Dva večery a dvanáct let pro Hokageho 6

Minule: Sakura nedokázala předstírat, že jí na Sasukem nezáleží. Naruto si promluvil s Tsunade a Shikamarem a neustále přimýšlí nad svým rozhodnutím, jelikož se mu čas nemilosrdně krátí. Mimo to se mu Shikamaru zmínil o Hinatě. Sasuke přemýšlí co před ním Sakura tají, když je pokaždé jak ho uvidí tak rozrušená.

Naruto mířil vesnicí na místo kam dřív chodil nejraději. V Ichiraku ramen to miloval, měl tam plno vzpomínek a hlavně si tam pokaždé vyčistil hlavu, když si povídal se staříkem.
Strávil tam několik hodin, stále dokola si promítal v hlavě události posledních týdnů, bylo toho opravdu hodně, co si potřeboval ujasnit. Především kam se teď bude ubírat jeho život. Tlačil ho čas.
„V první řadě, bych se měl zeptat Sakury a Nokiho.“ pomyslel si, přesto že měl pocit, že jejich odpověď dávno zná.
„Vážně by byli radši, kdybych s nimi zůstal doma?“

Když odcházel, mířil nejprve domů, ale nechtělo se mu tam. Nejprve se procházel vesnicí a sledoval ostatní lidi, jejich běžné, přesto tak neobyčejné životy. Každý měl starosti a těžko říct, jestli byly větší než ty jeho, každý člověk měl své problémy, neexistují lidé, kteří by se jim vyhýbali.
Naruto si vzpomínal, že on jich za svůj život už prošel až moc a vždycky se nakonec našlo řešení. Proč by to měl tentokrát vzdát?
Podíval se směrem, kde si jako děti často hrávali, došel až na louku, nezměnila se, stále tam sedávalo několik dětí. Trhali květiny, honily se po louce a radovaly.
„Tohle je to o čem mluvila?“
Stál tam a sledoval je, dokud nebylo tak pozdě, že museli domů.
Pak teprve šel blíž, lehl si do trávy, jako tu často lehávali dřív. Nechtěl zapomenout ten pocit být svobodný, být šťastný, ale zároveň ho něco tížilo, kdyby přestal být Hokagem, nakonec už by nebyl sám sebou.
„Možná právě pro tohle...“ zašeptal k mrakům „..pro to jsem se chtěl stát Hokagem? Kvůli nim všem.“
„Stát se jejich součástí, součástí celé vesnice a žít spolu s ní.“

Blonďák vešel do ložnice, bylo už pozdě, ale Sakura nespala. Seděla na okraji postele. Hned jak vešel se na něj podívala.
„Byl si pryč celý den?“ zeptala se překvapeně.
„Promiň.“
„Měl si mi říct kam jdeš, měla jsem starost.“ řekla a lehla si.
„Omlouvám se, musela jsem se dát do pořádku.“
„Co ti Tsunade-sama řekla?“
„Sakuro?“ řekl za chvíli.
„Chtěla bys, abych se vrátil k práci?“
„Ty o tom snad uvažuješ?“
„Tak chtěla nebo ne?“
„Promiň, nemám náladu o tom teď přemýšlet.“ otočila se na druhou stranu růžovovláska.
„Copak mám ještě právo rozhodovat za tebe?“ pomyslela si.
„Kdyby sis býval vzal Hinatu, měl si po starostech...“proběhlo Narutovi hlavou, co mu řekl Shikamaru dnes dopoledne.
„Sakra, proč na to myslím právě teď?“ přetáhl si polštář přes hlavu.

Byl to týden co spolu mluvili a Sakura nebrala telefon.
„To nemůže myslet vážně?!“ rozčiloval se Sasuke.
Měl by to respektovat, dát jí čas, ale...
„Kolik ho ještě sakra potřebuje?“ rozdrtil rukou další skleničku a došlo mu, že si bude muset jít koupit nové nádobí.

Naruto si začínal dělat v hlavě jasno, bude se do toho všeho muset opřít, jestli chce zase mít normální život. Sakura s ním v posledních dnech moc nemluvila a on se jí rozhodl nechat být. Naoki od rána pobíhal po domě jako velká voda a házel zbraněmi na terče rozmístění všude možně.
„Naoki, přestaň, něco rozbiješ.“ krotila ho Sakura mezi vařením jídla.
„Naoki rozuměl si mi?!“ ozvalo se za chvíli znova.
„Ale já chci trefit všechny! Musím to zvládnout!“
„Naoki stačí!“ vytrhla mu z ruky shuriken a rozzlobeně se na něj podívala.
Naruto viděl, že se do toho bude muset vložit.
„Půjdeme spolu ven Naoki. Tady trénovat nemůžeš, rozbil bys dům.“ řekl a chytil ho za ruku, aniž by se Sakurou promluvil jediné slovo. Nehodlal jí ještě víc dráždit. Kdyby nevěděl, že spolu nic neměli, myslel by si, že je nejspíš těhotná, jelikož její nálady rozmrzelost, naštvání a neskonalé štěstí se jí měnily z hodiny na hodinu.
Sakura taky nic neřekla a zmizela v kuchyni, aby se jí nespálil oběd.
„Podívej, už se ti to zase párá mikina.“ povzdychl si a vyvlékl ho z ní.
„Půjdeme spolu koupit novou ano?“ chlapec jen přikyvoval.
Naruto měl nejprve tendenci to vyhodit, ale když si vzpomněl na Sakuřinu poslední reakci ala sedmihlavá saň, raději mikinu nechal ležet na gauči.
„Bůh ví, proč skladuje takový starý hadry, ale provokovat, teda nebudu.“ pomyslel si, nechal na stole vzkaz a už s chlapcem mířil ven.

„Tati, budeme si dneska zase hrát?“ zeptal se Naoki.
„Až se vrátíme, po obědě tě naučím další krok, té hry s balónkem, co jsem tě učil minule, ale bude to hooodně těžké.“
Řekl a sundal chlapce ze zad.
„A tati, půjde někdy maminka takhle trénovat s námi?“ ptal se zatím co se pokusil chytit Narutovu ruku za chůze Konohou.
„Já nevím Naoki, maminka je upracovaná.“
„Když jsem byl malý, učili jste mě oba bojovat, společně.“ zatvářil se chlapec trochu smutně.
„Já vím.“ pohladil ho Naruto po vlasech, až ho úplně rozcuchal, jak to dělával.
„Až vyrostu, budu taky tak sám, když se stanu Hokagem?“ zeptal se najednou.
Tohle Naruta zaskočilo, nevěděl, co by na to měl říct. I Naokimu se zdá, že je sám?
Co odpovědět dítěti na takovou otázku?
„Nevadí mi to, jsem zvyklý být sám, jen jsem chtěl vědět, jestli je to pravda.“ podíval se na něj chlapec a zaskočil ho ještě víc.
„Máš pocit, že si sám, Naoki?“
„No ne teď, to si se mnou ty, ale až zase budeš pracovat a maminka nebude mít čas, tak budu sám jako do teď. Myslel jsem, že si taky sám, když na nás nemá maminka čas a pořád si v práci.“ odpovídal zcela klidným hlasem.
I když v tohle chvíli by se měl zajímat o to co mu řekl, zarazilo ho spíše jak to řekl. Na tom chlapci byla totiž jedna velice zarážející věc. Naruto věděl, že je s Naokim něco v nepořádku, jen si to nechtěl přiznat, protože kdykoliv mluvil o svých pocitech, nikdy se nesmál, nikdy neplakal, zkrátka se díval s takovým mrtvým pohledem. Málo kdy dal najevo náznak emocí.
Tohle bylo to o čem občas Sakura mluvila, ten jeho zvláštní výraz. Byl jiný než ostatní děti, pro Naruta byl zkrátka neobyčejný, ale i on cítil, že vše není v pořádku.
„Já nejsem sám Naoki, mám přátele a mám tebe a maminku, těším se a vás každý den a i když nejsou ti lidé zrovna s tebou, neznamená to, že si sám.“ usmál se a znovu, tentokrát jemněji ho pohladil.

Naoki už se na nic neptal, z jeho výrazu se nedalo vyčíst o čem přemýšlí, ale najednou si Naruto někoho všiml.
Kousek od nich právě procházel celkem nervózně vypadající Sasuke.
„Hej!“ křiknul na něj Naruto.
Černovlasí se překvapeně rozhlédl, když uviděl Naruta, trochu se ušklíbl a zamířil k němu.
„Ahoj Naru...“ v tu chvíli by se v něm krve nedořezal.
Zůstal stát jako opařený a zírat před sebe.
„Sasuke?“
Nevěřícně přejížděl stále dokola očima to dítě a pokoušel se najít jakékoliv pravděpodobné vysvětlení toho, proč se s ním Naruto pohybuje po městě, ale neměl šanci. Nebylo pochyb, ty rozježené růžové vlásky, přesně jako ty Sakuřiny.
Zblednul ještě víc než obvykle a na moment odlepil oči od chlapce a přesunul se pohledem ke kamarádovi.
„Naruto, to je... ?“ neměl v úmyslu tu otázku dokončit, nechtěl si představovat “co“ to je. Doufal, že ať už mu Naruto poví cokoliv, nebude to, že mají dítě.
„No to je Naoki přece, můj syn.“ usmál se a už potřetí projel dítěti rukou vlasy.
„Tvůj syn... ..a Sakury?“ vypadlo z něj překvapeně.
„No jasně, že Sakury!“ rozesmál se Naruto „Netvař se, že jsem se ti nezmiňoval?“ zatvářil se zamyšleně.
Sasuke se znovu podíval na dítě, které k němu upíralo zkoumavý pohled.
„Nezmiňoval...“
„No snad sis nemyslel, že spolu jen tak žijeme, jako kamarádi?“ řekl pobaveně Naruto.
„Trefil si, ku podivu přesně takhle to v Sakury podání vypadalo.“
„Ne, jasně, že ne..“ usmál se na oko.
„Kolik je mu?“ zeptal se, s předstíraným zájmem, když si uvědomil, že je vlastně docela velký.
„Jedenáct.“ usmíval se Naruto a muchlal Naokiho, jako by to byl plyšák.
„Aha.“ řekl Sasuke, trochu zamrkal, aby to vstřebal, jeho mozek si několikrát přepočítal, jak dlouho na něj tedy asi Sakura mohla čekat a pak se pro jistotu zeptal.
„Kdy jste se vlastně vzali?“ zeptal se s nejvyšší opatrností, jestli to vlastně chce vůbec vědět.
„Heh, chvíli po tom co si odešel. Když mě jmenovali Hokagem, hned jsme začali připravovat svatbu, teda to ti povim, škoda, že si to neviděl, Sakura z toho měla hrozný nervy. Nejspíš se tak těšila a bála se, že se něco pokazí, pořád běhala a ptala se mě, jestli...“
„Promiň Naruto já musím jít.“ řekl a mířil zase pryč.
„Co je to s nim pořád?“ protočil Naruto oči v sloup.

Sasuke nejprve dorazil k sobě domů, zlikvidoval zbytek nádobí které ještě měl, když mu došlo, prorazil linku, nepříliš elegantně vykopl dveře od kuchyně a vyřítil se znova ven.
„Dobře. Fajn. Super. Naprosto dokonalý! Dokonce počkala, až ho jmenujou Hokagem. Dala mi skoro dva měsíce. Nádhera... Krá*a!“
Doběhl k jednomu z stromů a vrazil do něj pěstí.
„Honim se tu za ní jako idiot a ona se musí náramně bavit.“
trochu se uklidnil a opřel o strom.
„Má šťastnou rodinku, všechno co chtěla a nestačí jí to? Musí ze mě ještě dělat blb*e? Vždyť vlastně nic z toho co řekla nemyslela vážně. Nemilovala mě, neměla ani v úmyslu počkat. Kdybych se vrátil a našel jí tady s miminem... Od začátku to pro ní byl jen hra.“
Naštvaně znovu uhodil do kmene stromu.
„Roky jsem si vyčítal, jak jsme jí ublížil a ona se mi jen za zády vysmívá.“

Sakura seděla u stolu, Naruto s Naokim šel určitě ještě trénovat, bylo už odpoledne a oni se neobtěžovali přijít k obědu.
Dům se jí najednou bez jejího andílka zdál hrozně smutný a prázdný.
Najednou se ozvalo klepání.
„No konečně.“ vstala a s úsměvem šla otevřít.

Hudba...

http://www.youtube.com/watch?v=MMyS8Q58pA0

Ten jí zamrzl, když uviděla Sasukeho typicky vražedný výraz.
„Ahoj, můžu dál viď?“ řekl vážně a udělal krok vpřed.
„A...ahoj. No j...já čekala jsem...“
„Naruta?“ zvedl obočí.
Sakura přemýšlela, jestli jsou uklizené všechny hračky z koberce a pak si vzpoměla na mikinu na gauči.
„No... j..jo.“
„Nebo Naokiho?“ zeptal se a Sakuře se zatajil dech.
„Potkal jsem je, přijdou asi dnes pozdě.“ řekl stále ještě klidným hlasem a pozval se dovnitř, ne proto, že by mu vadilo stát v předsíni, ale hlavně jelikož se na nechtěl dívat.
Sakura ho zaraženě následovala.
„Viděl ho? Bere to takhle?“ byla hodně překvapená, ale na pár vteřin se jí ulevilo.
„Ty se nezlobíš?“ zeptala se trochu zaraženě, aby se ujistila.
„Zlobit? Ne, proč?“ spolkl všechnu hořkost a mile se na ni usmál, když se usadil na gauč.
Sakura se trochu rozpačitě pousmála.
„Tak to je dobře, to se mi ulevilo, bála jsem se, ale stejně jsem ti to chtěla říct...“ v tom jí přerušila obrovská rána do stolu.
„Máš syna?!Chtěla si mi to říct? Kdy? Protože to si možná měla udělat zhruba před měsícem, když jsem se sem za tebou dotrmácel přes půlku světa a né mi tvrdit, že je to složitý!“ rozčílil se a ona pochopila situaci.
„Jasně, že je to složitý!“ snažila se bránit.
„Vážně?! Já v tom žádnou vědu nevidim! Ty si totiž nečekala ani rok. Zatim co já myslel celou dobu jen na tebe. Ten večer si mi tvrdila, že mě miluješ, že mi věříš a budeš čekat i já ti tehdy uvěřil, proto jsem přišel! Lhala si mi!“
„Jakým právem mě takhle obviňuješ?“ pomyslela si nevěřícně.
„Měl si se vrátit dřív!“ vykřikla.
„Mluvil jsem s Narutem, nedala si mi ani šanci to stihnout, vzala sis ho hned jak jsem ti zmizel z dohledu! Ani jsem se ho nemusel ptát, byl jsem pryč dvanáct let a ty máš jedenáctiletý děcko! Jak si asi myslíš, že mi je?!“
„Jak mělo bejt mě, když si mě nechal znovu samotnou?!“ stála tam a mlčky ho pozorovala, po chvíli se Sasuke uklidnil.
„Dobře, že si nečekala dýl, já... ..jen mě to překvapilo, nic víc. Teď už chápu, proč si chtěla, abych odešel, co si myslela tím, že už tu pro mě není místo. Nebylo tu nikdy.“ vstal.
„Bylo! Dobře víš, že jsem ti nelhala, tobě jedinýmu jsem nikdy nelhala, ale stejně to pro tebe nic neznamená. Já počkat chtěla, neměla jsem na výběr!“
„Neměla na výběr? Co tě teda donutilo se do Naruta zamilovat a zapomenout na mě?“ podíval se na ní vyčítavým pohledem.
„Přestaň si ksakru alespoň vymejšlet tyhle nesmysly!“
„Sakra Sasuke! Copak ty tomu nerozumíš? Naruta jsem si vzala, protože jsem zjistila, že jsem těhotná!“ sklopila zrak.
„Moc to bolelo, ale udělala jsem to pro to dítě. Když jsme se brali, už jsem Naokiho dávno čekala, rozumíš?! Proto jsem se s Narutem nerozešla, přesto jediný koho kdy dokážu milovat kromě svého syna budeš vždycky ty.“
„Čekala si s ním dítě? Proto sis ho vzala?“ přestal konečně ječet.
Sakura mlčela.
„Já jsem to přece nedělala kvůli sobě! Co bych měla z toho, vzít si nejlepšího kamaráda, když jsem už konečně věděla, že ho nemiluju.“ zašeptala.
„Já... ..promiň, ale tohle si musím nechat projít hlavou, to je hrůza, jak se ti sakra něco takovýho mohlo stát.“ řekl a zmizel v chodbě.
„Hrůza? Jak se to mohlo stát? Je to dítě ty idiote! Mělo mě napadnout, že ty tohle nikdy nepochopíš. Měla jsem pravdu... ..ve všem. Teď už je až moc pozdě na omluvy.“ pomyslela si.

Za chvíli se ozvaly kroky, vešel Naruto.
„Sakuro, dneska jsem potkal Sasukeho a...“
„Jo už to vím, zřejmě jste si hezky popovídali.“ řekla spíš zoufale než jízlivě a otočila se na něj.
„Chvíli jsem mu vyprávěl o naší svatbě...“
„Pitomče.“ pomyslela si a do očí se jí začaly drát slzy, snažila se je všemi možnými způsoby zastavit.
„..no a mám ještě jedno překvapení, trvalo nám to chvíli dále než minule ale...“ nedokončil větu a ustoupil Naokimu z cesty. Chlapec k ní natahoval ruku s Rasenganem.
„Nevšiml sis třeba...“ chtěla mu říct, že tohle není opravdu vhodná chvíle, chtěla křičet a vynadat mu, ať nechá Naokiho napokoji, aniž by mu mohla vysvětlit, co tím vším způsobuje.
„Příliš problémů...“ pomyslela si, když zavřela oči a poslední co cítila bylo, jak se jí podlamují kolena.
„Muj bože! Sakuro!“