Katsu! 3. díl

"2. krok, obstarat suroviny, 3. krok připravit jídlo, 4. krok servírovat jídlo!"
Za doprovodu hlučného tleskání a oslnivých reflektorů jsem si připadal úžasně. Poté moje představa zmizela a vedle mě stál zase nechápavě vyhlížející Tobi.
"Senpai, co vám mám přinést?" zajímal se a já zase, připadal jsem si jako Pohlreich, jsem se k němu otočil.
"Chce to nudle!"
Tobi se rozběhl do spižírny a já si zatím uvázal zástěru, jakou používala Konan, když v tom mi v rukou skončil nějaký sáček.
"Tobi, nejsou to špagety?" řekl jsem a podezíravě si sáček měřil. Avšak Tobi se mi rozhodl oponovat.
"A nejsou špagety nudle?" řekl zamyšleně.
"Cože? Nudle a špagety, vždyť to je něco úplně jiného!" řekl jsem a sáček po něm hodil. Tobi ho chytil, ale zase jen zvedl vzpurně hlavu.
"Špagety jsou nudle!" Podezíravě jsem se na něj zadíval, když v tom do kuchyně přišel Itachi. Na pozdrav na nás kývnul a já se rozhodl, že Itachi to musí rozsoudit.
"Itachi, jsou nudle špagety?" zeptal jsem se, když si Itachi z lednice právě bral tuňáka. Bez jakýchkoliv emocí si tuňáka vytáhl a otočil se zase k odchodu, aniž by nám objasnil problém s nudlemi, nebo snad naznačil co chce dělat s konzervou tuňáka.
"Senpai, Itachi-san si asi tuňáka spletl s plechovkou coly." zašeptal Tobi když Itachi zmizel za rohem. Taky jsem ztlumil hlas.
"A podle všeho nezná rozdíl mezi špagetama a nudlema!" Načež Tobi začal horlivě přikyvovat a já ztrácel naději, že ten oběd zkutečně zvládnu. V tom se v kuchyni zase objevil Itachi s naštvaným výrazem v očích, v ruce otevřenou konzervu.
Hodil jsem významný pohled na Tobiho a zase se otočil zpátky k pultu.
"Itachi-san, co hledáte?" zeptal se Tobi, který se nějakým zázrakem ocitl za Itachim, v nebezpečné blízkosti a z pohledu naštvaného Uchihy by se mohlo zdát, že Tobi narušuje jeho osobní prostor. Není však žádným tajemstvím že Itachi považuje za osobní prostor okruh v průměru několika kilometrů.
"Nic." odsekl Itachi a stále si bedlivě prohlížel obsah lednice, i když jsem vážně pochyboval že něco vidí. Poté Itachi zašátral rukou a vytáhl pro změnu skvělou domácí paštiku, kterou připravovala Konan. Podezíravě se na nás podíval (podíval se směrem kde si domýšlel že jsme) a rychle zmizel v chodbě.
"Jashin stůj při nás." pomodlil jsem se potichu a zadoufal, že se Itachi už nevrátí. Poté jsem hodil bleskovým pohledem po těch špagetách které se tvářily jako nudle. Vzal jsem si je od Tobiho zpátky a poraženě vzdychl na znamení že se vzdávám.
"Senpai, tak už to uvařte!" vzdychnul Tobi. Prozíravě jsem se zahleděl na balíček nudlošpaget a nakonec jsem jeho obsah vysypal do hrnce. Když byl sáček prázdný, blíže se seznámil s odpadkovým košem a já začal řešit další dilema, jež představoval jak vlastně mám v plánu uvařit ty nudle?
Lokty jsem se opřel o pult a dlaněmi podepřel hlavu. Začal jsem pohledem hypnotizovat hrnec a přitom usilovně vymýšlet další kuchařskou strategii. Z mých úvah mě vytrhl netrpělivý Tobi.
"Senpai, tak už to dejte vařit." připomněl mi naštvaně, jakoby jeho hlad byl důležitější než zachování skrýše, jelikož jsem měl neblahé tušení že jakýkoliv další krok bude směřovat k velkému výbuchu.
"Tobi, při vaření nesmíš nic uspěchat!" okřikl jsem ho nadřazeně a zpříma se postavil k hrnci, mému úhlavnímu nepříteli. Po zvážení dalšího kroku jsem se usnesl, že nejrozumnější bude hrnec naplnit vodou a položit na sporák. A v tomto bodě všechny mé znalosti končily a další kroky pro mě byly velká neznámá.
Když se hrnec ocitl na sporáku, zaměřil jsem svou pozornost na Tobiho.
"Tak Tobi, co teď?"
Po chvilce napjatého ticha se Tobi vítězoslavně zasmál. "Senpai, teď musíme podusit maso!" zněla jeho odpověď, která zatím nepomáhala řešit x, kdy vztah neznámé x byl úměrně závislý na y, kdy x představuje další krok a y jsou mé znalosti. Po chvíli přemýšlení nad složitou rovnicí mi vznikl jednoduchý vzorec, tedy: x = y + z, kdy z značí praxi.
"Senpai, tak co bude?" zeptal se celkem nechápavě Tobi a začal do mě žduchat loktem což v jeho případě byl dost neuvážený krok. Probodl jsem ho naštvaným pohledem a ukončil tak další trapný monolog.
"Dones mi to maso." řekl jsem otráveně a stroze, aby snad Tobi nepostřehl že jsem se podle svého malého vzorce dopracoval k nepovzbudivému výsledku, tedy nula. Nad tímto faktem jsem přivřel oči a svraštil čelo.
Tobi však nelenil a vesele ke mě dohopkal načež mi na pultě přistálo maso, tedy nejspíše. Ten slizký rosol se vůbec netvářil přívětivě a já na víc neměl nejmenší chuť se toho dotýkat a milejší mi to připadalo v plastové krabičce než na talíři. Ovšem jsem se snažil nepropadat panice, já jsem terorista, obávaný člen organizace Akatsuki, umělec! Po těchto povzbudivých slovech jsem konečně vytáhl maso na pult a do ruky si vzal velký a ostrý kuchyňský nůž. Zvedl jsem ruku a brutálně jsem nechráněné maso napadl.
Snažil jsem se zaplašit ty dětinské nápady jako "nechráněné maso" nebo "brutálně napadl". Jednoduše jsem to rozsekal na kousíčky, což byla v Akatsuki ale spíše Hidanova práce. Periferním viděním jsem postřehl jak Tobi náruživě kývá.
"Co teď..." zeptal jsem se spíše sebe než Tobiho, když jsem maso tzv. naporcoval. Spíše jsem si ale připadal jako ten obávaný kuchař Babica, jehož výtvory se vážně nedají žrát.
Když jsem zvážil všechny možnosti, vyšlo mi, že jako obyčejně zase nevím co dělám.
"O co se tu pokoušíš, Deidaro?" ozval se zamnou chladný a v pozadí snad šokovaný hlas našeho šéfa, Peina. Škubl jsem sebou a prudce se otočil. Pein se na mě díval zpříma, ale neuniklo mi že jedno jeho oko vyděšeně šilhá na to, co se událo za mými zády na pultu.
"Eto... Um, no... Tobi mě poprosil jestli bych mu neudělal dušené maso s nudlemi, tak se tu o to nějak pokouším..." řekl jsem a nervózně polkl. Tohle by se dalo teoreticky brát z vlastizradu, jelikož podle mého si Pein stejně jako já uvědomoval, že by to skončilo tak jako tak výbuchem a tedy předpokládaným spadnutím stropu a tedy bych mohl za smrt členů kteří by byli překvapeni dost na to, aby nestihli utéct. Čistě teoreticky.
"Deidaro, jak se opovažuješ?!" promluvil na mě stále tlumeným, i když vražedně znějícím hlasem. Rychle přešel ke mě a odstrčil mě od pultu a zaujal mou pozici. Nedůvěřivě jsem situaci oskenoval pohledem a začínalo mi docházet, že Pein bude vařit.
"Přines koření, Deidaro! Tobi, vytáhni nový hrnec!" začal Pein komandérským hlasem který pochytil od Konan. Rychle jsem se přiřítil k poličce s údajným kořením.
Nové koření, pepř, sůl, oregáno, kyanid. Přečetl jsem si spěšně v duchu všechny názvy koření a rychle je pobral. Přinesl jsem je a položil vedle Peina na pult a nakukoval mu přes rameno, co vyvádí s tím masem.
"Teď tam dej nějaké koření a pak to zakryj pokličkou a nech to povařit. S největší pravděpodobností už nehrozí žádné nebezpečí." řekl Pein a vydával se směrem ke dveřím. V jeho hlase se zračila božská úleva, a já, taktéž šťastný za šéfovu návštěvu, jsem jen zdvořile poděkoval a otočil se zpět k tak na první pohled jednoduchému úkolu.
První jsem maso osolil, sůl byla jediné známé koření. Přihodil jsem i nové koření, pepř a dokonce i oregáno.
"Senpai, co je kyanid?" ptal se Tobi když mi podával poslední nádobku. Bez jediného pohledu jsem si koření vzal a nešetřil jsem s ním. Po té jsem ho Tobimu vrátil a maso zakryl pokličkou.
"To bude něco ze západu." odpověděl jsem prozíravě jako vševědoucí a usmál se nad tím téměř neuvěřitelným faktem, já dokázal uvařit.
O nějakou dobu později jsem už, jako ostřílený šéfkuchař, uznal, že je maso podušeno. Horlivě jsem ze skříňky vytahoval talíř a nabral jsem na něj nesmyslně velkou porci nudlí. Byly takové správně povařené, úplně se rozpadaly, podle slov kolemjdoucího Hidana to bylo "Zku*veně převařený bláto" ale já byl přesvědčen že je to to pravé, jemné a rozplývající se na jazyku.
K nudlím jsem přidal hromadu masa, na nudličky nakrájeného, které Hidan okomentoval jako "Zas*aně dobře vonící žrádlo" což se mě hluboce dotklo, dle mého to maso vypadalo nějak divně a mnohem líp se jevily nudle.
Pokapal jsem to pálivou omáčkou a s radostí to naservíroval Tobimu, který se nedočkavě vrtěl na židličce a v ruce třímal hůlky. Ihned se pustil do masa, což jsem bral jako urážku. Odvrátil ode mě obličej a nadzvedl masku a začal se ládovat masem. Chvíli bylo ticho, ale najednou se Tobi převrátil i s židličkou a ve stejném okamžiku se od pultu ozvala zděšená a nehorázně naštvaná Konan.
"Kyanid?!"
Andělíčku můj strážníčku, opatruj moji dušičku...