaly, když mě Kakuzu spražil vražedným pohledem. Netušil jsem, co jsem provedl (to ostatně nikdy), ale usoudil jsem, že Kakuzu nejspíš gauč považuje za svůj a já jsem brán jako rušivý element.
"Aaaah, Kakuzu," začal jsem pozvolna "jak se máš?" Kakuzu jen svraštil obočí a díval se na mě jako na ministra financí, který právě rozhlásil, že daně se zase zvyšují. Obyčejně tento pohled následoval rychlý pohyb ruky a tiché usmrcení. Doufal jsem, že mě nepotká takový osud jako pět jeh předešlých společníků. Nervózně jsem se usmál když mi došlo, že odpověď zde nepadá v úvahu.
"Kakuzu, já potřebuju peníze," šel jsem raději hned na věc. Podíval se na mě ještě vražednějším pohledem, jakoby se díval na otravného žebráka, který po něm vyžaduje peníze a přičemž je naprosto bezcenný a bezvýznamný hmyz, který je zapotřebí zneškodnit. Po chvíli jsem si uvědomil, že to přesně jsem.
"Udělám cokoliv!" dodal jsem ve snaze, že jej to přesvědčí. K mému zděšení se (asi) usmál a kanál přepl na Vaříme dobroty. Spokojeně se zadíval na obrazovku.
"V tom případě dostaneš šedesát tisíc, když," udělal dramatickou pomlku, "zabiješ Hidana."