Katsu! 4. díl Nemocniční speciál 1/2

Člověk by mohl říct, že by se Konan měla zajímat spíš o Tobiho na podlaze, kterého skolilo nějaké koření, ale pro ni jsem byl nyní středem vesmíru já a - světe div se – Konanina pozornost je dost bolestivá.
Jako smyslů zbavevná na mě pořád vrhala origami, snad ve snaze dostat mě do stejného stavu jako Tobi. Kolem prošel znuděně Kisame a pouze vytáhl z ledničky plechovku coly – vsadím se že pro Itachiho, který se styděl vrátit se do kuchyně už po třetí.
To vše jsem stihl zaregistrovat během boje (z mé strany zoufalá snaha o přežití) a ani fakt že jsem byl pro Kisameho méně zajímavý než nějaké sardinky které objevil v nejzažším koutu lednice – dávno prošlé (no považte, prošlé jídlo stálo o polovinu méně než normální. Bylo by bláznovství doufat, že ho Kakuzu ve své touze po slevách nekoupí) – jsem nebral jako nějak hrozný.
Kisame si konzervu otevřel a místo aby mi pomohl, jak jsem se naivně dožadoval, se začal zaobírat odstraněním alespoň části plísně ze sardinek, ze které mi bylo na zvracení (ovšem když jsem se před Kakuzem o plísni na některých potravinách zmínil, pouze mi dopřál dobrou chuť, z čehož jsem vyvodil že plíseň pokládá za nějakou lahůdku a tedy že bych se měl raději obávat co všechno horšího je Kakuzu schopen přinést. Vážně nejsem zvědavý na nějaký, dávno rozložený neidentifikovaný předmět, u kterého si nejsem jistý že někdy vůbec byl určen pro konzumaci).
Z úvah o hrůzách které se skrývaly v naši spižírně mě vytrhla uječená Konan, ani na chvíli mi nedopřála oddech. V jejích očích se zračila všechna ta zlost, kterou si na mě vybila za všechna ta léta pod Peinovou nadvládou, nebylo v nich ani stopy po starosti o Tobiho. Na malý okamžik, na malou nanosekundu svého života jsem Tobiho politoval, a po zbytek života jsem měl v plánu tento moment popírat.
"Co se tu děje?" promluvil šokovaně Pein, který se objevil v kuchyni, nejspíše s úmyslem zjistit jak dopadlo mé vaření. Z jeho výrazu se dalo vyčíst, že s výsledkem moc spokojený není, ale zato Konan na mě alespoň přestala útočit.
Kisame se u pultu zatvářil jako ve mdlobách, naprosto šokovaně a rozhozeně se postavil k Peinovi.
"Ach u všech kaprů, co je to tu za rozruch?" zděsil se ještě víc a nezapomněl, naprosto neúspěšně, před Peinem skrýt sardinky, které ještě před chvílí pro Kisameho představovaly subjekt k pitvání (a slintání. Naprosto odporné).
"On-" vykřikla rozzuřeně Konan a mířila na mě prstem, "přidal do toho jídla kyanid!" zakřičela naprosto hystericky a já jen nakrčil čelo nad otázkou, co je kyanid.
"Počkat! Pein mi nakázal přidat tam to koření!" vyhrkl jsem první věc na svou obranu.
"Jak jsem měl vědět že mezi kořením bude Sasoriho jed?" začal se bránit Pein a nevěřícně rozhodil rukama tak prudce, až Kisamemu přistála jedna na tváři a tak odletěl dozadu až k pultu. Peina tento fakt nemohl rozhodit a Kisame mohl alespoň nepozorovaně zmizet z kuchyně i se sardinkami.
"Sasori prostě dělá problémy i po smrti," konstatoval jsem zamračeně fakt, jež byl zjevný. Pokýval jsem ke všemu chápajícně hlavou.
"Sasori se nás tímto pokusil zabít. Byla to pojistka, že se někomu z nás něco stane i kdyby náhle zemřel, a tak neměl čas zabít někoho přímo," zadumal se Pein a pak se podíval na mě. "Je mi líto, ale podle všeho chtěl zabít tebe," řekl skoro soucitně a zadíval se na nádobku s kyanidem.
"Tak to teda ne! Danna by to neudělal a jak by mohl vědět že zrovna já to s ním? A kdyby chtěl někoho zabít, nebylo by logičtější že na tu nádobu napíše třeba pepř?" začal jsem horlivě obhajovat expartnera ale jak vidno, zase jsem pro ostatní představoval vzduch. Konan se najednou vrhla k Tobimu a zatřásla s ním.
"Tobi! Peine, musíme ho dostat do nemocnice!" vykřikla a Tobiho hodila na nepřipraveného Peina, který to tak tak ustál. Nakonec si Tobiho hodil na záda a bezradně se podíval na Konan.
"Konečně jste se ho zbavili," uznale pokýval hlavou právě příchozí Kakuzu, kterého polomrtvý Tobi nějak nešokoval, ovšem pravý šok se dostavil když Kakuzu zahlédl i Konan, s opravdu hrozivě vyhlížejícím pohledem.
"Nemůžeme to brát jako vtip?" nadhodil nervózně Kakuzu a ucouvl pár kroků dozadu.
"Svolej všechny členy, my jdeme do nemocnice!" zavelel Pein než se stihla strhnout rvačka, pro změnu by byl napadený zase Kakuzu. Ten horlivě přikývl a zmizel v chodbách rychleji, než ho dostihla létající origami.
Byl jsem tedy nucen vyběhnout ven za Peinem, kterému na zádech seděl Tobi a za Konan. Vyskočili jsme na strom a dál pokračovali po větvích dál a dál. Konan, z nížš vztek přímo sálal, při každém dopadu na větev bylo slyšet hlučné křupnutí a následně větev odpadla. S hrůzou v očích jsem to sledoval. Nemohl jsem pochopit jak s ní Pein může vydržet, soužití s ní by se dalo srovnávat soužití s Terminátorem.
Když jsme vyběhli z lesa, byla jasně vidět cestička, kudy Konan šla. Neopovážil jsem se nic podotknout, už v zájmu svého zdraví, a raději jsme přešli k branám nějakého města. Pein tam Tobiho položil na zem a já na jednu malou vteřinu zadoufal, že ho zde necháme svému osudu, ale v té chvíli si začal Pein sundávat plášť.
"Nejdeme tam vyvolávat spory," připomněl na mou adresu a začal svlékat plášť i Tobimu. Sundal jsem si plášť a vyšel s Peinem a Konan do města. Přeběhli jsme několik ulic až k nemocnici. Pein se neobtěžoval se slušným chováním a rozkopl dveře. Na vysvětlenou ukázal, že v rukou má Tobiho, jako by tím snad mohl omluvit, že se na nás všichni v nemocnici dívali tuze zabijáckým pohledem.
Pohledem jsem sjel několik důchodců kteří se tu promenádovali o berlích jako kdyby tady byli páni oni a pořád hudrovali. Jedna bába, ta snad zažila i Sennina šesti cest, měla obzvlášť nevymáchanou hubu a s nadávkama nešetřila.
Chodila o berlích a její výraz jasně naznačoval, že společnost si můžeme strčit někam. Šla kolem mě a já měl pocit že jsem mezi jejím důchodcovským mumláním zaslechl něco jako blonďatá příšera, nebo možná plochá barbína.
Když se ta stařešina zase chtěla vydat dál, zakopla a skončila na zemi, přičemž jí z pusy vypadla, neustále nadávající, protéza.
Přidusil jsem smích a Konan se ke mě naklonila. "Ještě jednou tady někomu nastavíš nohu a já osobně ti vymáchám držku ve vápně," zakončila důrazným hlasem plným smrti a tak jsem si její hrozbu vzal k srdci. Když se Konan otočila, blýsknul jsem po babce zlověstným pohledem.
"To je satan...!" zhrozila se bába když jí nějaká sestra pomáhala vstát.
"Babi, klid," uklidňovala ji sestra a odváděla někam pryč.
"To je ďábel! Antikrist!" rozječela se ta bába na všechny strany a já se pochmurně usmál. Třeba ji odvezou do Kroměříže na nějakou ozdravnou kúru.
Pein si to dodupal až na recepci.
"Otrávení kyanidem," řekl a poukázal na Tobiho. Poté se kolem začali sbíhat přízraky v bílém, hnusně smrdící doktoři a brali Tobiho na sál. Všicni důchodci, a že jich bylo, zatím sklidnili své emoce na minimum a raději se věnovali své zábavě.
Konan se posadila do čekárny vedle Peina a já na druhý konec, kdyby snad Konan zase napadlo pokusit se mě zabít.
Začala mě nemocnice (neboli útulek pro důchodce) nudit a tak jsem alespoň házel na ty chodící zombie vražedné pohledy. Byla vážně sranda když začali blábolit něco i mimozemšťanech a vražedných monstrech které si pro ně příjdou. Fakt, že mě nazývali "monstrum" nebo "mimozemšťan" se dal za tu srandu přijmout.
Když mě však Konan schladila pohledem, hned jsem zase nasadil truchlící výraz a přestal provokovat tu armádu nemrtvých.
Když už se zdálo, že je můj rozbor žvýkačky přilepené na protějším sedadle u konce a už ani lekání starých dědků za pomoci mých malých zvířátek z jílu mě nebavilo, se otevřely dveře (čti; dveře se s ohlušující ránou rozlítly) a ve dveřích stál nabroušený Hidan, za ním se cpal Kakuzu a Itachi s Kisamem, který se snažil tělem zakrýt Zetsua.
Všichni se k nám přiloudali a Itachi se začal vyptávat.
"Jak je na tom?" zeptal se Itachi za celou skupinu.
"Nevíme, zatím je na sále," řekla naprosto zkroušeně Konan. Itachi pokýval hlavou a bez dalšího zájmu se posadil na opuštěnou židli, daleko od ostatních snad v domnění že zde bude osamotě, všechny jeho naděje však zmařil společensky naladěný Kisame a Zetsu, kteří se posadili vedle něj a neváhali se ještě třikrát přesunout za prchajícím Itachim. Když už Itachi ztrati naději, že snad odejdou, se posadil a uvěznil sám sebe v poklidném genjutsu kde měl alespoň dojem nějakého soukromí.
Hidan sebou švihnul na židli vedle Kakuza a začal mrmlat o hrůze, kterou mu přiváděla bílá barva všude kolem. Nemohl však ani vynechat několik poznámek namířených na Kakuza.
"Kakuzu, podívej," řekl a rukou poukázal na skupinu důchodců, "konečně jsi našel někoho ve své věkové kategorii," dořekl a chytil ohromný záchvat smíchu který se před Konan snažil neúspěšně zamaskovat kašlem. Kakuzu jen svraštil čelo a poukázal na ceduli s nápisem "Porodní oddělení".
"Hidane, tam zase jsou lidé s rozumem na stejné úrovni jako ty. Určitě by sis s nimi rozumněl," nadhodil Kakuzu na oplátku a Hidan se přestal smát.
Znuděně jsem se protáhl. Tohle bude na dlouho a mě už nic nebavilo, zombící šli komandovat personál a ti co zbyli už byli vážně na pokraji smrti. Žádný zajímavý objekt jsem už v okolí deseti metrů neviděl, nicméně musím podotknout že by se zde měla udržovat lepší hygiena. Jako první opatření bych rozhodně zlikvidoval všechny subjekty, které obsahují roztoče, uchycuje se na nich prach a nejsou nezbytné pro chod nemocnice, z čehož vyplývá že se musíme zbavit všech lidí nad padesát.
Pousmál jsem se nad zjištěním, že v tom případě v nemocnici nikdo moc nezbude.
Z úvah, jak přesně bychom se měli důchodců zbavit, mě vytrhl mužský silný hlas. Vzhlédl jsem a před Konan uviděl doktora.
"Operace Tobiho-san skončila. Nemůžeme nic zaručit, dnešní noc bude klíčová," zakončil posmutněle doktor přesně ve 14:53 odpoledne. "Nicméně bych vám rád ukázal finanční vyrovnání," pokračoval dál a nyní zbystřil, zatím nezúčastněný, Kakuzu.
"Jak jste si přála, pro Tobiho-san jsme přichystali nadstandardní pokoj v hodnotě 5 000 yenů, operace stála 10 000 yenů. Převoz nejlepšího doktora až z Oblačné stál 17 300 yenů, což je zatím vše. Další vaše požadavky na dobu Tobiho-san přítomnosti v nemocnici si můžete vyžádat až bude mimo ohrožení života a vyrovnáme se až Tobiho-san propustíme," zašvitořil mile doktor a předal fakturu (nebo jak to Kakuzu nazval) Konan do rukou. Ta jen pokývala, že peníze přijdou na účet.
"Proboha to je peněz na někoho, kdo stejně umře!" pochválil si Hidan, načež se mu těsně před obličejem zastavil kunai.
"Neumře, ale ty jo jestli nebudeš potichu," řekla naprosto klidně Konan a papír složila do kabelky. Protáhla se a zívla. "Uvelebte se, tohle bude dlouhá noc," pronesla a znovu se zahleděla na, dost okoukanou, bílou zeď naproti ní a tvářila se přitom přesně tak, jak se tváří lidí z psychiatrické léčebny – tedy tváří se přesně tak, jak jsem očekával.
"Proboha, proč tu všichni mluví o noci když je odpoledne?" povzdychl si nahlas Kisame a Zetsu jen přikývl.
"Navíc jsme neměli oběd!" přidal se horlivě Hidan.
"To tady budeme deset hodin jen tak sedět?" zděsil jsem se a strhla se zuřivá hádka, jež zněla jednohlasně: Jdeme domů.
Pein vztekle a závistivě házel pohledy po Itachim, kterými jasně naznačoval, že Itachi je lakomec sobecký a nechává si genjutsu pro sebe.
"Tak dost!" rozječela se Konan a my skutečně zmlkli. "Budete tu sedět, dokud já neřeknu!" zakřičela a znovu se pohodlně usadila. Členové relativně zmlkli, až na Hidanovo polohlasné nadávání, Zetsuovo mumlání o nějakém nebezpečném plevelu který by bylo třeba vyplenit a Kisameho žvatlání o nějaké rybí nemoci které ho postihla když byl malá rybička. No to jsem mu vážně nevěřil, on a rybička? Dokonce malá? Promiňte, ale já nejsem pověrčivý blázen a nevěřím v takové paranormální jevy jako: Kisame byl dítě; Kisame byl malý; Kisame byl rybička nebo snad Kisame řekl pravdu.
"Deidaro!" zahučel mi do ucha Hidan a já zjistil že on, Kakuzu, Kisame, Zetsu a Itachi stojí vedle mě.
"Co?"
"Prostě to nejde vydržet. Dnes večer.." pronesl Itachi tajemně se zlověstným úsměvem.
"Uděláme velký zátah na důchodce!"