Icha Icha (25) - Odhalení

Tokime skákala z jedné větve na druhou, když uháněla lesem.
‚Já ho z toho dostanu! Zničím toho hadího hajzla a zachráním Sasukeho. Pokud to teda bude třeba. Je přece silnej, tak se odtamtud možná dostal.‘
„Teď… kam se ten Orochimaru přemístil? Určitě nezůstal na stejném místě… a i tak si nevzpomínám, kde to bylo, takže…“ hlesla nahlas, „Ale já ho určitě najdu! Takovej slizoun se před světem neschová!“

* * *
Na úplně jiném místě se jiná dívka pokoušela objevit něco absolutně odlišného od toho, co hledala ta předchozí.
„Tahle metoda asi nebude úspěšná ani po padesátém pokusu, takže se budeme muset uchýlit k jinačí,“ promluvila Tsunade do ticha, přehlušovaného pouhým šustěním listí, které odvával vzduchem mírný větřík.
„Jakou?“ tázala se drobná brunetka.
„Nechala jsem pro takovýhle případ zavolat jednoho starouše, kterej by dokázal prolomit pečeť, která je v tobě nejspíš drží. Anebo by alespoň zjistil způsob, jak ti pomoct,“ konstatovala Hokage a v momentě, kdy domluvila, se z lesa vyšramotil podezřele vypadající bělovlasý chlápek.
„My o vlku,“ utrousila ještě, když si poustevníka všimla.
„Co, co?“ vypadlo zmateně z příchozího.
„Dovol, abych ti představila Hitomi. Kvůli ní jsem tě nechala zavolat. Má neuvěřitelnou moc a my potřebujeme, aby ji dokázala ovládnout.“
„Moc? Ovládnout? Je to snad Jinchuuriki?“ tázal se stále zmatený Jiraiya.
„Ne, ale má v sobě ochránce… Nevím teda o nich nic, ale pro ochranu vesnice potřebujeme, aby je přivolala jen svou vůlí.“
„Přivolala? Mohla bys mi to prosím vysvětlit všechno najednou a srozumitelně?!“ vyjel na ní.
„Ach, promiň. Zapomněla jsem, že jsi blbec,“ rýpla si blondýnka, „Tak fajn! Hitomi má v sobě dvě zvířata, které se ukazují, když je v nebezpečí. Nevíme, zda jsou v ní zapečetění nebo co, ale je nutné, aby je dokázala vyvolat, kdy se jí zamane a ne jenom v ohrožení, kdy nemáme ani jistotu, že se objeví.“
„Ach… Tak začneme tím, že se podívám, jestli je má v sobě zapečetěný, anebo je v ní drží něco jinýho,“ opáčil a natočil se směrem k hnědovlasé dívce. Ta sebou v tutéž dobu trochu trhla a zatajila okamžitě dech, „Mohla by sis vyhrnout tričko?“ vybídl ji.
„Héé?!“ vykřikl hlasitě nejmladší článek.
„Jo a vylézají ji ze zad,“ dodala ještě Tsunade.
„To‘s to nemohla říct hned?!“ otočil k ní Jiraiya hlavu s vyjeveným výrazem.
„No, nevadí,“ odkašlal si poté, „Každopádně si stejně to triko vyhrň,“ rozkázal a trochu zvrhle se zaculil, „Nemusíš se otáčet, já si stoupnu za tebe, abys měla klid, že uvidíš aspoň Tsunade,“ dodal ještě.
Hitomi se vyděšeně zadívala na blondýnku, která jí kývnutím naznačila, že se nemá čeho bát. Následně tedy slušně uposlechla poustevníkovy pokyny. Jiraiya se tedy dal do kroku. Za dívkou si klekl na kolena a pustil se do zjišťování skrz její záda.

Po chvíli zkoumání se konečně zase postavil.
„Tak to je divný,“ opáčil.
„Co? Co si zjistil?“ tázala se okamžitě Tsunade a Hitomi na něj přes rameno pohlédla.
„Nevidím žádnou pečeť,“ vysoukal ze sebe zamyšleně, „Krom toho mi tu nehraje jedna věc,“ dodal a temně se na dívku zadíval. Ta sebou, při pohledu do jeho očí, cukla a zkřivila tvář ve strachu.
„Co ti nehraje?“ tázala se blondýnka přimraženě.
Jiraiya odvrátil svůj ďábelský pohled z Hitomi a koukl na Hokage, „Tsunade, jak ses o těch zvířatech vlastně dozvěděla? Řekla ti o nich ona?“ tázal se vážně.
„Ne, Inoichi,“ podala prostou odpověď, „Proč?“
„Pak se nedivím, že si to nezpochybnila. Každopádně ti, i když neúmyslně, lhal.“
„Cože?!“ vyhrkla k udivení tentokrát Hitomi, „Co tím chcete říct?!“
„Proč tu jsi?“ obrátil zrak zpět k brunetce.
„Já nevím…“ špitla.
„Proč tu jsi?!!“ naléhal.
„Já to nevím!“ zopakovala i ona, avšak křikem a otočila se k němu čelem.
„Co se děje?!“ vsunula se do hovoru i zmatená Tsunade.
„Má milá, nechala ses vodit za nos. Tahle holka rozhodně není dobrá. Žádnou moc, o které si mi říkala, v sobě nemá! Oklamala nějak Inoichiho hlavu, čímž i tebe a ostatní!“ vysvětlil.
Tsunade udivením otevřela ústa. Ovšem stejné gesto udělala i Hitomi.
„Jak to můžete vědět? Nikdy jsem nikomu nic neudělala! Jak můžete ještě k tomu tvrdit, že oni neexistují?! Já přece nic neudělala… tak jak můžete říct, že jsem někoho oklamala, když jsem ani nic neřekla?!“ vyštěkla Tareshi.
„Musím uznat, že skvěle hraješ nevědomou. Nevím, jakou máš moc, že jsi dokázala obalamutit Hokage a…“ náhle však vykulil zjištěním oči, „…A teď jsi sem dotáhla i mě. Máš snad zlikvidovat Sanniny?!“
„No dovolte! Nikdy jsem neměla v plánu vám nebo komukoliv jinému z téhle vesnice ublížit!“ nenechala se.
„Tak mi řekni, proč si sem přišla,“ ptal se opět.
„Tohle já nevím! Prostě mě sem dovedli!“
„Kdo?!“ vykřikl ještě hlasitěji, což způsobilo, že Hitomi o krok ustoupila.
„Kotetsu a ti dva další…“ hlesla mírně vyděšeně.
„A co tě dovedlo k nim? Nějak si obelhala i je, co?!“ pokračoval v obviňování.
„Ne, to ne. Jaký bych asi měla důvod?“
„To mi řekni ty!“ okřikl ji.
„Z-Zranili mě… já utíkala a pak mě našel on,“ vysvětlila Hitomi stručně.
„Kdo tě zranil? Naši ninjové?!“
„To si nevzpomínám,“ hlesla a zadívala se do země.
„Tak si sakra vzpomeň!“ vyštěkl.
„Jiraiyo!“ křikla tentokrát Hokage, která celou dobu nečinně přihlížela.
Poustevník obrátil zamračený výraz na Tsunade, „Ty bys měla už chápat, že tě celou tu dobu tahá za nos a je to něčí špeh! Už se prober, si přece Hokage!“
Blondýnka sklopila pohled, zvedla pravou ruku až k ústům, kde se zamyšleně zakousla do nehtu u palce. Jiraiya se poté zase zadíval na zmatenou brunetku: „Ty už to koukej vybalit nebo se odsud živá nedostaneš!“
„Ale co?“ opáčila beznadějně, „Já přece nic neudělala.“
„Řekni mi, komu sloužíš!“
„Nikomu!“
„Tak tobě nikdo rozkazy nedává a i přesto si infiltrovala Konohu? A teď nám chceš tvrdit, že jsi nevinná?! O tom by se možná dalo přemýšlet, kdyby ti to někdo nakázal, ale ty to děláš z vlastní vůle! A ještě nám tu do očí lžeš! Jak moc jsi zkažená?!“
„Ale já přece… Ne… Nic z toho… Ne,“ soukala Tareshi ze sebe po kouskách a začaly se jí před očima dělat mžiky.
Jiraiya už chtěl zase něco vypustit ze svých dnes-prořízlých úst, když Hitomi začala křičet jako smyslů zbavená, což probralo Tsunade ze zamyšlení a Ero-Sennin se na to zatvářil absolutně zmateně.
Jakmile se dívka uklidnila, klekla si vyčerpaně na kolena a zírala do země, zatímco ji vlasy lemovaly obličej.
„Už nevíš, jak se z toho vylhat? Fajn, beru to jako přiznání!“ pronesl Jíja a kousl se do palce.
„Snad nechceš…“ hlesla ještě Tsunade než zaznělo: „Kuchiyose no Jutsu!“ a prostor pohltil na chvíli bílý kouř.
Než se stačila blondýnka zorientovat, Gamabunta, na jehož hřbetě si hověl žabí poustevník, napřáhl svou ohromnou tlapu přímo po brunetce. Tsunade tedy zůstala vyjeveně zírat než ji pohltil prach, když obří žába došlápla.

* * *
„Co… co jsi to řekla?!“ vysoukal ze sebe udiveně Itachi. Akorát stál zhruba metr před fialovláskou a zmateně mrkal očima.
„Jsi mě neslyšel?“ vrátila mu mladší Mitarashi.
„Určitě ne. Myslím, že jsem měl teď halucinace.“
Ayano hlasitě povzdychla, načež udělala potřebný krok blíž k němu, kde mu položila ruku na rameno a zadívala se mu do obličeje.
„Říkám, že to pro tebe rozhodně udělám!“