Noví Akatsuki 03 - Konečně se poznáváme

Konečně se poznáváme

Už uběhli dva týdny od našeho návratu do úkrytu. Taky jsem si se všemi členy dobře rozumněla. Jak se zdá, v Akatsuki nevládla drsná hierarchie, jak jsem si původně myslela, spíš šlo o to, kdo si s kým rozumí, jaké má kdo schopnosti a jak moc jeho sílu uznávají a podle toho se vyvíjeli vztahy členů mezi sebou. Vzhledem k tomu, že jsem se všemi mluvila, tak jak jsem sama uznala za vhodné a všechno jsem říkala narovinu, získala jsem si v 'kolektivu' určité postavení a slovo. Hidan si myslel, že jsem trochu moc drzá, protože říkám svoje vlastní názory a nenechám se nikým ovlivňovat, hlavně co se týče víry, ale byla to věc názoru. Podle Peina je to jenom dobře.

Odpoledne tohož dne se konečně dostavili jednotky z Listové, aby nám dali pečetě. Když jsem přišla na řadu, vešla jsem to malé místnosti v prvním patře, sedla jsem si na židli a čekala, co se bude dít. Přišel ke mně muž s jizvami na obličeji, na sobě měl černý kabát, vypadal, že se vyzná v lidech a šel z něho celkem strach. Představil se mi jako Ibiki a řekl mi, ať si vysleču tričko, že mi umístí pečeť. Položil mi ruku na pravou lopatku, chvíli se nic nedělo, potom to začalo trochu lechtat a najednou šíleně pálit a bodat. Bolest se pomalu šířila přes rameno do celé ruky, ale nějak zvláštně, jako by mi ruku škrtil had a taky to tak vypadalo. Když jsem se podívala na svoji pravou ruku, tak se na ní objevovaly značky, které mi omotávaly ruku, do které jsem následně dostala křeč. Ibiki mi sundal ruku ze zad a řekl, ať sem pošlu dalšího. Vyšla jsem z místnosti a šla po schodech do přízemí, kde byl obývák. Všichni seděli u televize, tak jsem jim řekla, ať někdo z nich jde jako další. Křeč v ruce mi pomalu ustávala a sní i had z malých značek. Sedla jsem si na pohovku a začala si masírovat rameno.
Přisedl si ke mě Deidara. „Bolí tě to moc? Jestli chceš, tak si běž lehnout a cestou se zastav u Sasoriho, ať ti na to něco dá. Sám si šel trochu odpočinout.“
„To je v pohodě, spíš se potřebuju trochu odreagovat.“ Vstala jsem a vydala se směrem do svého pokoje. Ještě než jsem opustila místnost, jak jsem nahlas řekla „Jdu trénovat, kdyby jste mě hledali, budu v zahradě.“ V pokoji jsem si vzala pár věcí, přeslekla se do pohodlnějšího oblečení a vyskočila oknem přímo na zahradu.

Asi po hodině tréninku sem seděla pod sakurou, ruka mě ještě pořád bolela, ale křeč už ustoupila. Vstala jsem a vzala jsem si do ruky katanu, vždycky jsem se s ní chtěla naučit, ale byla jsem samouk, spoustu věcí jsem odkoukala, ale i tak jsem si našla vlastní styl boje. Tuhle katanu jsem ukradla nějakému ninjovi z Bleskové vesnice, takže byla ideální na to, abych do ní soustředila bleskovou podstatu svojí chakry. Zaujala jsem postoj, stála jsem naproti sakury, pod kterou jsem seděla. Rychle jsem švihla katanou směrem do koruny stromu, chvíli se nic nedělo a potom ze stromu spadlo několik větví, které byli na vrcholcích stromu. Narovnala jsem se a usmála. Konečně jsem to dokázala.
„Páni, rozříznout věci jen tlakem vzduchu. Musela jsi vyvinout neuvěřitelnou rychlost a sílu na to, abys to dokázala. Máš bleskovou podstatu, že ano?“
Otočila jsem se a jen se dívala na příchozího.
Itachi ke mně přišel, vzal si katanu do ruky, chvíli se na ni díval, pak mi ji vrátil a vytáhl vlastní. „Trochu si tě prozkouším. Útoč na mě se vším, co máš.“
Trochu mě to zaskočilo, ale řekla jsem si, že bude dost poučné, utkat se s někým jeho schopností. Navíc, proti Sharinganu jsem ještě nikdy nestála.
„Dobře, ale pokud mám na tebe útočit se vším, co mám, tak ty taky.“ Rozběhla jsem se na něj a švihla katanou. Bylo slyšet zvuky dvou ostří narážejících do sebe, neustále moje útoky odrážel, tak jsem si řekla, že trochu zvýším úroveň. Uskočila jsem pár metrů dozadu a dvěma prsty jsem se dotkla levé ruky, u které se mi objevila další katana. Tohle justu se jmenuje Kuchuyise: Raikou Kenka.
Zase jsem se na Itachiho rozběhla, myslela jsem, že bude trošku v nevýhodě, já měla dvě katany a on pouze jednu, ale i tak mi bez problému stačil. Trochu odskočil a zavřel oči. Tušila jsem, co bude následovat.
Tma, nic jiného než tma a rudé oči přede mnou. Nemohla jsem si pomoct, pořád jsem se do nich musela dívat, nemohla jsem přestat. Strach jsem neměla, podvědomě jsem veděla, nebo spíš doufala, že mi nechce ublížit. Natáhla jsem k němu ruku, ale na místě, kde měla být jeho tvář, nebylo nic. Tak jsem ruku stáhla zpátky k tělu a čekala, co se bude dít.
„To jsem... já... a...“ nic jiného jsem říct nedokázala. Byla jsem v domě mé tety. Stála jsem u šoupacích dvěří, které vedli z kuchyně do obývacího pokoje. Moje teta klečela na zemi a nad ní stál muž. Ruku, ve které držel meč, pozdvihl nad hlavu a sekl! Krev vystříkla mým směrem a zůstala mi na obličeji. Zase jsem byla ta malá, bezmocná holčička. Začala jsem se třást po celém těle, sesunula jsem se k zemi a přiložila jsem ruku na místo na mém obličeji, kam dopadla kvev.
„Prosím, už toho nech. Nech toho!“ Itachi tedy ukončil genjutsu a zase jsme stáli v zahradě. Neváhala jsem ani minutu, vzala jsem svoji katanu a odešla zpátky do sídla.

Vešla jsem do svého pokoje, zavřela dveře, opřela se o ně a dívala se do zdi. Pomalu mě začali štípat oči a začínala jsem vidět rozmazaně. Přešla jsem k rohu místnosti, který byl nejdál od dvěří a sedla si na zem. Objala jsem si kolena a opřela si o ně hlavu. Myslela jsem, že už jsem se té strašné tíže ze smti tety vzpamatovala, ale pletla jsem se. Pořád jsem se celá třásla, nešlo to zastavit. Chtěla jsem, aby mě něco uklidnil, objal a řekl mi, že to bude dobré, ale taky jsem chtěla být sama. Po několika minutách jsem se trochu uklidnila a přešla do koupelny, abych si umyla obličej. Podívala jsem se na sebe do zrcadla, dívala jsem se na tvář, přejela si po ní a zastavila křečovitě ruku. Chvíli jsem tam ještě takhle stála a vypla jsem kohoutek, ze kterého pořád tekla voda.
„Už nikdy, nikdy nenechám umřít někoho, koho mám ráda.“ Tohle jsem měla v hlavě od doby, co Itachi ukončil svoje genjustu. Vydala jsem se ke skříni a převlékla se do obyčejného oblečení a namířila jsem si to do obýváku, abych se odreagovala u televize. Když jsem tam přišla, všichni seděli a dívali se na nějaký film. Dívala jsem se, kde je volné místo a uviděla jsem Konan s Peinem, jak sedí vedle sebe v objetí. Usmála jsem se nad tím a sedla jsem si vedle Deidary. Po chvíli jsem si dodala odvahy, napodobila jsem Konan a objala Deidaru.
Byl z toho dost vedle, ale nakonec mě objal kolem ramen. Řekla jsem mu, jen tak nahlas, aby to slyšel jen on, „Mám tě ráda... jenom chci, abys to věděl.“
Když film skončil, všichni se postupně vytratili do svých pokojů.
Deidara pomalu vstal, popřál mi dobrou noc a dal pusu na tvář. Konečně... konečně jsme si s bráškou blízcí, jako normální sourozenci. Vzala jsem do ruky ovladač a přepínala kanály. Nechtělo se mi spát a nevěděla jsem, co jiného dělat. Taky jsem si ale nevšimla, že jsem v obýváku nebyla sama. Dotyčný si sedl vedle mě a natáhl ruku, abych mu dala ovladač. Ani jsem se nepodívala, kdo to je.
Zjistila jsem to, až promluvil. „Omlouvám se ti za to odpoledne. Nevěděl jsem, že tě to tak odrovná.“
„To tě mohlo napadnout, když sis probíral moje vzpomínky a viděl moji reakci, když jsem byla malá.“
Itachi jen mlčel a díval se na mě, trochu lítostným pohledem. Věděla jsem, že to tak nemyslel a že ani pro něj nejspíš nebylo lehké dívat se, jak mi zabíjí tetu, přece jenom nesnášel násilí. I tak jsem byla zvědavá, proč si vybral zrovna tuhle vzpomínku. Jeho odpovědi jsem moc nerozumněla.
„Netušil jsem že máš aichmofobii... Ale hlavně mě zaujalo, co se dělo poté, co ti ten chlap zabil tetu. Netušil jsem, že to umíš.“
Vytřeštila jsem na něho oči. „Netušil, že 'to' umím? Promiň, a-ale nevím, co tím myslíš... Z toho šoku js-jsem ztratila vědomí, nic si nepamatuju... U-už pujdu spát, dobrou noc.“ vykoktala jsem ze sebe odpověď, vstala jsem z pohovky a vydala se ke schodišti. Celou cestu do pokoje a později když jsem usínala, jsem přemýšlela, co se tehdy mohlo stát. Byla jsem přece v bezvědomí... přesněji řečeno, aspoň to mi bylo řečeno.

***
U Orochimara v úkrytu
„Vy idioti! Měli jste ji přivést, když byla chycená v tom genjutsu! Aspoň by tu nekladla odpor!“
„Ale můj pane, byl tam ten Uchiha a-“
„Ticho! Byl jsem už takhle blízko.“ Orochimaru vstal ze svého 'hadího trůnu' a přešel ke stolu s nějakými dokumenty. Chvíli něco hledal a potom vytáhl složku se jménem 'Rina'. Otočil se ke svým posluhovačům a řekl jim, ať mu jdou z očí.
Poté se vrátil zpátky na svůj trůn, posadil se a četl si papíry, které si vytáhl ze složky. „Musím ji získat! Tak neuvěřitelná schopnost a ona o ní ani neví. Telekineze. Jeden mnich ztrávil celý život jejím zkoumáním, ale nepřišel na důvod, proč se u někoho objeví. Schopnost ovládat věci svou vlastní myslí... Tahle holka...“ V ruce držel Rininu fotografii, chvíli se na ni díval a potom ji zkrčil. „Musím ji získat!“