Podivné věci - 11. Sai básní

Jen co vysvitl měsíc, Konoha dostala jakousi novou podobu. Domy, které přejaly nějakou zářivou auru, nebo v některých případech vzplály barevným ohněm, vesele svítily a ozařovaly ulice. Místo pouličních lamp zde stály úzké sloupky a na každém hnízdila velká světluška. Saiovi se tato atmosféra líbila. Proč se vlastně nešel projít už dřív? Takhle nasaje spoustu nové inspirace pro další ze svých básní!

Sám v městě temném,
ulicemi bloudím
a trochu lásky,
po cestách loudím.

Vytáhl papír, brk a inkoust a rychle si onu novou pasáž zaznamenal. Naneštěstí, ony tři věci se nedaly moc dobře udržet ve dvou rukách a tak udělal mezi písmeny nevzhledné kaňky. „Ach, jakoby se zde venku náhle spikl osud proti mé osobě!" vyřkl s nelibostí, čímž si nechtěně přivodil novou inspiraci:

Ach, osud krutý
sráží mne k zemi,
pomocné ruky,
nikde zde není.

Pomocná ruka by se mu rozhodně hodila. Papíry byly těžké a u inkoustu hrozilo, že mu při psaní na koleně zašpiní oblek. Tak by se přece nemohl na veřejnosti ani ukázat! Rozhlédl se kolem a jeho černé oko padlo na hubenou postavu nedaleko. Byla to dívka s rozpuštěnými blond vlasy a jejím oděvem bylo pouze palmoví. Po ulicích se pohybovala přikrčeně a Sai už jen z jejího výrazu poznal, že musí jít o nějakou příslušnici primitivního domorodého kmene.
„Hej, ty tam!" zvolal.

***

Před Kakuzem se objevil dům. Byl zářivě bílý, měl dvě okna a červené střešní tašky, mezi kterými vykukoval komín. Za okny byly vidět záclony a muškáty v květináčích. Přistoupil ke dveřím a zaklepal.
Otevřela mu starší žena v zástěře, následovaná vůní vařených brambor, které plavaly ve velkém hrnci na plotně. To by nebylo vůbec nic neobvyklého, kdyby ta žena nebyla černoška, což přimělo Kakuzu uvažovat, jestli není ze Skryté Deštné. Asi proto to nebyla ona, ale on, kdo se toho druhého zeptal: „Kdo jste?"
Žena ustoupila ode dveří a gestem ruky ho vyzvala, ať vejde. „Já jsem vědma," představila se.
„Kdože?" nechápal Kakuzu.
„Vědma, Kakuzu. Už tu na tebe čekám. Dáš si se mnou oběd?" otázala se, zatímco postavila hrnec na dřevěný kuchyňský stůl. „A kvůli té váze se netrap..."
„Jaké váze!?" Kakuzu se prudce otočil, aby přehlédl všech pět porcelánových váz na okně. Ani jedna z nich nespadla, zato pod jeho nohou cosi křuplo. Byla to umělohmotná váha. „Um, pardon..."
„To nic," odpověděla Vědma a posadila se ke stolu. „Jsi tu, abych ti řekla o osudu světa!"
„Mo-moment!" vykoktal Kakuzu. „Já jsem Akatsuki!" I když se to na první pohled nezdá, v popisu práce každého člena Akatsuki je pouze úctyhodný seznam zabíjení, ničení, unášení a v Kakuzově případě i okrádání. O nějakém zachraňování rozhodně nebyla řeč!
„O tom já nic nevím," odpověděla Vědma a začala loupat brambory. „Jenom tě musím upozornit na to, že za svou věštbu budu něco chtít."
„Ale já žádnou věštbu ani slyšet nechci!" bránil se nebohý Akatsuki, leč marně.
„Já ti ani žádnou říkat nehodlám." Vědma rozkrojila bramboru na tři části, vzala prostřední kroužek, vyhodila ho do vzduchu a místo brambory chytila sušenku. „Sněz ji."
„Ale já..."
„Bude to!?" zaburácela vědma tónem učitelky v první třídě.
Kakuzu se pod tím hlasem rozklepal. Takže bez řečí popadl sušenku, sundal si masku a snědl ji. Chutnala po bramborách a její účinky dost připomínaly účinky jistého druhu hub. To byla ta zatracená mise, kdy se s Hidanem ztratili uprostřed lesa a došlo jim jídlo... Ne, že by oba nějaké nutně potřebovali, spíš se nudili. A tak Hidan pár hub snědl a začal se chovat jako magor. Kakuzovi to bylo divné, tak je snědl taky a potom začal les tančit.
Momentálně tu naštěstí žádný les nebyl. Kakuzu viděl Hidana, vznášejícího se nad svým Jashinovským stupínkem. Pak se mu před očima zjevila slupka od banánu. A nakonec spatřil ledničku. Zprvu to vypadalo jako normální lednička, ale vzápětí si uvědomil, že její dveře jsou prohnuté, jakoby začouzené a někdo je ke zbytku onoho spotřebiče přidělal hromadou lepící pásky.
Pak účinek sušenky pominul a on procitl před domkem Vědmy.
Vědma stála mezi dveřmi: „Budoucnost ti byla ukázána, Kakuzu. Můj úkol je splněn. A teď si vezmu, co mi náleží!"
Kakuzu se chystal prostestovat, ale v tom mu zabránily nitě. Jakmile otevřel pusu, začaly proudit ven. Za chvíli mu lezly i z uší a nosu a vlastně ze všech sešitých míst na jeho těle. Plazily se po zemi jako hadi směrem k Vědmině domku. Kakuzu ucítil, že se rozpadá a opětovně skládá dohromady. Zatmělo se mu před očima a byl nucen je zavřít. Když je po chvíli otevřel a zvedl hlavu, místo domku stála velká křišťálová koule, jejíž zmenšenou verzi používal ještě Sarutobi. Pomalu vstal a ohmatal si tělo. Bylo v celku.

***

Sladká průtrž mračen nad Konohou trvala i ve chvíli, kdy se Sakura obrátila k nově příchozímu Narutovi č. 2. Trvalo asi půl minuty, než si ho dostatečně prohlédla a další půl minuty, během kterých usoudila, že svět v budoucnosti, odkud Naruto č. 2 bezpochyby přišel, není příliš růžový. Kštice onoho blonďatého muže byla delší, tmavší a slehlá. Jeho zimní kabát zdobily četné záplaty a oděv obecně napovídal, že zažil lepší časy.
„Kolik ti to vlastně je?" otázala se rozpačitě.
„Osmadvacet," odvětil Naruto a odložil prvního Naruta, alias miniaturní verzi Kyuubiho, na zem.
„Takže jsi z budoucnosti," odhadla Sakura.
Naruto (28) zvedl ruce v ospravedlňujícím gestu. „Ztratil jsem se ve vánici a najednou tu byla ta mlha, a pak jsem vylezl vlastní ledničkou, do vlastního bytu, a viděl sám sebe jako před..."
Sakura ho poslouchala s otevřenými ústy, až do této chvíle, kdy vyhrkla: „Cože!?"
„Cože co?" nechápal Naruto (28).
Několikrát se zhluboka nadechla. „Tím chceš říct, že už jsi tuhle dobu jednou zažil!?"
Přikývl. „Jistě! Jinak bych nepřišel z budoucnosti, to dá rozum..."
Sakura nasadila ztuhlou grimasu. „Takže kdysi dávno před X lety jsi se proměnil v..." Vrhla kosý pohled na Naruta-Kyuubiho. „... V tohle! Tak jak to, že jsi teď zase normální!?"
Naruto (28) se nadechl k odpovědi, ale pak si to rozmyslel. „Ehm, no... Nevím, jestli bych měl prozrazovat budoucnost."
„Právě se nacházím v bodě naprosté beznaděje a jakákoliv zmínka o příznivých změnách by mě rozhodně potěšila," pronesla Sakura pádný argument, který jej nakonec přesvědčil.
„Dobře, dobře," přikývl. „Ale prozradím ti jen tohle: nějak jste mě z toho dostali!"
Na chvíli zavládlo tísnivé ticho, než si Sakura uvědomila, že skončil. „To je všechno? A to jsme z toho dostali jenom tebe?"
„Mě a tebe a... Zatraceně!" Naruto (28) se chytil za pusu.
„Mě?" zopakovala Sakura. „Ale já jsem normální!"
„Už ti nic neřeknu!" slíbil Naruto (28).
„A co se stalo se Sasukem!?"
„Nic."
„Jak to nic?"
„Zůstal z něj pořád držák na katany, tak jsem si ho vzal domů..."
„Néé!" Sakura se zničeně posadila zpátky na schody do lázní. Toto sdělení zničilo kromě Sasukeho existence i Sakuřiny plány do budoucnosti, znějící svatba, děti, dům a pes. „Bože, proč zrovna on!?" zaúpěla k nebesům, jež se alespoň pro jednou zachovaly milostivě, neboť přestalo pršet. Vyšel měsíc, ačkoliv ještě před čtvrt hodinou svítilo jasné, polední slunce.
Naruto (28) se posadil vedle a nesměle ji poklepal po rameni. „Teda, nikdy jsme se Sasukem nebyli moc velcí kámoši, ale mrzí mě to..."
„Ne! Nesmíme to takhle nechat!" Prudce vstala a chytila ho za rukáv. „Zachráníme ho!"
Naruto (28) byl příliš zmatený, než aby se jí vysmekl. „Kam to jdeme?" zeptal se, když byl tažen potemnělými ulicemi Konohy.
„Pro Sakukeho! Jestli budeme někdy zachránění my dva, tak on taky!"
Naruto-Kyuubi se právě prokousal obalem čokoládového bonbonu k zjištění, že mu čokoláda vlastně vůbec nechutná. Jeho dva lidští společníci se v tu chvíli vydali zpátky do vesnice a zdálo se, že mají na spěch. No, třeba už začali mít hlad a teď se jdou někam najíst... Naruto na ně hlasitě zaštěkal, ať počkají, a vydal se v jejich stopách.

***

Ačkoliv se Shikamaruova mysl stále více propadala do racionality, dokázal si zachovat i kousek nepodloženého chování. Sám kupříkladu nechápal, proč běhá ulicemi a hledá dívku, jejíž slovník byl kratší než plavecká příručka, a díky níž právě selhal jeden z nejzajímavějších experimentů ve vesnici. I když - a to si musel přiznat - nebylo její zkoumání o nic horší. Jednak jej užírala zvědavost ohledně Ininy proměny a jednak tu bylo ono vědomí, že je Shikamaru mužem a ty fíkové listy...
Z čím dál divočejších představ jej naštěstí vytrhla podivná dvojice, stojící pár metrů od něj. Ino poznal bez obtíží - v jedné ruce se jí ještě houpala banánová slupka. Z neznámého důvodu byla po banánech jako divá a jejich konzumací se dostávala do jakýchsi hyperaktivních stavů, kdy tleskala do dlaní a tancovala v kruhu. Když se jí v tom pokusil zabránit, nejspíš si to vzala osobně a utekla. V druhé ruce držela nějaké papíry a neustále k nim čichala. Jejich pravděpodobným majitelem byl mladík s ublízlými černými vlasy a obličejem tak bílým a nehybným, že připomínal mramorovou bystu.
„Ino?" S napůl nakrknutým a napůl tázavým výrazem došel k podivné dvojici.
Sai byl právě uprostřed jednoho ze svých oblíbených veršů a přestože nepředpokládal, že ho Ino poslouchá, náhlé vyrušení jej poněkud vyvedlo z míry. Otočil k Shikamaruovi svůj kamenný obličej: „Prosím?"
„Jen jsem si přišel pro Ino, je důležitou součástí, mého... - zatraceně!" Teprve při pohledu zblízka to Shikamaruovi došlo. Mladík před ním byl bledý, s očima bez lesku a - lehce se dotknul jeho tváře - no ano, studený!
„Dovolte?" Sai pohoršeně ustoupil.
„Kruci, jak dlouho už jste takhle?" zeptal se Shikamaru a zalitoval, že si s sebou nevzal zápisník.
Sai nakrčil obočí, ve stylu udiveného anglického lorda. „Co tím myslíte?"
„Tím myslím po smrti," vysvětlil Shikamaru a vytáhl baterku. „Můžu?" Nečekal na odpověď a zasvítil mu s ní do očí.
Sai strašidelně zařval a rychle si zakryl obličej rukou. „Áááá!! Světlo! Jsem slepý! Jsem slepý!"
„Vážně?" Krátce zauvažoval, jestli není moc silná a použil ji stejným způsobem sám na sebe. Nezdálo se. Pokrčil rameny a se zájmem se nad halekajícím nemrtvým sklonil. „Hele, nestává se mi tak často, že potkám někoho ve vašem... eh, stavu. Nechcete se stát mým novým experimentem - určitě přijdu na to, jak vás uvést zpátky do světa živých!"
Sai zamžoural na Shikama svým jediným zdravým okem a zatvářil se uraženě. „Co mi tu tvrdíte je hloupost! Jsem možná trochu odlišná osoba, ale to se teď změní! Když už mám svého nosiče, rozhodl jsem se prozkoumat tento podivuhodný svět a zvěčnit jej v nějakém vkusném verši!"
„Nosiče?" zaopakoval Shikamaru trpělivě.
„Ano, nosiče!" přitakal Sai s hrdým úsměvem.
Shikamaru na neznámého chvíli zaraženě zíral, načež se potvrdila jeho původní analýza - blázen. Tak jen vytáhl schovanou injekci a v nestřežené chvíli ji píchl do Saiova bledého krku.
Sai řekl: „Au," a zhroutil se na chodník.
Shikamaru se obrátil k Ino. „Když už tě povolal tím nosičem, můžeš ho vzít?"